Devadesátky přály nejen vzepětí tradičních žánrů a jejich transformacím, ale také člověku, jenž pro kinematografii tradičního rázu dělá ještě po třech dekádách maximum. Tom Cruise po oscarové nominaci za Narozen 4. července nenašel až takové publikum se závodním kultem Bouřlivé dny, ale následně se opakovaně předváděl jako charakterní herec i coby klíčící akční hvězda.
Jeden z největších objevů sedmdesátých let spojil svou kariéru s Martinem Scorsesem a zejména v letech 1974 až 1978, kdy vyhrál Oscara za druhého Kmotra a zářil v Taxikáři či Lovci jelenů, se Robert De Niro etabloval jako hollywoodský poklad. Možná nejstabilnější sérii oceňovaných a převážně i finančně lukrativních titulů ale zaznamenal v osmdesátkách, hned po druhé zlaté sošce za Zuřícího býka a také vyšumělé dobovce Pravdivé zpovědi.
Silné období De Niro započal se Scorsesem v kontroverzním Králi komedie, který později inspiroval Jokera, a navázal variabilními zakázkami v okamžitých klasikách jako Tenkrát v Americe, Brazil, Misie, Neúplatní či Půlnoční běh. Stihl tedy s úspěchem ztvárnit třeba Al Caponeho, policistu v buddy komedii, kajícího se otrokáře či samotného ďábla v kultovní detektivce Angel Heart. Ve velmi vyrovnané výkonnosti pokračoval i po větší část devadesátek, osekat jeho triumfální éru striktně na osm filmů je tedy pochopitelně zavádějící.
Největší herec dneška převzal štafetu po De Nirovi a stal se dvorním hercem neomylného Scorseseho. V devadesátkách si přitom DiCaprio dobře vedl i bez něj, už v letech 1993 až 1998 u něj snadno identifikujete řadu nadčasových a trvale populárních filmů. Titanic jej ale na nějaký čas paradoxně potopil, za Muže se železnou maskou ani za Pláž Lea po ramenou neplácali. Scorsese si jej poté ovšem vybral jako protagonistu Gangů New Yorku, kde dostal školu od chameleona Daniela Day-Lewise. A od té doby se děly věci.
Největším borcem Hollywoodu zůstává i na stará kolena jeho Indiana Jones, Han Solo a Rick Deckard, který je první obrovskou hvězdou moderního blockbusteru a zároveň řady inteligentních autorských snímků. Původně tesař se od začátku sedmdesátek ochomýtal kolem uskupení American Zoetrope Francise Forda Coppoly, objevil se tak ve výborném Rozhovoru a také v Americkém graffiti, průlomovém hitu George Lucase. Tvůrce Star Wars si Harrisona Forda vybral jako vesmírného pašeráka pro riskantní sci-fi Nová naděje, která roku 1977 zbořila kasovní rekordy.
Herec s nenucenou energií už tehdy natočil svou scénu ve válečné Apokalypse, která šla do kin roku 1979 a odstartovala Fordovu neskutečnou jízdu. Měl trochu štěstí, ale připadlo mu i Lucasovo druhé dítě v podobě Indiana Jonese, jehož se roku 1981 poprvé chopil nejslavnější režisér světa Steven Spielberg. Do roku 1989 vznikla úspěšná trilogie o archeologovi čelícímu nacistům nebo rituálním kněžím a Ford se rovněž postavil do čela sci-fi Blade Runner – ta sice finančně propadla, ale vlivnějších žánrových filmů tehdy moc nevzniklo.
Představitel civilních akčních hrdinů a morálních mužů v neočekávaných situacích se dočkal také oscarové nominace za Svědka, zvládl odbočení ke komedii (Podnikavá dívka) a stal se hlavní tváří prestižních krimi. Roman Polanski s ním natočil brilantních 48 hodin v Paříži, Alan J. Pakula na něj uvrhnul výživné Podezření a roku 1992 se Ford uvedl jako druhý filmový Jack Ryan ve Vysoké hře patriotů. Možná nejsenzačnější hereckou šňůru historie završil Uprchlíkem, dodnes bezchybným hollywoodským příběhem, který je absolutním souhrnem hercových nejsilnějších stránek.
Dvojnásobná držitelka ceny Akademie přičichla k mistrovskému dílu už ve svých čtrnácti letech, kdy si zahrála ve Scorseseho Taxikáři. První Oscar k ní putoval roku 1989 za drama Znásilnění, zřejmě největší zlom nicméně prožila o dva roky později. Tehdy debutovala jako režisérka zdařilým Človíčkem Tate a především se postavila Anthonymu Hopkinsovi v legendárním Mlčení jehňátek. Film teprve jako třetí v historii proměnil oscarové nominace v pěti hlavních kategoriích a oba hlavní herci byli na roztrhání.
Anglický rodák sice přijal americké občanství až roku 1942, v té době byl ale v zámoří dávno miláčkem publika. Šarmantní švihák, známý též pro svou civilní podporu válečného úsilí, za svou víc jak třicetiletou kariéru v podstatě nešlápl vedle. Měl tedy přirozeně štěstí na správné smluvní závazky, studia si v klasické éře herce pojišťovala na několik projektů a ti byli jejími reklamními tvářemi. A Cary Grant k tomu přidal i skvělé herectví a nesporné výsledky u kritiků či v tržbách.
Osmička je v případě Toma Hankse spekulativní – škrtneme-li jeho slabší režijní a také herecký pokus To je náš hit!, vyjde nám perfektní série filmových klenotů od roku 1992 až do Terminálu z roku 2004. Herec v té době obdržel dva Oscary za Philadelphii a Forresta Gumpa, poprvé nadaboval Woodyho v Příběhu hraček a vedl posádku Apolla 13. Čistá šňůra kino-hitů ale započala rokem 1998 a válečnou senzací Zachraňte vojína Ryana.
Milovaný herec sbíral role příkladných klaďasů také v Zelené míli, která rozbrečela celý svět, nebo v Trosečníkovi, kde se vydal i po fyzické stránce. Pozoruhodným vybočením byla gangsterka Cesta do zatracení, rezervovanějšího vyšetřovatele si Hanks vychutnal v Chyť mě, když to dokážeš. Typicky bodrého sympaťáka naopak ztvárnil v dalším Spielbergově hitu Terminál, načež se zaprodal nepovedeným Lupičům paní domácí a také ve velmi rozporuplné Šifře mistra Leonarda.
Jedna z nejoblíbenějších hereček světa přežila druhou světovou válku v Holandsku a v soukromí nikdy neměla dost štěstí. Dva manželé ji tyranizovali, respektive zahýbali, a při natáčení westernu Nezničitelní spadla z koně a přišla o nenarozené dítě. Z profesního pohledu šlo také o jednu ze vzácných slabších chvilek. Od roku 1953, kdy s Gregorym Peckem prožila legendární Prázdniny v Římě, se Audrey Hepburn objevovala výhradně ve skvělých a důležitých filmech.
Nejsilnější období se vinulo od roku 1961, kdy si držitelka jedné zlaté sošky vysloužila už čtvrtou nominaci za slavnou Snídani u Tiffanyho. Hepburn, známá také jako ambasadorka UNICEF, poté svůj andělský vzhled a neobyčejný talent propůjčila nadčasovým hitům jako Šaráda, My Fair Lady, Jak ukrást Venuši nebo Čekej do tmy. V 70. letech ustoupila do ústraní, labutí píseň zapěla příhodně rolí anděla v dramatu Stevena Spielberga Navždy.
Největší ženská hvězda klasické studiové éry dle Amerického filmového institutu měla doma na poličce neskutečné čtyři Oscary, všechny za hlavní roli a udělené v rozmezí osmačtyřiceti let. V případě Katherine Hepburn platilo, že každý její film stojí za zhlédnutí, a tuplovaný důraz na toto tvrzení dopadal zejména v tom vůbec nejklasičtějším hollywoodském období.
Hepburn získala první zlatou sošku roku 1934 za snímek Morning Glory, zejména od roku 1937 a po boku Caryho Granta či manžela Spencera Tracyho natáčela ikonické filmy včetně Leopardí ženy, Příběhu z Filadelfie, Ženy roku, Adamova žebra nebo Africké královny, zřejmě nezásadnější dobrodružné romance té doby. Obrovsky silný měla i závěr kariéry, kdy ji Akademie ocenila třikrát za filmy Hádej, kdo přijde na večeři, Lev v zimě a Na Zlatém jezeře. Čtyři sošky obdržela z celkem dvanácti nominací, málokdy se ostatně s publikem či kritikou minula.
Není sedm filmů jako sedm filmů. Jack Nicholson roli Michaela Corleoneho v Kmotrovi odmítl, šanci tak dostal tehdy nepříliš známý Al Pacino. Nevysoký herec s hlubokým pohledem stanul vedle Marlona Branda a kolena se mu rozhodně nerozklepala, Pacino si rázem začal chodit pro oscarové nominace a jeho výkon pozvedl jedny z největších filmů v dějinách kinematografie. Jako Michael, zprvu podceňovaný mafiánův synek budující mocné obchodní impérium, zazářil také roku 1974 v Kmotrovi II – možná nejlepším filmovém pokračování, jaké kdy vzniklo.
Pacino si do toho střihl památný duet s Genem Hackmanem v road-movie Strašák, představil se jako neústupný policista Serpico a pár košilí propotil během virálního přepadení banky v Psím odpoledni. Neobyčejné sedmdesátky, kdy neproměnil ani jednu z pěti oscarových nominací, uzavřel ještě závodním dramatem Bobby Deerfield a soudní klasikou ...a spravedlnost pro všechny. Sérii úspěchů mu narušila až spolupráce s Williamem Friedkinem na kontroverzní LGBTQ+ krimi Na lovu.
Zakladatel festivalu Sundance, nazvaného dle kovboje Sundance Kida, je svým charismatem a také režijními úspěchy esenciální osobností s kořeny v novém Hollywoodu. Stejně jako později jeho typologický následovník Brad Pitt, také Roberd Redford si uměl vybírat projekty, v nichž svůj obdivovaný vzhled opřel o složité herectví v rozličných formálních disciplínách. A Hlavně od roku 1972, po výjimečném přešlapu s průměrným snímkem Malej Fauss a Velkej Halsy, si vedl senzačně.
Nikdo nedovedl přežvykovat své repliky s šarmem Jamese Stewarta, oblíbeného herce Alfreda Hitchcocka a tváře řady nejslavnějších filmů klasické éry. K nim samozřejmě spadají i zářezy pozdních třicátých či čtyřicátých let včetně ústavy liberálů v podobě Pan Smith přichází, romance Obchod za rohem či vánoční ultra-klasiky Život je krásný, která ale roku 1946 zprvu propadla. Stewart byl hvězdou jednozáběrového Hitchcockova experimentu Provaz (1948) či westernu Winchester '73 (1950), snad nejpamátnější měl ovšem padesátá léta.
Do nich vstoupil oscarovou nominací za fantaskního Harveyho, nadále těžil z popularity westernů ve Vzdálené zemi či Muži z Laramie a s Hitchcockem udělal fenomenální skvosty Okno do dvora a Závrať – tu už proložil méně vzpomínanými filmy stejně jako následnou Anatomii vraždy, která mu vynesla poslední nominaci na cenu Akademie.
Vybrat konkrétní silnou šňůru je v případě Spencera Tracyho podobně absurdní jako u jeho dlouholeté životní partnerky a kolegyně Katherine Hepburn. Tento americký Jean Gabin, vzdálený představám o typickém hezounovi a přesto svým charismatem zastiňujícím většinu atraktivnějších mužů, posbíral celkem devět oscarových nominací v letech 1937 až 1968 – zvítězil dvakrát v řadě za Statečné kapitány (1938) a Boys Town (1939), poslední nominace mu připadla in memoriam za drama Hádej, kdo přijde na večeři.
Konverzační klasikou o rodičích, kteří nemohou uvěřit, koho jejich dcera přivedla k rodinnému stolu (manželku hrála Hepburn), Tracy podtrhl svou úžasnou kariéru a konkrétně i její skvostnou poslední fázi. Za finálních dvanáct let získal pět oscarových nominací a hrál v klasikách jako Černý den v Black Rock, Stařec a moře, Kdo seje vítr, Norimberský proces a To je ale bláznivý svět. S přimhouřenýma očima lze doporučit také žánrově odvážnou směsici The Devil at 4 O'Clock a nezbývá než litovat, že tento velký herec na světě nepobyl i po sedmdesátce – stejně jako manželka mohl ještě rozdávat hodně radosti a neuvěřitelných zkušeností.
Spencer Tracy ve filmu Hádej, kdo přijde na večeři | Columbia/TriStar