Články

Shirley MacLaine je devadesát let. Na rozdíl od Marilyn Monroe ji nikdy nepovažovali za ideál krásy, Anthony Hopkins ji nazval tou nejprotivnější hereckou kolegyní a v 60. letech praštila novináře, jenž se nevyjádřil dvakrát přívětivě o jejím veřejně probíraném smluvním sporu se studiem 20th Century Fox. Charismatem silné a neoblomné ženy si však podmaňuje filmové i televizní obecenstvo takřka sedmdesát let, vydává jednu knihu za druhou a k jediné oscarové sošce za snímek Cena za něžnost (Terms of Endearment) má k dobru další čtyři neproměněné nominace stejně jako neuvěřitelných jednadvacet nominací na Zlatý glóbus. Jejím mladším bratrem je rovněž oscarový herec a režisér Warren Beatty.

Renée Zellweger spadla do herectví víceméně náhodou. A stala se jednou z největších celebrit, když ztvárnila popkulturní ikonu Bridget Jones. V čem spočívá kouzlo téhle postavy, která v mnoha ohledech absolutně nedává smysl? Zellweger dnes slaví 55. narozeniny, což je skvělá záminka k bilanci. Zvlášť když se začalo pracovat na čtvrtém dobrodružství její nejslavnější role.

Mnoho filmových fanoušků v minulém týdnu zamáčklo slzu, když chystaný desátý snímek Quentina Tarantina s názvem The Movie Critic putoval z šuplíku „ve výrobě“ do skartovačky. Do svého rozlučkového projektu přitom kultovní autor obsadil Brada Pitta a mělo se za to, že vytvoří jakýsi spin-off Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood) i s navrátivší se postavou kaskadéra a vášnivého milovníka filmu Cliffa Bootha. Jak ale pravil na tiskové konferenci už roku 2016, „ne každý snímek si zaslouží natočit, ne každý by měl být natočený.“ Příběh o filmovém kritikovi, jenž v 70. letech přispíval recenzemi do pornografického časopisu, je tudíž minulostí. A přitom to mohla být pěkná tarantinovská divočina.

Když natočíte nejvlivnější sci-fi horor filmové historie, očekáváte nějaký ten respekt a uznání. Ridley Scott si je během komplikované produkce prvního Vetřelce (Alien) ve svých dvaačtyřiceti letech ještě nevysloužil, za sebou měl pouze celovečerní debut Soupeři a v novém rozhovoru pro The Telegraph vzpomínal, jak mu studioví hlavouni neustále házeli klacky pod nohy. Stejně jako u pozdějšího Blade Runnera mu nikdo nedůvěřoval, což je nápadný kontrast se současností, kdy coby zasloužilý filmařský kmet dohlíží na výrobu obou chystaných projektů ze světa hrůzných Xenomorphů.

Z dokumentaristů se málokdy stávají celebrity, a to i v tom výjimečném případě, kdy se jejich filmy dočkají celospolečenské pozornosti. Michael Moore se ale nepochybně zařadil mezi nejrozpoznatelnější tváře amerického filmu. Hlasitý tlouštík ve špinavém triku a kšiltovce se stal pro dokumentaristiku tím, čím je Oliver Stone pro fikci. Odhodlaným levičákem, který vší silou máchá rukama okolo sebe a někdy trefí svůj cíl, někdy ublíží víc sobě. Moore má na svědomí některé z nejpřesvědčivějších kritik amerického systému, ale také za sebou ale vláčí pověst manipulátora a lháře. Dnes slaví 70 let. Co si počít s jeho komplikovaným odkazem?

Když si tehdy sedmadvacetiletý Elvis Presley ve filmu Stalo se na světové výstavě (It Happened at the World's Fair) usmyslel udělat na letišti dojem na zdravotní sestřičku Diane (Joan O'Brian), jeho postava Mikea k tomu potřebovala malého komplice. Místní klučina jej měl nakopnout do holeně, což si vyžádalo několik pokusů, během nichž dvanáctiletý herec opakovaně kopal do krále rokenrolu. Tím hercem nebyl nikdo jiný než Kurt Russell, jenž na Elvise vzpomíná jen v dobrém a později si jej zahrál v televizní minisérii Elvis a k překvapení mnohých také ve Forrestu Gumpovi.

Filmovým trailerům se nedá věřit, což je dlouhodobě známá pravda. Zklamaná důvěra v propagační materiál přitom nově dostala zajímavý precedens, když dvojice naštvaných konzumentů hnala k soudu studio Universal v souvislosti se lživou upoutávkou na hudební komedii Yesterday z roku 2019. V ní se měla objevit také herečka Ana de Armas, jenže navzdory krátké přítomnosti v traileru ji z konečného sestřihu vyjmuli. To stačilo k zahájení soudního procesu se dvěma hereččinými fanoušky, kteří se považovali za oběti. A jejich argumenty překvapivě částečně obstály.

Na počátku 80. let stavěli Brada Dourifa mezi nejperspektivnější mladé herce Hollywoodu. V té době měl na kontě Zlatý glóbus a oscarovou nominaci za roli Billyho Bibbita v Přeletu nad kukaččím hnízdem (One Flew Over the Cuckoo's Nest) a v New Yorku začínal vyučovat herectví i režii na Columbia University. Mezi jeho studenty byl také Don Mancini, pozdější stvořitel hororové série Dětská hra, v níž Dourif od roku 1988 dabuje vraždící a zjevně nezničitelnou panenku Chucky. Ve čtyřiasedmdesáti letech si herec užívá důchodu a podle webu JoBlo vyslyší pracovní nabídky už pouze ze strany Manciniho, který Chuckyho protáhl filmovou franšízou i televizními projekty.

V neděli večer začala svou televizní štaci druhá řada Ivety, která přenesla příběh slavné zpěvačky do 90. let. Dobový přechod přilákal ještě více diváků než první série a seriál díky tomu v televizi vůbec poprvé překročil důležitou hranici. Souboj pondělních kriminálek pak po minulém těsném vítězství Stínů v mlze nad Specialisty začíná vyznívat mnohem jednoznačněji.

Daniela Radcliffa, stále známého hlavně jako představitele Harryho Pottera, čekalo v podcastu Happy Sad Confused překvapení. Moderátor Josh Horowitz mu totiž nečekaně promítl klip z podcastu s Alanem Rickmanem z roku 2015, tedy jen pár měsíců před Rickmanovou smrtí. Rickman v sáze o Harrym Potterovi hrál přísného profesora Snapea a zdá se, že kvůli této roli byl jeho vztah s Radcliffem poněkud specifický. Cestu k sobě však nakonec naštěstí našli.

James McAvoy si udržel svůj mladistvý elán natolik, že vás možná překvapí, že oblíbený skotský herec dnes slaví půlkulatých 45. Vlastně to ale dává smysl, vždyť se o povědomého hráče ve filmovém průmyslu jedná už od půlky nultých let, a jeho kariéra sahá až do devadesátek. McAvoy se od té doby stal stálicí a ztvárnil několik rolí ve velkých blockbusterech, přesto se nedá říct, že by se z něj stala absolutní hollywoodská supercelebrita. Ale to je na něm nakonec nejlepší  – umožňuje mu to pohodlně si vybírat i menší projekty a činit nejisté, ale umělecky vyzývavé volby.

Do kin dorazila Občanská válka (Civil War), před týdnem se objevil Club Zero, ještě dříve třeba Těžký rok. Oscara za scénář nedávno získala Americká fikce, hned čtyři sošky si odnesli i Chudáčci. Tyto stylisticky i tematicky odlišné filmy mají jedno společné: sázejí na prvky satiry, díky nimž poutavě rozkrývají problémy současné globální společnosti. Popularita tohoto způsobu vyjadřování ukazuje, že umělci ke kritice poměrů sahají často a rádi.

V posledních měsících se zdá, že Hollywood nemá k dispozici žádanější vycházející hvězdu než šestadvacetiletou Sydney Sweeney. Představitelka labilní Cassie ze seriálového hitu Euforie (Euphoria) si v kalendářním roce 2024 připsala už tři výrazné role v kino premiérách, na instagramovém účtu má dvacet milionů sledujících a zvlášť po účasti v pořadu Saturday Night Live rozpoutala debatu, jestli tak vysoká popularita natolik atraktivní blonďaté herečky náhodou neznačí konec woke kultury. Valný dojem však neudělala na zkušenou producentku Carol Baum stojící za filmy jako Příliš dokonalá podoba nebo Hlava rodiny, která ji na veřejné akci v New Yorku označila za nezajímavou, nehezkou a netalentovanou.

Před pár dny si fanoušci oblíbené Cornetto trilogie připomínali dvacetileté výročí od její první části s názvem Soumrak mrtvých (Shaun of the Dead) a rázem tu máme další narozeniny. Jeden z největších talentů své generace Edgar Wright totiž slaví padesátku, a tak stojí za to si kariéru tohoto anglického stylaře stručně proběhnout.

Každý jistě zná filmové logo s řvoucím lvem, možná ne každý si ale stihne všimnout tří latinských slov vepsaných na stuhu, která šelmu obklopuje. „Ars Gratia Artis“, tedy „Umění pro umění“. Studio Metro-Goldwyn-Mayer si je jako svůj cíl vytyčilo přesně před 100 lety, během nichž je jak vrchovatě naplnilo, tak se proti nim zpronevěřilo tak moc, jak si jde představit. Vítejte v Hollywoodu. Značka dnes žije hlavně ze svého historického katalogu, kvůli němuž si ji větší konglomeráty přehazují jako vařící brambor první jakosti. Každý ví, že MGM je poklad, i když nikdo neví, co si s ním počít. Přesto tento projekt ani po 100 letech neskončil, což není samozřejmostí.