Tarantino vybral 20 nejlepších filmů století. Slavný režisér provokuje, překvapuje a uráží

Kultovní režisér a scenárista začal seznam vypisovat minulý týden na popud různých bilancí, které se uzavírají s končícím čtvrtstoletím. Nejprve uvedl a okomentoval své oblíbené snímky v pořadí 20 až 11, první desítku dokončil s odstupem jako správný autor cliffhangerů. Libovolný režisér mohl být poctěn pouze jednou, přičemž Tarantino nezapřel svůj vášnivý subjektivní přístup. Nejenže převážně vynechal kritikou protežované a artové filmy, ale do různorodé směsice zařadil i díla obecně braková a násilná – blázen z videopůjčovny má ostatně k násilí zvláštní necitlivý postoj a dle Ellise si hýčká estetiku založenou na „neuctivosti."

Moderátor podcastu se domnívá, že Tarantino často upřednostňuje nekompromisní a intenzivní snímky disponující „druhem neuctivosti, který se od hollywoodského mainstreamu nečeká.“ A to je činí zábavnými, i když třeba v případě Umučení Krista by to většinu lidí nenapadlo. „To, co je pro mě ikonické, co je pro mě zapamatovatelné, nejsou nějaké intelektuální šarvátky. Jsou to ty zážitky. Pointa byla, že jsem nic nehledal, jen jsem rovnou vybral 20 filmů z hlavy – a pokud jsem si na nějaký nevzpomněl, tak se tam prostě nedostal. Musel být zapamatovatelný. A pak je tu velká věc ohledně filmařiny. Většina z nich má agresivní filmařský styl. To na mě dělá dojem,“ vysvětlil Tarantino, jenž zvolil následujících 20 titulů.

„Tohle je ten film, ve kterém Steven ukazuje, že to pořád má v sobě. Nemyslím si, že Scorsese natočil v tomto století film, který by byl tak vzrušující,“ vyzdvihl Tarantino svého dlouholetého oblíbence Spielberga, jehož první muzikál staví výš než Vlka z Wall Street či Irčana. „Ten film ho znovu nakopl. Nemohl jsem uvěřit, že se mi líbil hlavní herec, protože v ničem jiném se mi nelíbil,“ okomentoval účast Ansela Elgorta. Už dříve se nechal slyšet, že West Side Story a Top Gun: Maverick považuje za nejfantastičtější kinozážitky roku 2021.

Eli Roth je Quentinovým souputníkem, jenž si zahrál Donnyho Donowitze v Hanebných panchartech. Tarantino má slabost pro vyšinuté horory a tento fyzicky devastující pobyt v lesním srubu mu zkrátka přišel zábavný. „Je na tom něco strašně okouzlujícího. Eliho smysl pro humor, smysl pro gore — to prostě fakt, fakt funguje. Lidi tak trochu zapomínají, jak napjatá je první polovina, protože v posledních dvaceti minutách je to upřímně strašně vtipné. Hostel možná je jeho nejlepší film, ale tohle je můj oblíbený.“

Brad Pitt hrál v Hanebných panchartech i v Tenkrát v Hollywoodu, přičemž roli kaskadéra Cliffa Bootha si zopakuje také v sequelu The Continuing Adventures of Cliff Booth v režii Davida Finchera. Tarantino má pro filmovou megastar slabost, což se promítlo i do chváleného sportovního dramatu z prostředí baseballu. „Brad Pitt tu podal jeden z mých nejoblíbenějších hvězdných výkonů za posledních dvacet let — takový, kdy filmová hvězda přijde a připomene vám, proč je filmovou hvězdou, a unese celý film na svých bedrech.“

Čokoláda není jen aromatem sladké romance, ale v thajském žánrovém zákoutí může také spouštět netušené bojové dovednosti. Akčňák smíchaný s emotivním dramatem se na Tarantinově listině ocitl především pro skvělé a přepálené kung-fu souboje, což tvůrce Kill Bill umí náležitě ocenit. „Tady je film, o kterém jste nejspíš nikdy neslyšeli […] Lidé jsou tu rozsekáváni těmi nejvíc spektakulárními způsoby […] tu dvanáctiletou holku trénovali čtyři roky, aby mohla v tom filmu hrát […] jsou tu jedny z nejlepších kung-fu soubojů, jaké jsem kdy ve filmu viděl.“

Kultovní druhotina Roba Zombieho nepřímo rozvíjí příběh úchylné rodiny masových vrahů, které šlape na paty maniakální pomstychtivý šerif. Westernový šmrnc, nihilismus a explodující násilí v Zombieho vysoce zábavné formální koncentraci se Tarantinovi zaryly pod kůži a připomněly mu odkaz Divoké bandy. „Ten drsný mix Peckinpaha–kovboje–Mansona (od Zombieho) — tenhle hlas před Domem tisíce mrtvol v podstatě neexistoval a on ho tímto filmem vypiloval […] Peckinpah předtím nebyl součástí hororu. On to spojil s úchylnými burany a stalo se z toho něco nového. Dneska to poznáte už z dálky, ale tehdy to neexistovalo,“ okomentoval kult, který se mimo jiné pyšní skvělým „tarantinovským“ soundtrackem.

Gibsonova názorná patologie Ježíše Nazaretského vyvolávala v kinech všemožné reakce, ale smích mezi nimi většinou nebyl. To ale vyprávějte Tarantinovi, jemuž extrémní násilí přijde jednoduše vtipné. „Během filmu jsem se hodně smál. Ne proto, že bychom byli perverzní a smáli se, jak je Ježíš masakrován — extrémní násilí je pro mě prostě legrační — a když se dostanete tak daleko za extrém, začne to být čím dál tím zábavnější. Jen jsme se prohýbali a smáli se nad tím, jak šílené to je. Mel odvedl ohromnou režijní práci. Dokázal mě přenést do té doby. Mluvil jsem o tom s Melem Gibsonem a on se na mě díval, jako bych byl úplný cvok.“

Tarantino dokáže ocenit i lehkou hudební komedii s energií Jacka Blacka, kterou roku 2003 natočil jeho oblíbenec Richard Linklater. Opět přitom hovoří hlavně o zážitku v kině, který mu dal vzpomenout na oblíbený film z dětství. „V kinech to byla fakt skvělá zábava. Opravdu zábavná projekce. Myslím, že tady se potkal výbuch Jacka Blacka s Rickem Linklaterem a Mikem Whitem — a to tomu dodalo něco speciálního. Tohle je nejblíže Špatným zprávám pro medvědy, jak jsme se kdy dostali,“ připomněl sportovní komedii s Walterem Matthauem ze 70. let.

„Tohle je film, u kterého jsem se za posledních dvacet let smál nejvíc. Nepamatuju si, že bych se smál od začátku do konce takhle, snad naposledy u Richarda Pryora,“ hájí Tarantino zařazení fekálního a sebepoškozovacího humoru party kolem Johnnyho Knoxvilleho. „Když jsem natáčel Kill Bill, přišlo mi to tak strašně vtipné, že jsem to musel pustit štábu. Tak jsme sehnali kopii, pustili film a úplně nás to odrovnalo.“

Zatímco zádumčivé hollywoodské filmy Denise Villeneuva Tarantinovi neimponují, divoký žánrový mix z Blízkého východu je zážitkem dle jeho gusta. „Má to fantastický scénář a dějově je to hodně podobné Zmizení (Prisoners), oni to ale zvládnou s odvahou a razancí. Víte, že americký film by to takhle neudělal,“ smekl před černohumorným thrillerem, v němž se pohromadě sejdou nezávislý policista, otec zavražděné dívky a hlavní podezřelý ze série vražd.

Asijský etalon smrtelných dystopických her Tarantino zařazuje mezi své oblíbené filmy dlouhodobě. V kultovním filmu režiséra Kinjiho Fukasaky se společnost hroutí, mládež nechce chodit do školy a jedna školní třída je za trest vybrána do každoročního experimentu, během něhož se dospívající studenti nuceně mordují. Tarantino se přitom rozčílil nad podobností s blockbusterovou sérií Hunger Games, která podle něj vše vykradla. „Nechápu, proč ten japonský autor nezažaloval (spisovatelku Hunger Games) Suzanne Collins o úplně všechno, co vlastní. Oni tu zatracenou knihu prostě vykradli. Pitomí literární kritici nepůjdou koukat na japonský film jménem Battle Royale, takže ji nikdy neusvědčili — místo toho psali, jak je to ta nejoriginálnější věc, jakou kdy četli. Jakmile to ale viděli filmoví kritici, řekli: ‚Co to sakra je, tohle je prostě Battle Royale, jenom v přístupné verzi!‘“

Jeden z nejlépe hodnocených snímků Woodyho Allena se Tarantinovi vzpíral, jelikož Owen Wilson evidentně nepatří mezi jeho oblíbené herce. Procházkám noční Paříží, které se překlápí v humorné i filosofické dýchánky s ikonami tamní umělecké scény 20. let minulého století, ale Quentin stejně podlehl. „Já Owena Wilsona fakt nemůžu vystát. Když jsem ten film viděl poprvé, miloval jsem ho a nenáviděl jeho. Podruhé jsem si říkal: ‚Ale no tak, nebuď takovej kret*n, on není zas tak hroznej.‘ A potřetí jsem zjistil, že sleduju jenom jeho.“

Hororová zombie komedie Edgara Wrighta, kterou odstartoval svou celovečerní dráhu a také trilogii Cornetto se Simonem Peggem a Nickem Frostem, podle Tarantina skvěle ctí svůj subžánr a jeho pionýra George A. Romera. „Můj nejoblíbenější režijní debut, i když Wright natočil ještě jeden levný debutový film, o kterém nerad mluví. Miloval jsem, jak moc zbožňoval romerovský svět, který znovu vytvořil. Ten scénář je fakt skvělý, je to jeden z nejnahláškovanějších filmů na tomhle seznamu, dodnes cituju větu ‚psi nekoukají nahoru‘. Není to parodie zombie filmů, je to skutečný zombie film — a toho rozlišení si cením.“

Také Tarantino nakonec podlehl svodům největšího akčního spektáklu dekády, kterým George Miller revitalizoval dystopický svět Šíleného Maxe a stvořil vrcholné dílo prašné silniční exploatace. „Vlastně jsem na to vůbec nechtěl jít už z prostého důvodu – žijeme ve světě, kde existuje Mel Gibson, a on nehraje Maxe? Já chci Šíleného Mela! Uběhly týdny a týdny a lidi pořád mluvili o tom, jak je to skvělé, a Fred, můj střihač, říkal: ‚Vážně, musíš to vidět.‘ A tak jsem to viděl. Ty nejlepší momenty jsou tak strašně dobré a vy sledujete opravdu velkého filmaře. Měl všechny peníze světa a všechen čas světa, aby to udělal přesně tak, jak chtěl.“

V prudkém pohybu se odehrává také poslední akční videoklip Tonyho Scotta, jenž Tarantinovi roku 1993 zfilmoval scénář k Pravdivé romanci. Denzel Washington a Chris Pine zastavují nekontrolovaně splašený železniční kolos, který se ve Scottově dynamickém aranžmá stává katastrofickým monstrem. „Je to jeden z mých nejoblíbenějších posledních filmů nějakého režiséra. Viděl jsem ho čtyřikrát a pokaždé se mi líbí víc. Kdyby ses mě zeptal před lety, dal bych na seznam Muž v ohni, ale Nezastavitelný je jednou z nejčistších vizí Tonyho akční estetiky. Ti dva chlapi jsou spolu skvělí a film je čím dál tím lepší. Je to jeden z nejlepších monster filmů 21. století. Ten vlak je monstrum. Ten vlak se stává monstrem. A stává se jedním z největších monster naší doby. Je silnější než Godzilla, silnější než ty nové filmy s King Kongem.“

K Davidu Fincherovi Tarantino chová značný respekt, což zatím nejsilněji prokázal, když mu svěřil svůj scénář k pokračování Tenkrát v Hollywoodu. Tím filmem, který od slavného perfekcionisty obdivuje nejvíc, nakonec překvapivě není Sociální síť. Přednost dává komplexnímu honu na nepolapeného Zodiaca, v jehož složité struktuře nachází stále nové podněty. „Když jsem Zodiaca viděl poprvé, moc mě to nevzalo. Pak to začalo běžet na filmových kanálech a najednou jsem zjistil, že koukám 20 minut, 40 minut, a uvědomil jsem si, že je to mnohem poutavější, než si pamatuju — pořád mě to chytalo v různých úsecích. Tak jsem si řekl, že si tu zatracenou věc pustím znovu, a od té chvíle to byl úplně jiný zážitek. Zjišťuju, že každých šest nebo sedm let si to pustím znovu, a je to luxusní podívaná, které se naplno odevzdám. Hypnotizující mistrovské dílo.“

Epochální příběh naftaře Daniela Plainviewa, jenž pro ropu odevzdal svou duši ďáblu, se často zmiňuje jako jeden z nejlepších filmů století. Tarantino má na mistrovské dílo Paula Thomase Andersona podobný názor, ačkoli ho prý jedna věc irituje. V krátkém rozboru se dost nevybíravě opřel do herce Paula Dana, jenž ztvárnil duchovního vyzyvatele protagonistovy kapitalistické posedlosti.

„Daniel Day-Lewis. Ta starosvětská filmařská řemeslnost. Mělo to starohollywoodskou kvalitu, aniž by se o to snažilo. Byl to jediný film, který kdy natočil, a já jsem mu říkal, že je to jeho jediné dílo, které vlastně nemá žádnou velkou ‘set piece’ scénu. Oheň je tomu nejblíž. Ten film je hlavně o práci s narativem, o práci s příběhem — a on to udělal zatraceně úžasně. Až na krev by mělo velkou šanci být první či druhé, kdyby v sobě nemělo jeden obrovský, gigantický problém… a tím problémem je Paul Dano. Je zjevné, že to má být herecký duel dvou postav, ale stejně tak je brutálně zjevné, že to žádný duel není. Dano je prostě slabý odvar, člověče. Je to slabá sestra. Austin Butler by v té roli byl úžasný. Dano je tak slabý, nezajímavý chlap. Nejslabší zasr*nej herec v SAG,“ vynesl se smíchem verdikt nad všeobecně uznávaným hercem ze Zmizení či Fabelmanových, jehož na závěr označil za „měkkýše“, který podal „bezvýrazný výkon.“

„Další film, který se mi zpočátku nelíbil. Teď na něm miluju to, že v něm cítím skutečné mistrovství, a došel jsem k tomu tak, že jsem ho viděl znovu a znovu,“ prohlásil Tarantino na adresu Nolanova válečného leporela o nervy drásající záchraně spojeneckých vojáků z ostřelovaných severofrancouzských pláží. „Poprvé mě to ani tak neodradilo, spíš jsem nebyl úplně ohromený — vlastně jsem nevěděl, co jsem viděl, bylo toho skoro příliš. Podruhé už můj mozek dokázal vstřebat o něco víc. A potřetí a počtvrté? Prostě mě to úplně smetlo.“

Obdiv k oscarovému dramatu Sofie Coppoly je částečně osobní, neboť Tarantino s dcerou Francise Forda Coppoly nějaký čas randil. Jak ale vysvětlil, podnětem byla jeho prvotní láska k filmu, v němž Bill Murray předvádí svůj vůbec nejoceňovanější výkon. „Tak moc jsem se zamiloval do filmu Ztraceno v překladu, že jsem se zamiloval i do Sofie Coppoly a udělal jsem z ní svou přítelkyni. Dvořil jsem se jí a okouzloval ji a dělal jsem to celé veřejně; bylo to jako z románu Jane Austenové. Neznal jsem ji dost na to, abychom se dali dohromady sami od sebe, ale pořád jsem chodil na akce, kde byla. Mluvil jsem o tom s Pedrem Almodóvarem a oba jsme se shodli, že je to takový holčičí film — v tom nejdelikátnějším slova smyslu. Už strašně dlouho jsem neviděl tak holčičí film, natočený tak dobře.“

Třetí část revoluční pixarovské série Tarantino miluje natolik, že si dle svých slov nechce kazit dojem sledováním dalších pokračování. Může za to zejména emotivní finále, které jinak cynického barda nebývale rozněžnilo. „Těch posledních pět minut mi úplně vyrvalo srdce — a kdybych měl konec popsat, začal bych brečet a zadrhávat se. Je to prostě výjimečné. Je to skoro dokonalý film. A to ani nemluvíme o těch skvělých komediálních momentech, které jsou nekonečné. Myslím, že lidé nikdy pořádně nezvládnou třetí film trilogie. Podle mě to dokázal Hodný, zlý a ošklivý — a tohle je Hodný, zlý a ošklivý animovaných filmů. Je to nejlepší zakončení trilogie vůbec.“

Na vrchol seznamu Tarantino překvapivě umístil válečný akčňák, jímž Ridley Scott ukořistil svou druhou oscarovou nominaci během dvou let (hned po Gladiátorovi). Boj o život v somálském Mogadishu má skvělé charakterní herce a především intenzivní režii, která Quentina zjevně nakopává jako plato Red Bullů. „Když jsem to viděl poprvé, líbilo se mi to, ale bylo to tak intenzivní, že to na mě přestalo fungovat — nenesl jsem si to dál tak, jak jsem měl. Od té doby jsem to viděl párkrát, ne mockrát, ale myslím, že je to mistrovské dílo. A jedna z věcí, které na tom tolik miluju, je to, že tohle je jediný film, který se skutečně naplno snaží dosáhnout toho pocitu, vizuálního účinku a atmosféry Apokalypsy a podle mě se mu to daří. Udrží tu intenzitu dvě hodiny a pětačtyřicet minut, nebo jak dlouho to je — a když jsem to viděl nedávno, moje srdce jelo po celou dobu. Ten film mě měl v hrsti a nepustil. Ten režijní výkon je mimořádnější než mimořádný.“

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Bret Easton Ellis podcast, World of Reel