Dunkerk (2017)

Jak popsat film, který se naprosto vymyká standardní filmové produkci válečného žánru. 100 minutová strhující podívaná s úspornými dialogy, bez kapky krve a napětím, že by se dalo krájet. Ponechám stranou označení typu film roku nebo, že by si to mohlo vysloužit Oskara. To je nesmysl. Dunkerk je mistrovské dílo.

Mám s tím v zásadě jen tři problémy. 1) Komplikovaná struktura je zajímavá, ke konci už mi ale těch návratů a dovysvětlivek přišlo přeci jen moc. 2) Vzhledem k bodu jedna je až paradoxní, že zatímco některé momenty film "obkrouží" klidně i pětkrát, podstatná část příběhu Cilliana Murphyho je úplně vynechaná. 3) Nerozklíčoval jsem, proč zhruba jen čtyři kratičké scény nejsou v IMAX formátu? Ale jako celek Dunkerk táhne. Nolan znovu dokazuje, že práci s obrazem a "nervózním" zvukem dotáhl k dokonalosti, měřítko filmu je ohromující, akce strhující a závěr tlačí únosně na strunu emocí, aby byl "jen" dojemný a ne přeslazený. O tom, zda hodnocení poletí nahoru či dolů rozhodne druhá projekce. A tady váhám, jestli si mě zvolené vyprávění nakloní na svoji stranu nebo se potvrdí (a toho se obávám), že je to vlastně jen hezká, ale přebytečná autorská exhibice (jakkoli oceňuji odvahu a samotný nápad propojit optiku vojáka na souši = týden, civilistů na lodi = den a letců = pár hodin). Na druhou stranu zůstane silné vykreslení zmaru, beznaděje a vpravdě geniální práce s "neviditelným" nepřítelem. Projekce v IMAXu je každopádně povinností. Na malé televizi bude, podobně jako například u Gravitace, kouzlo stěží poloviční.

Dialogy, příběh na 30 minut ve 107 fyzických, nebezopečných, náročných minutách. Film pro Imax, velká plátna, podobně, jako Gravitace. Za vynikající považuji neukázat nepřítele, Němce, žádné vazby na ženy, jen mužský adrenalin, žádní hrdinové, jen masa těl a minimum prostředí. Za nebezpečné považuji i to, že film je natočen tak, že člověk by měl chuť prožít adrenalin v letadlech, na lodi, stát se hrdinou, pomáhat, zachraňovat. Pocit zrát je bez emocí, krve, osobního násilí, lítosti. To je zavádějící, nebezpečné, že ztráta 100 tisích lidských životů je jen součástí válečné hry. Velmi netradiční a nebezpečný film, jak lze vidět válku. Trochu jsem se ztrácel v čase a přeskakoval formát. Vyjímečné a odvážné dílko postavené na obrazu, ocelové atmosféře. Přemýšlím, jak to autor myslel. Obrovská odvaha to takto pojmout.

100 procentní zážitek v Imaxu, ale obávám se že jinde to tak mohutně působit nebude. Film propojuje tři časové osy, které se nakonec spojí v jednu. Režie je precizní. Herci dobří a hudební a zvukový doprovod naprosto geniální. Ale osobně doufám, že si příště Nolan vybere něco trochu zábavnějšího

Nolanova režisérsko scénáristická schizofrenie nezklamala a dala světu další filmový majstrštyk v podobě filmu Dunkirk alias Dunkerk. Válečné drama, které plachtí na několika souběžně nesouběžných přílivových vlnách s velmi příjemným hereckým obsazením. Hardy s Murphym jsou pro Nolana sázkou na jistotu, neb to není poprvé kdy si je umístil do svého filmu viz. Inception či povstávající Temný rytíř. Hardy v tomto kousku má roli spíše určenou pro oftalmologa, ale má svůj význam, který je zdatně využit. Hans Zimmer je Skladatel s velkým S a jeho hudbu bych označil v tomto filmu spíše jako hřmotný ruch, chvílemi jsem měl strach o jeho zdraví, neb jsem si myslel, že hlavou narazil do varhaních kláves pln basového rejstříku a na delší čas tam spočinul, ale filmu toto hlavové zakolísání, dle mého skromného uvážení, prospělo. Pohyblivé obrázky mě od Nolana zatím nikdy nezklamaly a již teď se velmi napjatě těším co přijde po Dunkirku, na který se vítězoslavně chystám opět podívat.

Tomuhle se říká válečný film s přidanou hodnotou. Nolan samozřejmě vzdává hold odvaze britských civilistů, kteří se svými “bárkami” zachraňovali ve válečné zóně. A pochopitelně na ně pomrkává ve dvou emocionálních scénách, kdy nezůstane oko suché. Ale Dunkerk je ve své podstatě univerzálním snímkem o válce, odvaze, zoufalství, pravdě, lidskosti a touze přežít (ať to stojí, co to stojí), kde o ty kulisy až tolik nejde.
Kdo čeká pořádnou výpravu, vtahující kameru a akci, dočká se. Vystupují zde velcí herci, ale nestrhávají na sebe pozornost. Postavy nejsou černobílé a de facto nikdo není ušetřen. Kamera funguje ve velkých celcích i dokumentárně laděných mikroportrétech. Vychytrale pracuje s kontrasty - dokáže autenticky zachytit válečnou vřavu i zrcadlící se slunce na moři. A co je důležité, nepůsobí nikterak pateticky nebo kýčovitě. Záměř vyprávět příběh z pláže, vody a vzduchu vyšel a Nolan si zde zajímavě pohrál s vnímáním času z pozice válečného pěšáka, mariňáka a letce. Hollywoodský konec se (naštěstí) nedostavuje, vše končí civilně, pietně.
Za mě místy rušivá a především nikdy nepřestávající “rucho-hudba” Hanse Zimmera. Kdyby jí bylo méně, možná by díky tomu silněji vyznělo více scén. Chápu, že měla po celou dobu udržovat držet (frenetcké) tempo, ale chtěl jsem si užít i nějakou scénu bez hudebního doprovodu. Film by to bez potíží ustál. A druhá věc, která bude spíš mým “problémem” a autorským záměrem - k téměř žádné postavě jsem si nevypěstoval hlubší vztah. Největší sympaťáci hodni obdivu pro mě ale byli rybáři z rodinné lodi. A z herectví vylézá na povrch sebemenší hnutí mysli. Soustředěné ve vážnosti a o to blahodárnější v momentech, kdy se někdo na okamžik třeba jen v koutku úst usměje. Je to po anglicku uměřené, nepřikrášlené. A o to pro mě sympatičtější. Přál bych Nolanovi, aby se jeho “srdcovce” dařilo i komerčně.

Velká paráda! Od začátku filmu až po titulky si člověk nevydechne. Nolan šponuje atmosféru se zvyšující se intenzitou od začátku do konce. V tom mu velmi dobře sekunduje Zimmer svojí hudbou. Film rozhodně stojí za to vidět v kině...jinak se člověk ochudí o řádnou porci atmosféry..například při náletu štuky běhá člověku mráz po zádech..Jestli ale od filmu někdo očekává dalšího vojína Ryana nebo Fury tak si vybral špatný film. Tohle je o něčem jiném!

Snad lepší válečný film poslední době jsem neviděl. Není to až tak válečný ale spíš psychologický. Film ukazuje, že válka je hrůza a proto nesmí se opakovat. Nádherná hudba filmu taky je parádní. Film Dunkerk má hodnotu nad oscarem a proto se mi i moc moc líbil

Zhodnotil bych film jako zajímavý. U mě patří do kategorie rád jsem ho viděl, ale znovu bych si ho nepustil. Film má dobrou hudbu a námět, efekty jsou také velmi dobře zpracované, ale film má i své nedostatky. Jedním z nedostatků je časová nesouladnost, dalo mi zabrat než jsem si uvědomil, že se vlastně příběhy spojili dohromady, protože část která se stala v jednu chvíli byla po půl hodině ve filmu znovu, prostě to nenavazovalo. Druhým jsou podobné osoby, do teď nevím jstli se utopil tenhle nebo ten druhej a třetím nedostatkem je nedostatek řeči, první polovinu filmu jsem si připadal jako na němém filmu, který má opravdu skvělou hudbu v pozadí.

Divák, který chce shlédnout film Dunkerk a nezná předem skutečnou událost, podle které je natočen, je překvapen, co vše se za války mohlo stát. Film sám je neskutečně věrohodný tak, že divák má za chvíli pocit, že na té pláži sám je a získává pocit, že se z ní nikdy nemůže dostat. Silný dojem ze skvělého filmu.

Neustále nějaká akce, vizualní stránka bezchybná. Hudba opět jako u ostatních filmů Christophera dokázala atmosféru držet na správné úrovni. Co se ovšem týcě děje, nezaznamenal jsem vpodstatě žádný. Jednalo se totiž o film složený pouze z fyzických akcí. Což nemusí být vůbec špatně. Co bych filmu vytknul je nesrovnalost v postavách a časech ve kterých se film pohybuje. Je správně ,,propagovat" tímto způsobem násilí, nebo se jedná o záměr počestného uvědomění si našich chyb a špatných počínání?

90%
Nolan umí, tím jsem si jistej už od Mementa. Dunkerk je jedna z nejzajímavějších epizod II. světový. A nedá se říct, že by si jí filmaři nevšímali. Když pomineme dokumentárně pojatý snímky, tak přinejmenším sluší jmenovat dva, černobílej film Leslieho Normana z roku 1958, hodně soustředěnej na lidský osudy, a dokudrama z roku 2004 (hrál v něm Timothy Dalton). Nolan uchopil celou tu tragickou a heroickou záležitost na velkofilmový poměry úplně nezvykle. Trochu jako antitezi Zachraňte vojína Ryana, zato dost připomíná český válečný filmy z časů, kdy měla naše kinematografie co pořádně říct: Nebeský jezdce například. To je nejspíš tím, že je Angličan. A Dunkerk je bytostně anglickej film. Jediný, co můžu maličko namítnout, že i sem vložil Nolan svý typický hrátky s dějem.Lineární anebo úplně jednoduchý vyprávění by ho nejspíš zadusilo. Několik dějových linií, přemety a návraty v časový souslednosti? Ok. Ani příběhový hádanky mi nevadí, i když jich není málo - to všechno se dá domyslet a dofabulovat. Alespoň to vtáhne diváka hlouběj do dramatu. Postavy jsou načrtnutý, ale za nima je schovanej celej jejich malej vesmír. Jsou dokonale věrohodný v každým gestu i slovu (a těch je zatraceně málo, což bývá často znak dobrýho filmu). Fantastický hudební podkres - Zimmer se překonával, chvílemi z hudby mrazilo. Celej film laděnej do šedi, bledě okrovejch a modrejch tónů. Široširý placatý písčitý pobřeží, moře a nebe. Minimum krve, i když mrtvejch tisíce. Tam, kde Spielberg staví na roztrhanejch tkáních a lidskejch osudech, je Nolan civilní. I v těch nejděsivejších momentech zvláštně zkázněnej. Vůbec neukazuje Němce, a když není vyhnutí, tak jen jako rozmazaný siluety. Jediná scéna rozvibruje barvy a emoce: to když připlouvají civilní lodě, aby pomohly s evakuací. Tohle je fakt, o kterým se tady skoro nic neví, třebaže si vysloužil pojem: the Dunkirk spirit, což označuje britskou soudržnost ve zlejch časech. Film Dunkerk je oslavou britskejch letců, obyčejnech lidí a vojáků Británie. Bez patosu a s neuvěřitelným filmařským umem. Letecký souboje zachycený tak nádherně, jak to uměl snad jen Myiazaki. Obrazně řečeno, nelítaj tu střeva. Ale jsou chvíle, jaký v jinejch válečnejch filmech nezažijete: reálnej dojem, že válka je všudypřítomná bytost nebo pach ve vzduchu, a vy ji vnímáte...

Úžasný filmový zážitek, který překvapuje nestandardním představením válečného konfliktu i jeho řešením, válečnými scénami spíše psychologicky ztvárněnými,ale o to více působivými. Herci se zhostili svých rolí skvělým a přesvědčivým způsobem, takže není možné vyzdvihnout výkon pouze jednoho.

Nejupřímnější a nejpřínosnější snímek Nolanovi dosavadní tvůrčí práce. Svým přístupem k látce se Nolanovi daří v divákovi úspěšně vyvolat pocit lidskosti a sounáležitosti, které se postupem času ze společnosti vytrácejí. Stejně jako v ostatních Nolanových dílech dochází i u Dunkerku k jedinečné práci s časem, jakožto relativní proměnné veličiny; k maximálnímu využití výrazného dramatického hudebního podkresu; a u hlavních postav k boji s vlastními duchy, čímž poukazuje na to, že každý z nás má své stinné stránky, které v určitý okamžik vyvstanou na povrch, a to i u zdánlivě bezchybného a racionálně uvažujícího člověka, zvláště když jde o ten nejsilnější lidský pud, kterým je sebezáchova.

Čas, čas, čas. Fascinace časem se přelévá i do Nolanova vyobrazení operace Dynamo. Ten tak trochu v Mannovském stylu natočil válečné inferno po svém a znovu originálním způsobem. Sladění linií země, moře, vzduch je kumšt, ale už jednou jsme to viděli. Strukturálně postupuje prakticky jako v Počátku. Vizuálně jde o pastvu pro oči. Hoytema sází na prostředí ve své přirozené kráse, ať jde o pláže Dunkerku nebo Severní moře. Zimmer tentokrát především doplňuje obraz. Strhne kde má, ale samostatně nebude fungovat tak dobře. Herecky není co vytknout. Minimum dialogů. Hardy je i na tak malém prostoru největší kápo. Dobré odpoledne...