Články

Academia Film Olomouc, neboli festival AFO, už je v plném proudu. Zhlédnete na něm především hodnotnější dokumenty, jež prošly důsledným kurátorským výběrem tak, aby každý z nich skutečně sdělil něco fakticky či umělecky hodnotného a smysluplného. Krom samotných faktů o přírodě, lidstvu a mnohém dalším se ze zhlédnutých filmů jde poučit i o způsobu, jímž nahlížíme na svět. A právě to uděláme teď, když porovnáme tři snímky na podobné téma.

Prosincová střelba na pražské Filozofické fakultě a její následná mediální reflexe dodnes rezonuje českou společností. Stále jsme se nedobrali uspokojivých a všeobecně přijímaných závěrů ohledně toho, jak o pachatelích takto specifických trestných činů informovat. Stejně neuspokojivé odpovědi nabízí i novinka s názvem Lesní vrah, i když tak činí do značné míry záměrně a promyšleně.

Během dubna se vrhá do kin už druhý akční snímek, co se řídí mottem, že pomsta chutná nejlépe hodně krvavá. Po Opičím muži, jenž zabalil příběh o pomstě do indických kulis a hinduistických motivů, přichází na řadu novinka Boy Kills World, jež by svým přístupem snad ani nemohla být odlišnější. Tady vás totiž čeká správně přímočará zábava utržená ze řetězu, která se v žádném ohledu nebere vážně. Jen je šílená tak moc, že se jí možná mnozí velmi brzy přejí.

Luca Guadagnino patří už dekádu k populárním režisérům „festivalového mainstreamu“ a v queer subkultuře můžeme mluvit klidně o kultu. Především u generace těch jejích členů, kteří byli v době premiéry Dej mi své jméno teenagery. Nyní má sicilský režisér příležitost vstoupit do univerzálního středního proudu, jak naznačuje jednak konformní námět Rivalů (Challengers), ale i Zendaya coby největší dnešní celebrita pod třicet v hlavní roli. Na takovou trajektorii máme obvykle tendenci nahlížet jako na tvůrčí selhání a propadnutí komerci, nicméně kdo by se na Guadagniniho mohl zlobit, když natočil raného kandidáta na jeden z filmů roku?

Dřívější blockbusterová hvězda Zack Snyder rozšiřuje svou egománii o druhý celovečerní příspěvek do vesmírné ságy Rebel Moon, kterou Netflix po prosincové premiéře jedničky víceméně přestal propagovat. Vykradený svět Star Wars s konceptem Sedmi statečných a hrstí environmentálního poselství o význačnosti agrikultury má znovu přes dvě hodiny a víc jak půlku stopáže zabírají světélkující akční scény s natolik topornou dynamikou, že zrychlení přehrávání minimálně o čtvrtinu se po pár minutách začne jevit jako zcela přirozené řešení.

Tvůrčí duo Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett, též známé pod produkční zkratkou Radio Silence, se v posledních letech etablovalo v hororových vodách poměrně sympatickým způsobem. Jejich odvázaná Krvavá nevěsta (Ready or Not) i poslední dva Vřískoty přinesly rozverné, nápadité a hlavně svižné hrátky se žánrem, jež se navíc nebraly příliš vážně. Bettinelli-Olpin a Gillett zkrátka mají nakoukáno a nebojí se to při otáčení klasických žánrových propriet využít. Jejich počiny možná nepatří k hororovým vrcholům, jsou však více než zdařilými jednohubkami. A to se dá ostatně říci i o jejich novince Abigail.

Vyrazit s rodinou do Chorvatska v čerstvě zděděném a nepříliš důvěryhodném karavanu nese pořádné riziko. Ale ještě mnohem větší riziko je sledovat o tom českou komedii. Prázdniny s Broučkem jsou tím víc frustrující, že tvůrci učinili několik velmi správných rozhodnutí a vyhnuli se několika ohraným slepým uličkám. Kam ale došli? Bohužel stále nikam.

Američané už dávno vstoupili do volební sezóny, jež se nese jednak v duchu obecné frustrace nad oběma kandidáty, tak i nejistoty ohledně toho, jestli vítězství kteréhokoliv z opotřebovaných seniorů vyřeší ostrý politický a ideologický rozkol v zemi. Ta po minulých volbách zažila poněkud amatérský a k neúspěchu předem odsouzený pokus o převrat a britský režisér a scenárista Alex Garland nyní nabízí náhled na situaci, kdy agrese neskončí u několika zmatených konspirátorů bloudících Kapitolem, ale promění se v plnohodnotnou Občanskou válku (Civil War). Co tento film říká o Američanech a co si z něj můžeme vzít my?

Quentin Dupieux patří mezi nejodvážnější a nejodvázanější režiséry současnosti. V poslední době přešel na kadenci dvou filmů ročně, to však neznamená, že by jeho díla nehýřila nápaditostí či ochotou bourat konvence. I proto je v podstatě ideálním kandidátem na vytvoření životopisu o obdobně nespoutané osobnosti Salvadoru Dalím a je jasné, že pomyslný tvůrčí dialog mezi Dupiexem a Dalím nemůže přinést nic, co bychom mohli označit za standardní film.

Vytrvalostní závodění neboli Adventure Racing není pro otloukánky, ale co pro zatoulané a až za hrob loajální psy? Švéd Mikael Lindnord se s čtyřčlenným týmem roku 2014 v Ekvádoru účastnil jednoho takového závodu, v němž extrémně trénovaný člověk zdolává nevyzpytatelný terén na jízdních kolech, v trvalém poklusu i na kajacích. A nakrmil přitom osamělého psa, jenž na zdánlivě samozřejmý akt dobroty reagoval tak, jak to umí pouze psi. Nehleděl na vlastní zbídačený stav a Mikaelův tým doprovázel džunglí, bahnem i říčními toky až do cíle, který se proměnil v oslavu neuvěřitelného týmového a přátelského svazku. Snímek Nezlomní (Arthur the King) s Markem Wahlbergem přesunul dějiště do Dominikánské republiky, ale spoustu dojemných aspektů nechal na místě a v nastávajícím jarním dusnu publiku nachystal poctivé slzavé osvěžení.

Herní série Fallout se díky prvním dvěma dílům stala kultem a následně se v modernějším kabátu ujala role jednoho z nejúspěšnějších digitálních blockbusterů. Byla jen otázka času, než se dočkáme nějaké adaptace. Nakonec je jí osmidílná série Amazonu, na niž mimo jiné dohlížel Jonathan Nolan.

První Krotitelé duchů (Ghostbusters) letos oslaví 40 let od premiéry. I když v roce 1984 vznikla jedna z nejslavnějších komediálních značek plná slavných herců, ikonických postav a nezapomenutelných příšerek, následné díly sílu franšízy spíše oslabovaly a žádný z nich se nedokázal lehkosti a výjimečnosti prvního dílu byť jen přiblížit. Nejnovější příspěvek do série, Krotitelé duchů: Říše ledu (Ghostbusters: Frozen Empire), to bohužel nejen potvrzuje, ale navíc ukazuje, že z hlediska nápadů, humoru či snahy zkusit něco nového se známá franšíza až bolestivě zasekla v minulosti.

Pražskému kinu Aero se podařil husarský kousek. Ve spolupráci s Aerofilms zakoupilo distribuční práva k obskurní černobílé grotesce Stovky bobrů (Hundreds of Beavers), která je navzdory předpokladům natolik kvalitní a zábavná, že si zaslouží mnohem širší diváckou základnu, než jakou může nabídnout Festival otrlého diváka, kde film mohli vidět první čeští diváci a divačky.

Dokumentů o Václavu Havlovi vzniklo především v první dekádě 21. století, tedy po konci jeho druhého prezidentského období v roce 2003, opravdu hodně. Tím nejslavnějším a nejdiváčtějším je dodnes Občan Havel (2007), mapující Havlův osobní život i politickou kariéru už od začátku 90. let. S koncem funkce hlavy státu a stažením se do ústraní však zajímavé momenty v životě našeho prvního porevolučního prezidenta neustaly, což se snaží zachytit poměrně předvídatelný, přesto však citlivý a sympatický snímek Tady Havel, slyšíte mě?, jenž se dostává do kin.

Ve světě, kde se lidem občas rozšklebí hlava a jejich největší zbraní přestává být mozek, o nějž je připraví parazitující mimozemská entita, zaujímají soucit a emoce obecně trochu složitější postavení. Na Netflixu premiérově uvedená jihokorejská minisérie Gisaengsu: Deo Geurei (Parasyte: The Grey) od režiséra a scenáristy kultovního zombie filmu Vlak do Pusanu (Busanhaeng) transformuje přímočarou sci-fi premisu z Invaze lupičů těl (Invasion of the Body Snatchers) do pestré palety nálad a motivů, jejichž částečná roztěkanost nikdy zcela nenaruší přehlednost, zběsilé tempo i překvapivé využívání hollywoodských tradic.