Nejlepší horory

U filmových tržeb je důležitým faktorem zohlednění inflace, tedy stoupající cenové hladiny v průběhu let. Bez jejího započtení se zdá, že tržby soustavně narůstají. Svědčí o tom úspěch mládeži nepřístupného hororu To z roku 2017, který v době premiéry vydělal 701 milion dolarů a drží si pozici nejvýdělečnějšího hororu historie. Na druhém místě je hororový film Šestý smysl (1999), který utržil 672 milionů dolarů. Třetí místo náleží Čelistem, jež roku 1975 rozbily bank s tehdy nevídanými 476 miliony dolarů. Po započtení inflace by horor Stevena Spielberga obdržel v tomto seznamu první místo, při dnešním kurzu má na kontě 1,155 miliard dolarů. Na druhé pozici je v tomto ohledu Vymítač ďábla z roku 1973, který v době uvedení vydělal 441 milionů dolarů, což dnes dělá rovnou miliardu.

Hororový žánr nemá tak vysoká čísla jako Avatar či Marvel, jelikož neoslovuje tak široké publikum – z pravidla ale umí promlouvat ke zřetelněji definované části obecenstva. I nezávislé či nízkorozpočtové filmy jako první Paranormal Activity (2007) tudíž mohou vydělat 193 milionů dolarů, což z found footage hororu s rozpočtem 215 tisíc dolarů udělalo v tomto porovnávacím ohledu nejvýdělečnější horor v dějinách. Návratnost se vyšplhala na 89,700%. Druhým takto nejlukrativnějším hororem je Záhada Blair Witch z roku 1999.

Určit nejděsivější hororový snímek historie není snadné, neboť každý člověk reaguje na napětí plynoucí ze sledování filmů jinak. V posledních letech se těší oblibě duchařské, respektive lekací horory, které spoléhají na neočekávané výbuchy strachu a kladní hrdinové v nich čelí nadpřirozeným silám zla. K nejpopulárnějším hororům této kategorie patří série V zajetí démonů a Insidious. Po přelomu tisíciletí se lidé báli u populární vlny brutálních hororů, též známých jako torture porn. Vedle francouzských hororů jako Mučedníci jim dominovaly hollywoodské série Saw a Hostel. Důležitým a často otevřeně zobrazovaným tématem v nich byla lidská bolest a šok plynoucí z krvavých scén.

Britští vědci se na zakázku firmy BroadbandChoices roku 2020 pustili do výzkumu „the Science of Scare“, kdy lidem měřili tepovou frekvenci při sledování hororových filmů. Jako nejstrašidelnější horor všech dob z této studie vzešel snímek Sinister z roku 2012. Studenti Westminsterské univerzity zase zjišťovali, u kterého hororu člověk spálí nejvíc kalorií. Zvítězil klasický psychologický horor Osvícení (1980), u něhož sledující spálí až 184 kalorií.

Hororové filmy se zpravidla nepovažovaly za hodné prestižních cen, ať už pro tradici pramenící v béčkové tvorbě zatížené vizuálnímí efekty nebo pro jejich menší intelektuální apel. Mnozí je však právě z toho důvodu považují za esenciální kinematografický žánr plný pohybu a empatie vyvolané univerzálními emocemi. Co se týče Oscarů, dosud žádný čistokrevný hororový snímek nezískal hlavní cenu za nejlepší film roku. Vymítač ďábla z roku 1973 obdržel deset oscarových nominací, přičemž proměnil dvě za nejlepší adaptovaný scénář a nejlepší mix zvuku. Oscara za scénář získal také okultní horor Rosemary má děťátko (1968) a satirický horor Uteč (2017). Tři Oscary z šesti nominací obdržel Faunův labyrint z roku 2006, jehož režisér Guillermo Del Toro později uspěl v hlavní kategorii s filmem Tvář vody (2017) Ten byl ale spíš fantaskní romancí s hororovými prvky podobně jako pěti oscarové Mlčení jehňátek, které hororovými motivy povzneslo detektivní psychologický thriller o stíhání sériového vraha.

Mnoho hororových filmů se i lživě vydává za skutečnost, čímž hlavně v období před internetem navyšovalo vlastní senzačnost. Psycho (1960) například čerpalo okrajovou inspiraci ze života několikanásobného vraha a vykradače hrobů Eda Geina, jenž měl zvláštní pouto ke své autoritářské matce. Z jeho života si pokradmu ukrojil také Texaský masakr motorovou pilou (1974), který se vydával za rekonstrukci skutečných událostí už v úvodních znepokojivých titulcích. Jeho příběh byl přitom kompletně smyšlený. Ještě dále zacházejí tzv. found footage horory, které nabízí pomyslný nalezený záznam převážně zabitých či pohřešovaných postav. Průkopníkem jsou horory Kanibalové (1980) a Záhada Blair Witch (1999), jež však také jen chytře falzifikovaly realitu. Ze skutečných událostí vychází například horor V moci ďábla, který roku 2005 zobrazil exorcismus na původem bavorské ženě Anně Elisabeth Michel. Řada hororů se inspirovala skutečnými zločiny či záhadami, z těch nejznámějších to jsou série Vřískot či Oni (The Strangers), potažmo filmy Horor v Amityville (1979), Obřad (2011) nebo V zajetí démonů (2013).

V hororových příbězích nejčastěji přejímáme perspektivu kladných hrdinů a potenciálních obětí. V počátcích kinematografie se však těšily největší popularitě kanalizované literární či mytologické postavy s rozpolcenou identitou včetně Dr. Jekylla a pana Hydea, Vlkodlaka, Drákuly a Fantoma opery. Tragičtí antihrdinové vystupovali také ve Frankensteinovi (1931) nebo v dobrodružném fantaskním hororu King Kong (1933). Počínaje snímkem Alfreda Hitchcocka Psycho (1960) začaly horory stavět do popředí antagonisty inspirované skutečnými vrahy, jímž byl právě Norman Bates. S nástupem exploatační vlny v 60. a 70. letech představy o filmových zabijácích expandovaly k vraždícím, geneticky zmutovaným a maskovaným kreaturám, které utvářely hororový subžánr slasher, tedy „vyvražďovaček“. Mezi ně patří Leatherface z Texaského masakru motorovou pilou (1974), Michael Myers z Halloween (1978), Jason Vorhees z Pátku třináctého (1980), Freddy Krueger z Noční můry v Elm Street (1984), Ghostface ze série Vřískot (1996) nebo Jigsaw z hororové franšízy Saw. Věhlasu se těší také nelidská monstra ze sci-fi hororů jako Vetřelec a Predátor.

Mezi slavné hororové postavy spadají také protagonisté, kteří zloduchům a pokřiveným charakterům čelí. Jejich jména se do kulturního povědomí zasévají znovu od 70. let 20. století a často souvisí s vyjmenovanými záporáky. Ženám vzdorujícím maskovaným vrahům a monstrům v zápletkách vyvražďovacích hororů se přezdívá final girls a mezi nejznámější patří Ellen Ripley ze série Vetřelec, Laurie Strode z Halloweenu nebo Sidney Prescott z Vřískotu.

Streamovací služba Netflix nabízí širokou škálu hororových filmů z vlastní produkce i z distribuce kin. Uživatelský žebříček Kinoboxu seskupující nejlépe hodnocené horory Netflixu staví na první pozici klasický československý horor Juraje Herze Spalovač mrtvol (1968), který s nastupující normalizací putoval do komunistického trezoru. Druhým nejlepším filmem v pořadí je americký horor Saw: Hra o přežití z roku 2004, který odstartoval populární sérii o vrahovi rozsévajícím před unesenými oběťmi smrtelné pastičky. Třetí místo náleží literární adaptaci Drákula (1992) od režiséra Francise Forda Coppoly a čtvrté místo si vysloužil psychologický horor Rozpolcený (2016), jímž režisér M. Night Shyamalan navázal na kultovní thriller o zrodu superhrdiny Vyvolený (2002). Nejlépe hodnoceným hororem z originální produkce Netflixu je španělská Díra (2019), která představuje dystopický vězeňský systém založený na proměnlivých přídělech jídla.

Česká kinematografie nepřeje žánrovým filmům a její osu tvoří převážně volněji strukturovaná díla s více hrdiny, dlouhodobě dominují lidové veselohry, detektivky a specificky vyprávěné filmy nepodléhající klasickému hollywoodskému stylu. Přetrvávajícím tvůrčím impulzem byla avantgardní 60. léta a tehdejší nová vlna, v níž začal s celovečerní tvorbou mimo jiné režisér Juraj Herz. Právě jeho dva filmy Spalovač mrtvol (1968) a strašidelná pohádková adaptace Panna a netvor (1979) dominují žebříčku nejlépe hodnocených českých hororů podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu. Třetí místo zaujímá surrealistický experiment Valerie a týden divů (1970) od Jaromila Jireše a výtvarnice Ester Krumbachové, který používá hororových prvků k symbolickému znázornění znepokojivých nástrah dospívání. Čtvrtí jsou Šílení (2005), filosofický horor a hybrid hraného a animovaného filmu od proslulého Jana Švankmajera. Páté místo připadá děsuplné adaptaci Erbenovy Kytice (2000) od F. A. Brabce.