Emil Jannings

Emil Jannings, vlastním jménem Theodor Friedrich Emil Janenz, narozen 23. července 1884 v Rorschachu ve Švýcarsku, zemřel 2. ledna 1950 ve Stroblu u Salcburku v Rakousku, byl německý herec, který se stal první osobností oceněnou Oscarem za nejlepší mužský herecký výkon. Počátky kariéry Jannings vyrůstal v Německu, především v Lipsku a Görlitzi, jako syn německo-amerického obchodníka Emila Janenze a jeho manželky Margarethe Schwabe. Po nedokončení školy pracoval jako lodní chlapec, než v roce 1900 nastoupil jako učeň v divadle v Görlitzi. Od roku 1901 vystupoval v kočovných a provinčních divadlech, postupně působil v Štětíně, Bonnu, Královci a Norimberku. V roce 1914 přišel do Berlína a v divadelní sezóně 1915/16 se stal členem Reinhardtových scén pod vedením významného německého divadelního režiséra Maxe Reinhardta. Hvězda němého filmu Jannings byl divadelní herec, který přešel k filmu, ačkoli nebyl spokojen s omezenými výrazovými možnostmi v éře němého filmu. Po podpisu smlouvy s UFA hrál v Die Augen der Mumie Ma (Oči mumie, 1918) a Madame Dubarry (1919), v obou po boku Poly Negri. Účinkoval také ve filmové verzi Othella z roku 1922 a v roce 1924 ve filmu F. W. Murnaua The Last Laugh (Poslední štace), kde ztvárnil hrdého, ale stárnoucího hotelového vrátného, který je degradován na toaletáře. S Murnauem spolupracoval na dalších dvou filmech, v titulní roli v Tartuffe (Herr Tartüff, 1925) a jako Mefistofeles ve Faust (1926). Jannings získal první významný úspěch v roli Ludvíka XV. ve filmu Madame Dubarry (1919), který režíroval Ernst Lubitsch. Film Der letzte Mann (Poslední štace) z roku 1924, režírovaný F.W. Murnauem, obsahoval Janningsovu nejpamátnější roli - stárnoucího hotelového vrátného degradovaného na pozici toaletáře. Ve filmu Varieté (1925) ztvárnil ženatého provozovatele pouťových atrakcí, kterého podvede artistka na hrazdě. Hollywoodská kariéra Jeho rostoucí popularita umožnila Janningsovi podepsat smlouvu s Paramount Pictures a nakonec následovat Negri a Lubitsche do Hollywoodu. Jeho první americký film The Way of All Flesh (Cesta veškerého těla), režírovaný Victorem Flemingem, který je dnes ztracený, byl uveden v roce 1927, a v následujícím roce účinkoval v The Last Command (Poslední rozkaz) Josefa von Sternberga. Jeho první americký film The Way of All Flesh, režírovaný Victorem Flemingem, který je dnes ztracený, byl uveden v roce 1927, a v následujícím roce účinkoval v The Last Command Josefa von Sternberga. V roce 1929 Jannings získal prvního Oscara za nejlepšího herce za práci v obou filmech. Se Sternbergem také natočil Street of Sin (1928), ačkoli se neshodli na Janningsově hereckém stylu. Jannings byl dabován v Lubitschově částečně zvukovém filmu The Patriot (1928), ačkoli jeho vlastní hlas byl obnoven poté, co Jannings protestoval. V Evropě hrál po boku Marlene Dietrich ve filmu The Blue Angel z roku 1930, který byl natáčen současně v angličtině a v němčině jako Der blaue Engel. Janningsův silný německý přízvuk bylo těžké pochopit, což ukončilo veškeré naděje na významnou americkou kariéru. V roce 1929, v prvním ročníku udílení Oscarů, získal Jannings cenu za nejlepšího herce za své výkony v amerických filmech The Way of All Flesh (1927, dnes ztracený), kde hrál zahořklého rodinného muže, a The Last Command (1928), kde ztvárnil exilového ruského generála degradovaného na epizodní role ve válečných filmech. (V prvních letech cen mohli být herci nominováni za více výkonů.) S příchodem zvuku v americké kinematografii byl Jannings kvůli svému silnému přízvuku nucen opustit kariéru ve Spojených státech. Pokračoval v práci v německých filmech, ale jeho podpora nacistického režimu z něj učinila vyvrhele jinde ve světě. Přesto mnozí jeho kritici neochotně připouštějí, že byl jedním z nejlepších herců své generace. Návrat do Evropy a The Blue Angel Jeho hollywoodská kariéra skončila s příchodem zvukových filmů; jeho silný německý přízvuk bylo těžké pochopit a jeho dialogy byly dabovány jiným hercem v částečně zvukovém filmu The Patriot, ačkoli po Janningsově protestu byl jeho hlas obnoven. Vrátil se do Evropy, kde hrál po boku Marlene Dietrich ve filmu The Blue Angel z roku 1930, natočeném v angličtině současně s jeho německou verzí Der blaue Engel. Ve filmu Der blaue Engel (1930; The Blue Angel), který představil smyslnou hlavní představitelku Marlene Dietrich, ztvárnil stárnoucího profesora beznadějně zamilovaného do mladé, ale světaznalé zpěvačky z nočního klubu. Kritici označili Janningse za jednoho z nejlepších herců na světě na základě těchto tří filmů. Období nacismu a konec kariéry Po nacistickém převzetí moci v roce 1933 Jannings zůstal v Německu a prodloužil svou kariéru natáčením státních filmů. Hrál v několika filmech propagujících nacismus, zejména Führerprinzip, představováním neústupných historických postav ve filmech Der alte und der junge König (Starý a mladý král, 1934), Der Herrscher (Vládce, 1937) režírovaný Veitem Harlanem, Robert Koch (1939), Ohm Krüger (Strýc Kruger, 1941) a Die Entlassung (Propuštění, 1942). Účastnil se také filmu The Broken Jug režírovaného Gustavem Ucickym. Za svou práci v nacistickém filmu ho ministr propagandy Joseph Goebbels jmenoval "Umělcem státu" (Staatsschauspieler). Natáčení filmu Wo ist Herr Belling? bylo přerušeno, když v roce 1945 vstoupily do Německa jednotky spojeneckých mocností. Jannings údajně nosil svou sošku Oscara jako důkaz svých vazeb na Ameriku. Jeho významné spojení s nacistickou propagandou ho však vystavilo denacifikaci. Zatímco jiní herci obnovili své kariéry, Janningsova pověst byla v troskách. Jako herec už nikdy nepracoval. Když se Dietrich stala americkou občankou a vlivnou protinacistickou aktivistkou, která strávila velkou část války bavením vojsk na frontových liniích a vysíláním jménem OSS, obzvláště nenáviděla Janningse za jeho nacistické vazby a označovala svého bývalého kolegu za "šunku". Jannings se stáhl do Stroblu u Salcburku v Rakousku a v roce 1947 se stal rakouským občanem. Zemřel v roce 1950 ve věku 65 let na rakovinu jater. Je pohřben na hřbitově sv. Wolfganga. Jeho Oscar za nejlepšího herce je vystaven v Berlínském filmovém muzeu. Herecký styl a odkaz Jannings byl všestranný herec, jehož obrovský emocionální rozsah byl dobře uzpůsoben pro řadu charakterových rolí. Ačkoli občas sklouzl k nespoutané přehnanosti, která byla charakteristická pro herecké styly té doby, byl také schopen velké jemnosti a nuance, dokonce i v tak velkolepých rolích jako Mefistofeles ve Faust (1926), kde projektoval vnitřní vztek a zmatek pod chladným cynickým zevnějškem. Vynikal v zobrazování kdysi hrdých mužů nucených snášet utrpení nebo ponížení, a takové role (The Last Laugh, Variety, The Blue Angel, The Last Command) jsou ty, za které je nejvíce pamatován. Emil Jannings zůstává jedinou německou osobností, která kdy získala Oscara za nejlepší mužský herecký výkon, a jeho výkony v němých filmech i v raných zvukových filmech jsou dodnes považovány za mistrovské dílo filmového herectví.