Jan Švankmajer

Surrealista, výtvarník a filmový režisér se zatím více proslavil ve světě, než mezi domácím publikem. Jeho animované experimentální filmy tvoří ojedinělý kompaktní celek, za nímž vnímavý divák vycítí jedinečný autorský názor a pevný umělecký postoj. Původně divadelník a loutkář se filmem začal zabývat již v?polovině šedesátých let. Jako režisér debutoval v?roce 1964 filmem POSLEDNÍ TRIK PANA SCHWARZEWALDA A PANA EDGARA. . Z filmografie krátkometrážních snímků: HRA S?KAMENY (1965), loutková RAKVIČKÁRNA (1966), hrané snímky ZAHRADA (1968), BYT (1968) a TICHÝ TÝDEN V?DOMĚ (1969), poetický dokument KOSTNICE (1970), variace na barokní a lidové divadlo DON ŠAJN (1970), paradokumentární hříčka OTRANTSKÝ ZÁMEK (1976), adaptace Poeových povídek ZÁNIK DOMU USHERŮ (1980) a KYVADLO, JÁMA A NADĚJE (1983), arcimboldovskými portréty inspirované MOŽNOSTI DIALOGU (1982) a další snímky, v?nichž se způsobem jinde nevídaným využijí rozličné techniky animace v kombinaci se hrou živých herců. Mimo oficiální kinematografii vznikl celovečerní film inspirovaný knihou Lewise Carrolla NĚCO Z ALENKY (1987). V 90. letech natočil Jan Švankmajer krátkometrážní satiru KONEC STALINISMU V ČECHÁCH, černou grotesku JÍDLO a dlouhometrážní filmy LEKCE FAUST a SPIKLENCI SLASTI. JAN ŠVANKMAJER se narodil 4. září 1934 v Praze. Středoškolská studia v letech 1950?1954 ve scénickém oddělení Vyšší školy uměleckého průmyslu a studium vysokoškolské v letech 1954?1958 na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (obor loutkářské scénografie a režie) do značné míry předurčily další tvůrčí vývoj. Nestudoval film a jeho techniku ? snad i v této skutečnosti je možné hledat důvody nezatíženosti ?filmovým uměním? s jeho přílišnou oddaností technickému médiu i skličující receptivnosti v tomto směru. V Laterně Magice si poprvé ověřuje některé filmové postupy včetně filmových triků. V roce 1964 natáčí svůj první film v Krátkém filmu Praha. Tvůrčí mnohostrannost Jana Švankmajera se však vymyká hranicím filmu. Autor je činný v oblasti samostatného výtvarného projevu, jemuž se věnuje od konce padesátých let. Slovesný projev obsahuje především literární scénáře a taktilní básně; činnost teoretická je zaměřena ke zkoumání fenoménu hmatu a imaginace. Blasfemické černé polohy humoru a ludikativní princip tvoří spolu s nevšední sensibilitou a pronikavým kritickým intelektem určující fasety imaginativní mohutnosti a tvůrčí osobnosti Jana Švankmajera. Jeho tvorba, ať už filmová, výtvarná nebo teoretická, je úzce spjata s kolektivní aktivitou Surrealistické skupiny v Československu. ?Ludikativní základně Švankmajerovy tvorby nejde ovšem jen o sarkasmus a o negaci negace. S jejím pozitivním aspektem se setkáváme nejzřetelněji v jeho experimentaci s taktilními objekty. Zde už hra získává čistě noetickou funkci v rovině surrealistické fenomenologie imaginace, která má zpřístupnit skryté vztahy mezi nevědomím a uvědomovacím procesem. Podobně jako se jeho objekty a koláže dobývají do časoprostorového kontinua, alespoň dvojrozměrného, prostřednictvím filmu, jeho obrazotvornost se dožaduje rozšíření pole smyslového vnímání, aby mohla být stále mocněji sycena dynamikou reality, aby dosáhla své univerzální integrity. Touto svou tendencí se stává Švankmajerův princip hry významnou složkou perspektivy, o níž lze soudit, že vzniká z opozice vůči racionalistické hodnotové orientaci a směřuje k surracionalitě jako k prameni příštího civilizačního cyklu.? Vratislav Effenberger - poskytnuto panem Kallistou