Tenkrát v Hollywoodu (2019)

Láska na první dobrou. Nejen proto, že jsem od samého začátku pociťoval, že svou náturou a dobovým zasazením jde o snímek přesně pro mě, jsem se půl projekce přiblble usmíval a zbytek nahlas smál. Tarantinův love letter filmovému průmyslu má zájem o vlastní postavy ve stylu Jackie Brown a stylizované historické reálie, v nichž vůbec nemusíte mít takový přehled, aby vás jejich podvratnost a odlehčenost upřímně pobavila. A byť je ve finále zábavnější právě ta reflexe skutečných podnětů než vývoj postav, příběh stejně tvoří nenudící a formálně vypilovaný obrázek především doby, její nakažlivé uvolněnosti a statusu starších, kteří s mladou generací vedou otevřený boj o místo na výsluní. Margot Robbie jako symbol pohodlné neuvědomělé hvězdy k zulíbání, DiCaprio ve svém živlu a Pitt v dost možná životní roli, kradoucí si každou svou scénu pro sebe. Boží soundtrack podtrhující atmosféru a závěr, v jaký jsem si neodvažoval doufat ani v těch nejmokřejších cinefilních snech. Třikrát do kina bude málo.

Budu mírný ze dvou důvodů. (1) Tarantinovky mám rád a (2) každý jeho film mě na první zhlédnutí spíše nudil. Tak tedy, sledujeme zde uvadající kariéru westernového gangstera ve středním věku Ricka Daltona, který má jisté problémy se životosprávou a nemůže pořádně rozvinout svůj herecký potenciál. Jako zrcadlo je postavena Sharon Tate, jež je krásná, mladá, úspěšná a díky manželství s jistým režisérem má i slušné konexe do hollywoodské smetánky. Shodou okolností jsou navíc Rick a Sharon sousedé. Hlavní zápletkou má na první pohled být, jak se herec na hraně popere se svým osudem.

Mít film kratší stopáž, určitě by měl i větší spád. Takto se zdá být film roztahaný a první dvě hodiny divák vlastně neví, co je hlavní zápletkou. Já osobně z toho celkově mám pocit, že Tarantino chtěl především zachytit skutečnou realitu konce 70. let, čemuž je věnována veškerá pozornost přes věrohodné kulisy, kostýmy a také herecké výkony. Na druhou stranu do filmu vstupují scény, které s realitou nemají nic společného. Jsou to spíš Tarantinovy idylické představy o tehdejší době. Vzhledem k tomu, že se film odehrává během dní Mansonovského masakru, na nějž tu jsou odkazy a celá atmosféra je tomu přizpůsobena, není to film podle skutečných událostí. Podobně jako u Hanebných panchartů, i zde Tarantino hýbal s historií a opět ve stylu černého humoru a brutality.

Celkově mi film přišel rozkročený a bohužel to dojem dost pokazilo. Když se podívám na výčet hvězd hereckého obsazení, potenciál námětu a umu Tarantina, tak výsledek je pod svým potenciálem.