Nezapomenutelné herecké výkony: tito herci si podmanili celý film v rolích, které pro ně byly zcela netypické

Obsazování podle neodbytné škatulky, v angličtině jednoduše typecasting, je jednou z věcí, které se spousta herců bojí jako čert kříže. Nikdo nechce upadnout do stereotypu; skuteční mistři svého oboru usilují o to, aby publikum při sledování filmu nevidělo herce, nýbrž samotnou originální postavu. Kolem slavných hereckých tváří se přesto nevyhnutelně vytváří mediální kult osobnosti, formovaný z velké části právě rolemi, jejichž prostřednictvím se tyto celebrity divákovi „otevírají“. A ať se takový umělec třeba snaží sebevíc, jistému zaškatulkování se stejně nevyhne – Robert De Niro a Al Pacino tak navždy zůstanou „těmi drsnými mafiány“, Jennifer Aniston „ozdobou romantických komedií“ a Adam Sandler „natvrdlým šaškem z nenáročných produkcí“.

Jenže existují skvělé filmové role, které slavným hercům a herečkám ve své době umožnily přepnout na jinou frekvenci natolik okázale, že s jejich dosavadní reputací mohutně otřásly. Následujících 20 rolí tedy charakterizuje pozoruhodný výkon od někoho, kdo byl obsazený proti dominující typologii, a přesto zanechal dojem silnější než ostatní kolegové a kolegyně.

Ikonický herec a držitel dvou Oscarů si vybudoval skvělou kariéru na rolích nesmlouvavých gangsterů, pod jejichž pohledem tuhne krev v žilách. Jeho dlouholetá spolupráce s režisérem Martinem Scorsesem patří k těm nejproduktivnějším a nejúspěšnějším vhistorii kinematografiea ještě v polovině devadesátých let, kdy De Nirovi táhlo na šedesát, patřil k největším hollywoodským hvězdám. Od mafiánů si pravda čas od času odskakoval také k uvolněnějším rolím, z nichž lze zmínit například ty v Brazil nebo v Půlnočním běhu, avšak nevídaný průlom přišel roku 1997 ve třetím filmu Quentina Tarantina. De Niro zde ztvárnil vedlejší postavu jménem Louis Gara, která nepobrala příliš bystrosti a inteligence a většinu času tráví znuděným přikyvováním svému upovídanému komplicovi v podání Samuela L. Jacksona. Vidět osvědčeného drsňáka, jenž roku 1992 naháněl hrůzu v remaku Mys hrůzy, kterak se převtělil do role málomluvného ňoumy, bylo velmi nečekané, ale rovněž nesmírně zábavné a odzbrojující. De Niro prokázal své neobyčejné herecké kvality a jen nepatrnou mimikou zvládl rozesmávat a formovat charakter, který nakonec dokázal překvapit, a rozehrát dvě památné scény se sexy kolegyní Bridget Fondou. Škoda jen, že od té doby se na De Nira lepí stále více extravagantní a neurvale komediální úlohy.

Mnohými označovaný za nejlepšího hollywoodského herce vůbec, Jack Nicholson je až mytologicky formovanou osobností, jejíž frajerská image sama definuje kult filmové hvězdy. Zásluhou náhodně přihrané role v Bezstarostné jízdě se stal přes noc vyhledávaným hercem, který symbolizoval sedmdesátá léta podobně jako Marlon Brando padesátá. Již od počátku hrál vzpurné rebely, z nichž vyzařovala nezkrotná energie a s nimiž mohla unavená americká společnost plně sympatizovat – ať už šlo o Malé životní etudy, Poslední eskortu nebo Přelet nad kukaččím hnízdem, za který obdržel prvního Oscara z páté nominace. Málokdo si tudíž dnes uvědomuje, že jeho ikonická role v Osvícení, která se považuje za jeho nejslavnější, byla pro Nicholsona ve své době vybočením z kurzu. Rebelem byl možná odjakživa, avšak nikdy neběhal s pěnou u pusy a neohrožoval ženu a dítě sekyrou. Pod neúprosnou taktovkou Stanleyho Kubricka se Jack vybičoval k výjimečnému výkonu, který přes prvotní nepochopení uzrál v legendu a také v kariérní zlom. Jack sice dál přijímal i „normální“ oscarové úlohy ve stylu Ceny za něžnost, ale odkaz Osvícení úspěšně rozšiřoval například v Čarodějkách z Eastwicku a samozřejmě v Batmanovi, jenž z něj udělal nejlépe placeného herce té doby.

V devadesátých letech se Nicholson vyřádil například ve Vlkovi a v Lepší už to nebude, za které získal třetího Oscara a nasměroval své herectví k morousovitým stárnoucím charakterům. Další nečekaný průlom nastal roku 2002 v příjemné tragikomedii O Schmidtovi, kde legendární playboy se slunečními brýlemi ztvárnil vyplešatělého obtloustlého důchodce, jehož byste na ulici asi nezaznamenali. Nesmírně procítěným výkonem si Nicholson vysloužil svou dvanáctou a zřejmě poslední oscarovou nominaci a podtrhl svůj neomezený herecký rozsah.

Střemhlavý vzestup další herecké legendy začal roku 1967, kdy se jako neznámý televizní herec objevil v hlavní roli v oscarovém Absolventovi. Příběh o perspektivním mladíkovi, který odmítá vštěpované společenské konvence a utváří milostný trojúhelník se svůdnou paní Robinsonovou (Anne Bancroft) a její dcerou (Katharine Ross), udělal z Dustina Hoffmana bezmála sexuální symbol tehdejší náctileté generace. Jaký šok tedy znamenala jeho účast v dalším oscarovém hitu z roku 1969, kde Hoffman ztvárnil zesláblého a kulhajícího zlodějíčka Ratsa, pomalu umírajícího na tuberkulózu. Půlnoční kovboj sleduje venkovského salónního kovboje Joea Bucka (Jon Voight), který si chce v New Yorku splnit svůj americký sen a prosadit se jako gigolo. Odkrývá však jen odvrácenou a nuznou stranu velkoměsta a končí v rozpadajícím se promrzlém příbytku s drogově závislým Ratsem. Voight předvádí skvělý výkon, ale je to Dustin Hoffman, kdo si nakonec krade většinu pozornosti pro sebe. Jeho roztěkaná a vrcholně přesvědčivá kreace je ojedinělá v rámci celé jeho bohaté kariéry a má zřejmě silnější účinek než podobně vybočující úloha v Rain Manovi. Oscarová nominace za nejlepšího herce ve vedlejší roli rozhodně neměla zůstat neproměněna.

Charismatický francouzský herec, jehož si diváci snadno spojí s náročnými rolemi Napoleona či Kryštofa Kolumba, samozřejmě nikdy nepohrdal komediálními úlohami. Několik úspěšných filmů natočil například s populárním komikem Pierrem Richardem a roku 1998 poprvé ztvárnil také komiksového hrdinu Obelixe. Asi nikdo ale nebyl připraven na jeho one-man-show ve ztřeštěné komedii Francise Vebera, v níž Depardieu doháněl publikum k slzám smíchu svou již legendární frází: „Ahoj, jmenuju se Quentin a jsem z Montargis.“ Vedle něj si sice zahrál hvězdný Jean Reno, jenž byl extravagantnímu kolegovi skvělým protipólem, ovšem právě slabomyslný a upovídaný Quentin, vyprávějící o nezdařeném výcviku pavouka a nadšený z prdícího polštářku, si tuhle svižnou a originální komedii ukradl pro sebe. Depardieu zároveň potvrdil svůj herecký rozsah, který už nikdy nedosáhl takto extrémního a zábavného bodu.

Ač za mnohé vděčí špičkovým maskérům, kteří její andělskou tvář zanesli jizvami a změnili k nepoznání, Charlize Theron roku 2003 překvapila celý filmový svět. Její metodické ztvárnění nechvalně proslulé vražedkyně Aileen Wuornos jí přineslo zaslouženého Oscara a z romantického „objektu“ s pomněnkově modrýma očima udělalo komplexní hvězdu velkých hollywoodských produkcí. Od dob Zrůdy, kde po jejím boku zazářila také Christina Ricci, dává Theron čím dál častěji na odiv svou drsnou a chladnou tvář, což v minulých letech potvrdila účastmi v akčních produkcích jako Atomic Blonde a hlavně Šílený Max: Zběsilá cesta. Psychologický počin režisérky Patty Jenkins o zhrzené ženě, která nenávidí muže, však dodnes zůstává nejvýjimečnější a nejsilnější kreací této uznávané jihoafrické herečky.

Tom Cruise byl již od poloviny osmdesátých let tváří populárních generačních filmů jako Top Gun, ovšem pracoval také s těmi nejuznávanějšími režiséry v oceňovaných dramatech jako Barva peněz, Rain Man nebo Pár správných chlapů. Série Mission: Impossible z něj už roku 1996 udělala velkou akční hvězdu, čehož využil třeba Steven Spielberg ve sci-fi adaptacích Minority Report a Válka světů. Cruise měl vždy velký cit pro správný výběr rolí a neunikaly mu ani ty oscarové. Nominace posbíral za procítěné výkony ve filmech Narozen 4. července, Jerry Maguire a Magnolia. A poté přišel rok 2008 a slavný herec si s obrovskou chutí střihl vedlejší roli v bláznivé parodii Bena Stillera, která se strefovala do celého produkčního systému Hollywoodu. Cruise ztvárnil obtloustlého, plešatého a cholerického producenta, jenž nepřetržitě křičí a chrlí vulgární nadávky, přičemž na první pohled byl díky práci maskérů k nepoznání. Jen skvělým hlasovým projevem ale dokázal rozesmát celé davy a působivost jeho netypického výkonu neuvadá ani při opakovaných zhlédnutích. Byla z toho nominace na Zlatý glóbus, čemuž se nikdo nemůže divit.

Australský herec se proslavil romantickou komedií Deset důvodů, proč tě nenávidím, ovšem přes uvolněný Příběh rytíře se přesouval k serióznějším úlohám. A vedl si báječně, především pak v oscarové Zkrocené hoře, kde Ledger i s kolegou Jakem Gyllenhaalem sklízeli ovace za fyzicky otevřené ztvárnění homosexuálního vztahu dvou osamělých kovbojů. Charismatický a elegantní Ledger v té době zdobil plakáty mnoha teenagerských pokojíčků a asi málokdo si uměl představit, že právě on se má převléci do kůže maniakálního komiksového Jokera. Na Temného rytíře, tedy druhou část batmanovské trilogie Christophera Nolena, se Ledger pečlivě připravoval, sám si navrhl již ikonický make-up a vyvinul hlasovou intonaci a smích, z nichž naskakovala husí kůže i přítomným hereckým kolegům. Joker se stal vrcholem už tak skvělého snímku a platí za jednu z nejlepších a nejlépe zahraných filmových postav historie. Jeho odkaz však hyzdí tragická tečka v podobě hercovy předčasné smrti, kterou mělo způsobit předávkování léky v hotelovém pokoji. Heath Ledger zemřel v lednu roku 2008 v osmadvaceti letech a nestihl si převzít svého Oscara, který mu po zásluze připadl in memoriam.

Spousta lidí si soustavně stěžuje, že Adam Sandler zkrátka není dobrý herec. Pravdou ale spíš zůstává, že jeho výkony silně závisí na kvalitě scénářů a také na režijním vedení. Zatímco v devadesátých letech Sandler řádil jako utržený ze řetězu v bláznivých komediích jako Billy Madison, Rivalové nebo Malý Nicky – Satan Junior, o pár let později se pod dohledem skvělého Paula Thomase Andersona vybičoval k jedinečné a oceňované kreaci. V Opilí láskou předvedl jindy teatrální herec soustředěný výkon, nenuceně přepínal mezi svou tradiční výbušností a melancholií a skvěle doplnil bezelstnou Emily Watson, s níž vytvořil vskutku nezapomenutelné romantické duo. Šlo o mimořádné vybočení z nastaveného kurzu, jaké Sandler od té doby zvládl ještě několikrát – ať už v psychologickém dramatu Volání o pomoc, v hořké komedii Komici nebo v nedávném thrilleru Drahokam. Adam Sandler umí být skvělý herec, pokud jej k tomu někdo donutí. Uvidíme, co předvede v chystané adaptaci tuzemského románu Kosmonaut z Čech.

Představitelka Rachel ze sitcomu Přátelé se odkazu této průlomové role nikdy nezbaví. Sympatická herečka si pravda zahrála ve spoustě mainstreamových snímků, ale v drtivé většině případů šlo o lehké komedie, v nichž nemohla herecké polohy příliš obměňovat. Změna přišla až před deseti lety, kdy tvůrce bláznivé komedie Šéfové na zabití napadlo, že Aniston už z rozverné Rachel dávno dospěla ve zralou ženu, již by hrdinové Prci, prci, prcičky ocejchovali pojmem MILF. A přihráli jí tedy nezapomenutelnou úlohu sexuálně neukojitelné zubní specialistky, která bez ustání svádí svého mladšího kolegu a způsobuje mu tím noční můry. Oblíbená herečka si roli evidentně vychutnala a dokázala zastínit i Kevina Spaceyho nebo Colina Farrella, jimž rovněž připadli vtipné úlohy nesnesitelných šéfů. Spojení komediálního timingu a sexuální dráždivosti vyšlo opravdu na výbornou a není divu, že jen o dva roky později svolila Aniston k odvážnému striptýzu v úspěšné komedii Millerovi na tripu.

Robina Williamse si pamatujeme především jako komika s vřelým úsměvem, jenž dokázal svým projevem pozvedat srdečné a sympatické charaktery. Ale byl to samozřejmě skvělý herec, jehož rozsah zdaleka neurčovaly jen lehké komedie. Oscara získal za psychologické drama Dobrý Will Hunting a blýskl se také v hodnotných filmech jako Čas probuzení, Dobré ráno, Vietname nebo Král rybář. A například Stanley Kubrick dávno rozpoznal i jeho odvrácenou hereckou tvář, neboť jej zvažoval pro roli Jacka Torrance v kultovním Osvícení. Dvě záporné či přinejmenším rozporuplné úlohy, které jeho fanoušky šokovaly, si Williams vyzkoušel krátce po přelomu tisíciletí. V Insomnii Christophera Nolana si zahrál chladnokrevného vraha, jenž uniká vyšetřovateli s tváří Al Pacina, ačkoli by si každý toto obsazení představil spíše obráceně. A ještě více ohromil v komorním dramatu Marka Romaneka Expres foto, kde bravurně ztvárnil nesmělého muže, jenž se živí vyvoláváním fotografií a zamiluje se do pravidelné zákaznice, jejíž život a soukromí jej zcela pohltí. V poslední fázi kariéry i svého předčasně ukončeného života se Williams opět přesměroval spíše ke komediím a tyto dvě odbočky zůstávají ohromujícím důkazem jeho mimořádných hereckých schopností.

Klasický Hollywood nepoznal mnoho výraznějších kladných hrdinů, než jakým byl legendární Henry Fonda. Protagonista slavných Hroznů hněvu, jenž publikum okamžitě uhranul svýma modrýma očima, hrál příkladné charaktery ve westernech jako Můj miláček Klementina, kde se převtělil rovnou do Wyatta Earpa. Vrcholem jeho hereckého odkazu pak v tomto směru bude jistě konverzační drama Dvanáct rozhněvaných mužů, v němž jako jediný z porotců věřil v nevinu obžalovaného a postupně o ní přesvědčoval i zbylé osazenstvo. Italský režisér Sergio Leone, jenž proslul westernovou trilogií s Clintem Eastwoodem, měl však o Fondových hereckých dispozicích jiné mínění. Do mezinárodně koprodukovaného Tenkrát na západě dosadil jako klaďase Charlese Bronsona s větrem ošlehaným obličejem, zatímco Fondu vybral jako představitele nelítostného a prohnaného zabijáka Franka. A šlo o mistrovský tah, který předčil veškerá očekávání. Fonda hraje očima jako nikdy dříve a z detailů jeho tváře čiší respekt a strach, jakým se v historii kinematografie vyrovná jen pár záporných postav. Nehynoucí obliba tohoto díla, které vsadilo westernový žánr do zcela nových historických i estetických vzorců, vděčí za mnohé právě Fondovi, jehož první nástup za doprovodu božské melodie Ennia Morriconeho patří k nejpamátnějším filmovým scénám vůbec.

Kanadský herec s podmanivým hlasem už navždy zůstane hlavní tváří té nejslavnější a nejkvalitnější éry filmových parodií. Jako poručík Frank Drebin v sérii Bláznivá střela a v seriálu Police Squad si získal miliony fanoušků a fanynek a u daného žánru setrval posledních třicet let svého života. Je proto nesmírně zajímavé, jakým vybočením pro něj první role v parodii vlastně byla. Konkrétně šlo o snímek bratrů Zuckerových a Jima Abrahamse Připoutejte se, prosím!, který zlatou éru parodií oficiálně nastartoval. Nielsen zde vystupuje ve vedlejší úloze svérázného doktora, jenž má během nekontrolovatelného vesmírného letu plné ruce práce, a v podstatě si předznamenal celou profesní budoucnost. Zároveň udělal tlustou čáru za minulostí, která se v jeho případě nesla ve znamení seriózních filmových a televizních úloh. Ta nejslavnější zřejmě připadá na kultovní sci-fi Zakázaná planeta z roku 1956, ale pamatovat si jej můžeme také ze seriálů jako Columbo, Kojak nebo M*A*S*H. Ještě na sklonku sedmdesátých let nic nenasvědčovalo tomu, že se z Leslieho Nielsena stane asi nejznámější filmový komik osmdesátých a devadesátých let, ovšem jediná role vše zásadně změnila.

Oscarový představitel Gándhího se v posledních letech možná upisuje projektům pochybných kvalit, ale před rokem 2000 si udržoval status respektovaného charakterního herce. Stačí vzpomenout třeba na Schindlerův seznam nebo gangsterku Bugsy, za niž obdržel druhou oscarovou nominaci. Ta třetí pak přišla za roli v osobité gangsterce Sexy bestie, kterou režisér Jonathan Glazer pojal jako výbušný mix Quentina Tarantina a Guye Ritchieho. Vedle zábavných dialogů a skvělých výkonů Raye Winstona či Iana McShanea ovšem vyčnívá právě pekelně vyčerpávající kreace Bena Kingsleyho. Ten ztvárňuje cholerického vymahače, jenž je zvyklý dosáhnout cíle, který mu jeho mafiánští šéfové zadali. Herec pomáhá zhmotnit ikonickou postavu, s níž se do verbálního ani fyzického křížku zkrátka dostat nechcete, a jeho osobnost naprosto opanuje všechny scény, v nichž se objeví. Těch bohužel není zase tolik, ale i menší prostor stačil Kingsleymu k nezapomenutelnému výkonu, jakému se do té doby ani nepřiblížil. A který by zřejmě vynikal i v jakékoli tarantinovce.

Nejslavnější gumový obličej Hollywoodu se prosadil roku 1994 dvojicí filmů, které navzdory své infantilnosti zaznamenaly nevídaný divácký úspěch. Blbý a blbější i Ace Ventura jsou kultovními počiny, které objevily Jima Carreyho a z jeho nenapodobitelných grimas učinily v podstatě obchodní značku, následovanou třeba v Masce nebo komedii Lhář, lhář. Poněkud jiný záměr však neslo jeho obsazení do mediální satiry Truman Show, již natočil renomovaný režisér Peter Weir (Společnost mrtvých básníků). Zde Carrey sice také rozdává specifické úsměvy, ale současně ztvárňuje daleko komplexnější charakter, jenž v průběhu filmu odkrývá hrozivé tajemství svého celoživotního prostředí. Carrey touto rolí ukázal, že dokáže daleko víc než jen lézt umělým nosorožcům ze zadnice, a získal svůj první Zlatý glóbus za nejlepší dramatickou roli. Na tento průlomový úspěch, jenž mu přinesl uznání filmové kritiky i pozornost umělecky hodnotnějších tvůrčích sfér, pak navázal hned o rok později životopisným dramatem Miloše Formana Muž na Měsíci. Především díky těmto úlohám, k nimž se později přidala také osobitá romance Věčný svit neposkvrněné mysli, můžeme dnes Jima Carreyho považovat za opravdu všestranného a výborného herce.

Čtyřicetiletého herce má dnes každý zapsaného jako Froda Pytlíka z trilogie Pán prstenů. Životní role odvážného hobita pronásleduje Elijaha Wooda na každém kroku a v podstatě se kvůli ní zapomnělo na to, že v průběhu devadesátých let byl rodák z Iowy nejnadějnějším dětským hercem Hollywoodu. Zazářil třeba v psychologickém dramatu Dobrý synek, rodinném Dobrodružství Hucka Finna nebo v blockbusteru Drtivý dopad. Jacksonův Pán prstenů z něj na jednu stranu udělal globální superstar, ale zároveň jej k bájné Středozemi navždy přikoval. A s tím se Wood nehodlal smířit, tudíž hned dva roky po premiéře Návratu krále přijal roli maniakálního masového vraha v komiksové adaptaci Sin City – město hříchu. Jako bezcitný a neemocionální stroj na zabíjení, který pořádně zavaří hromotlukovi v podání Mickeyho Rourkea, své fanoušky šokoval, ovšem s takto vyhraněnou rolí si rozhodně poradil skvěle. A zřejmě se mu v této poloze zalíbilo, neboť si něco podobného vyzkoušel ještě o sedm let později v hororu Maniak, stylizovaném jako brutální pocta klasickým hororovým slasherům. Frodo rychle dospěl v něco nečekaného a také patřičně památného, což by při sledování Pána prstenů i zpětně hádal jen málokdo.

Držitelka sedmi oscarových nominací a jedné zlaté sošky za Předčítače si vždy vybírala hlavně dramatické úlohy. První nominaci obdržela již ve svých dvaceti letech za vedlejší roli v ceněné adaptaci Rozum a cit, přičemž kostýmních historických dramat se nevzdávala ani v budoucnu. To platí pro Hamleta od Kennetha Branagha, Quills – Perem markýze de Sade a vlastně také pro Titanic, který udělal z Kate Winslet obrovskou hvězdu. Vybočení z obvyklé vážné polohy přišlo až roku 2004 v romantickém leporelu, které podle scénáře Charlieho Kaufmana natočil Michel Gondry. Věčný svit neposkvrněné mysli je příběhem nesmělého Joela (Jim Carrey), do jehož života vstoupí energická a trochu potrhlá Clementine. Kate Winslet si tuto excentrickou postavu náležitě užívá a díky svému hereckému nadání zvládá perfektně balancovat mezi ryze komediální i dramatickou polohou. S modrým či červeným přelivem publikum rychle okouzlila a byla z toho další nominace na Oscara, tentokrát ovšem za opravdu netypickou úlohu.

Nechci tvrdit, že vyhlášený krasavec Brad Pitt neuměl před rokem 1995 zahrát role podivínů a magorů. Stačí si vzpomenout na jeho úlohy v thrilleru Kalifornie, kde ztvárnil šíleného násilníka, nebo na hvězdně obsazenou Pravdivou romanci, v níž si střihl postavu více „zkouřenou“ než řidič Otto v Simpsonových. Přesto ale platil za idola žen a nástupce Roberta Redforda, což jen potvrdila výpravná Legenda o vášni z roku 1994. Hned rok nato ale Pitt přijal vedlejší roli v dystopickém sci-fi Terryho Gilliama 12 opic a dá se říci, že i na relativně malém prostoru zanechal silnější dojem než hlavní hvězda Bruce Willis. Jako roztěkaný a šilhající pacient z psychiatrické léčebny, z něhož se vyklube vůdce rebelských anarchistů, je Pitt naprosto bravurní a maniakálnost z něj vyloženě sálá. Právě zde poprvé ukázal, jak velkým hereckým nadáním disponuje, a byla z toho také jeho první a zasloužená oscarová nominace (další má za Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Moneyball a za Tenkrát v Hollywoodu, kterou konečně proměnil).

Takřka dvoumetrového herce sice známe také z dvojky Jurského parku nebo z vysmívaného remaku Psycha, ale většina jeho profesní dráhy je pevně spjatá s komickými rolemi. Jakožto člen populárního hereckého uskupení Frat Pack, v němž se nachází třeba Will Ferrell, Ben Stiller nebo Owen Wilson, má Vince Vaugh na svém kontě několik bezmála kultovních komedií – jmenujme třeba Zprávaře: Příběh Rona Burgundyho, Vybíjenou či Nesvatbovi. V tomto trendu setrvává herec s příjemným charakteristickým hlasem v podstatě dodnes, ovšem sem tam přesidluje i k temnějším příběhům a žánrům. Skvělý dojem zanechal například ve druhé sérii Temného případu, ovšem největší šok pro fanoušky přišel až roku 2017, kdy jej do hlavní role svého undergroundového revenge-thrilleru obsadil režisér, scenárista, spisovatel a hudebník S. Craig Zahler. Blok 99 je minimalisticky vyvedenou poctou pokleslým exploatačním žánrům, v němž se výbuchy krutého násilí střídají s černým humorem a kde protagonista jako buldok schází až do pomyslného pekla, aby zachránil svou rodinu. A ačkoli by to pár let nazpět nikdo nehádal, Vince Vaughn je v této málomluvné, sarkastické a hlavně neuvěřitelné drsné a respekt vzbuzující poloze naprosto perfektní. Toho houževnatého bijce s dobrým srdcem mu od začátku věříme a přejeme si, aby takto atypické role dostával už pravidelně.

Jack z Titanicu už dávno Jackem z Titanicu vlastně není. Leonardo DiCaprio i těm největším pochybovačům mnohokrát dokázal, jak všestranným a talentovaným hercem je. Do roku 2012, kdy mu bylo 38 let, si zahrál podvodníka na útěku (Chyť mě, když to dokážeš), legendárního filmového režiséra a byznysmena Howarda Hughse (Letec), drsného dobrodruha (Krvavý diamant) nebo detektiva, jenž rozplétá síť záhad v institutu pro duševně choré (Prokletý ostrov). Vždy se však jednalo o kladné hrdiny, popřípadě o postavy, s nimiž publikum mohlo sympatizovat. To se ale rozhodl změnit Quentin Tarantino, jenž největší hereckou hvězdu současnosti neváhal obsadit do vedlejší role krutého a potměšilého plantážníka, jehož černí otroci bojují na život a na smrt, přičemž ty neposlušné nechává roztrhat psy. Nespoutaný Django je do jisté míry režisérovou poctou spaghetti westernům, ovšem vd druhé polovině už zcela přeřazuje na typickou konverzační tarantinovku, jíž herecky dominují dva lidé – „opičí“ sluha Samuel L. Jackson a právě DiCaprio, z něhož jde chvílemi opravdu strach. V jeho projevu se skloubí suverenita, falešná familliárnost a potlačovaná zloba, přičemž hlavně jeho zásluhou je dlouhá scéna u večeře natolik napínavá a opakovaně strhující. Pokud přecházet od klaďasů k amorálním parchantům, pak jedině v takto velkolepém stylu.

Něco podobného jako DiCaprio ale zvládl také největší z největších hollywoodských klaďasů. Toma Hankse všichni milují díky Forrestu Gumpovi, Apollu 13, Trosečníkovi či Zachraňte vojína Ryana, přičemž jím formované postavy zkrátka temnými stránkami nikdy neoplývaly. Až roku 2002 přijal oscarový herec hlavní roli ve druhém celovečerním filmu Sama Mendese, jímž bylo gangsterské drama Road to Perdition. Hanks zde ztvárnil nájemného vraha ve službách irského gangu, který se vydává na krvavou cestu za pomstou. Přestože snímek zdobí také přítomnost a tradičně výborný výkon Paula Newmana v roli stárnoucího zlomeného bosse, jsou to právě věčný slušňák Hanks a jeho temný hrdina, kteří z příběhu vyčnívají. Zčásti právě proto, jak netypický odklon tato úloha pro slavného herce představovala. A jak skvěle si s takovou změnou, stejně jako ostatní zmínění kolegové, nakonec poradil.