Oscar za trest? Režiséři, kteří získali zlatou sošku a poté natočili propadák

Na toto téma nedávno polemizoval magazín The Hollywood Reporter v očividné narážce na dosud tristní finanční výsledky sci-fi Mickey 17. Smělá satira za 115 milionů dolarů od jihokorejského génia Bonga Joon-ho dostala u Warner Bros. zelenou hlavně proto, že Bong roku 2019 vyčistil sadu nejprestižnějších oscarových kategorií s kasovně úspěšným a kritikou milovaným Parazitem. Jihokorejec natáčí velmi divácké filmy na pomezí lokálních a hollywoodských tradic minimálně od roku 2003, kdy svět zaujala podvratná detektivka Vzpomínky na vraha, v mnohém předobraz pozdějšího Zodiaca od Davida Finchera. V zámoří dostal velkou šanci už se sociálně-kritickou postapo sci-fi Ledová archa roku 2013, Mickey 17 ale kolizi tvůrčích a ekonomických částic s opačným nábojem dovedl k velkému třesku.

Komerčně nevděčný projekt už sice v kinech lehce překročil svůj rozpočet, ale Warneři budou hodně tratit a film samotný má mnohem rozporuplnější reakce v porovnání s Parazitem i Ledovou archou. Bong si přitom zachoval svou známou tvář a dle Thomase Dohertyho, profesora amerických studií na univerzitě Brandeis a zástupce šéfredaktora časopisu Cineaste, se částečně potvrdila stará oscarová nástraha. „Toto ocenění je nejvyšším uznáním, jakého se vám může od Hollywoodu dostat. Takže víte, že jste opravdu dobří. A pokud nemáte správně nastavenou hlavu, může to být skutečný problém. Myslím, že jen velmi málo umělců, nebo obecně lidí, má schopnost trochu poodstoupit od své tvorby.“

Bongovi v případě Mickey 17, kritice vykořisťovatelského kapitalismu s tónem čtverácké sci-fi komedie, dokonce schválili právo na finální sestřih. A to nebývá u většiny režisérů zvykem. Christopher Nolan, Ridley Scott, Steven Spielberg či Martin Scorsese si mohou dělat, co se jim zlíbí. Ti si ale důvěru vysloužili léty naprosté neomylnosti, popřípadě mají v zádech vlastní produkční společnosti a také pověst, před níž i studioví hlavouni zjihnou. Jen se podívejte na třetí epizodu skvělého seriálu Studio od Apple TV+, v němž šéf fiktivního studia v podání Setha Rogena propadá panice, když má Ronu Howardovi (Čistá duše) sdělit, že poslední akt jeho dosud nejosobnějšího filmu je tragický.

„Zajímalo by mě, jestli lidé, kteří pracují s režisérem – producenti, scenáristé a herci – nejsou příliš ohromeni a proto méně ochotní zpochybňovat jeho/její úsudek, protože jeho/její autorská genialita byla stvrzena nejvyšším oceněním v oboru,“ přemítá Doherty nad štábem režiséra, čerstvě opatřeného svatozáří v podobě Oscara. „V dobách filmových studií mohl magnát říct režisérovi na výplatní listině, že film je příliš dlouhý a že ho musí zkrátit o 25 minut. A tak se prostě stalo.“

Podívejme se na dalších sedm historických příkladů, kdy režiséři s oscarovou svatozáří a nesvázanými ambicemi tvrdě narazili. Jak u publika a kritiků, tak i z té vůbec nejviditelnější ekonomické stránky.

Hnutí nového Hollywoodu se v USA formovalo přibližně od roku 1967, kdy se tamní odvážnější umělci oprostili od tradičnějších studiových nároků a inspirovali se evropskou modernitou a koncepcí režisérů jakožto auteurů. Z tehdy nastupující mladé generace vzešly nynější režisérské ikony včetně Spielberga, Lucase a Scorseseho, vznikly blockbustery a studium filmu i jeho historie se stalo celospolečensky uznávaným oborem. Vše ale trvalo jen krátce a jen hrstka filmařů si udržela svou nezávislou sílu.

Peter Biskind si ve své fascinující (i když dost spekulativní) knize Bezstarostní jezdci, zuřící býci - Jak generace sexu, drog a rock and rollu zachránila Hollywood všímá zajímavé věci. „13 let mezi Bonnie a Clyde z roku 1967 a Nebeskou bránou z roku 1980 značí poslední etapu, kdy bylo vzrušující vytvářet v Hollywoodu filmy. Poslední etapu, kdy lidé mohli být soustavně pyšní na filmy, které natáčeli. Poslední etapu, kdy se společnost jako celek povzbuzovala k dobré práci.“

Není samozřejmě pravda, že by vše pohřbil krach jediného filmu Michaela Cmina, který skoro zapříčinil zánik studia United Artists. Po Oscarovi a plácání po zádech za protiválečného Lovce jelenů Cimino nicméně usoudil, že je křížencem Davida Leana a Stanleyho Kubricka. Rozpočet neměl překročit několik milionů dolarů, Cimino ostatně svůj epos o osidlování Ameriky obsadil komerčně nepříliš atraktivními Krisem Kristoffersonem a Christopherem Walkenem. Konečná produkční cifra? 44 milionů dolarů.

Režisér posedlý dokonalostí nechával strhávat hotové a velmi nákladné kulisy, hodiny vyčkával na správné světlo a Kristoffersona nutil opakovat prásknutí bičem tak dlouho, až to málem od zuřivého herce sám schytal. Produkce už ze setrvačnosti a z naivní víry v geniální vizi necouvla, výsledné tragické recenze a sotva dvoumilionové tržby filmu, který v původní verzi trval 219 minut, definitivně zatnuly tipec podobným excesům, mezi něž spadala i o něco šťastnější válečná Apokalypsa. Nebeská brána je dnes považovaná za nepochopenou klasiku a mistrovské dílo, to ale povídejte tehdejšímu průmyslu včetně United Artists, které spolkla společnost MGM.

Také Sydney Pollack se vynořil v době novohollywoodských tendencí, pozornost na sebe upoutal zejména provokativní satirou Koně se také střílejí s Jane Fonda. Následně spojil podstatnou část tvůrčího úsilí s Robertem Redfordem, s nímž natočil klasiky jako Jeremiah Johnson, Tři dny Kondora a také Vzpomínky na Afriku. Melodrama, v němž Meryl Streep propadá lásce k Redfordovu lovci, mu mezi sedmi zlatými soškami vyneslo i Oscara za nejlepší režii. Kasovně úspěšný film dodnes spadá mezi špičky svého žánru a Pollack, příležitostně také velmi schopný herec (Spalující touha) si mohl vybírat.

Po pětileté odmlce se i s dvorním hercem vrátil se svou verzí legendární Casablancy, zasazenou do metropole Kuby roku 1958. Tedy právě v době, kdy Castrův komunistický režim svrhával diktaturu hazardu nakloněného generála Fulgencia Batisty. Redford v Havaně ztvárňuje karetního profíka a válečného veterána Jacka Weila, jenž se chce za každou cenu držet stranou politických aktivit, ale láska k manželce místního odbojáře jej strhne k hrdinským, spíš ale diplomatickým činům a podplácení.

Tvůrci Havany vrhli mnoho úsilí do rekonstrukce dobové kulisy, neboť tehdejší vztahy mezi Kubou a USA znemožňovaly natáčet v kubánském hlavním městě. Produkce tedy v Dominikánské republice 20 týdnů stavěla detailní sety včetně slavné promenády El Prado. Pamětníci tehdejšího režimu potvrdili, že snímek vystihl atmosféru revolučního období opravdu skvěle. Taková práce ale vyšla na 40 milionů dolarů a Pollack během globálního selhávání komunismu neměl na obecenstvo účinnou páku. Snímek se navíc zdaleka nepřiblížil Casablance, v rozvláčném tempu vyprávěl zaměnitelný romantický příběh a diváci za něj v kinech utratili jen 9 milionů. Připočtěte slabé kritiky a Pollack byl rád, že se posléze obrátil ke korporátní konverzačce Firma. Na své rané úspěchy už ale nikdy nenavázal.

O Tanec s vlky, spekulativní scénář Michaela Blakea, na Costnerovu žádost přepracovaný do románu, nebyl koncem 80. let zájem. Katastrofa Nebeské brány byla cítit ve vzduchu a od projektu se odvraceli i velcí režiséři, které produkující Costner oslovoval. V té době už úspěšný herec nicméně uzavřel dohodu se společností Orion Pictures a rozsáhlý příběh zraněného vojáka konfederace, jenž v opuštěné pevnosti navazuje přátelství s osamělým vlkem i kmenem Siouxů, nakonec natočil dle Blakeova scénáře sám. Výsledek? Dvaadvacetimilionový rozpočet uzrál v tržby přesahující 420 milionů dolarů, kritici pěli chválu a Akademie vyplázla dvanáct oscarových nominací. Pro samotného Costnera přitom dvě, a to za nejlepší režii a výkon herce v hlavní roli. Proměnil z nich tu první, Tanec s vlky opanoval tehdejší ročník se sedmi zlatými soškami.

Costnerovi se nadále herecky dařilo, ale jeho kovbojská nátura mu zadělávala na potíže. Poprvé se to projevilo westernem Wyatt Earp, který propadl tváří v tvář mnohem lépe přijatému Tombstonu. Šílený Max na moři v podobě Vodního světa neměl šanci kompenzovat astronomické náklady, ale nepoučitelný tvůrce se vrhnul na román Davida Brina, kde titulní pošťák v ruinách zhroucené civilizace melodramaticky rozváží nadějeplné dopisy.

Epický Posel budoucnosti vykreslil dystopickou krajinu blízké budoucnosti čistě naturalisticky a v okázalých lokacích, přičemž vyšel na 80 milionů dolarů. Costner musel značnou část sumy zaplatit sám a u studia si vyhádal tříhodinový sestřih, přestože testovací projekce měly dopadnout špatně a hrozilo, že se zopakuje potíž předlouhého Wyatta Earpa. Inu, zopakovala. Posel budoucnosti vstoupil do dvou tisícovek zámořských kin jako otloukánek, kritici mu nemilosrdně naložili a výdělek činil třicet milionů dolarů.

Costner, rázem držitel dalších dvou Zlatých malin za nejhoršího režiséra i herce, dostal potřetí za čtyři roky ošklivě přes prsty. Jak jeho hollywoodská odysea pokračuje, to asi víte. Roku 2003 natočil menší western Krajina střelců, herecky se znovuzrodil Yellowstonem a nyní vsadil většinu financí na vysněnou tetralogii Horizont: Americká sága, jejíž první části si v kinech bohužel skoro nikdo nevšiml. Kevine, nevzdávej se.

Světově možná nejuznávanější asijský režisér hraných filmů přivezl na Tchaj-wan celkem tři zlaté sošky. S Tygrem a drakem roku 2001 porazil mimo jiné české Musíme si pomáhat v kategorii nejlepší cizojazyčný film, Oscara za režii poprvé převzal o pět let později zásluhou gay romance Zkrocená hora. Poté si vybral koprodukční projekt v podobě válečné romance Touha, opatrnost, jímž svou formu potvrdil, přestože lokálnější téma se z pohledu tržeb přirozeně tolik nechytlo.

Druhého Oscara za režii si Ang Lee odnesl díky trikově komplikovanému dobrodružství Pí a jeho život, v němž jednu ze dvou hlavních postav „ztvárnil“ digitálně vytvořený tygr. Oslnivý retrospektivní příběh s prvky survival dramatu vypráví o budování silné vazby mezi tímto tygrem a mladým chlapcem, kteří spolu po dobu 227 dní uvíznou na voru uprostřed oceánu. Natáčelo se v obrovské vodní nádrži na opuštěném letišti a Lee dirigoval herce uprostřed CGI animace a zelených pláten. Přesto stvořil životný snímek, který kritiky potěšil a rozpočet 120 milionů dolarů převedl na pětinásobné tržby.

Nesmírně talentovaný filmař podlehl svodům technologické inovace a svému dalšímu filmu Ulička slávy poskytl zajímavé prvenství. Jako první člověk natočil film s extrémně vysokou frekvencí 120 snímků za sekundu, k čemuž přihodil složitosti 3D formátu ve 4K UHD rozlišení. Za 40 milionů dolarů tak dosud neviděným stylem pojal příběh devatenáctiletého vojáka, jenž se v Iráku před běžící kamerou vrhá zachránit poraněného seržanta a stává se národním hrdinou. Ambivalentní kritika patriotismu, kapitalismu a přístupu k traumatizovaným veteránům měla velmi nekomerční anglický název (Billy Lynn's Long Halftime Walk), chyběly jí hvězdy a revoluční formát byl tak složitý, že jej po světě mohlo v plné zamýšlené kvalitě promítnout jen pět kin.

Publikum i kritická obec si navíc na nepřirozeně zrychlený a transformovaný obraz stěžovalo. Ulička slávy, ač je naprosto kompetentním a podnětným dílem slavného filmaře, tak v zámoří utržila jen dva miliony dolarů, po celém světě pak 31 milionů. Lee nicméně ve formálních excesech pokračoval i v následném akčňáku Blíženec, který roku 2019 taktéž propadl. Od té doby už sedmdesátiletý génius nic nenatočil.

Jeden ze tří nejslavnějších mexických filmařů dneška (o tom druhém bude řeč níže a tím třetím je Alfonso Cuarón) je paradoxně tím, kdo tematické prokletí oscarových režisérů nejprve bezprecedentně popřel. Iñárritu se po mezinárodních produkcích jako 21 gramů a Babel předvedl s kamerovým virtuózem Emmanuelem Lubezkim v artovém Birdmanovi, příběhu vyhořelého filmového herce koncipovaného do dlouhých složitých záběrů. Oba dostali Oscara (Lubezki podruhé v řadě po Gravitaci) a společně se ponořili do severoamerické divočiny v Revenantovi, kde Leonardo DiCaprio počátkem 19. století přežil útok medvěda a plazil se za pomstou na velmi mizerném opatrovníkovi Toma Hardyho.

Opět komplikovaně, za přirozeného světla inscenovaný Revenant na Oscarech svedl zprvu nerovný souboj se Zběsilou cestou George Millera. Iñárritu kolegu z dystopické pustiny v režijní kategorii porazil a zlatou sošku jako první režisér přijal ve dvou po sobě jdoucích ročnících. Místo na seznamu si ale vysloužil svou následnou, nekomerčně nazvanou a nabubřele filosofující imitací Terrence Malicka Bardo, falešná kronika několika pravd. Film pro Netflix má v duchu ryzího oscarového autorství 159 minut a většina lidí ho odzývala u věšení prádla, pokud rovnou nepřepnula na Red Notice.

Skutečným „pooscarovým“ testem (jímž ale režisér už jednou prošel) tak bude až nadcházející tajuplný projekt pro Warner Bros., v němž Tom Cruise ztvárňuje nejmocnějšího muže světa, který nedopatřením zapříčiní pád civilizace. Jen pro zajímavost – kdyby Oscara tehdy vyhrál George Miller, také on by posléze vyplodil propadák v podobě kritické ostudy a finančního výprasku Tři tisíce let touhy. To Alfonso Cuarón po Oscarovi za Gravitaci zabodoval i posléze s Romou a nyní se napjatě čeká, s čím přijde příště.

Hispánský mistr fantaskních hororů nikdy nenatočil zhola špatný film a fanoušci mu jen díky Faunovu labyrintu odpustí cokoli. Guillermo del Toro si potykal s mainstreamem roku 2013 v epické kaiju sci-fi Pacific Rim, následně oprášil i jiné motivy s kořeny v 50. letech prostřednictvím melodramatické Tváře vody. Nepřiznané pokračování Netvora z Černé laguny nabídlo příběh uklízečky, která v přísně střeženém zařízení naváže romantický vztah se zajatým jihoamerickým stvořením. Kritici i Akademie ocenili drzé spojení žánrů s intimním vyobrazením bezpodmínečné a rozmanité lásky, film pořízený za pouhých dvacet milionů dolarů vydělal pětinásobek a Del Torovi vynesl Oscara za režii.

Následná Ulička přízraků, celkově druhá adaptace stejnojmenného románu z roku 1946 o krušné spolupráci umělce a manipulátora s nebezpečnou psychiatričkou, přišla už na 60 milionů dolarů. Del Toro se vynasnažil efektně imitovat stylistické postupy filmu-noir či expresionismu a rozhodně nešetřil na hereckém obsazení, jemuž dominovali Bradley Cooper, Cate Blanchett či Willem Dafoe. Ani on ale nezkrotil stopáž, která atakovala dvouapůlhodinovou mez, a vizuální provedení se mnohým mohlo jevit přespříliš umělé, skoro až animované.

Snímek si přesto vedl velmi dobře u kritické obce, zatímco publikum o něj nejevilo zájem. Tržby z kin nepřekročil 40 milionů dolarů, což si slavný a navrch oscarový tvůrce za rámeček nedá – na druhou stranu, vše mohlo dopadnout jinak nebýt koronaviru, který vzal celému průmyslu vítr z plachet v březnu 2020. Del Toro se tedy může považovat za oběť nepříznivých podmínek a jeho síla se třeba projeví v nadcházejícím Frankensteinovi, který ale míří rovnou na Netflix stejně jako režisérův zatím poslední projekt, chválený animák Pinocchio Guillerma del Tora z roku 2022.

Původem čínskou režisérku lze považovat za další částečnou oběť koronaviru, popřípadě nerozvážné kariérní volby. Marvelovka Eternals o starobylých bytostech, které prochází dějinami naší planety, už byla v produkci, když Zhao přebírala svého Oscara za komorní drama s kočovnou tematikou Země nomádů. Prezident Marvelu Kevin Feige udělil dosud nezávislé režisérce svobodu v oblasti scénáře, Zhao se pro svůj první velký studiový projekt nicméně inspirovala kontemplativními filmy Terrence Malicka, což se mohlo rovnat komerční sebevraždě.

Zhao měla k dispozici kameramana Bena Davise, jenž už předtím pracoval na Strážcích Galaxie či Doctoru Strangeovi. Směla ale použít shodné přístroje a objektivy jako u svého oscarového filmu, bylo jí umožněno natáčet na libovolně zvolených lokacích a za přirozeného světla, v čemž si brala inspiraci z Revenanta. Eternals tudíž přinesli zásadní změny do spíš jednolitého formálního výrazu MCU, což ale lidem ke spokojenosti nestačilo.

Snímek, debutující začátkem listopadu 2021, si odnášel vůbec nejslabší ohlasy v tehdy třináctiletých dějinách MCU. Málokdo objevil skryté kouzlo v evidentně statičtějším a upovídanějším formátu, vzývaný nejdospělejší film Marvelu připadal lidem nudný a kýčovitý i navzdory přítomnosti mnoha slavných herců včetně Angeliny Jolie a Salmy Hayek. Doznívající pandemie samozřejmě také zapracovala a ve spojení s nepřesvědčivým marketingem a slabými recenzemi se urodily pouze čtyřsetmilionové tržby – to následný Spider-Man: Bez domova přišel na menší peníze a sahal po dvou miliardách. Zhao se nyní vrátí k menším hereckým projektům třeba adaptací knihy Hamnet o synovi Williama Shakespeara.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Kinobox, The Hollywood Reporter, Wikipedia