Svěží proud do stojatých vod české kinematografie přináší svým druhým celovečerákem Adam Sedlák. V tom podává strhující herecký výkon duo Adam Mišík - Marcel Bendig, kteří se tak doslova sami stávají přes noc BANGEREM, a zároveň hlavními adepty na triumf na březnovém udílení 30. Českých lvů v kategorii nejlepší herec v hlavní a ve vedlejší roli. Tenhle BANGER., řešící problematiku slávy a drog, a s nimi souvisejících témat, si máte chuť nechat servírovat opakovaně. Originální close-up kameru podporuje fantastická hudba a po audiovizuální stránce se jedná o jeden z nejlepších filmů, který byl kdy v tuzemsku natočen. Velká raketa a plná palba. Emoce v divákovi zůstanou ještě dlouho po projekci.
Eggersův "revenge" majstrštyk, ve kterém se film stává uměním ve své nejčistší a nejryzejší podobě. Robert Eggers se nechal po vizuální stránce inspirovat Aronofskyho Noem, přidal na syrovosti prvky ze seriálové Hry o trůny a vytvořil jeden z nejosobitěji natočených opusů, na motivy severské legendy o jutském princi Amlethovi, v dějinách kinematografie. To vše zabalil do nádherných nehostinných irských scenérií, věrně nahrazujících Island, a prvotřídní vizuální vjem podpořil podmanivým ikonickým severským folkovým soundtrackem s titulní písní Yggdrasill od dvojice Robin Carolan & Sebastian Gainsborough. Výjimečné dílo zasluhující výjimečné hodnocení.
Režisér snímku, Adze Ugah, nás prostřednictvím Klenotu zavádí na spletitou dramatickou spirituální cestu, vycházející z lidských útrap z doby, kdy v Jihoafrické republice panovala politika rasové segregace, tedy apartheidu. Vedle rasové nesnášenlivosti se snímek zabývá problematikou duchovního pozadí světa, a také problematikou LGBT. A právě tato přílišná rozmanitost scénáře, ubírá na síle hlavního poselství, které se snaží divákovi předat. Nic to však nemění na tom, že film není prvoplánový, ve všech ohledech se snaží být sofistikovaný a ne všechny souvislosti divák na první zhlédnutí odhalí. Klenot mohu doporučit všem, kdo se nebojí ztotožnit s teorií, že lidská duše převyšuje smrtelné tělo, a zároveň rádi bádají nad psychologií postav. Silnější dvojhvězda.
Špičková akční podívaná ve stylu třetího Johna Wicka. Jedna originálnější bojová scéna střídá druhou, drahná část snímku se odehrává v Praze a hláškuje se tu jedna báseň. Co chtít víc? Charismatického hrdinu, kvalitní záporáky a dobře vykreslené motivace postav? Tak přesně to u The Gray Mana nechybí. Dvojice Ana de Armas – Billy Bob Thornton tomuhle dobře upečenému dortíku dodává pomyslnou třešničku na vrch. Po šestadvaceti letech od prvního Mission: Impossible, dvaceti letech od Agenta bez minulosti a xXx dostáváme další pořádnou akční řežbu, kde hrají prim ulice matičky měst, alternující mj. Berlín či Vídeň. Jak hrdě si tuzemský divák při sledování snímku připadá, takový pocit by chtěl každý z nás zažívat opakovaně. Netflix to dokázal! Volba, která padla na duo Russoovců se vydařila. V letadlové scéně ukázali, jak skvostně by pod jejich taktovkou vypadalo letošní Uncharted. Akční flák roku a velká hrdost. Tak snad to pro nás byl od Netflixu „jen další čtvrtek“ ;). P.S. Naprosto odpálenej z toho, kolik ty naše tramvaje vydrží =D. Čtyři hvězdy a těším se na pokračování.
Garlandův dosud nejartovější počin, ve kterém velmi podrobně líčí změť myšlenek a emocí ženy, jejíhož muže postihla obrovská tragédie. Pocity viny z tragické události ji pronásledují i ve snovém světě, ze kterého není úniku. Divák se tak záhy s vlastním křeslem ocitá uvnitř hlavy hlavní protagonistky, kde s přibývajícími minutami graduje katarze v rámci psychoanalytické léčby. Ta je prezentována silně surrealistickou formou, která není na sledování příjemná. To činí ze snímku Men jeden z nejsilnějších a nejnezapomenutelnějších kinozážitků roku 2022. Divácky přijatelnější a mému srdci bližší jsou s obdobným tématem pracující Fordova Noční zvířata, která mohu vřele doporučit všem, kterým se snímek líbil. Garlandův Men ode mě dostává poctivé čtyři hvězdy.
V nejnovější verzi Predátora zavádí režisér Dan Trachtenberg diváka do roku 1719, ve kterém se mladá indiánka Naru snaží prosadit mezi mužské soukmenovce a vydat se na svoji první kühtaamia, velký lov, při kterém lovec loví něco, co loví jeho samotného. Predátor: Kořist je velmi vydařenou poctou původních dvou dílů, jehož největší předností je zasazení do divácky zcela neprobádané atraktivní oblasti plné nádherných scenérii, kam nás vzal naposledy v roce 2015 Alejandro González Iñárritu ve svém Revenantovi. Druhým významným plusem je volba dvou hlavních představitelů Amber Midthunder (Naru) – Dakota Beavers (Taabu), kteří podávají vynikající herecký výkon a především pro Dakotu je jeho filmová prvotina vstupenkou do velkého světa Hollywoodu. Samotný příběh poté silně pokulhává absencí gradace budování atmosféry a napětí, akce se prostě naráz zrodí a je to velká škoda, protože prostředí lesů k vystavění pořádně hutné atmosféry přímo vybízí, což se takřka podařilo u scény s pumou. Druhým velkým přešlapem je neustále mizející a objevující se pes jménem Saari, který v celém snímku postrádá význam a je tam spíš pro potěšení pejskařů. Mezi ty se však řadím, a jeho přítomnost mě ve snímku spíše obtěžovala. Film se snaží uzavřít jakýsi pomyslný kruh s Predátorem a Predátorem 2, z nichž lehce vykrádá některé legendární scény a používá identické předměty. Jednou z nich je i křesadlová pistole Raphael Adolini 1715, představující trofej za dobrý lov. Suma sumárum, Predátor: Kořist je velmi osobitou predátoří podívanou s výborně zahranými dvěma ústředními rolemi, která po vizuální stránce dokáže předčít i první dva snímky z tohoto univerza, ale po stránce budování samotné atmosféry a napětí silně pokulhává, což značně snímek sráží dolů. Výsledný dojem taktéž sráží teleportující se pes. Číselným hodnocením 70 %, přikláním se na stranu čtyř hvězd.
Film o rasismu, který můžu. Oběť rasismu, převzdělaný a humánní černoch, se v jistou chvíli ocitne v roli samotného rasisty a vlastně celý film tak nějak balancuje na hranici rasimus a snobismu svým jemným opovržením nad méně kulturně obohaceným svým okolím. Je to vlastně takový milý filmek plný krásného italského akcentu v angličtině. Nenudil jsem se. Díky.
Endgame stejně jako Civil War a Infinity War není film pro náhodné kolemjdoucí. Bratři Russoovi znovu vyžadují znalosti předchozího dění, a jelikož píší poslední kapitolu dvaadvacetidílné ságy, není těch potřebných informací zrovna málo. Nevím, jak dopadnou diváci, kterým je celý tenhle vesmír vlastně ukradený – asi s nadprůměrným blockbusterem, u něhož se občas přestanou orientovat? Já jsem si nicméně vychutnával každý odkaz, každý nápad a vlastně každou minutu tohohle (často) nevypočitatelného eposu, který opravdu plní jeden fandovský sen za druhým (a nebojí se přihodit i věci, o nichž mnozí ani nesnili). Ty tři hodiny mi tak uběhly strašně rychle a na spočítání parádních scén a ikonických záběrů by mi nestačily ani prsty obou rukou. Smekám před Russoovými, že to takhle celé ukočírovali, a pevně doufám, že se Marvelu bude dařit i po téhle fenomenálně sestavené rozlučce.
Pokémon: Detektiv Pikachu je příjemným, vizuálně krásným rodinným filmem, který víceméně úspěšně cílí na nejmladší publikum. Ze starší generace zaujme hlavně ty, kteří svého času s Pokémony každé sobotní ráno vyrůstali. Alespoň částečný vztah k této franšíze je skoro nutností, protože v opačném případě divák nedokáže náležitě ocenit výstavbu působivého světa a skoro dalo by se říct až pohádkového Ryme City.
Před chvílí jsem se vrátil domů z premiéry a stále se raduji z toho, co jsem viděl. Konečně zase takový Spielberg, jakého chceme, a tentokráte s bezkonkurenční Silvestriho hudbou. Ač se může zdát, že jde o film pro teenagery, tak cílovka je o dost širší, a to zejména díky neskutečnému množství filmových a herních odkazů, které musí zákonitě ocenit jakýkoliv fanoušek sci-fi. V opačném případě jím jednoduše není.
Solo je velké potěšení především pro obeznámené fanoušky, ale myslím, že i úplný Star Wars laik si z něj dokáže leccos odnést. Je to především zábavný dobrodružný film (místy je humoru MOŽNÁ trochu moc, ale nikdy nepřekročí zdravou míru) s výborným Aldenem Ehrenreichem, který se takřka nemožného úkolu zhostil skvěle - hraje víceméně po svém, od Harrisona Forda si vypůjčil jen nějaká ta gesta a úšklebky, nijak zvlášť ho neimituje a přesto je to Solo. Režie Rona Howarda je fajn, příběh není hloupý a má v rukávu spoustu překvapení včetně návratu jedné velmi známé postavy (ovšem právě s jejím návratem si možná bude leckdo lámat hlavu a říkat si: Cože? Jak? Proč?), no a doslova úžasnou práci odvedl John Powell. S pomocí Johna Williamse (dodal i nový hlavní motiv) složil skvělý soundtrack, který si budu pouštět stejně rád jako všechna Williamsova Star Wars alba nebo Giacchinův Rogue One.
Jean Marais byl velká hvězda a zcela jistě se obával, že ho nová megastar Funés přehraje a skutečně tomu tak bylo, což Marais nesl velmi nelibě a nikterak se netajil, že další dva díly vysokorozpočtového francouzského blockbusteru dělá hlavně pro peníze. Jenže i přes nevraživost na place se tohle zkrátka povedlo a je to právem naprostá klasika!
80%
Nejupřímnější a nejpřínosnější snímek Nolanovi dosavadní tvůrčí práce. Svým přístupem k látce se Nolanovi daří v divákovi úspěšně vyvolat pocit lidskosti a sounáležitosti, které se postupem času ze společnosti vytrácejí. Stejně jako v ostatních Nolanových dílech dochází i u Dunkerku k jedinečné práci s časem, jakožto relativní proměnné veličiny; k maximálnímu využití výrazného dramatického hudebního podkresu; a u hlavních postav k boji s vlastními duchy, čímž poukazuje na to, že každý z nás má své stinné stránky, které v určitý okamžik vyvstanou na povrch, a to i u zdánlivě bezchybného a racionálně uvažujícího člověka, zvláště když jde o ten nejsilnější lidský pud, kterým je sebezáchova.
Po Deadpoolovi druhý x-menovský snímek s obhroublým a krvavým R-kovým ratingem, po němž valná většina fanoušků série prahla více než patnáct let. S ohledem na tuto skutečnost dopřává Logan divákům opravdovou krvavou řež, v níž se za useknutými hlavami a lidskými údy nejde daleko. Po příběhové linii jde u Logana o filmový průměr, když pomineme velmi nelogické chování postav, především těch dětských, lze zde najít hned několik paralel s Terminátorem 3 – ústředním dějovým motivem je dostat se v časovém presu z bodu A do bodu B, dále příběh otvírá několik divákovi zřejmých cest, kterými se může série dále ubírat, a ta hlavní, v níž se představitel hlavní role „nostalgicky“ loučí se svou filmovou postavou. Vyzdvihnout naopak musím výpravnou složku filmu, která je excelentní a střídající se scenérie novomexického, navažským pískem pohlceného, Rio Rancha a subtropického Golden Oak Ranch jsou přímo dechberoucí, stejně tak jako výkon Hugh Jackmana, jenž dává poslední sbohem postavě Logana ve velkém stylu. Celkově vzato je Logan velmi příjemným zakončením života jedné z nejoblíbenějších filmových postav počátku 21. století, která za sebe v minulém roce nalezla velmi obstojnou náhradu v podobě Millerova Deadpoola.
Již úvodní komická sekvence dvou vojáků má diváka utvrdit v tom, že Konga není radno brát jakkoli vážně. Když se navíc po druhém spatření opičáka na plátně změní i styl práce s kamerou, není pochyb o tom, že na prvním místě je u režiséra nikoli konečné vyznění filmu, nýbrž jeho estetické pojetí. Každý jednotlivý záběr lze směle zastavit a umístit na obálku prestižního časopisu National Geographic. Základní dějová linie i kvalita hereckého obsazení jsou s ohledem na trend posledních blockbusterů na slušné úrovni, avšak přílišné soustředění se na vizuál toto vše sráží na absolutní dno. Vyzdvihnout na Kongovi lze hudební složku, originální způsob s jakým Vogt-Roberts přistoupil k eliminaci jednotlivých postav se zřetelem na dodržení věkové přístupnosti, a také velkolepě natočený závěrečný souboj. Celkové vyznění Konga působí velmi nesourodě, jedná se o jakousi kombinaci Hvězdné pěchoty se Sucker Punch, kdy s prvně jmenovaným má Kong totožný humor a souboje s brouky, s druhým poté vizuální stylizaci. Nejen estetickým labužníkům, pro něž je snímek určen, doporučuji zůstat na informativně významnou potitulkovou scénu.
Zach Braff natočil takřka totožně stylizovanou komedii, s níž před čtyřmi roky vyrukoval Jon Turteltaub. Stejně jako ve "Frajerech ve Vegas" můžete očekávat řadu povedených hlášek, které nejednou rozvibrují Vaši bránici, zejména pak scéna ze sámošky patří k tomu nejlepšímu, co žánr nabízí. Ústřední herecké legendární trio Freeman - Caine - Arkin, s významným přispěním výborně ztvárněné postavy Miltona v podání Christophera Lloyda, nezklamalo a dokázalo, že umí diváka naladit na tu správnou pohodovou vlnu. Tempo filmu je v porovnání s obdobnými snímky současné americké kinematografie poklidné, což je s ohledem na příběh a herecké obsazení naprosto příhodné. Pakliže snímku odpustíte několik laciných a nadbytečných scén, spojených převážně s postavou bankovního úředníka Chucka, ztvárněnou Joshem Paisem, a velmi diskutabilní rozdělení zla a dobra, budete se náramně bavit a odcházet z kina s nostalgií na časy minulé.
Nejslabší článek z celé série, který navíc vypadá úplně jinak než ostatní díly. Depresivní atmosféra je tu nastolena v plné porci, ale až ve skutečně takové, že je to ke škodě a prostě ve srovnáví s napínavou jedničkou, super akční dvojkou a více méně béčkovou, ale přesto zábavnou čtyřkou je to jenom hyper depresivní nuda. Nejslabší Fincher.
Tento film je naprostá klasika žánru a už se stal dávno kultovním. Dokonale budovaná atmosféra, kdy člověk nic vlastně nevidí, nic se vlastně neděje ( až na pár maličkostí-vetřelec v břiše nebo ztrácející se astronauti). Přesto je člověk napnutý od začátku až do toho šíleného konce, kdy jsem chtěla Ripleyové sama nějak pomoct tu mrchu vyhodit z kosmické lodi...Lahůdka která vždy potěší a nikdy nezklame.
Jedna z těch komedii která vás vždy dostane a na vánoci či jiný svátek by neměla chybět a jak humor který je prostě famózní tak i herci se skvěle doplňují a Culkin je jako hereck suprovej a co se týče příběhu celekm překvapý ale samozřejmě se na scénáři taky mohlo zapracovat ale například Stern a Pesci ty jsou nezapomenutelní.
Nejvelkolepšjší zážitek roku 2016. Při lednových oscarových oceněních budu držet snímku Toma Forda pěsti, aby si nějakého toho plešouna ať už za samotný film či výkony hlavních protagonistů odnesl. Rozpad manželství jako "snová" paralela detektivního pátrání po "rodině" eskaluje finální scénou, která nabízí možnost si film v konečném důsledku vyložit po svém. Fantastická a promyšlená práce Toma Forda. 95 %!
Pařba o Vánoích, překladem lépe "Vánoční večírek" nabízí pohled do upadající společnosti, která se snaží zachránit "svůj" život Vánočním večírkem a získat klíčového investora. Námět snímku je sám o sobě velmi fádní a nepříliš originální. Je "smutné", že jedinou vtipnou a originální scénou, kvůli níž je záhodno snímek vidět je "detailní kopírování přirození na 3D tiskárně".