Francis Ford Coppola

I tento týden si pro nás Česká televize připravila velkou filmovou premiéru, ani další stanice však pestrou žánrovou nabídkou nešetří.

Zlaté sošky neboli Oscaři se v Hollywoodu letos rozdají už po sedmadevadesáté. Stále se jedná o nejprestižnější filmové ocenění s potahem akademického snobství, kde se dílem musí hlasovat pro kulturní značky, které zrovna mediálně táhnou. Filmová pokračování alias sequely přitom v debatě o umělecké kompetenci celovečerních děl zaujímají speciální postavení – mainstreamová tvorba je jimi zasycená a jen málokteré se vyhne nařčení z prostoduchého ždímání osvědčených přísad. Jenže i sequel se někdy povede tak náramně, že jej i Akademie musí zohlednit. Nominaci na nejlepší film roku dosud obdrželo devět pokračování, z nichž pouze dva premianti zlatou sošku vyhráli.

Máme tu třetí říjnový čtvrtek. Třicet let od své premiéry se v českých kinech znovu objeví průlomový film Quentina Tarantina Pulp Fiction: Historky z podsvětí. Nečekaný vítěz Zlaté palmy za rok 1994 pobude na plátnech jen krátce – nenechte si jej tedy ujít. Z nových filmů se nabízí hned sedm premiér, pojďme si je všechny představit.

Kinematografie a šířeji audiovize se rozhodně nachází v době extrémů. V posledních pár letech se mluví o konci filmu jako instituce, jak ho známe z 20. století, hollywoodské velkoprodukce přesto bobtnají a producenti často rozhazují, jako by se nechumelilo. V poslední dekádě jsme se v důsledku toho dočkali některých z největších hitů i propadáků všech dob. Aktuálně vychází najevo detaily o třech největších průšvizích posledních dvou let, z nichž jeden (ten, kde to nejvíc bolí) je kandidátem na nejhorší finanční katastrofu všech dob.

Asi kolem žádného letošního filmu nepanuje tolik otázek i obav jako okolo dlouho chystané sci-fi Megalopolis. Vysněný a zároveň prokletý projekt režijní legendy Francise Forda Coppoly, který se snažil zfilmovat přes 40 let, se za pár dní dočká své premiéry v Cannes. Ta napoví, zda se na nás řítí vizionářský film, nebo obří propadák. První teaser trailer vám v tom totiž jasno rozhodně neudělá.

81 let. To bývá věk, kdy si většina lidí užívá důchodu, svých koníčků, procházek a času s bližními. U hollywoodských legend typu Ridley Scott, Francis Ford Coppola či Martin Scorsese je překročení osmdesátky spojené spíše se snahou věnovat se řemeslu naplno a plnit si na stará kolena největší filmové tužby. Posledně jmenovaná ikona totiž evidentně nehodlá zvolnit ani na vteřinu a po ambiciózních a obsáhlých Zabijácích rozkvetlého měsíce (Killers of the Flower Moon) by chtěla natočit hned dva filmy najednou.

Marlon Brando. Někdo by řekl největší americký herec všech dob. I ten, kdo by se držel víc zkrátka, by ho stěží mohl opomenout jako klíčovou figuru při definování moderního herectví. Průkopník Stanislavského metody, komplikovaný bouřlivák a politický aktivista se nikdy nenechal zkrotit. Byl to rebel? Výstřední podivín? Ješitný excentrik? Jeho neuchopitelnost nakonec jen přispěla k jeho mýtu. Narodil se před 100 lety.

Režisér se může plácat po zádech, když jeho představitel nebo představitelka hlavní role bojuje o prestižní zlatou sošku. Očividně totiž odvedl dobrou práci, když rozdával pokyny nad scénářem a pomáhal udržovat věrohodnost či intenzitu hereckého projevu. A co teprve, když se z vašeho obsazení uchází o Oscara hned pět lidí? Naposledy k tomu došlo roku 1976, tedy v době, kdy hollywoodští filmaři začali víc spoléhat na vizuální vyjadřování a pohyblivou kameru. Trochu tak možná upozadili herecké výkony, jež si jejich předchůdci během klasické studiové éry zvykli snímat dost staticky a divadelně. Jestliže tedy můžeme nějaké filmy nazývat „hereckými“, minimálně z pohledu akademické pozornosti to je devět následujících klasických titulů, u nichž v dobrém smyslu nevíme, kam dřív stočit zrak.

O Nicolasi Kimu Coppolovi lze říct hodně věcí, ale jednu rozhodně ne: nejde o zbabělce. Vždyť se dokonce vzdal svého příjmení, které ho váže ke slovutnému strýci Francisi Fordu Coppolovi, režisérovi Kmotra a Apokalypsy. Ne že by své rodinné konexe odmítl využít, už v patnácti letech se cpal alespoň do vedlejších roliček ve strýčkových filmech. Přesto se hned zkraje rozjeté kariéry rozhodl přijmout umělecké jméno a budovat svůj brand odděleně od zbytku klanu Coppolů. A že to je nějaký brand! Dnes slaví Nicolas Cage 60. narozeniny, podívejme se tedy na jeho deset nejvýraznějších rolí.