Strhující filmy, které vám otevřou oči v náhledu na válku a zabíjení

10 strhujících filmů, které vám otevřou oči v náhledu na válku a zabíjení
Jdi a dívej se | Mosfilm
Francis Ford Coppola při uvádění své Apokalypsy v Cannes roku 1979 poznamenal, že pro většinu tvůrců je nemožné natočit protiválečný film. I když nám otevřeně říkají, že válka je hrozná, a současně to také názorně dokumentují, především v Hollywoodu se pacifistická gesta snadno a nezištně transformují do žasnutí nad spektakulárně vyjevovanými zvěrstvy. Málokterý snímek si v zacházení s takto citlivou tematikou, která se vzhledem k relativně nedávné nacistické kapitole jeví historicky čerstvá, umí poradit tak, aby morální selhání i triumfy pod vlivem válečných konfliktů dokázal zhmotnit nezaujatě, autenticky a komplexně.
Zóna zájmu je děsivým zobrazením Osvětimi právě proto, že z ní nic neukáže
Recenze8. 2. 2024
Zóna zájmu je děsivým zobrazením Osvětimi právě proto, že z ní nic neukáže
Zóna zájmu mezi tato vzácná díla patří a ukazuje chladnou odevzdanost na pohled obyčejných lidí, kteří se aktivně podílejí na drastickém židovském vyhlazování, ozývajícím se pouze nárazově zpoza záběrů. Historii ostatně neutváří jen do světa vykřičené (a pochopitelně významné) hrdinství či zaznamenané zlo, nýbrž také činy stojící mimo všeobecné historické povědomí. „Za to, že věci nejsou až tak zlé, jak by mohly být, částečně dlužíme bezpočtu jedinců, kteří věrně prožili své skryté životy a odpočívají v hrobkách, jež nikdo nenavštěvuje,“ praví citát spisovatelky George Eliot použitý v závěru jednoho z nadcházejících titulů, které pojednávají nejen (primárně však ano) o hrůzách nacismu.

Noc a mlha (1956)

Noc a mlha
Noc a mlha
80%
Legendární dokument Alaina Resnaise trvá jen půl hodiny, ale za tu dobu podá zcela dostačující svědectví o tom, co se dělo v koncentračních táborech. K výpovědi používá primárně statické fotografie z minulosti i současnosti. Vidíme na nich inkriminované prostory v jejich přítomné opuštěnosti a také v době, kdy se hemžily mrtvolami a vyhladovělými, poníženými vězni. Resnais, jenž později patřil mezi přední režiséry francouzské nové vlny s modernistickými snímky jako Hirošima, má láska (1959) nebo Loni v Marienbadu (1962), tak deset let po skončení války razantně připomíná, že nad neživotnými místy se bude navždy sklánět opar neuvěřitelných zločinů proti lidskosti. A že na to nikdy nesmíme zapomenout.
Noc a mlha
Noc a mlha | Argos Films

Paměť spravedlnosti (1976)

Paměť spravedlnosti
Paměť spravedlnosti
86%
Dokumentární dílo Marcela Ophülse trvá čtyři a půl hodiny, během nichž obrací pozornost na Norimberské procesy s nacistickými válečnými zločinci a následné paralely s vietnamským konfliktem, který dokázal, že Američané se z historie nepoučili a opustili pozici spravedlivých zachránců. Důležitou postavou je Telford Taylor, hlavní figura obžaloby během poválečných procesů, jenž po třiceti letech rezignovaně hodnotí vývoj své vlasti. Režisér používá archivní záběry a podává důležitou reflexi politického selhání, nehumánních zločinů na domácí i mezinárodní scéně a také psychologie židovských obětí, jež v mnoha případech svírá pocit viny za to, že na rozdíl od svých drahých příbuzných vyvázli živí.
Paměť spravedlnosti
Paměť spravedlnosti | Paramount Pictures

Jdi a dívej se (1985)

Jdi a dívej se
Jdi a dívej se
80%
Jestli existuje esenciální narativní film se stoprocentním protiválečným záběrem, je to sovětské Jdi a dívej se. Životní projekt režiséra Elema Klimova, který se opírá o jeho zkušenosti z druhé světové války stejně jako o zážitky scenáristy a autora knižní předlohy Alese Adamovice, líčí vyhlazování běloruských vesnic jednotkami složenými nejen z německých nacistů, nýbrž i zběhy jiných národností včetně samotných Bělorusů. Genocida se odehraje v závěru filmu, kdy z jeho protagonisty, náctiletého chlapce Fljory (Alexej Kravčenko), zbývá už jen bezduchá skořápka vláčená událostmi.
Jdi a dívej se
Jdi a dívej se | Mosfilm
V unikátním a nadčasovém formálním provedení nejde o klasický film, nýbrž o nekompromisní subjektivní zážitek, který se dostane pod kůži. Fljora se nejprve přidává k partizánskému odboji plný entuziasmu, načež poznává nekonečnou krutost lidí v krajině, která nezná slitování. Válka dolehne na každého, smrt je všudypřítomná a smysl toho všeho unikavý. Na rozdíl od Zóny zájmu se zde nejhorších zvěrstev účastníme, ale přece se vždy odehrají mimo záběr a šokové střípky udeří s ničivým efektem. Hluboký dojem podporuje také virtuózní ruční kamera, jejíž pohyby zásadně inspirovaly i hollywoodské tvůrce včetně Stevena Spielberga či Alfonsa Cuaróna.

Šoa (1985)

Šoa
Šoa
86%
Vedle vyčerpávajícího projektu Clauda Lanzmanna, který newyorští kritici i organizátoři cen BAFTA ocenili jako nejlepší dokument roku, se čtyřhodinová Paměť spravedlnosti rázem jeví jako víkendová jednohubka. Šoa trvá 566 minut a sestává z rozhovorů s pamětníky holokaustu, kteří se po čtyřiceti letech vzpomínkami obrací k nejhorší kapitole svých životů. Často vypráví přímo na místech, kde v jejich doslechu či přítomnosti probíhalo organizované vyhlazování. Dokument vznikal pět let a dává si záležet na trpělivosti, s níž je potřeba daným svědectvím naslouchat. Předání zkušeností a faktů je zásadním cílem tvůrců, kteří si nevypomáhají žádnými archivními záznamy. Pracuje jen naše představivost, která obstará vše potřebné.
Šoa
Šoa | ARTE

Olověná vesta (1987)

Olověná vesta
Olověná vesta
  • Google Play
  • iTunes
  • Rakuten
83%
Pokud máme zmínit alespoň jeden západní mainstreamový snímek, měla by to být nestárnoucí Olověná vesta. Stanley Kubrick ostatně nikdy nepatřil mezi vzorové hollywoodské filmaře a své osobité literární adaptace natáčel od poloviny šedesátých let s vlastní sadou produkčních podmínek, potažmo s nutnou výpomocí velkých distribučních společností v čele s Warner Bros. Jeho předposlední snímek sestává ze dvou odlišných polovin, v nichž zříme vymývání zelených mozků a jejich nasazení ve Vietnamu, kde se ideály střetávají s komplexní realitou války a hodnotami lidského života.
Olověná vesta
Olověná vesta | Warner Bros.
Olověná vesta je podobně jako takřka všechny režisérovy filmy zpola temná a umělecky odtažitá, zčásti ovšem i černohumorně zábavná a univerzálně konzumní. V první polovině vystupuje one-man-show dril instruktora v podání R. Lee Ermeyho, jenž z rekrutů dělá poslušné a poslušně ponižované stroje, připravované na možná fatální službu vlasti. Vietnamská část se táže po smyslu toho všeho a není v ní klíčová akce, nýbrž její duševní následky.

Bílá stuha (2009)

Bílá stuha
Bílá stuha
73%
Výherce Zlaté palmy z festivalu v Cannes patří k vrcholným dílům rakouského režiséra Michaela Hanekeho, jenž nám od osmdesátých let chladnokrevně dokazuje, že každá osoba je morálně černobílá. Snímek s názvem symbolizujícím nevinnost situuje svůj příběh do německé vesnice před první světovou válkou, kde děti naráží na striktní pobožný řád měnící se v nebezpečnou ideologii. Záhadně přibývá mrtvých těl a chování dospělých stále častěji odporuje jimi vštěpovaným kodexům, což důvěřivé a potenciálně zneužívané ratolesti mate a přiklání na temnou stezku.
Bílá stuha
Bílá stuha | Sony
„Snímek se zabývá zkoumáním podmínek, jež mohou vést k terorismu,“ vysvětlil Haneke v rozhovoru pro Austrian Films. Filmař sice aplikoval německou historii, což však nemá být považováno za bernou minci. Bílá stuha nepojednává jen o německém fašismu, nýbrž „obecně o kořenech všemožného druhu terorismu – ať už pravičáckého, levičáckého nebo náboženského.“ Statický a pomalý film, jehož černobílý formát evokuje dobové fotografie, nechává interpretaci na publiku. Přináší však hodnotné poznatky o tvorbě závadných ideologií a o tom, jak snadno k nim můžeme přirozeně ambivalentní lidské bytosti přiklonit. Zůstat na neposkvrněné straně je mnohdy obtížné. Ve válce, jejíž úlohu zabijáckého rozsévače nedůvěry a nevraživosti uvnitř jisté komunity snímek metaforicky předkládá, to platí trojnásob.

Způsob zabíjení (2012)

Způsob zabíjení
Způsob zabíjení
78%
Jedna věc je, když nám filmové dílo, ať už dokumentární či narativní, připomíná ve své době nepotrestané zločiny, jejichž opovrženíhodný charakter nejde zpochybňovat. Co když ale filmuje a zpovídá samotné aktéry násilných činů, kteří své politicky motivované vraždy zpětně oslavují a na kameru ochotně inscenují? Způsob zabíjení nás seznamuje se skupinou postarších indonéských mužů, kteří v letech 1965 a 1966, kdy nad zemí převzala moc armáda, vlastnoručně vykonávali genocidu a ve vykonstruovaných výsleších odsuzovali údajné komunisty k smrti.
Způsob zabíjení
Způsob zabíjení | Final Cut for Real
V návaznosti na Bílou stuhu zde sehrává klíčovou roli ideologická infekce, jež pachatele i po letech naplňuje hrdostí nad svými skutky. Nepotrestaní jedinci stále zastávají i vysoké vládní pozice a pyšně se nazývají gangstery, což podle jejich sloganu znamená „svobodný muž“. Dokument rovněž vyzývá v úvodu zmiňovanou spektakulárnost a stylizovanost filmového násilí, neboť dotyční gangsteři se často odvolávají na svá oblíbená exploatační díla a sami natáčí akční snímek, který excesivně oživuje dříve spáchané „hrdinské“ zločiny. Zpovídaní si nepřipouští, že by prováděli něco špatného, a 160minutové dílo nabízí bohaté interpretace jejich nacionalistických, politických či kulturních motivací.

The Kill Team (2013)

The Kill Team
The Kill Team
  • Google Play
  • iTunes
69%
Mrazivý dokument Dana Krausse, jenž ho o šest let později zpracoval do narativního formátu filmem Tým zabijáků, popisuje z různých perspektiv události kolem tzv. Maywand District vražd. Skupina amerických vojáků roku 2010 během afghánského konfliktu chladnokrevně a podle všeho inscenovaně zabila minimálně tři afghánské civilisty, načež si vojáci brali z bezvládných těl „suvenýry“ včetně prstů a části lebky.
The Kill Team (2013)
The Kill Team (2013) | Madman Entertainment
Dokument se drží zejména svědectví tehdy jednadvacetiletého Adama Winfielda, jenž se hned po prvním incidentu spojil s otcem a praktiky uvnitř zkorumpované jednotky chtěl vynést na světlo. Setkal se s výhružkami smrtí a čelil morálnímu dilematu, které film působivě rozkrývá. The Kill Team poukazuje podobně jako Způsob zabíjení na systematickou tvorbu ideologie a podmínek, v nichž se zabití jeví jako zcela samozřejmá věc. Není jen o zneužívání patriotických pravomocí, ale hlavně o jejich zpochybnění a přidruženém fanatismu. Téma se v lecčems podobá také oscarové Četě, která zapracovala válečné zločiny amerických vojáků a rozhodně zasluhuje čestnou zmínku.

Skrytý život (2019)

Skrytý život
Skrytý život
  • Disney+
  • Google Play
  • iTunes
73%
Snímek, z něhož pochází v úvodu zmiňovaný citát, je zatím posledním dílem osobitého amerického režiséra Terrence Malicka, autora Nebeských dnů (1978) či Tenké červené linie (1998). Vracíme se do roku 1940, kdy farmář Franz (August Diehl) přebývá s milující rodinou uprostřed čarokrásných alpských hor. Zásadně nesouhlasí s Hitlerovou rasistickou a nacionalistickou ideologií a odmítá složit přísahu věrnosti muži, jenž vysílá vojska dobývat a okupovat okolní národy, jejichž obyvatelé se ničím neprovinili. Jeho svědomí mu nedovoluje pozvednout zbraň a následovat účel, jemuž nevěří, za což jej vsadí do žaláře a hrozí hrdelním trestem.
Skrytý život
Skrytý život | Walt Disney Studios
Malick na 174 minutách neúnavně prezentuje svůj poetický styl, jímž zdůrazňuje jemné emotivní nuance, krásu okolní přírody a její čistotu, která souzní s protagonistovým pobožným postojem. Ve všeobecné kultuře zastrašování, která prosakuje církevní institucí i vesnickými rolníky, se Franzova tichá rebelie jeví nepochopitelná, přitom se odvolává k tomu nejzákladnějšímu morálnímu dilematu a potřebě dostát svým zásadám, jejichž nedodržení kreslí hranici mezi dobrem a zlem. Jestliže v Zóně zájmu nečinnost aktérů šíření zla napomáhá, v tomto případě ho naopak oslabuje a napomáhá tomu, že „věci nejsou až tak zlé, jak by mohly být.“ Přece však za vysokou osobní daň.

Quo Vadis, Aida? (2020)

Quo vadis, Aida?
Quo vadis, Aida?
  • KVIFF TV
  • DaFilms
79%
Vyčerpávající, klaustrofobický a navzdory absenci přímého násilí děsivý snímek obrací pozornost k jedné z nejhorších masových vražd 20. století, známé jako masakr ve Srebrenici. Srbské republikánské vojsko pod vedením generála Ratka Mladiće v červenci 1995 během války v Bosně a Hercegovině zavraždilo kolem osmi tisíc bosenských mužů a chlapců muslimského vyznání. Protagonistkou je učitelka Aida, která ve Srebrenici pracuje také jako překladatelka pro OSN a s rodinou hledá útočiště v její bezpečné zóně.
Quo vadis, Aida?
Quo vadis, Aida? | Cinéart
Většina filmu se odehrává ve skladišti, kde se uprchlíci tísní a spoléhají na pomoc zvenčí, již se stále zoufalejší Aida marně snaží zprostředkovat. Kromě institučního selhání „v přímém přenosu“ sledujeme neúnosná osobní dilemata, která před hrdinku staví drastický konflikt. Každou minutou houstne atmosféra a schyluje se k tragédii, jíž svět pouze nečinně přihlíží a neexistuje způsob, jak ji spolehlivě odvrátit. Samotný strašný čin je pouze vyvrcholením nahromaděné skepse, vzteku a vyhoření, které vedle úžasně zahrané Aidy (Jasna Đuričić) dolehnou jako realistická ozvěna dané situace i na publikum.