Zóna zájmu je děsivým zobrazením Osvětimi právě proto, že z ní nic neukáže

Recenze: Zóna zájmu je děsivým zobrazením Osvětimi právě proto, že z ní nic neukáže
Zóna zájmu | A24
Atraktivitu Zóny zájmu je velmi snadné vysvětlit a pochopit, což je jistě i důvod její všudypřítomnosti v kulturním prostoru. Sledujeme fádní scény a rutinní měšťácká dramata obtočená předně okolo paní domu Hedwigy Höss (Sandra Hüller). Kamera se urputně drží v mantinelech jejího vysokou zdí obklopeného sídla. Pomocí více či méně jemných náznaků, předně všudypřítomné zvukové stopy, však chápeme, že o pár kroků vedle se odehrává největší zločin 20. století. Fascinovaně pak sledujeme chladnokrevný nezájem, skoro jako by naše postavy nevěděly/neslyšely, co tak zjevně slyšíme a víme my.
Zóna zájmu
Zóna zájmu
71%
Hedwig miluje svůj život v Osvětimi, který od píky vybudovala v moderní novostavbě v těsné blízkosti koncentračního tábora. Má dobrý vztah se svým manželem Rudolfem (Christian Friedel), který se jí věnuje v té největší míře, jak jde u tak zaměstnaného muže rozumně očekávat (má obzvlášť hodně práce s objednáváním nových pecí). Radost jí dělá pět roztomilých dětí. Největší potěchu jí poskytuje nádherná zahrada plná překrásných květin. Sice nemůže vyrážet na nákupy do luxusních obchodů, má však zajištěný přístup ke kožešinám a šperkům zrekvírovaným židovkám „odvedle“, což je vlastně ještě lepší. „Máš tu opravdu ráj na Zemi,“ žasne její matka, zatímco se zpovzdálí ozývají výstřely a výkřiky. Jediným obláčkem na horizontu je možnost, že bude Rudolf odvelen a rodina bude muset své království opustit.
Zóna zájmu: 2. trailer | A24

Součástí balíčku je filmová událost roku

Těžko říct, jestli Zóně zájmu její povážlivé remoné trochu neškodí. Film, k němuž je přikládáno tolik superlativů, zvládá jen málokdy své pověsti v plné míře dostát. Obvyklá rada bývá: „Nezjišťuj si o tom nic, jdi co nejvíc naslepo.“ To ale v tomhle případě úplně nefunguje, protože zážitek je přímo napojen na pozici snímku jako kulturní události a zvěstí, jež ho provázejí. Ochudit se o tento aspekt by prakticky vedlo k nemožností snímek v plném rozsahu posoudit.
Obklopuje ho navíc vskutku geniální kampaň už od uhrančivého plakátu topícího zdánlivě idylický rodinný výjev v temnotě. V potaz jistě musíme brát i vděčné zkazky o tom, že režisér rozmístil po place „skryté“ kamery a nechal herce odehrát scény bez toho, aby je instruoval a křičel filmařské pokyny. Konzervativní divák možná namítne, že takové věci by neměly hrát při sledování roli, skutečnost je však taková, že tyto informace dílo doplňují a stávají se jeho nedílnou součástí. Jedná se o silný umělecký koncept, nebo gimmick? Tak se jde ptát na prakticky vše ohledně Zóny zájmu, ale nakonec jde o zbytečnou otázku. Důležitější je, jestli u vás Glazer uspěje. A šance tu rozhodně je.
Mimo jiné i proto, že aura divácké nevstřícnosti a náročnosti je jen další vrstvou chytré mediální kampaně. Samotný snímek je velmi sdílný a doslovný právě tehdy, když potřebuje. Pokud si někdo představuje nekonečné procedurální drama, v němž budeme sledovat Sandru Hüller v desetiminutové scéně naklepávat řízky po vzoru Jeanne Dielman, nemusí se bát. Film se svými rozumnými 108 minutami celkem rychle odsýpá, svižně střídá situace a nemá problém nabízet i velmi polopatické výjevy (zlověstný kouř z osvětimských komínů by byl kdekoliv jinde považovaný za kýč, v kontextu tohoto filmu ale dává dokonalý smysl). Sledujeme také několik záběrů z nacistických shromáždění, v nichž se diskutuje finální řešení, jež základní kontrast filmu nenechávají v pouhé implikaci. Zóna zájmu je vlastně celkem jednoduchý, hlasitý a agresivní film, který se svým zastřešujícím konceptem maskuje jako film náročný, nepřístupný a tichý.
Zóna zájmu
Zóna zájmu | A24
Pokud to zní jako pokus o nějaké exposé a snahu Glazerovu práci snížit, opak je pravdou. Jeho schopnost publikum vtáhnout a komunikovat s ním je tu příkladná. Zatímco v případě Pod kůží se někdy snaha o vyhraněnost mohla zdát poněkud křečovitá a uměle exkluzivní, kvality Zóny zájmu jsou přístupné. Ne že by byla divácká vstřícnost přímo úměrná kvalitě, ale je cosi nesmírně uspokojivého na filmu, u nějž se nezdá, že by nutně dělal kompromisy, a přesto ho lze doporučit prakticky každému.

Nebanalita zla

Zvlášť když je Zóna zájmu tak podnětným námětem na diskuzi. Často se v ohledu s ní mluví o zpodobnění „banality zla“, což je však poněkud nepřesné. Pojem zpopularizovaný filosofkou Hannou Arendt popisoval její šok z toho, že válečný zločinec Adolf Eichmann se u poválečného soudu v Jeruzalémě jevil být fádním úředníčkem, který si nepřipouštěl váhu svých zločinů, protože podle svých slov jen plnil rozkazy. Glazer tento motiv nezobrazuje ani v ději, ani formálně. Zlo v Zóně zájmu rozhodně není banální a fádní, nenachází se v neemocionální rutině mimo zorný úhel. Jde skoro o hmatatelnou temnou sílu, která občas jako by začala pohlcovat plátno, když snímek přepne do některé ze svých dunivých abstraktnějších pasáží. Banální jsou možná samy postavy, zlo se však do nich vsává jako obludný démon, jemuž se přítomní snaží nevěnovat pozornost. A ta jejich část, jež je zlem nasáklá, je pro Glazera jasně přítomná, skoro jako sálající temná energie.
Zabila, nebo nezabila manžela? Anatomie pádu je ukázkou filmového herectví
Recenze19. 10. 2023
Zabila, nebo nezabila manžela? Anatomie pádu je ukázkou filmového herectví
Snímek budeme jistě číst především jako trefnou alegorii nacismu a šířeji fašismu. Budování dokonalé rajské zahrady plné prosperity, štěstí a rodinných hodnot bez ohledu na to, co se skrývá za zdí, je nakonec jednou z nejpotentnějších satirických definic krajně pravicových hodnot, jaké jde formulovat. Pádnější tím spíš v době, kdy se fašismus opět stává politicky relevantní silou, která se vkrádá zpět do každodennosti. Glazer si však dává i dobrý pozor, aby nikomu nedovolil zapomenout na konkrétní rozměry osvětimského zločinu a nepřipouští možnost vnímat ho jako pouhou abstrakci pro další témata. Jistě, zve nás k tomu, abychom ze situace vyvozovali širší důsledky, neumožňuje ale, abychom ji zcela opustili.
Zóna zájmu
Zóna zájmu | A24
Zóna zájmu nakonec skutečně naplňuje svůj potenciál velké události, o niž budete chtít diskutovat. Film plný intenzivních a hrůzu nahánějících obrazů, jež jsou tím více šokující, že je prožíváme s lidmi, kteří se jimi nenechají vyvést z míry. Sandra Hüller předvádí další skvělý výkon, ve stejné sezóně, kdy zářila v Anatomii pádu, i když Glazerův režijní styl vyhýbající se detailním záběrům nám neumožňuje se na ni tolik soustředit.
Někteří mluví o jednom z nejsilnějších zážitků, jaké kdy u filmu zažili. Abyste šanci na stejný dojem zvýšili u sebe, vyhledejte kino s co nejlepší zvukovou aparaturou – možná víc než u jakéhokoliv filmu v živé paměti platí, že tu těžiště snímku spočívá v jeho zvukové stopě.
80%
Festivalová událost sezóny nedělá své pověsti ostudu. Nabízí náhled do perverzní každodennosti fašistického ráje, nad jehož nádhernými květinami se vznáší dým z osvětimských komínů. Z urputné odhodlanosti rodiny Hössových předstírat, že je vše v pořádku, běhá mráz po zádech. Stejně jako ze silného pocitu, který jen podtrhuje Glazerova veskrze současná režie, že sledované události nejsou jen ukončeným dějinným okamžikem, jakkoliv bychom si to přáli.
Martin Svoboda
Martin Svoboda