Renée Zellweger spadla do herectví víceméně náhodou. A stala se jednou z největších celebrit, když ztvárnila popkulturní ikonu Bridget Jones. V čem spočívá kouzlo téhle postavy, která v mnoha ohledech absolutně nedává smysl? Zellweger dnes slaví 55. narozeniny, což je skvělá záminka k bilanci. Zvlášť když se začalo pracovat na čtvrtém dobrodružství její nejslavnější role.
Svého času jsme se hodně nasmáli memu (tehdy se tomu ještě neříkalo memy) o tom, že James Cameron dozajista natočí Titanic 2. Podobným vtipem byl dlouho i druhý Gladiátor, předně vzhledem k uniklým informacím o nadpřirozeném oživování Maxima a jeho povýšení na božího bojovníka (skutečný Gladiátor 2 je nakonec zcela jiný projekt). Kdybychom ale měli jmenovat další film, který rozhodně nepotřebuje dvojku, tak je to Umučení Krista (The Passion of the Christ). Na jeho závěru skončil Ježíš na kříži a samozřejmě vstal z mrtvých, což se jeví jako příznačná tečka. Mel Gibson má ale 611 milionů dobrých důvodů, proč před spasitele předložit nějakou novou misi.
Luca Guadagnino patří už dekádu k populárním režisérům „festivalového mainstreamu“ a v queer subkultuře můžeme mluvit klidně o kultu. Především u generace těch jejích členů, kteří byli v době premiéry Dej mi své jméno teenagery. Nyní má sicilský režisér příležitost vstoupit do univerzálního středního proudu, jak naznačuje jednak konformní námět Rivalů (Challengers), ale i Zendaya coby největší dnešní celebrita pod třicet v hlavní roli. Na takovou trajektorii máme obvykle tendenci nahlížet jako na tvůrčí selhání a propadnutí komerci, nicméně kdo by se na Guadagniniho mohl zlobit, když natočil raného kandidáta na jeden z filmů roku?
Z dokumentaristů se málokdy stávají celebrity, a to i v tom výjimečném případě, kdy se jejich filmy dočkají celospolečenské pozornosti. Michael Moore se ale nepochybně zařadil mezi nejrozpoznatelnější tváře amerického filmu. Hlasitý tlouštík ve špinavém triku a kšiltovce se stal pro dokumentaristiku tím, čím je Oliver Stone pro fikci. Odhodlaným levičákem, který vší silou máchá rukama okolo sebe a někdy trefí svůj cíl, někdy ublíží víc sobě. Moore má na svědomí některé z nejpřesvědčivějších kritik amerického systému, ale také za sebou ale vláčí pověst manipulátora a lháře. Dnes slaví 70 let. Co si počít s jeho komplikovaným odkazem?
George Miller předvedl se Šíleným Maxem: Zběsilou jízdou (Mad Max: Fury Road) obdivuhodný comeback. A pak nám svým propadákem Tři tisíce let touhy připomněl, že se jedná o nevyzpytatelného svéráze, který vždy, když ho pustíte z řetězu, nadělá pořádnou paseku. Ohledně Furiosy (Furiosa: A Mad Max Saga) tedy panuje jistá obava, že nezopakuje úspěch Mad Maxe, protože má Miller po dlouhé době prakticky volné ruce a nebude vědět, co s nimi. Po vypuštění prvních ukázek se navíc internetem šíří pochybnosti nad „digitálně vypadajícím obrazem“. Na svět teď ale přišla zpráva, která uklidňuje alespoň poslední zmíněný problém.
James McAvoy si udržel svůj mladistvý elán natolik, že vás možná překvapí, že oblíbený skotský herec dnes slaví půlkulatých 45. Vlastně to ale dává smysl, vždyť se o povědomého hráče ve filmovém průmyslu jedná už od půlky nultých let, a jeho kariéra sahá až do devadesátek. McAvoy se od té doby stal stálicí a ztvárnil několik rolí ve velkých blockbusterech, přesto se nedá říct, že by se z něj stala absolutní hollywoodská supercelebrita. Ale to je na něm nakonec nejlepší – umožňuje mu to pohodlně si vybírat i menší projekty a činit nejisté, ale umělecky vyzývavé volby.
Napoleon Ridleyho Scotta má daleko k absolutnímu průšvihu, nicméně přijetí v mírném nadprůměru, spousta hlasitých odpůrců, obecný nezájem o avizovanou a prozatím pozdrženou režisérskou verzi a naštvaný francouzský národ jistě nejsou vysvědčením, v nějž v Apple TV+ po investici 200 milionů dolarů doufali. Přesto se obvykle dočkává chvály alespoň Joaquin Phoenix v hlavní roli, protože Joaquin je přece Pan herec a určitě si zaslouží vstřícnost! Nebo snad ne? Inu… raději se neptejte Briana Coxe.
Fallout dopadl mnohem lépe, než většina z nás očekávala. Podle mnohých dokonce finálně prolomil kletbu videoherních adaptací. Po několika povedených vlaštovkách posledních pár let se odvěká neschopnost audiovize zpracovat videoherní náměty vskutku jeví jako konečně zcela uhašená a nyní víme, že existují způsoby, jak hry efektně převést na plátna a monitory. Tým zahrnující režiséra a scenáristu Jonathana Nolana pak bude mít příležitost dokázat, že nešlo o pouhé štěstí.
Dnes byl uveden druhý Rebel Moon (Rebel Moon: Part Two - The Scargiver), což jste na rozdíl od předchozího dílu mohli dost dobře přehlédnout – pokles marketingu ze strany Netflixu je nepopiratelný. Aby ne, když se jednička dočkala tristních reakcí a stala se nejhůře metakriticky přijatým filmem Zacka Snydera. První reakce na dvojku jsou pak ještě drtivější – v tuto chvíli udělilo 90 % kritiků záporné hodnocení, tentokrát bez hlasitých protestů fanoušků. Pokud ale něco víme o tomto svérázném vizionáři, tak že si nikdy nepřipustí krutou realitu příliš blízko k tělu. Zatímco tedy zbytek světa zvažuje, zda vůbec zmáčknout „play“ u Jizvonožky, Zack sní o dílu tři. A čtyři. A pět. A šest. A možná taky o dalších dílech.
Vyrazit s rodinou do Chorvatska v čerstvě zděděném a nepříliš důvěryhodném karavanu nese pořádné riziko. Ale ještě mnohem větší riziko je sledovat o tom českou komedii. Prázdniny s Broučkem jsou tím víc frustrující, že tvůrci učinili několik velmi správných rozhodnutí a vyhnuli se několika ohraným slepým uličkám. Kam ale došli? Bohužel stále nikam.
Je zcela nepopiratelné, že Záhada Blair Witch (Blair Witch Project) byla v roce 1999 nevídaným fenoménem. Její tvůrci využili rodící se internet k zmatení a stržení jeho stále naivních uživatelů, kteří mnohdy uvěřili, že tento found footage horor je zcela autentický. Jestli tomuto hypu svou kvalitou odpovídá i výsledné dílo, je druhá otázka, nicméně jako popkulturní milník tenhle malý velký film nesnese pochybnosti. I proto je na pováženou, s jak malým úspěchem se podařilo na tento snímek navázat. To by se mohlo brzy změnit, nicméně jednou z tezí studia je nejspíš u chystaného restartu udělat velmi tlustou čáru za minulostí – k nelibosti tvůrců původního díla.
Každý jistě zná filmové logo s řvoucím lvem, možná ne každý si ale stihne všimnout tří latinských slov vepsaných na stuhu, která šelmu obklopuje. „Ars Gratia Artis“, tedy „Umění pro umění“. Studio Metro-Goldwyn-Mayer si je jako svůj cíl vytyčilo přesně před 100 lety, během nichž je jak vrchovatě naplnilo, tak se proti nim zpronevěřilo tak moc, jak si jde představit. Vítejte v Hollywoodu. Značka dnes žije hlavně ze svého historického katalogu, kvůli němuž si ji větší konglomeráty přehazují jako vařící brambor první jakosti. Každý ví, že MGM je poklad, i když nikdo neví, co si s ním počít. Přesto tento projekt ani po 100 letech neskončil, což není samozřejmostí.
Američané už dávno vstoupili do volební sezóny, jež se nese jednak v duchu obecné frustrace nad oběma kandidáty, tak i nejistoty ohledně toho, jestli vítězství kteréhokoliv z opotřebovaných seniorů vyřeší ostrý politický a ideologický rozkol v zemi. Ta po minulých volbách zažila poněkud amatérský a k neúspěchu předem odsouzený pokus o převrat a britský režisér a scenárista Alex Garland nyní nabízí náhled na situaci, kdy agrese neskončí u několika zmatených konspirátorů bloudících Kapitolem, ale promění se v plnohodnotnou Občanskou válku (Civil War). Co tento film říká o Američanech a co si z něj můžeme vzít my?
Na jméno Charlese Chaplina, jeho tvář a především jeho ikonickou personu Trampa svět jistě nezapomněl – ve skutečnosti se jedná o jednu z mála osobností rané éry kinematografie, kterou nedrží v úctě jen cinefilové a historici, ale i široká veřejnost. Co možná trochu v zapomnění upadlo, je intenzita, s níž byl Chaplin uctíván. A později nenáviděn. Nebyl považován prostě za dobrého komika, ale za „prvního génia filmu“. Největšího z umělců své generace, který zažehl duši kinematografie. Zároveň to byl muž, který žil dramatický a mnohdy kontroverzní osobní život a dvě desetiletí svého života strávil ve vyhnanství.
Turisté rádi zjišťují, jestli v uličkách staré Prahy stále přežívá duch Franze Kafky, jejího nejspíš nejslavnějšího rodáka. Nyní se ale otevírá unikátní okno, kdy mohou slavného židovského spisovatele skutečně potkat. V centru se totiž od pátku 12. dubna začal natáčet film oceňované polské režisérky Agniezsky Holland o krátkém životě tohoto literárního velikána.
