Zvládnete je všechny? Znepokojivé, šokující a depresivní filmy, které z publika vysají i poslední kapku energie – 2. část

Film je médium, které dosahuje zdaleka největších emočních reakcí ze všech druhů umění. Tvůrci a tvůrkyně si toho jsou dobře vědomi a vedle povzbudivých hřejivých příběhů, které burcují naše sebevědomí či vůli po sebezdokonalení, předkládají publiku také černočerné bezútěšné vize, v nichž se naděje na lepší zítřky krčí kdesi v koutě.

Nejvíce znepokojivé snímky mohou mít mnoho podob, jelikož každý trne hrůzou z jiných představ nebo jej ovlivnila vlastní nepříjemná zkušenost. Na následujícím seznamu nechybí filmy slavné a všeobecně uznávané, které dobře podřizují formální aspekty své nelichotivé a pesimistické výpovědi. Neopomeneme ani snímky historicky hodnotné, jejichž sdělení poukazuje například na válečná zvěrstva a svou šokující náturou slouží jako důrazné varování. Ale stejně tak se dostane na tituly nechvalně známé a kontroverzní, které skýtají fyzické znechucení a jejichž šokový efekt vystupuje do popředí i na úkor triviálnějšího příběhu. Řazené budou dle data výroby.

Žádný z obsáhlého archivu filmů, které popisují reálné pozadí, důsledky či průběh libovolného válečného konfliktu, nedosáhl a zřejmě ani nedosáhne takové autenticity a šokujícího efektu jako sovětská klasika Jdi a dívej se.

Jak se můžete dočíst zde, režisér Elem Klimov jako dítě přežil obléhání Stalingradu a se scenáristou Alesem Adamovičem, pamětníkem vyhlazování běloruských obcí nacistickými jednotkami, vytvořil zničující rekonstrukci nejtragičtějších zvěrstev minulého století. Více než 600 běloruských vesnic bylo za druhé světové války i s obyvateli zcela vyhlazeno. Jdi a dívej se vypráví také jejich příběh, byť optikou chlapce Fljory. Ten se nejprve přidává k partyzánům, načež se potlouká venkovským peklem a je svědkem genocidy. Film je o to působivější, že vše nahlíží očima Fljory a ze zdravého hocha jej proměňuje v prázdnou zmučenou skořápku, která musela vstřebat nemyslitelné.

Elitní psychologové se shodují, že zřejmě nejrealističtější znázornění života a praktik narušeného vraždícího individua nabídl snímek Henry: Portrét masového vraha, inspirovaný skutečným zločincem Henry Lee Lucasem.

Nízkorozpočtový film Johna McNaughtona byl v řadě zemí zakázaný, neboť nás zavádí přímo do zpustlé domácnosti, v níž Henry živoří společně s komplicem Otisem. Portrét každodennosti se noří do nehumánnosti, s níž také Henry s Otisem nelítostně vykonávají hrozivé a nahodilé činy.

Naturalistického efektu je vedle otevřeného zobrazování zvěrstev dosaženo také užitím 16mm kamery a upřímností, s níž McNaughton Henryho vykresluje. I když zřejmě přeháněl, skutečný Henry Lee Lucas se doznal k přibližně šesti stovkám vražd spáchaným po celém území USA, přičemž snímek tuto vštěpenou osobní zlobu prodává v každém záběru a dialogu.

Španělský příspěvek do filmů o stárnoucích nacistických zločincích, mezi něž lze počítat třeba Nadaného žáka nebo Tady to musí být, sleduje ochrnutého Klause, jenž byl doktorem v koncentračním táboře, kde sexuálně zneužíval a mučil mladé chlapce. Jeho nový ošetřovatel ovšem má o minulosti svého zaměstnavatele celkem jasno a v temném sídle rozpoutává vlnu teroru, za jakou by se i ty největší nacistické bestie nemusely stydět.

110minutový snímek s vizuálem jako od Daria Argenta se nese v pomalém tempu. Napětí plyne z interakce postav a roste ve chvílích, kdy se z oprávněného vykonavatele pomsty stává psychopatický maniak po vzoru svého protivníka, jenž se už ovšem nemůže bránit. Znepokojivost filmu tkví právě v morální neuchopitelnosti a nemožnosti zažívat jakoukoli satisfakci – zlé činy jsou zlé, ať už je koná kdokoli.

Zajímáte-li se o historii a láká-li vás téma vědeckých experimentů na lidském těle, pak jste jistě slyšeli o japonské jednotce 731. Ta operovala mezi lety 1935 a 1945 na území tehdejšího loutkového státu Mandžukuo (dnes severovýchodní Čína) a na starost měla biologický a chemický výzkum v rámci Japonské císařské armády.

Japonští vojáci a vědci měli k dispozici tisíce převážně čínských zajatců, jejichž životy končily v bolestech během experimentů zahrnujících vystavení žáru z plamenometu a jedovatým plynům či popravy v tlakových komorách.

Režisér čínského původu Mou Tun-feil tímto filmem poukázal na málo probíranou a černou kapitolu dějin svého národa. Činí tak spíše dokumentární formou a příběh, který nemá pevně stanovené protagonisty, je amorálním sledem fyzických hrůz. Z odlehlých laboratoří v mrazivé pustině není úniku a dochází v nich k děsivým výjevům, od nichž režisér neuhýbá pohledem. A které se navíc skutečně odehrávaly.

Experimentální snímek režiséra Edmunda Eliase Merhigeho z roku 1990 neztrácí schopnost současně znechucovat, fascinovat i pobuřovat. Vychází z filosofie Friedricha Nietzscheho a z vizuální stránky filmů jako The Act of Seeing with One's Own Eyes, tedy dokumentu zachycujícího pitvy lidských těl, přičemž nabízí nedějovou alegorii smrti a znovuzrození.

V úvodní sekvenci se postava znázorňující boha zavraždí tím, že si břitvou vyjme z těla některé orgány – a z jeho ostatků se následně zrodí žena, Matka Země. Sedmdesátiminutový snímek je sérií bezútěšných a symbolických výjevů, které mýtus o stvoření vztahují k nekonečnému utrpení. Znepokojivou auru navíc Merhige, proslavený také metafilmem o filmu Ve stínu upíra, podpořil i vizuálním zpracováním, které evokuje pradávný filmový artefakt, staletí pohřbený v písku. Každá minuta materiálu vyžadovala nejméně osm hodin manuálních úprav a výsledkem je unikátní a nekompromisní vize, která bude publikum už navždy rozdělovat.

režie: Benoît Poelvoorde, Rémy Belvaux, André Bonzel

Belgický kultovní snímek předstírá, že je filmem o filmu – v hlavní roli je chladnokrevný lupič a zabiják Ben (Benoît Poelvoorde, známý jako Brutus z Asterixe a olympijských her), o němž parta amatérských filmařů natáčí dokument ve stylu cinema verité. Ben přímo na kameru a za povzbuzování dokumentaristů vraždí nevinné občany v morbidně černohumorné sérii scén, jež příhodně vystihují temnotu lidské duše a mediální honbu za senzacemi.

Šok a znechucení vyvěrá z naprosté nenucenosti činů, které jsou pro většinu z nás zavrženíhodné. Skupinka v čele s titulním „hercem“ například navštíví byt důvěřivé důchodkyně pod záminkou obchodní nabídky, ovšem Ben na stařenku bez varování zaječí a vytáhne zbraň, což hostitelce přivodí infarkt. „Ušetříte tak náboje,“ pronese poté antagonista s nadhledem a podtrhne neúctu k lidskému životu, jež z černobíle točeného filmu vyzařuje.

Jeden z nejznámějších filmů devadesátých let je mnohými považovaný za příklad perfektně vypointovaného kriminálního thrilleru. Režisér David Fincher zasadil příběh o dvou policistech, kteří jsou na stopě rafinovanému sériovému vrahovi, do nepojmenovaného města plného zločinu, korupce a deště. Z vyprávění sálá atmosféra morálního smetiště, již prosvětluje jen sympatická ústřední dvojice v podání Brada Pitta a Morgana Freemana a především těhotná manželka jednoho z nich v podání Gwyneth Paltrow.

Sedm ukazuje odvrácenou stranu libovolné pulzující metropole, v níž se to hemží pochybnými existencemi a kde vám zásilková služba doručuje suvenýry, z nichž můžete přijít o rozum. Míra zobrazovaného násilí a černoty nikdy nepřekročí hranici přístupnějšího mainstreamu, ale psychologický účinek zůstává stoprocentní.

U dveří rodinného domu zazvoní dva mladíci s prosbou o vypůjčení vajec, avšak pro vřelé majitele chystají fatální hrátky plné duševního týrání, sadismu a nečekaných zvratů.

Rakouský režisér Michael Haneke je známý jako cynik, jenž odhaluje zákoutí lidské mysli a hrůzu skrývající se v každodennosti i v její mediální či ideologické reprezentaci. Ve Funny Games, které sám přetočil o dekádu později do remaku Funny Games USA, zpochybňuje počínání dvou psychopatů nejen dobré sousedské vztahy, ale i očekávané žánrové uchopení.

Film postrádá jasnou interpretaci a hrůzy, které vetřelci páchají, odmítá osvětlit. Prostě nás do nich ponořuje a každým absurdním a podvratným zvratem stírá naděje na šťastné rozuzlení. Konec už je zcela nerealistický a vyzývá samu podstatu násilí ve filmech, v nichž neplatí pravidla reality, ačkoli pocity zhnusení a beznaděje jsou skutečné až až.

První celovečerní snímek Gaspara Noého navazuje na jeho dřívější krátkometrážní drama Carne a vrací se k postavě řezníka (Philippe Nahon), jenž po propuštění z vězení nemá práci ani naději na lepší zítřky. V sérii vnitřních monologů přemýšlí o světě, po němž se lidé bezcílně potácejí plni marnivosti a nesnesitelné tíhy každodennosti, která jim naděluje jen skepsi a vztek.

Černočerné vidění světa rozjasňuje pouze řezníkova dospívající dcera, která po odchodu matky žije v sirotčinci a již by otec rád zabezpečil a ochránil. Sám proti všem je film sugestivní i subtilní, který si zachovává realismus špinavého předměstí a současně promlouvá lidským hlasem, jemuž lze naslouchat. Subjektivní přístup k řezníkovi vrcholí a zároveň se metamorfuje v závěru, kdy do obrazu zasáhne titulek, který nám odpočítá třicet vteřin vyhrazených pro předčasné ukončení projekce. Sám Noé přizná, že věci se vymknou kontrole a budou ošklivé, což potvrdí šokující a interpretačně nejednoznačné finální minuty.

Jeden z nejoblíbenějších filmů Quentina Tarantina pochází z dílny kultovního japonského režiséra Takashi Mikeeho, jenž natočil také proslulou řezničinu Ichi the Killer. Konkurz je považovaný za jeho opus magnum. Co začíná jako romantická komedie o ovdovělém otci a producentovi, jehož přátelé přesvědčí k uspořádání konkurzu na potenciální novou manželku, končí jako jeden z nejslavnějších zástupců tzv. torture porn.

Konkurz je však mnohem víc než jen násilnou postmoderní hříčkou a od konkurence se liší jednak Mikeeho vynalézavou režií, jednak schopností jít do hloubky a klást znepokojivé otázky. Svými motivy zdánlivě bezdůvodné fascinace ženským protějškem či smazáváním rozdílu mezi idylickou romancí a děsuplným hororem snímek zachání stále hlouběji do našeho podvědomí. Zpočátku klame tělem a vyvolává dojem bezpečí, v závěru ovšem naši nepřipravenou mysl nevybíravě zmasakruje.

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?