Marlon Brando
Herec
Marlon Brando Jr. se narodil v roce 1924 v Oklahomě do rodiny terénního obchodníka a nepříliš prominentní divadelní herečky. Oba jeho rodiče byli často mimo domov a později se rozvedli, což u chlapce vedlo k neklidnému a nepříliš příjemnému dětství. Kořeny jeho rodiny bychom našli v Německu, ve Francii a především v Irsku, k němuž později projevil nemalé sympatie.
Od útlého dětství byl Marlon uličník a potížista s nebývalým množstvím energie. Jako teenager se tedy ocitl na vojenské škole, kde z něj měli vychovat spořádaného mladíka. Tehdy už se u něj projevoval i herecký talent, Marlona ale zatím bezprostředně nenapadlo, že by ho měl rozvíjet. Pokusil zahájit vojenskou kariéru, sportovní zranění kolene z dětství ho ale činilo oficiálně neschopným služby.
V osmnácti skončil v New Yorku u jedné ze svých sester a konečně se plně oddal herectví. Najednou jakoby pro něj všechno zapadlo do sebe. Poprvé měl pocit, že někam patří a dělá něco, co ho zajímá. Právě zde ho objevila Stella Adler, velké jméno herecké teorie. Koketovala se Stanislavského metodou, kterou pochytila od sovětských teoretiků. Z ní vzniklo pověstné „metodické herectví“ a ze školy Adler jedna z nejprestižnějších hereckých institucí v Americe.
Brando se stal maskotem těchto postupů, spočívajících ve snaze detailně analyzovat a pochopit všechny vnitřní i vnější aspekty postavy. Marlon později spojení s metodickým herectvím odmítal, následoval prý vlastní teze, které se navíc s postupem času vyvíjely. To ale nic nemění na tom, že v začátku své kariéry byl považován za průkopníka vysoce analytického a reflektivního herectví zaštítěného bezprecedentním důrazem na realismus.
Vzestup Marlona Branda byl přesto plný problémů, jako celý jeho život. Čtyřicátá léta strávil na prknech, ale jeho eratické, někdy agresivní a obecně nevyzpytatelné chování ho stálo několik pozic. Jeho magnetické charisma a absolutní oddanost rolím však vedly k tomu, že se vždy našel někdo, kdo mu chtěl dát další šanci. V padesátých letech konečně skončil před kamerami. A jakmile ho spatřil celý svět, nebylo cesty zpět. Brando se narodil proto, aby byl star.
Dokonale naplňoval příslovečné „ženy ho chtějí, muži jím chtějí být“. V Brandovi se mísila neurvalost s křehkou duší. Byl hrubiánem, kterého ale vaše přátelství či láska zavedou na správnou cestu! Přijal i roli sexsymbolu, jak prozrazuje bezpočet fotografických sérií, na nichž vystavuje své „dělnicky vypracované“ tělo.
Už jeho první role ve filmech Muži, Tramvaj do stanice Touha a Divoch ho definovaly jako absolutní hereckou ikonu. Ve stejnou dobu si střihl technicky náročnou roli Marca Antonia v adaptace Shakespearova Caesara. A pak přišlo V přístavu, v němž ztvárňuje dělníka, jemuž se rozpadá jeho život pod rukama. Kazanova klasika platí dodnes za hereckou masterclass, podle níž se vyučuje na školách. Brandova filmová kariéra trvala jen pět let, měl za sebou ale spolupráci s některými z největších filmařů a Hollywood mu ležel u nohou.
Tento okamžik své kariéry už nikdy znovu nedorovnal – ale kam se dá stoupat z vrcholu? Vždyť si Brando v první pětiletce připsal čtyři oscarové nominace, jednu proměnil. Během padesátých let jako by nemohl udělat chybu. A svou pozici hereckého giganta performoval s chutí. Jeho výstřednosti se časem stupňovaly, jeho nespolehlivost rostla. Herec, který byl zvyklý na jevišti odříkávat Shakespeara, si najednou nepamatoval jedinou linku textu. Ignoroval režijní pokyny. Neměl problém nepřijít na natáčení a nechat celý štáb na holičkách. Ruku v ruce s tím informovala média o jeho osobních eskapádách (stačí říct, že Marlon měl 11 dětí).
A když s koncem šedesátých let (jistě ve spojitosti s přibývajícími vráskami a klesajícími tržbami) vypadalo, že s Brandem došla Hollywoodu trpělivost a ocitl se na tolika černých listinách, že se jeho kariéra zdála být u konce, tak si ho Francis Ford Coppola vydupal do svého raného blockbusteru Kmotr. Ten Branda redefinoval ze stárnoucího seladona v důstojného starého muže a Marlonovy eskapády mohly začít nanovo. Mimochodem mu ještě nebylo ani padesát a pro roli Dona Corleona byl výrazně postaršen, což si ne každý uvědomuje. Ve skutečnosti měl před sebou ještě tři dekády kariéry jak na horské dráze.
Tento text rozhodně není důsledným shrnutím jeho kariéry. Stejně tak si tu nezačneme vykládat konkrétní šílené anekdoty ilustrující jeho výstřelky, ani nebudeme zabředávat do jeho obezity, která se v poslední etapě jeho života stala terčem mnoha posměšků. Pak by mohl Brando vysnít jako sebestředný šílenec, i když víme, že šlo o nesmírně inteligentního a přemýšlivého člověka, který prostě neměl rád hollywoodského pozlátko. Jak ostatně značí jeho pověstné odmítnutí svého druhého Oscara ve jménu solidarity s americkými Indiány, jichž se podle něj Hollywood dost nezastával. Byl rozhodně komplikovaná osobnost, kterou nejde odbít redukcí na pár historek z natáčení.
Při pohledu na něj bychom se ale ani neměli jen roztékat nekonečným respektem a údivem. Jeho mýtus je pevně spjat s romantizací nezkrotných uměleckých eg, která válcují vše, co jim stojí v cestě. Jeho bezohlednost a tvůrčí sobeckost se často zastupuje hlavně chováním k herečce Marii Schneider během natáčení Posledního Tanga v Paříži, jež v nejhorších okamžicích hraničilo se sexuálním násilím. Filmové natáčení není prostředím, na něž neplatí legální a morální zákony a Brandovi procházely věci, které jde stěží omluvit talentem. To je chyba světa, který ho obklopoval, stejně jako jeho vlastní.
Brando tedy je, v dobrém i zlém, absolutní holywoodskou star. Nezkrotným solitérem, který svůj nezměrný talent využil ke krmení svého ega prosazování své agendy. A protože představoval vše, co od hvězdy chceme, byl nedotknutelný. Nikdo jiný jako on neexistuje, snad protože by jeden filmový průmysl dvě takové osoby neunesl.
Podívejte se na žebříček nejlepších filmů všech dob podle databáze Kinoboxu.
zdroje: Wikipedia, Kinobox
