Směšný brak, nebo dokonalost? Flash Gordon na Supermana a Star Wars nestačil, ale je milován

Hlavní roli v převedení kreslených stránek Alexe Raymonda na stříbrná plátna sehráli zejména dva muži, kteří v druhé polovině 60. let mocně ovlivnili ráz komiksových adaptací – úspěšný italoamerický producent Dino De Laurentiis a scenárista Lorenzo Semple jr. Laurentiis v Itálii zastřešoval třeba rané filmy Federica Felliniho a roku 1968 se podílel na koprodukčních skvostech Diabolik a Barbarella. Oba filmy vnesly do komerční sci-fi lechtivost a extravaganci, které nemohly být vzdálenější souběžně uvedené Vesmírné odysee od Stanleyho Kubricka.

Zatímco Laurentiis ikonizoval tělo Jane Fondy a nořil se do tajů galaktické rozkoše, Semple si dal kultovní dostaveníčko s Batmanem. Televizní tvůrce z New Yorku se koncem padesátých let snažil adaptovat Flemingův román Casino Royale ještě předtím, než Sean Connery a režisér Terence Young zahájili bondovskou éru Doktorem No – film ve formě ujeté parodie nakonec vznikl roku 1967 a jedním ze scenáristů byl Woody Allen. Semple nicméně poskočil radostí, když od ABC dostal příležitost převést do televize komiksového ochránce Gothamu. „Nepochyboval jsem, že to bude obrovská zábava a velký úspěch,“ vzpomínal scenárista, jenž napsal pilotní epizodu s prohnaným zloduchem Riddlerem a ustavil unikátní dvoudílný formát, kdy dvě propojené epizody dělil cliffhanger.

„Komiksy jsou jako primitivní umění. Mají se číst pro zábavu. Předstírat, že jsou něčím víc, je hrubé využívání lidí, kteří tomu nerozumí,“ tvrdil Semple, jehož televizní Batman je zřejmě nejcitovanějším americkým pořadem své doby. Scenárista bral už komiksy jako camp, tedy vlastně podpultové a brakové zboží disponující neskutečnými dialogy a hrdiny, kteří v tak trochu srandovních kostýmech čelí těm nejšílenějším chechtajícím se padouchům. Tomu aspoň přizpůsoboval show, v níž probouzel „určitý druh neuvěřitelně strohého humoru z divadla absurdna. Mohl bych ty scénáře psát na nekonečný pás a jen je odstřihávat. Je škoda, že pořad nikdy neměl smíchovou stopu, protože mnoho lidí bylo zmatených, jak si to vlastně vykládat.“

V 70. letech se Laurentiis i Semple prosazovali v Hollywoodu – první produkoval i ceněného Serpica nebo proslulé Přání smrti, druhý je podepsaný pod klasikami jako Motýlek a Tři dny Kondora. Společně poprvé pracovali na remaku King Konga, jehož výrobu producent drasticky uspíšil, aby předběhl studio Universal s jejich plánovanou verzí The Legend of King Kong s Peterem Falkem. „Teď si uvědomuji, že King Kong to měl nejspíš od začátku spočítané,“ prohlásil na adresu rozporuplného filmu s Jeffem Bridgesem a Jessicou Lange, který nikdy nebyl moc populární, ačkoli v kinech si roku 1976 vedl parádně.

To už si ale Laurentiis dávno brousil zuby na Flashe Gordona, jehož režii nabídl i italskému kumpánovi Fellinimu. Odmítl se vzdát práv ve prospěch George Lucase, jenž toužil Raymondova hrdinu oživit předtím, než nad ním zlomil hůl a napsal si svou vlastní space operu – Star Wars. Nová naděje roku 1977 spustila galaktické šílenství a žánr sci-fi se v kinematografii posunul do zcela jiných sfér. Konečně někdo vzal pulpové, televizní a komiksové věci a zfilmoval je s důstojností a technickou virtuozitou, takže celá generace dětí (a pak i její potomci) mohla živě snít o tom, jak se světelným mečem vzdoruje strašlivému útlaku zlého Impéria.

Předalekou galaxii rychle kopírovaly campové deriváty typu Hvězdná srážka a také Star Trek se záhy dočkal prvního filmu. Laurentiis najal Brita Nicholase Roega, tvůrce psychologického hororu Teď se nedívej či experimentální sci-fi Muž, který spadl na Zemi, aby se postaral o režii. Roeg byl velkým fanouškem Raymondova díla, které z komiksů proniklo krátce po svém zrození – v letech 1936 až 1940 vznikla trojice filmů na pokračování s Busterem Crabbem a roku 1954 došlo na televizní seriál. Režisér strávil celý rok přípravami, ale jeho představy se neslučovaly s těmi producentovými. Laurentiis se s Roegem rozkmotřil a vybral si Angličana Mikea Hodgese (Chyťte Cartera), jenž prý o látce nic moc nevěděl.

Beztak to nebylo potřeba – scénář psal „geekovský“ Semple a produkci měli pod palcem jednak Laurentiis, jednak geniální kostýmní návrhář Danilo Donati, jenž nemluvil anglicky. Hlavní role připadla nezkušenému herci a bývalému modelovi Playgirl Samu J. Jonesovi, jehož producentova tchýně zahlédla v televizním pořadu. Fyzickým nárokům odpovídal a navíc měl za sebou poloprofesionální fotbalovou kariéru, takže pasoval i do novátorského uchopení Flashe jako úspěšného, ženami obdivovaného quarterbacka New York Jets.

Gordona v příběhu ve své podomácku vyrobené raketě unese ještě s cestovní agentkou Dale Arden (Melody Anderson) zdiskreditovaný vědec Zarkov (Topol) a přistanou na planetě Mongo, odkud diktátor Ming (Max von Sydow) z nudy pustoší Zemi vyvoláváním přírodních katastrof. Zatímco na krásnou Dale má Ming zálusk, Flash unikne s pomocí tyranovy vzpurné dcery Aury (Ornella Muti) – s pomocí jejího nastávajícího, prince Barina (Timothy Dalton) sjednocují ustrašené obyvatele kosmu včetně Hawkmenů s jejich vůdcem Vultanem (Brian Blessed) a chystají se Mingovi zasadit nečekanou ránu.

Laurentiis obstaral nejméně dvacetimilionový rozpočet a mohl si dovolit silné mezinárodní obsazení včetně italské sexbomby Muti a charakterního Švéda Sydowa, známého z řady děl Ingmara Bergmana nebo z Vymítače ďábla. Ke castingu se ale nepřistupovalo až tak zodpovědně, což dokládá i účast Jonese, jenž údajně trumfnul i Kurta Russella a Arnolda Schwarzeneggera. „Nevím, kdo rozhodl, že Hawkmeni mají mít vousy,“ vrátil se k Laurentiisovu procesu pro The Guardian režisér Hodges. „Pamatuju si, jak jsem se díval na Wales, jak drtí Anglii v ragby, a zazvonil telefon — byl to Dino, který řekl: ‚Tým v červeném. Číslo devět. Číslo pět. Číslo čtyři. Číslo jedna. Hawkmeni.‘ Řekl jsem: ‚Nebudou chtít viset na drátech šest měsíců, zatímco je budeme natáčet.‘ Zavěsil — a o velšském ragbyovém týmu už nikdy nepadla zmínka.

Kontraproduktivní producentův tlak nicméně pociťoval hlavně Semple, jenž byl spíš tlačený k tomu, aby zachoval filosofii svého Batmana. „Dino chtěl udělat z Flashe Gordona humorný film. Tehdy jsem si myslel, že je to možná cesta, ale zpětně si uvědomuji, že to byla hrozná chyba. Neustále jsme se hrabali ve scénáři a snažili se rozhodnout, jestli chceme být vtipní, nebo realističtí. To byla katastrofální věc — obzvlášť když v tom bylo tolik peněz.“ Problém měl se samotným hrdinou, který mu ve scénáři připadal slabý. „Ale nebyl žádný tlak ho vylepšit. Dino měl představu komiksové postavy zpracované v komiksovém stylu. To bylo hloupé, protože Flash Gordon nikdy neměl být vtipný. Celý film se úplně vymkl kontrole.“

„A aby to bylo ještě horší,“ přešel Semple k naprosté upřímnosti, „Sam Jones byl jako Flash naprosto příšerný. Byl tak strašný ve všem, co dělal, že vás to nijak nemotivovalo cokoliv zlepšovat. Bylo by zábavné napsat Flashe Gordona znovu a tentokrát k němu přistoupit vážněji.“ Film s epickou hudbou od Queen a Howarda Blakea a s velmi okázalou výpravou, která udělala z letu vesmírem punkrockový trip, tak hlavně ve srovnání se Star Wars či inteligentním Supermanem o celou dekádu zaostal. Rozhodně nevypadá jako něco, do čeho by se 20 milionů dolarů investovalo s vážnou tváří – spíš připomíná Laurentiisovo dětské hřiště, jehož bábovičky rozkopával a přetvářel na volné noze operující kostýmní návrhář.

„Za velkou část naprostého chaosu v tom filmu viním obrovskou volnost, která byla dána výtvarníkovi Danilu Donatimu,“ říká Semple. „Byl to šílený Ital, který doslova nikdy nečetl scénář a místo toho si dělal všechno po svém. To, co navrhoval, bylo fantastické, ale nemělo to nic společného s příběhem a ve skutečnosti to nešlo ani natočit. Například utratil milion dolarů za scénu Arboria, která byla použitá v jednom jediném záběru. Byla to dezorganizace dovedená do absolutního extrému. Přesto ho Dino uctívá jako génia — což on je, ale jen když pracuje s Federicem Fellinim.“

Vznikl přinejmenším rozpačitý kousek. V lecčems oslnivý a odvážný – za kamerou stál stejně jako u Nové naděje Gilbert Taylor, jenž řádil s filtry a ovlivnil estetiku většiny vesmírných oper dekády – a v mnohém směšný – odpovídající brakům, jimž se minimálně Semple chtěl vyhnout a které rovněž ovlivnily osmdesátkovou žánrovost. Kritici dvousečný půvab kupodivu rozpoznali a například Pauline Kael psala o „uspokojivé závrati překotných bondovek“, čímž dobře odhadla scenáristovu minulost – a vlastně i budoucnost, neboť Sempleho povolali sepsat Conneryho taktéž rozporuplný návrat v bondovce Nikdy neříkej nikdy. O Flashe každopádně nebyl valný zájem a výdělek z kin sotva pokryl produkční náklady – Sam Jones se navíc s Laurentiisem už v průběhu natáčení rozhádal kvůli financím a neúčastnil se postprodukce, takže plány na trilogii vzaly za své.

Snímek, jehož energii dodnes imitují tvůrci superhrdinských a fantaskních děl jako Vládci vesmíru, Scott Pilgrim proti zbytku světa nebo Thor: Ragnarok, lze ale v určitém popkulturním kontextu označit za mistrovské dílo. Víceméně zužitkoval schéma seriálových cliffhangerů, kdy hrdina pravidelně čelí smrtelnému nebezpečí, a vše doprovodil přinejmenším kouzelnou výpravou. „Vyrostl jsem v Goldthorpe v Yorkshiru. Každou sobotu jsme chodili do kina Empire dívat se na Flashe Gordona s Busterem Crabbem. Byl to úžasný, citlivý Flash Gordon. Ten film měl nádhernou hudbu a speciální efekty s draky, lvími muži, chodícími bombami a Hliněnými lidmi, kteří žili na Marsu a mluvili pozpátku. Každý týden jste dostali jednu půlhodinovou epizodu. Flash vždycky skončil tak, že to vypadalo, jako by měl zemřít, a vy jste přemýšleli, jak z toho vyvázne,“ vzpomínal na své mládí s televizním Flashem představitel Vultana Brian Blessed, jenž se filmu horečně zastává. „Jsem velmi kritický k lidem, kteří říkají, že je to camp. Není. Je to dokonalost. Kenneth Branagh, Patrick Stewart i Derek Jacobi se mnou souhlasí: je to mistrovské dílo. Poprvé nebyl vesmír jen černá obloha.“

A když už vás neberou barvičky, podle Hodgese film funguje i jako jistý sexuální průvodce. Nejenže téma zmocňování se krásných žen a jejich rebelie se dále zužitkovává (Šílený Max by to na Zběsilé cestě potvrdil), ale je v tom i čistší Laurentiisovo afrodiziakum. „Film funguje na dvou úrovních,“ myslí si Hodges. „Je to sobotní dopolední akční film pro děti, ale na jiné úrovni měl podle mě vážný dopad na sexuální fantazie některých mužů. Milovali vnadnou princeznu Auru. Po čtyřiceti letech mohou ti, kterým bylo osm, když ho viděli jako děti, koukat dnes na film se svými vlastními dětmi. Děti uvidí tu nevinnou stránku a dospělí tu sexuální — a ten kruh začne znovu.“

Podívejte se na žebříček nejlepších fantasy filmů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: The Guardian, The 007 Dossier, Wikipedia, Kinobox