Syndrom žen v lednici aneb Opravdu scenáristé nenávidí hrdinky?

Syndrom žen v lednici aneb Opravdu scenáristé nenávidí hrdinky?
Sedm | New Line Cinema
Všichni jsme to viděli už mnohokrát. Z nedávné doby jmenujme seriál Terapie pravdou či film 65 – v obou dílech se vyskytuje ženská postava, jejíž strádání protagonistu motivuje. Může se jednat o umírající dceru či už o zesnulou partnerku, v každém případě se jedná o značně ohraný tropus, k němuž se především mužští scenáristé uchylují až nepříjemně často.
65
65 | če
„Je to urážlivé pro ženské postavy, protože jejich jedinou funkcí je generovat pocity ostatních, a je to rovněž urážlivé i pro mužské postavy, protože vlastně cítí pořád totéž,“ popsali pro BBC Izzie Austin studující na australské Swinburne University filmovou vědu v doktorském programu. Není výjimkou, že ženská figura je v jedné scéně představená a ve druhé zabitá, aby se následně mohl truchlící muž vydat na cestu pomsty – Charles Bronson v sérii Přání smrti či Mel Gibson ve Statečném srdci (1995) a Šíleném Maxovi (1979) by mohli vyprávět.

Nešťastné ženy v lednici

V roce 1999 si komiksová spisovatelka Gail Simone všimla, že zavraždění partnerek se jako motivace mužských postav v mnoha superhrdinských dílech opakuje. Na základě příběhu o Green Lanternovi, kde je jeho přítelkyně Alexandra DeWitt zabita a nacpána do lednice, Simone pojmenovala tento fenomén jako „syndrom žen v lednici“ (women in refrigerators). Samozřejmě přitom nešlo o lednici jako takovou, spíše o zdůraznění brutálního násilí, jemuž jsou ženské figury často vystavené a jehož děsivost ještě umocňuje spravedlivý hněv jejich mužů. Spisovatelka vytvořila seznam desítek ženských postav, jež se v komiksech takového zacházení dočkaly.
Statečné srdce
Statečné srdce | 20th Century Fox
Nejde přitom o nic nového. Ve spoustě klasických pohádek v čele se Sněhurkou se vyskytuje motiv spící/nehybné/mrtvé dívky a odvážného prince, jenž musí překonat překážky a svou vyvolenou zachránit. Z těchto ustálených mytologických příběhů vycházejí i klasická díla západní popkultury jako třeba Hvězdné války, kde je opět potřeba princeznu Leiu zachraňovat, ačkoli zrovna tato postava se o sebe mnohdy dovede postarat sama.
Jedná se každopádně o tak ohraný motiv, že si jej často ani neuvědomujeme. Občas však na něj někteří kritici a kritičky přece jen upozorní a filmaři se nestačí divit. Scott Beck a Bryan Woods, tvůrci snímku 65, ani Rhett Reese, spoluscenárista druhého Deadpoola, kde na začátku děje rovněž zemře přítelkyně titulního antihrdiny, si soudě dle informací webů BBC a Variety vůbec nebyli vědomí, že podobný fenomén vůbec existuje.
Morena Baccarin
Deadpool 2 | 20th Century Fox

Pomalé krůčky vpřed

A proč je ale „fridging“ (v souvislosti s ženskými postavami tedy zchlazení, umrtvení) vůbec tématem, o němž se má smysl bavit? Jednak už jde o scenáristické klišé, takže se jako publikum můžeme cítit odbytí a neuspokojení, i když to je, samozřejmě, zcela subjektivní dojem. Podobný osud totiž potkal většinu bond girls i několik vedlejších postav ze sérií Rychle a zběsile, filmů o Jasonu Bourneovi či Harrym Potterovi. Uprchlík (1993), Sedm (1995), Temný rytíř (a většina dalších snímků Christophera Nolana), Upgrade (2018), Gladiátor (2000), Vrána (1994) a příkladů bychom samozřejmě našli ještě spoustu.
Především však hrozí, že opakující se narativ žen jakožto křehkých obětí, jejichž hlavní význam pro muže tkví v jejich smrti, může legitimizovat násilí na ženách jako něco běžného. Zároveň se tak ukazuje, kdo má ve společnosti aktivní, a kdo naopak pasivní roli. Zatímco příběhové linky mužských hrdinů se nadále rozvíjejí, ty ženské často doslova zamrzají.
Krátce po zveřejnění seznamu Gail Simone se ozval i novinář John Bartol s textem Dead Men Defrosting (tedy Rozmrazování mrtvých mužů), v němž upozornil na další fascinující jev z komiksového světa – totiž navracející se mužské hrdiny. Když totiž nějaký superhrdina zemře, obvykle časem zase ožije a často se jedná jen o další z mnoha překážek, díky nimž ještě vylepší své superschopnosti. Ženským hrdinkám jsou však tyto návraty zpravidla odepřené.
Nevěsta byla v černém
Nevěsta byla v černém | Dino de Laurentiis Cinematografica
Je chvályhodné, že právě sféra komiksů, na jejíž toxičnost Simone kdysi upozorňovala, momentálně na stříbrné plátno i televizní obrazovky uvádí spoustu ženských superhrdinek, které nehrají jen druhé housle, ale stojí v centru svých vlastních příběhů. Ať už se jedná o DC ikonu Wonder Woman či o marvelovské ansámbly v čele s Captain Marvel, současné komiksové blockbustery dávají hrdinkám nesrovnatelně více prostoru k seberealizaci než dřív.
Nicméně snímků, kde by žena mstila svého zavražděného partnera, je poskrovnu – jmenujme aspoň Truffautovu kriminálku Nevěsta byla v černém (1968), thriller Peppermint: Anděl pomsty (2018) s Jennifer Garner v hlavní roli a samozřejmě dvojici snímků Kill Bill (2003 a 2004), kde však protagonistce vadí spíše ztráta dcery nežli ovdovění hned po obřadu.
Jako dobré příklady mohou podle Austin posloužit i filmy John Wick (2014) a Dobrý Will Hunting (1997), kde jsou charaktery zesnulých manželek vcelku prokreslené a skutečně napomáhají k hlubšímu pochopení mužských postav, přestože ve druhém zmíněném snímku se o ženě dozvídáme pouze z vyprávění Robina Williamse.
Dobrý Will Hunting
Dobrý Will Hunting | Miramax
Nikdo tedy samozřejmě nezakazuje podobných námětů využívat, cílem by však měl být výrazný divácký zážitek vycházející z naší empatie vůči postavám na plátně a zpochybňující zaběhlé příběhové vzorce. Právě o to se původně snažila i Simone, podle níž mohou komiksy (a potažmo i jakékoli jiné druhy umění) přilákat více ženského publika, pokud ženské postavy nebudou zbytečně umírat. Dává to smysl, ale spousta scenáristů na to stále ještě nepřišla…

Kinolog: Svět se zbláznil, Kleopatra je černoška! Komu praskají žilky z Netflixu?
Ostatní21. 5. 2023
Kinolog: Svět se zbláznil, Kleopatra je černoška! Komu praskají žilky z Netflixu?