Vladimír Smutný

Český kameraman se narodil 13. července 1942 v Praze. K obrazovému vnímání měl od útlého věku velmi blízko, jelikož jeho otec byl fotograf a strýc snímal krátkometrážní filmy. Rozhodl se tak pro studium kamery na pražské FAMU a po absolvování nastoupil do Krátkého filmu a zároveň pracoval jako reklamní fotograf. Roku 1974 se stal pomocným kameramanem v Barrandovských ateliérech a o 8 let později dělal poprvé hlavní kameru dramatu Poslední vlak (1982). Nutno podotknout, že pozici pomocného kameramana vykonával tak dlouho především kvůli tomu, že odmítl vstoupit do komunistické strany. Následovala řada spoluprací s předními tuzemskými režiséry. S Jiřím Svobodou natočil dramata Schůzka se stíny (1982) a Skalpel, prosím (1985), s Karlem Kachyňou komediální drama Smrt krásných srnců (1986), s Jaroslavem Soukupem kultovní filmy pro mladistvé Discopříběh (1987), Kamarád do deště (1988) a Discopříběh 2 (1991) a s Petrem Kolihou komedie Něžný barbar (1989) či Výchova dívek v Čechách (1997). Po revoluci s Janem Svěrákem realizoval Oscarem oceněné drama Kolja (1996) a Jan Svěrák od tohoto úspěchu kameramana nezměnil. Během jejich, dnes již téměř třicetileté spolupráce, vytvořili válečný velkofilm Tmavomodrý svět (2001), komedii o stárnutí Vratné lahve (2007), rodinné dobrodružství Kuky se vrací (2010), v rámci kterého Smutný snímal drobný svět loutkových postav, pohádku Tři bratři (2014), dobovou smutnou komedii Po strništi bos (2017) a snímek o autorské krizi Betlémské světlo (2022). Dalším stálým režijním partnerem je Václav Marhoul, který Smutného angažoval pro parodický laděný noir Mazaný Filip (2003), jehož vizuál silně ovlivnil malíř Edward Hopper, válečné drama Tobruk (2008) a mezinárodně oceněné černobílé surové drama Nabarvené ptáče (2019). V americké produkci společně připravují drama McCarthy, které by do kin mělo přijít v roce 2023. Pro Smutného to není první mezinárodní spolupráce, jelikož má za sebou nizozemské drama Zima 1989 (1999), několik epizod francouzského krimi seriálu Maigret (1991 - 2005) nebo německé historické drama Popravčí (2005). Z jeho bohaté filmografie můžeme dále zmínit divácké hity Líbáš jako ďábel (2011), Něžné vlny (2013), Tátova volha (2018) a Poslední aristokratka (2019) nebo sociální drama Poupata (2011) či sportovní Zlatý podraz (2018). Přednáší jako profesor na FAMU, kde se zabývá filmovou analýzou a vyučuje základní kameramanské principy. Obdivuje práci se světlem a zkoumá světelně-tonální kompoziční postupy. Byl oceněn osmi Českými lvy, což je v jeho kategorii zdaleka nejvíce, a celkově byl nominován třináctkrát.