Mně se jinak ten scénář docela líbí, přijde mi tedy celkem pochopitelné, že za něj v roce 2008 autor obdržel ocenění, jsem ale zklamaný z toho jak naprázdno všechen ten zajímavý potenciál vyšel. Jedna z věcí, která mě doslova štve je, jak se autoři bojí riskovat a svůj „původní rukopis“ nahradí vlastním pojetím Slámy, Zelenky nebo Hřebejka. Někoho, o kom si myslí, že je dobrý, kdo je baví, kdo v nich utkvěl tak, že si možná ani neuvědomují, jak zásadní vliv na nich zanechal a že díky tomu nejsou schopni opustit tento hotový svět a zaměřit se na ten svůj. Jenže všechno jiné, než vlastní je špatné, ať se to tváří sebelíp. Typickou ukázkou neoriginality je například konfrontace české a asijské kultury, povahy. „Prohrávač“ Jarda (Vladimír Javorský) vysvětluje svému smutnému sousedovi Longovi, jak je důležité ztratit vlastní identitu a přizpůsobit se zemi, kterou si vybereme za své působiště. Přijde mi, že zrovna v tomto momentě se očekává právě ta naše předpokládaná prostřednost, že se zase budeme smát těm jadrným a velkohubým, tolikrát slyšeným hláškám v jedné jediné ověřené dikci. Funguje to? Použijeme to! O pár okýnek dál je nám pak nabídnuta scéna, která má výše popsanou sekvenci vypointovat. Na základě vlastní nenahraditelné zkušenosti se Long konečně stává kýženým Čechem. Zakleje si při drobné autonehodě na počasí a je vymalováno. Aspoň na chvilku tak možná zapomene na svůj sen o oceáně.
