Aristokratka vaří z vody. Vejdělkovi hrdinové nám kálí na hlavu, přesto jim máme fandit

Aristokratka neměla novinářskou projekci, jak to tak bývá u filmů, o nichž tvůrci ví, že nesplňují mnoho ideálů kvality a potřebují, aby reflexe všech – krom velmi specifického cílového publika – přišly co nejpozději. Svým způsobem tomu jde rozumět protože na snímek jako tento nepřijdou lidé, jimž se nelíbila už jednička nebo předchozí Vejdělkovy filmy, proč tedy přispívat k veřejnému špinění jeho obrazu?

Na druhou stranu pak vzniká poměrně mylný dojem při pohledu na hodnocení na databázích, jež nevznikají na základě náhodného vzorku publika, ale jen těch diváků a divaček, kteří dopředu zaručují vysoké číslo. Recenze tu pak může sloužil k ujištění: „Ne, zázrak se nestal. Je to totéž jako vždy.“ A vskutku.

Lidem se zájmem o pochopení filmařiny by pak tato produkce mohla sloužit jako unikátní výukový materiál. Když něco ve filmu funguje, často se to pro nás stává neviditelným a je těžké to docenit. Jiří Vejdělek selhává v tak základních aspektech filmového vyprávění, že se na jeho příkladu dá mnohému přiučit.

Je například fascinující, jak moc stojí vyprávění na tom, že každá z postav je neuvěřitelně a nelidsky hloupá. A kdyby nebyla, celý film by se okamžitě rozpadl, protože vše, co se jen vzdáleně podobá konfliktu, je založeno na tom, že postavy nejsou schopny o světě okolo sebe ani o sobě samých uvažovat s využitím intelektuální kapacity přesahující předškolní dítě.

To by bylo přípustné, kdyby tyto karikatury sloužily nějaké funkci v příběhu. Kdyby zapadaly do sebe jako jednoduché dílky skládačky, které pospolu vyvolávají kýžený efekt. V Aristokratce ale chybí na až nevídané rovině jakákoliv standardní příběhová konstrukce. Ve skutečnosti je skoro bezprecedentní, že se podařilo vygenerovat 99 minut filmových záběrů s tak všepohlcující absencí zápletky a smyslu. Takže tu máme nějakých deset prázdných postav, jež beze smyslu bloudí po chodbách zámku, naráží do sebe a někdy u toho pokřikují.

Jakýkoliv kritický text tu ve skutečnosti Vejdělkovi dělá službu, protože autor recenze musí formulovat témata a dějové motivy tak, aby dávaly čtenáři smysl. Tím vyvolává mylnou představu, že tento film má celistvý děj. Přitom ještě čtvrt hodiny před koncem není jasné, co z hromady naházených scén tu má vlastně být zápletka.

O čem tedy Aristokratka ve varu je? Začneme tam, kde jsme skončili. Příběh se odehrává v raných devadesátých letech, kdy se dědic šlechtického rodu Kostků (Hynek Čermák) i se svou americkou manželkou (Tatiana Dyková) a dcerou (Yvona Stolařová) vrací po desítkách let v emigraci do naší země a restituuje někdejší rodové sídlo. Přestože manželka ani dcera v Česku nikdy nebyly a doslova nic o zdejší zemi neví, mluví perfektně česky, ale budiž. Jednička skončila tím, že se rodině a jejím sloužícím (Eliška Balzerová, Pavel Liška, Martin Pechlát) podařilo zaujmout veřejnost natolik, že peníze ze vstupného na turistické prohlídky vystačí na provoz zámku.

Dvojka začíná zjištěním, že to tak nejspíš nebude, protože problémů je mnohem víc, než se zprvu zdálo. Zde se pak projevuje typická Vejdělkova amorálnost. Jedním z největších problémů totiž je, že zámek nemá septik a splašky vypouští rovnou do místního potoka. Hygienik tedy hrozí tím, že objekt uzavře. Hrdinové pak neřeší, jak přestat házet své výkaly na hlavy české lůzy, ale jak hygienika co nejlépe uplatit. Přestože si neustále stěžují na nedostatek peněz, zároveň jich mají dost, aby nikdy nemuseli uvažovat o práci nebo aby musela hraběnka Kostková omezit své extravagantní utrácení. Když si to spojíme s náklady na opulentní veselku, kterou hygienikovi vystrojí jako součást úplaty, je dost dobře možné, že utratili víc peněz, než kolik by stálo vyřešení septiku.

Film mimochodem končí (pardon, vážně vás trápí spoilery?) tím, že hygienik je s úplatky spokojen, zámek se otevírá a splašky mohou naši hrdinové vypouštět dál. Schopný filmař by nás zvládl emocionálně zmanipulovat tak, abychom si ani neuvědomili, že sledujeme šíleně neetický příběh o skupině zazobaných ignorantských boháčů, kteří doslova serou na lidi. Nebo by šlo alternativně o satiru a měli bychom chápat, že sledujeme špatné lidi, nebo přinejmenším lidi podléhající špatným impulzům. Vejdělek to před nás ale pokládá opět s bezelstností dítěte, jež není schopno o situaci přemýšlet nad rámec toho, že hlavní hrdinové jeho příběhu nemusí na svém životě nic měnit, což znamená, že jde o šťastný konec. Což je samo o sobě zpronevěření se základního smyslu, proč si lidstvo vypráví příběhy.

Jiří Vejdělek ale prokazuje neschopnost v práci s filmařským jazykem na tak základní úrovni, že vlastně nedává smysl klást jakékoliv nároky. Jedna z vedlejších linek například sleduje strasti mladé komtesy s tím, že podle všeho trochu přibírá. Pomiňme nyní, že Yvona Stolařová není v žádném slova smyslu obézní a je zcela absurdní a nezodpovědné, že všechny přítomné postavy její komplex legitimizují a mluví o ní, jako by skutečně měla problém s nadváhou. Naše hrdinka tedy zápasí se závažími, obaluje se igelitem a dře se, aby zhubla, a během toho všeho hraje vzletná hudba jako z reklamy na cestovní kancelář. Jiří Vejdělek nakonec sice dochází k tomu, že má být tato postava spokojena sama se sebou, nedokáže to však v nejmenším vykomunikovat filmařskou řečí, která říká pravý opak.

Tak bychom mohli pokračovat. Další linkou je příchod jakési vzdálené příbuzné a punkerky (Simona Lewandowská), která se má stranou od společnosti vypořádat s drogovou závislostí. Nicméně je to nakonec ona, kde zdroguje lidi okolo sebe, a z příběhu to vyznívá jako fajn věc. Jestli jde o snahu o normalizaci rekreačního užívání tvrdých drog, dobře, diskutujme. Ale je jen málo pravděpodobné, že takové vyznění bylo vskutku v plánu.

Mnohem spíš se ale Vejdělkovi tahle část filmu, jako jakákoliv jiná, rozpadá pod rukama. Svými ranými počiny platil za příběhového rutinéra, který ale své filmy stluče dohromady poměrně uspokojivým způsobem. Poslední dobou ale buď zlenivěl, nebo se obklopil méně zručnými lidmi. Má po ruce několik schopných tvůrců, obsazení je vlastně skvělé, kameraman Vladimír Smutný patří u nás ke špičce. Nic kloudného ale z jejich součinnosti nevzniká.

A možná se raději podívejte na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.