Betlémské světlo (2022)

S Janem Svěrákem jsem to měl vždycky těžký, hlavně v autorské tvorbě. Pokud totiž režíroval scénáře svého otce, bral jsem ho vždy jako zručného řemeslníka, který (ač to o sobě netvrdí) odvypráví audiovizuálně příběh bez sebemenšího zaváhání. V jeho scénáristické rovině ho ale spíš respektuji a v jistém směru obdivuji, než abych si ho skutečně užíval. Může za to vždy příliš velký odstup k příběhu, jako by sám na děj nahlížel jako režisér a úplně v sobě onoho scénáristu potlačoval. Nápady přitom na to má, ale buď jich cpe moc do jednoho místa, nebo je načne a nedokončí. Betlémské světlo tedy v celku nefunguje tolik, kolik by mohlo a spíš než jako celistvý útvar je přespříliš epizodní, nevyvážené a ke konci neúplné. Zároveň ale obsahuje dostatek vizuálních, někdy vtipně situovaných a zábavných momentů, že nuda nemůže ani hrozit prstem (kdo viděl chápe) a tento aspekt v hodnocení nemůže chybět.