Píše se mi to opravdu těžko, ale Betlémské světlo je pro mě v tuto chvíli nejhorším filmem Jana Svěráka. Z Třech bratrů a Po strništi bos jsem měl sice podobně chabý divácký zážitek, v jejich případě jsem to ale přičítal hlavně nedostatečně zajímavým látkám. Betlémské světlo oproti dvěma předešlým titulům jistý potenciál nepochybně mělo, ale neproměnilo ho. Od statusu naprosté katastrofy tak snímek dělí především solidní herecké výkony všech zúčastněných. To ale na dobrý film vážně nestačí.
Betlémské světlo se vrací s prověřenými motivy Zdeňka Svěráka. Tentokrát jde však ještě dále a velká část se ambiciózně odehrává ve snovém světě. Tři různé příběhy v jednom filmu se však občas vzájemně nechtěně ruší. Nejde ani tak o děj jako spíš o kupení jednotlivých postav na sebe, z nichž každá má jiný cíl. To může bohužel někdy být pro diváka zdlouhavé.
Betlémské světlo je poměrně zvláštní v tom, že jsem měl možnost ho vidět už dvakrát, přičemž druhé zhlédnutí bylo o poznání líbivější. To se nestává často. Ale tady to zafungovalo, takže zřejmě nebude od věci vyrazit na film vícekrát.
Film je průměrnou podívanou bez větších inovací, co se kinematografie týče. Příběh je originální a zajímavě pojatý, avšak kolísá na plochostech postav, zmatených dějových pasážích a zbytečném využití sexistických scén. Zaujme především filmová hudba, humor a herecké obsazení.
Betlémské světlo k nejlepším Svěrákovým filmům nepatří, ale už díky hvězdnému hereckému obsazení a humoru, kterého sice není mnoho, ale pobaví, si jistě diváky najde.
Betlémské světlo je jen slušnou záležitostí, která slibný námět dvakrát nevytěžila a dvakrát světoborně se nevypořádala s výsledným příběhem. Herci jsou fajn, řemeslná stránka pořád strčí do kapsy většinu lokální produkce, ty nejlepší časy jsou ovšem očividně nejspíš skutečně pryč. Přesto oproti dvěma posledním filmům Jana Svěráka lehký pokrok a alespoň ta poetika dokáže pořád zabrat. Bývalo ovšem líp......
Splétání jednotlivých linií nepůsobí příliš ústrojně, stejně jako vyústění některých zápletek. Tématu tvůrčí imaginace podřizuje režisér vizuální a barevnou stylizaci, která se inspiruje u Wese Andersona. Betlémské světlo je ale spíš o jejím ubývání, což se na výsledku bohužel podepisuje nejen tematicky.
Výsledkem je podivný hybrid, jehož postavy jsou téměř bez života a který je zdlouhavou podívanou téměř bez humoru – jenž se měl původně stát „zbraní proti věcem, jež nelze změnit, třeba smrt.“ Poslední ránu filmu dává zesílený moralizující tón. Betlémské světlo je opět více příběhem Zdeňka Svěráka, nikoli jeho syna Jana. Zkusme věřit, že jeden z našich nejlepších režisérů (a držitelů Oscara) ještě bude hledat i jiné autory a látky. Že ještě není pozdě.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
