Jan Svěrák

Jeden z divácky nejúspěšnějších tuzemských režisérů Jan Svěrák se narodil 6. února 1965 v Žatci. Pochází z umělecky založené rodiny, jeho otec Zdeněk je jednou z nejznámějších kulturních osobností a matka Božena učila český jazyk a dějepis. V letech 1983 – 1988 vystudoval dokumentární tvorbu na katedře pražské FAMU. I přes zacílení studia inklinoval k hrané tvorbě, která se projevila v jeho mockumentárních dílech, čerpajících z dokumentaristické estetiky a fiktivní látky. Krátkometrážní Vesmírná Odyssea II (1986) setkání dvou důchodkyň přetavuje ve sci-fi kosmickou podívanou a využívá prostředků hollywoodské tvorby. Markantní stopu zanechal dnes již kultovním mystifikačním projektem s ekologickou tematikou Ropáci (1988), kde reportážním stylem sleduje vědce pátrající po stopách obskurních živočichů žijících v ropném poli. Za hravé dílo obdržel studentského Oscara a stal se prvním Čechem, kterému se to podařilo. Celovečerní debut Obecná škola (1991) realizoval dle scénáře jeho otce, čímž započala plodná autorská spolupráce. Režijní styl podmínil tradici klasického Hollywoodu a projevil precizní cit pro převyprávění filmových příběhů, které silně lpějí na dialozích a slovním humoru. Laskavý snímek čerpající z nostalgie a dětských zážitků utržil nominaci na Oscara a navštívilo jej přes milion diváků. Po oslnivém startu realizoval formálně a stylisticky odlišné filmy. V nízkorozpočtové road movie Jízda (1994) se oddal všudypřítomné svobodě a tematicky složil poctu slavné Bezstarostné jízdě (1969), kterou natáčel na prošlý barevný filmový materiál. Jedná se také o poslední film, který realizoval bez přítomnosti svého otce. Ve stejném roce natočil Akumulátor 1 balancující na hranici akčního žánru, kde protagonista bojuje se světem vražedných televizí. Filmařsky svěžími díly opět prokázal lásku k hollywoodským tradicím a za oba byl nominován na Českého lva. Nutno podotknout, že na oba pro tuzemsko atypické tituly dorazilo v součtu přes 600 tisíc diváků. Návrat na začátek předvedl s hořkosladkou komedií Kolja (1996), kde vykresluje vztah starého mládence s malým chlapcem původem z Ruska, na pozadí politického převratu roku 1989. Silné a mezinárodně srozumitelné emoce zapůsobily na akademiky a jako třetí tuzemský film si odnesl Oscara pro nejlepší cizojazyčný snímek. Stejně bodoval i na Českých lvech a mimo hlavní cenu si Jan Svěrák odnesl prvního lva za nejlepší režii. Enormně úspěšný titul byl také první z nově založené produkce Biograf Jan Svěrák, která vznikla v roce 1995. Každý jeho další snímek vznikal pod její hlavičkou, která zastřešila i tvorbu ostatních tvůrců a tvůrkyň. Do boje o dalšího Oscara vyrazil s nejnákladnějším tuzemským velkofilmem té doby Tmavomodrý svět (2001), kde přinesl příběh letců RAF ve dvou paralelně vyprávěných liniích, kdy jedna vyobrazuje jejich zážitky z 2. světové války a druhá osudy po komunistickém převratu. V jádru milostné drama o přátelství s melancholickým nádechem vidělo bezmála 1 200 000 diváků, mezinárodní úspěch se však nekonal, i kvůli tematicky velmi podobnému Pearl Harbor (2001). Roku 2004 natočil dokumentární portrét Tatínek (2004), kde nahlíží do rodinného soukromí, vykresluje jeho vztah s otcem a nevyhýbá se nepříjemným situacím. K hranému filmu se vrátil Vratnými lahvemi (2007), jehož přípravy jsou v dokumentu vyobrazeny, kde představil stárnoucího muže, který se rozhodne skončit se zaměstnáním učitele a znovuobjevit krásy života a maličkostí. Opět stejná mamutí návštěvnost potvrdila garanci diváckého úspěchu dua Svěrák-Svěrák, jehož filmy se staly takřka společenskou událostí, o které věděl celý národ. Kombinací hraného a loutkového filmu se vrhl do dobrodružství plyšáka, který skončí na smetišti. Kuky se vrací (2010) sázející na magickou atmosféru lesa a pohádkové dobrodružství vyšel posléze i knižně. Jedná se o jeho první samostatný scenáristický počin. V pohádkovém odvětví zůstal písněmi obohaceným a z tradic lidových pohádek vycházejícím titulem Tři bratři (2014). Adaptace otcovy knihy Po strništi bos (2017) volně vychází z osudů postav a poetiky Obecné školy. Vztah k literatuře potvrdil jeho knižním debutem Bohemia, kde vypráví příběh českého režiséra, jenž dostane nabídku z Hollywoodu. Přeložil také teoretickou publikace Jona Boorstina Tajemství filmové řeči, jenž označil za profesně formativní. Další adaptací otcova literárního díla Betlémské světlo (2022) s nádechem magického realismu tematizoval autorskou krizi, stárnutí a vyrovnávání se s blížícím se koncem života.