Smích léčí aneb 7 legendárních českých komedií

Nejlepší českou komedií všech dob je dle uživatelů webu Kinobox.cz film režiséra Jana Hřebejka Pelíšky. Příběh klasické české rodiny, ve které spolu musí žít příznivci i odpůrci režimu, vrcholí příjezdem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

Ve filmu se blýskne herecká elita – Jiří Kodet, Miroslav Donutil, Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Simona Stašová, Emília Vášáryová, Eva Holubová, Stella Zázvorková. Co jméno, to pojem. Výborné jsou ale i výkony mladých herců. Poprvé z nešťastné lásky opilý Michael Beran, ve skříni za zpěvu Hany Hegerové plačící Kristýna Nováková-Fuitová nebo ležérně okouzlující a neodolatelný Ondřej Brousek.

Hlášky z filmu jsou přímo legendární. Nad tavícími se plastovými lžičkami v kávě: „To by mě zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu?“, Eva Holubová se slovy „Rozmohl se nám tady takový nešvar“ ťukající do slova „prcat“ napsaného křídou na tabuli nebo major Šebek (Miroslav Donutil) kopající do sebe panáka vodky s temným zvoláním „Maršal Malinovksij!“

Film v kinech vidělo přes milión diváků a Jiří Kodet si odnesl křišťálového Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.

V komedii Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka oba scénáristé zúročili své kantorské zkušenosti za katedrou. Hlavní roli Jiřího Kroupy psali přímo na tělo Jiřímu Sovákovi a rovněž si na režisérovi Oldřichu Lipském vymohli, aby Kroupova syna hrál jeho skutečný potomek Jiří Schmitzer.

Hlavní hrdina si musí kvůli kariérnímu postupu udělat maturitu, a tak začne navštěvovat večerní školu, kde přes den studuje i jeho syn. Scéna, kde se srdnatě učí Nerudovu báseň „Jak lvové bijem o mříže“, patřila prý k Sovákovým nejoblíbenějším.

Nejznámější hláškou filmu je věta: „Hliník se odstěhoval do Humpolce“. Dnes má Hliník v tomto městě dokonce pamětní desku. Ale proslavená je též hláška: „Pane učiteli, už je čas,“ kdy horlivý student Viktor Hujer v podání Václava Lohniského chodí za učitelem Josefem Abrhámem do sborovny a významně si ťuká na hodinky, aby snad pan učitel nezmeškal. Jeho příjmení už přešlo do obecné češtiny, kde označuje otřesného šplhounka a dnes se používá například ve slovním spojení Eurohujeři. Nezapomenutelná je také pseudorumunská věta „Hujer, metuleskuplesku!“

Opět scénář napsaný Zdeňkem Svěrákem – a nebude to v této sedmičce naposledy. Film v kině navštívilo 4,5 miliónu diváků (v celém Československu) a jeho televizní premiéru v roce 1992 sledovalo 7 miliónů diváků.

Snímek Jiřího Menzela byl nominován na Oscara jako nejlepší cizojazyčný film, ale nakonec jej nezískal. Malebná socialistická vesnička s družstevníky Pávkem a jeho závozníkem, „momentálně zaostalým“ Otíkem, panem doktorem kochajícím se krajinou v podání Rudolfa Hrušínského nejstaršího, jeho synem hrajícím traktoristu Drápalíka, žárlivým běsem Turkem v podání Petra Čepka a jeho nevěrnou ženou Libuškou Šafránkovou, které pomotal hlavu zootechnik Kašpar v podání Jana Hartla.

Marián Labuda – kterého si Svěrák navzdory Menzelovi prosadil – ve své životní roli Pávka už ze svého závozníka v podání maďarského Jánose Bána dál nemůže. Ten ale než by šel po žních k Turkovi, odchází raději do Prahy, postrčen ziskuchtivým zájemcem o jeho chalupu. Tady je bezvýchodně pohlcen a ztracen v anonymitě velkoměsta. Pávek, kterému retardovaný Otík přidělává často jen zbytečné problémy, ho ale nakonec přijede do té „strašné“ Prahy zachránit.

Legendárním je pivo chlazené ve sklepě na 7. schodu nebo lékařova odpověď hypochondrickému hostinskému. Rudolf Hrušínský ho svým nezaměnitelným stylem posílá do Pelhřimova, aby si tam prohlédl krematorium, ať ví, co čeho jde.

V chalupářském příběhu o Pražácích na vsi opět bodují scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, tentokrát v režii Jiřího Menzla.

Manželé Lavičkovi (Zdeněk Svěrák a Daniela Kolářová) hledají chalupu, kde by si mohli odpočinout od ruchu velkoměsta. Ideální se jim zdá ta u lesa patřící dědovi Komárkovi. K prodeji ale zatím není, mohou si tu pouze dočasně pronajmout jeden pokoj. Dovolenou tráví tedy společně se svérázným vesnickým samorostem v podání vynikajícího Josefa Kemra. Zatímco děti i jejich otec si vesnickou idylu užívají, mladá paní, která má ráda věci pod kontrolou, je čím dál tím nespokojenější. Chtěla by se dědy Komárka zbavit za každou cenu.

Laskavá komedie plná inteligentního humoru je dodnes legendární hláškou popisující nekonečný déšť: „Chčije a chčije.“ Nebo místním zednickým poradcem kibicujícím stavebníky z křesla. „On teda cihlu do ruky neveme, ale odborník je to na slovo vzatej.“

Zajímavostí je, že za tento film dostal Zdeněk Svěrák omylem zaplaceno hned dvakrát. A aby nemusel vracet peníze, napsal další scénář s vesnickou tématikou – slavnou Vesničku mou střediskovou.

Znovu tu máme scénář Zdeňka Svěráka, režisérem byl Ladislav Smoljak.

Charismatický knihkupec Dalibor Vrána v podání Josefa Abraháma je obětí své posedlosti po krásných ženách. Ze svého platu si ovšem nemůže dost dobře dovolit platit za všechny své milenky i děti s nimi zplozené. Když mu tedy jednou v restauraci omylem zaplatí host útratu jako by byl číšník – protože má na sobě také černý oblek s bílou košilí –, zrodí se ve Vránově hlavě dokonalý plán. Dokonalý však jen do té doby, než u něj – po celé republice řádícím fantomu restaurací – padne kosa na kámen.

Nezapomenutelný je zde ve vedlejší roli právě Zdeněk Svěrák, poněkud vlezlý soused, který má oči všude. Do paměti diváků se zapsal pérováním své rodiny při kontrole vozu před jízdou, kdy mu poslušně hlásí: „Stěrače stírají, ostřikovače stříkají.“

Píseň Severní vítr, která ve filmu zazní, složená Jaroslavem Uhlířem na text Zdeňka Svěráka, byla v té době velice populární. Nejslavnější písní této autorské dvojice však byla a už zřejmě navždy zůstane Holubí dům, kterou si na kytaru drnkal asi každý.

A je tu opět film, ke kterému psal scénář Zdeněk Svěrák. Ze sedmi prvních komedií Kinoboxu stál hned za pěticí. To je víc než výmluvným důkazem toho, že Svěrákův inteligentní humor a poetika u českých filmových diváků boduje nejvíc.

Tento první celovečerní film jeho syna Jana byl zároveň dalším kandidátem na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. A opět neúspěšným. Oba Svěráci – otec a syn – se slavné sošky konečně dočkali až za svůj dojemný příběh stárnoucího hudebníka a malého ruského chlapce Kolja (1996).

Obecná škola znamenala především fenomenální návrat Jana Třísky do českých kin. Jeho učitel Igor Hnízdo je fascinující a jeho žáci, včetně mladistvého Svěrákova alter ega Edy Součka, ho bezmezně zbožňují a obdivují. Legendární je scéna s jazyky přilepenými na zamrzlém zábradlí, hláška: „Kdo chce vidět idiota, ať přijde do ředitelny.“ nebo uhrančivý fakír Mrázek v podání Petra Čepka.

Jen první a poslední místo neobsadila komedie z pera Zdeňka Svěráka. Autory Světáků jsou totiž scenárista Vratislav Blažek a režisér Zdeněk Podskalský.

Trojice fasádníků a venkovských buranů v podání Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského a Jiřího Libíčka zatouží po pražském nočním životě. Po prvním nezdaru si nechají ušít kvalitní obleky a absolvují lekci společenského chování od ideálního gentlemana Oldřicha Nového. S posíleným sebevědomím vyrazí do Diplomat Grillu, kde narazí na dámičky lehčího ražení v podání Jiřiny Bohdalové, Jiřiny Jiráskové a Ivy Janžurové. Ty jsou tu na lovu bohatých kunčoftů, které chtějí oškubat a se kterými je seznamuje již životem poněkud unavená bordelmamá Jiřina Šejbalová.

Skvělá kombinace hereckých es a vtipných dialogů má své zaryté příznivce i po padesáti letech od natočení a někteří z nich dokonce film považují za nejlepší komedii všech dob.

Do první sedmičky Kinoboxu se bohužel nevešly famózní Papouškova trilogie s rodinou Homolkových, crazy komedie autorského dua Václav Vorlíček a Miloš Macourek ze 70. let, rodinné komedie Marie Poledňákové s Tomášem Holým v hlavní dětské roli nebo její vítězná veselohra století S tebou mě baví svět (1983). Také tu chybí kritiky haněný, ale diváky nejnavštěvovanější režisér bláznivých komedií Zdeněk Troška.

Na úspěchu českých komedií mají svůj neopomenutelný podíl herecké výkony vynikajících komiků a komiček. Jejich zlatou éru, která už je dnes bohužel nenávratně pryč, charakterizují taková jména jako Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Iva Janžurová či Helena Růžičková.

Češi se prosmáli První republikou, protektorátem, socialismem a smějí se dál i v dobách globalizovaného kapitalismu řízlého bruselským eurosojuzem. Žádné režimy ani politici – ač se o to často snažili, snaží a patrně budou snažit i nadále – totiž nikdy nedokázali a nedokáží zastavit nezdolnou chuť zdolávat život s jeho těžkostmi a starostmi s úsměvem na tváři.

Smích totiž léčí!

České komedie posledních 10 let