Vyhraje nejnavštěvovanější film roku nejprestižnějšího Českého lva? Vlny mohou být teprve čtvrté v historii

Devadesátá léta vnesla do českého filmu dost změn, a to nejen ohledně financování, ale také určité tvůrčí svobody. Český film přestal být kompaktní záležitostí jako před Sametovou revolucí, rozpadly se instituce, firmy i různá pojítka mezi filmaři. Ti se začali soustředit na nové směry i žánry, různé typy vyprávění i výrazy. Zároveň klesl význam Českého filmového a televizního svazu FITES, který před pádem komunismu zajišťoval právě určitou sevřenost filmové formy. V čele FITESu stála především starší generace filmařů, svázaná šedesátými lety, a ta se těžko přizpůsobovala společenským změnám. Mladší filmaři si to chtěli dělat po svém, čímž padla poslední možnost, že by byla výroba filmů centralizovaná.

V reakci na náhlou různorodost vznikla pod společností Vachler Art Company cena Český lev, rozdělená do 12 kategorií po vzoru zahraničních Oscarů. Logicky nejprestižnější kategorií je nejlepší film. Akademici složeni z filmových profesionálů hodnotí filmy na základě kritérií, která se dají obtížně postihnout. Stejně jako u Oscarů jsou i porotci Českého lva především profesionálové, kteří zastávají různé názorové pozice, odlišné preference a značný vliv má samotná vzájemná diskuze. Roli hraje i to, kolik filmů porotci vidí, tj. kolik jich ten daný rok vznikne. O to hůře se vítězství kandidáta odhaduje a jejich preference se kupodivu často rozcházejí s preferencemi diváků.

Snímky ověnčené cenou za nejlepší film se často nedostanou ani do první pětky nejnavštěvovanějších počinů za propíraný ročník. Ze 31 oceněných snímků se jich tam dostalo všehovšudy šest a jen dva se staly nejnavštěvovanějším filmem v českých kinech za daný rok. Z hraných titulů si tuto pozici obhájil Kolja Jana Svěráka a Obsluhoval jsem anglického krále Jiřího Menzela. Podařilo se to ovšem také jednomu dokumentárnímu zástupci, jehož tedy na tento krátký seznam také přidáme. Co nabídly projekty, které zaujaly jak odborníky, tak diváky?

Oba celovečerní počiny, které to vyhrály u obou skupin, tedy diváků i odborníků, se řadí mezi historická dramata, na jejichž popředí dochází k osobnímu růstu. Ten je často urychlený právě společenskými změnami, které se dějí okolo hlavních hrdinů, a staví je do konfliktu jak s jejich okolím, tak s dosavadním životním stylem – společenské změny, které se dějí ve světě, je nutí vystoupit z komfortní zóny, přizpůsobit se situaci a charakterově se posunout nebo alespoň vyprofilovat. Takový vzorec nabídl Kolja z roku 1996.

Ten se odehrává ve druhé polovině osmdesátých let, kdy na jedné straně sílí protirežimní nálady, na druhé straně vše ovládá šeď konformismu a cynismu. Hudebník František Louka (Zdeněk Svěrák) souhlasí se sňatkem naoko, aby pomohl Rusce v nesnázích a vydělal si tím nějaký ten peníz. Nevěsta však krátce po svatbě emigruje do Západního Německa a Loukovi zůstane na krku její pětiletý syn Kolja (Andrej Chalimon). Samotářský proutník si s chlapcem, který neumí česky, zpočátku příliš nerozumí, postupně se ale mezi nimi vyvine silné pouto, jež neohrozí ani jazyková bariéra, ani spletité pražské metro, ani zápal mozkových blan a už vůbec ne nechápavé okolí, které začíná na Rusy shlížet z vrchu. Nakonec se ale dvojice musí rozdělit, po Sametové revoluci se totiž pro Kolju vrátí jeho matka.

Svěrákovi se nijak netajili tím, že film má diváka především dojmout, ale nemusí jej rozplakat. Melodramatický příběh je uchopen s humorem, takže nepřechází do laciného kýče, díky premise filmu a jeho záměru mapovat česko-ruské vztahy konce 80. let se zároveň nestává klasickou komedií. Pohled na ruskou nadvládu je prezentovaný v několika dimenzích. Je tu např. všudypřítomný režim, ten je ale fakticky reprezentovaný českými výkonnými složkami – sociální pracovnicí Zubatou (Regina Rázlová) a dvěma estébáky (René Přibil a Miroslav Táborský). Ti navíc pouze pracují pro systém a reálně jim na režimu záleží asi jako Loukovi, jak ukazuje jejich účast na protivládních demonstracích v pozdějších scénách. Film necílí na ideové poselství, ať už z jedné či druhé strany, apeluje na zobrazování figur jako lidských bytostí, které zůstávají lidmi, i když jsou začlenění systémem. 

Stejně jako další filmaři té doby, i Jan Svěrák si našel určitý výraz – jeho tvorba se přizpůsobovala zahraničním trendům, točil filmy stylem, který by mohl obstát u amerického publika. Kolja je především rodinným dramatem, jež emotivně vykresluje příběh o osobním růstu s hořkosladkým koncem. To se příliš nelíbilo tehdejší kritice, zvyklé na trochu jiný typ českého filmu, a to i v rámci Svěrákovy tvorby. Zatímco Jízdu a Obecnou školu mohli chápat jako umělecké snímky, na Koljovi je dráždila přílišná  „líbivost,” hraní na jistotu a podle jejich mínění i rezignace na umělecké hodnoty ve prospěch divácky vděčného kýče. Navzdory tomu se tvůrcům přístup vyplatil, kromě Českého lva za nejlepší film si snímek vydobyl také Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Jiří Menzel vstoupil do devadesátých let z opačného konce než Jan Svěrák. Na rozdíl od začínajícího filmaře, jehož utvářely soudobé kinematografické konvence, byl Menzel významným režisérem a scenáristou, jehož kariéra začala v umělecky ambiciózních šedesátých letech a jeho díla měla značný podíl na podobě české filmové kultury. Koncem režimu se mu ale přestávalo dařit. Sametová revoluce trochu zastínila premiéru jeho snímku, příhodně nazvaného Konec starých časů. O dva roky později se pustil do adaptace hry Václava Havla Žebrácká opera, která se ale cestou z jeviště na plátno trochu ztratila v překladu. V roce 1993 představil komedii Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Parodie na sovětské válečné filmy však diváky do kin nepřitáhla, v žebříčcích návštěvnosti si hověla na 31. místě. Menzelova poetika už ve filmu navíc postrádala určitý důraz. Velkého úspěchu se Menzel od pádu režimu dočkal až v roce 2006.

Snímek Obsluhoval jsem anglického krále vychází ze stejnojmenné předlohy Bohumila Hrabala, stejně jako Slavnosti sněženek, Skřivánci na niti nebo Postřižiny. Spojení Menzela s autorem, jehož adaptace patří mezi Menzelova nejpamátnější díla, naznačovalo návrat toho typu filmu, který publikum oslovoval a byli na něj zvědaví jak diváci, tak kritici. Hrdinou příběhu je číšník Jan Dítě (Ivan Barnev), který se dostane do služby hotelu Zlatá Praha. Přichází druhá světová válka a Dítě se v drsném světě snaží dosáhnout úspěchu, který mu může přinést i sňatek s Němkou, jež okradla Židy transportované do koncentračního tábora. Šplhání po zádech a bezohlednost se mu však dlouhodobě nevyplácí. Film končí v době, kdy už zestárlý Dítě (Oldřich Kaiser) neusiluje o účast ve společenském dění, ale o klidný a nerušený život.

Film zachycuje nejen to nejhorší z druhé světové války, ale i z raných hrůz komunismu. Nicméně se přitom nesoustředí na režimy jako takové, ale na tzv. obyčejné lidi, kteří se pohybují nesnadnou dobou, jak nejhůře umějí. Právě jejich bezohlednost, podlézavost a prospěchářství je až jednoduchou dominantou filmu. Tematicky se jednalo o materiál na Českého lva, i když kritické ani divácké přijetí nebylo jednoznačné. Nicméně zvědavost na výsledek si vyžádala pozici nejnavštěvovanějšího titulu v českých kinech za rok 2006 a proměněnou nominaci na Českého lva v kategorii nejlepší film. Pro Menzela to byl poslední dobře přijatý kousek. Další šanci dostal o sedm let později s komedií Donšajni, na kterou málokdo rád vzpomíná. 

Do výjimečné společnosti ale můžeme přeci jen počítat ještě jeden snímek. Byť nevyhrál Českého lva za nejlepší film, dočkal se podobného dvojího vítězství i snímek Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Cílem filmu bylo odhalit špínu českého  internetu a televizní štáb v něm sledoval tři herečky (Sabina Dlouhá, Anežka Pithartová a Tereza Těžká), které se v online světě vydávají za dvanáctileté dívky a navazují kontakt s cizími muži. Skypové konverzace, jež z kontaktů vyplývají, jsou dokonalou přehlídkou toho nejodpornějšího, co lze potkat na internetových fórech – onanie před nezletilými, sdílení dětského porna, sexuální vykořisťování i přemlouvání ke skupinovému sexu.

Film se dočkal celkem tří verzí, kromě původní kinoverze vyšla také těch nejhorších výjevů zbavená V síti: Za školou a brutální, neořezaná V síti: 18+. Film cílí na vypjaté emoce a současné společenské problémy. V kinech hlavní verze utržila úctyhodných 61 milionů korun, v kinech ji vidělo 413 tisíc diváků. V síti opanovalo první místo v žebříku návštěvnosti těsně před začátkem covidové pandemie, i díky následnému uzavření kin už jeho úspěch ten rok nikdo nezopakoval. Zároveň snímek vyhrál Českého lva za nejlepší dokumentární film.

Být podle ČFTA nejlepším filmem roku a zároveň divácky vděčným titulem, na který se pohrnou davy, je těžší, než se může zdát. Nejnavštěvovanějšími českými filmy roku povětšinou bývají žánrově lehčí žánry, které zároveň nemají ambice bojovat o prestižní ceny. Většinou se jedná o romantické komedie (Ženy v běhu, Ženy v pokušení, Muži v naději) nebo pohádky (Tři bratři, Anděl Páně 2). V posledních letech zabírají také trendy události a hrubozrnné komedie( filmový Vyšehrad, Kazmova ONEMANSHOW). Podobné tituly většinou o České lvy nebojují, maximálně se jim může zadařit v hereckých kategoriích (to je případ např. Elišky Balzerové v Ženách v pokušení). Jediným průsečíkem mezi divácky navštěvovaným hitem a filmem usilujícím o České lvy se tedy zdá být právě historické či dobové drama se silným tématem, výraznými kvalitami a známým jménem za kamerou. Tento aspekt splňují právě i Vlny, i když dokument V síti jasně ukazuje, že výjimky existují.

Být nejúspěšnějším filmem a zároveň držitelem Českého lva za nejlepší film je složitá záležitost, která se daří jen v malém množství. Za rok 2024 se stal nejnavštěvovanějším filmem v českých kinech snímek Jiřího Mádla Vlny, který je mezi nominanty na nejlepší celovečerní hraný film. Zároveň o stejnou pozici soutěží Amerikánka Viktora Tauše, která platí za odvážný a povedený experimentální film, do předních pozic návštěvnosti se ale žel nedostala. V kinech ji vidělo pouhých 37 tisíc diváků. Tuto sobotu se ukáže, zda budeme mít čtyři filmy, které vyhrály obě kategorie, nebo zda stále povede triptych. 

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Kinobox; Kinomaniak; Český lev; Český film devadesátých let: Od tankového praporu ke Koljovi, Andrej Halada