Robert Rodriguez

Režisér a milovník brakové kinematografie Robert Rodriguez se narodil 20. června 1968 v Texasu. Svou lásku k filmu od dětství prohluboval díky VHS přehrávači a kameře s 8mm filmových materiálem, na který natáčel první krátkometrážní filmy s přáteli. Studoval na tamní univerzitě kreativní komunikace a mimo film podlehl kouzlu komiksů, načež vydával každý den krátké kreslené epizodky. Objevoval nové formáty a oblíbil si natáčení na videokazety. Velký úspěch zaznamenal s 16mm krátkometrážním filmem Bedhead (1991), kde protagonistka upoutaná na lůžko s rozbitou hlavou popisuje, jak k nehodě přišla. Úspěch ho nakopl k celovečernímu debutu a myšlence, že by se filmováním mohl živit. Na vlastní náklady a půjčky natočil poctivý akční jízdu Mariachi (1992), kde v ústředí stojí tajemný hudebník, jenž v malém městě stane proti místnímu podsvětí. Čistou radost z tvorby a invenční práci s takřka nijakým rozpočtem ocenili diváckou cenou na festivalu Sundance a Columbia Pictures titul posléze distribuovala a zafinancovala vylepšující postprodukční práce. Zkušenost s natáčením pak Rodriguez popsal v knize Rebel Without a Crew, která vyšla roku 1995, jejíž název odkazuje k jeho širokému záběru profesí, jelikož během celé jeho kariéry na vlastních filmech mimo režie, produkce a scénáře zastával takřka veškeré pozice. Pro televizní stanici Showtime Network natočil retro jízdu Rychlá kola (1994), která odkazuje k béčkovým titulům z americké produkce 50. let. S větším rozpočtem navázal na osudy osamělého hudebníka. Desperado (1995), tentokráte s Antonio Banderasem v titulní roli, se stal kultovní záležitostí a Rodrigueze zařadil mezi vycházející hvězdy amerického nezávislého filmu, pro který jsou 90. léta signifikantní. Během natáčení studio uhranul svou rychlostí, když dokázal za den natočil v průměru 3x více záběrů, než byl dobový standart. Spřátelil se s další vycházejícím autorem a cinefilem Quentinem Tarantinem, z nichž každý režíroval jednu povídku v groteskní epizodické podívané Čtyři pokoje (1995). Společně vytvořili upírskou řežbu Od soumraku do úsvitu (1996), kterou Tarantino psal a Rodriguez režíroval. Hororově říznutý thriller kombinoval dynamickou estetiku a poctu brakovému žánru, což se pro Rodriguezovu tvorbu stalo ikonickým. Po sci-fi Fakulta (1999), kdy místní středoškoláci narazí na mimozemskou civilizaci, se vrhl do vod rodinných akčních filmů, které tvoří druhou paralelní linii jeho filmografie. Dobrodružná komedie Spy Kids: Špioni v akci (2001) představila fikční svět dětských agentů, kteří jsou mnohem schopnější než jejich rodiče. Zároveň se jednalo o jeho první snímek realizovaný pod hollywoodskou produkcí a vytvořil z něj značku na pokračování. Během následujících dvou let natočil dvě pokračování s podtituly Ostrov ztracených snů (2002) a 3-D Game Over (2003), mezi nimiž ještě do třetice představil desperadovu cestu Tenkrát v Mexiku (2003). Jako jeden z prvních viděl masivní potenciál ve využití green screenu a digitálních efektech a adaptoval populární komiks Sin City - město hříchu (2005), jehož estetika se odvíjela od ustanoveného vizuálu komiksové série. Epizodickou koláží kriminálních příběhů obohacenou o exploatační a gore prvky uhranul porotu v Cannes a v mnohem představil revoluční přístup k adaptaci komiksů. Dobrodružstvím Žraločáka a Lávovky (2005) se podruhé vrátil k technologii 3D a s Tarantinem se pustil do srdcového projektu Grindhouse, který trashovou estetikou a přepálenými náměty skládá poctu exploatačním snímkům plných krve, sexu a násilí. Jeho přírůstek pod značku nesl název Planeta terror (2007). Rodinné fantasy Prckové (2009) přineslo příběh o kouzelném kameni a akční Machete (2010) prostředí mexických drogových kartelů a zkorumpované politiky, kde vezme spravedlnost do vlastních rukou bývalý federální agent se zálibou v sečných zbraních. Následující léta se nesla ve znamení pokračování Spy Kids 4D: Stroj času (2011), Machete zabíjí (2013) a Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil (2014). Mimo to produkoval pokračování kultovní akční série Predátoři (2010). Natočil nízkorozpočtový horo Red 11 (2019) a širokému publiku přístupné sci-fi Alita: Bojový Anděl (2019). Pod hlavičkou Netflixu realizoval další dětský superhrdinský snímek Můžeme být hrdinové (2020) a do kin se navrátil spirálovitým Hypnotikem (2023), jenž je dalším z jeho mnoha pastišů oblíbených odvětví akčního žánru, kde tentokrát manipuluje časem po vzoru Christophera Nolana. Stále připravuje množství filmů a slouží jako ukázkový příklad sebeuvědomělého filmaře, kterého žena láska k natáčecímu procesu a oblíbeným žánrům, kterých se nehodlá vzdát.