11 nejlepších zombie filmů a seriálů. Kam se zařadí The Last of Us?

Výčet začneme snímkem z doby, kdy ještě slovo „zombie“ v západním povědomí neznamenalo to, co dnes, a uchovávalo si původní význam spojený především s karibskými náboženskými rituály a vúdú kulturou.

I Walked with a Zombie francouzského režiséra Jacquese Tourneura vypráví příběh zdravotní sestry Betsy (Frances Dee), jež přijíždí na jeden z karibských ostrovů, aby pečovala o manželku majitele cukrové plantáže, která vykazuje podivné znaky mentální poruchy. Na místě se ukazuje, že za vším stojí vúdú rituály prováděné místními šamany, jejichž pomocí lze mimo jiné proměnit druhé v poslušné loutky. V tomto filmu se tedy zombie nestanete následkem pokousání, ale když je na vás uvalena kletba.

Snímek vznikal jako typický hollywoodský dobrodružný film, dnes je zajímavý hlavně pro jeho zobrazení vztahů mezi kolonizátory a původními obyvateli. Není divu, že většina současných filmařů se tomuto úhlu raději vyhýbá, využívání tradic cizích kultur k produkci zábavních hororů přeci jen vyšlo z módy.

Přeskočme rovnou do druhého extrému. Seriál a přidružená mediální franšíza Walking Dead o skupině lidí přežívajících v postapokalyptické zombie realitě přišly v době, kdy už byl subžánr zavedený a podle některých opotřebovaný. V první dekádě nového století však zažil prostřednictvím několika úspěšných filmů a počítačových her comeback a právě Walking Dead se zvládlo prodrat až na vrchol popkulturního zájmu.

Projekt vyvinul režisér Frank Darabont, známý masově populárními adaptacemi děl Stephena Kinga Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle a Mlha. Komiks, který mu sloužil jako předloha, přeložil do audiovizuální podoby překvapivě dobře. Proto bylo šokem, když ho producenti za velmi nejasných okolností vyštípali. Kontroverzím navzdory ale fanouškovská základna jen rostla.

Přestože si Walking Dead neudrželo konzistentní kvalitu, jedenáct sérií je neuvěřitelný výkon. Minulý rok bylo odvysíláno finále, televize AMC však oznámila vývoj hned tří spin-offů, jež budou rozvíjet příběhy nejpopulárnějších vedlejších postav. Podle mnohých by si tahle show už zasloužila ránu z milosti, poptávka po ní ale zřejmě stále existuje.

Zombie subžánr je tradičně spojovaný s béčkovou a amatérskou kinematografií. Mnozí slavní filmaři, obzvlášť ti vyrůstající v 70. letech, začínali tak, že jako děti s kamarády sehnali starou kameru, popatlali se kečupem a hráli si na oživlé mrtvoly. Díky nízkým nákladům a nenáročnosti šlo vždy i o náměty vhodné pro malá studia, která potřebovala produkovat co nejvíc laciných titulů. Existují tedy stovky, popravdě spíš tisíce amatérských a poloamatérských snímků, které oplývají svou vlastní, svéráznou krásou.

Jako jejich ambasadora jmenujme debut novozélandského Petera Jacksona, který natočil svou šílenou, absurdně krvavou hororovou komedii Bad Taste prakticky v domácích podmínkách. Následovala již mnohem lépe zafinancovaná zombie žánrovka Braindead, která patří k nejmilovanějším příspěvkům k žánru. Později se z Jacksona stal díky Nebeským stvořením vyhlížený mladý umělec, a po Pánovi prstenů se k překvapení všech vyšvihl rovnou v jednoho z nejúspěšnějších komerčních filmařů. Na své kořeny ale nikdy nezapomněl, vždyť i Pán prstenů a King Kong pracují s nemálo hororovými prvky.

Estetiku béček a amatérských filmů občas rád přebírá i mainstream, snad v pokusu o náznak spontaneity a upřímnosti, které občas postrádá. Ukázkou může být projekt Quentina Tarantina Grindhouse, jenž důsledně imitoval programové zvyklosti kin z dob dávno minulých. Šlo o double feature, neboli dva samostatné tituly, doplněné spoustou falešných trailerů (z nichž některé, především Machete, se nakonec díky úspěchu u fanoušků dočkaly celovečerní podoby).

Planeta Teror Roberta Rodrigueze byla druhým ze zařazených filmů, tedy oficiálním „béčkem“, a podle toho také vypadá. Rodriguez napodobuje over-the-top tendence laciných akčních hororů sedmdesátých a osmdesátých let a pokouší se vytvářet spoustu ikonických obrazů, z nichž nejznámější je asi spoře oděná žena se samopalem místo nohy, která střílí desítky neúnavných zombie. Pro ty, co nemají čas a know-how prohrabávat archiv a hledat autentickou dobovou podívanou, je Grindhouse jasnou volbou.

Přestože si zombie žánr spojujeme hlavně s USA, má bohaté zastoupení i v jiných kinematografiích, především asijských. Francouzský oscarový režisér Michel Hazanavicius ostatně minulý rok uvedl Poslední střih, remake Naneživo, jenž v metafilmové rovině připomíná, jak zakořeněný a populární je tento subžánr v Japonsku.

Z filmů posledních let se největšího mezinárodního zájmu dočkal nejspíš jihokorejský Vlak do Pusanu. Zombie pandemii umísťuje do rozjetého vlaku a tento chytrý nápad dovoluje režisérovi Sang-ho Yeonovi nabídnout velmi poctivou žánrovku, jež s úžasnou kadencí střídá nálady i nápady. Stejně jako Džun-ho Pong v o tři roky starším Snowpiercerovi tvůrci pochopili, jak atraktivním prostředím může být vlak, a tohle chytré oživení stačí jako funkční doplněk jinak rutinního námětu. Není lepší film na příliš dlouhý večer.

Edgar Wright, dnes populární a uznávaný britský režisér, který má na kontě pár kultů a jednu marvelovku, se do povědomí publika velmi výrazně zapsal v roce 2004, kdy uvedl podle mnohých nejvtipnější pojetí zombie subžánru vůbec.

Simon Pegg a Nick Frost hrají dva obyčejné chlápky, kteří ospale plní svoje každodenní povinnosti a sní jen o pivku, které si můžou po konci šichty dopřát v oblíbené hospodě. Propuknutí zombie apokalypsy je pro ně v mnoha ohledech tím nejlepším, co se mohlo stát. Úmorná nuda jejich života je u konce, nyní se mohou stát hrdiny, kteří bojují o přežití, přesně jak pánbůh zamýšlel. Zatímco takový Zack Snyder svým remakem Úsvitu mrtvých ze stejného roku tuto fantazii prodával zcela vážně a bez náznaku sebereflexe, Wright se jí tak trochu vysmívá.

Rok před nechvalnými Kanibaly nám dala Itálie jiný horor ovlivněný boomem zájmu o „exotické“ kultury, jenž získal nesmrtelnost pro svou intenzitu a ochotu zajít o krok dál než většina jiných národních kinematografií. Snímek Lucia Fulciho s původním italským titulem Zombi 2 má fungovat jako pokračování Romerova Úsvitu mrtvých, s návazností na tuto klasiku se ale při sledování nemusíte trápit o nic víc než tvůrci, pro něž šlo hlavně o marketingový nástroj. Proto se dnes často uvádí prostě pod lakonickým názvem „Zombie“.

Ve Fulciho vizi se spojuje americké pojetí zombie s původní karibskou tradicí. Jde o neurvale senzacechtivé a nepříliš kulturně citlivé pojetí typické nejen pro Itálii přelomu 70. a 80. let. Dvojice hrdinů se vydává do džungle odhalit tajemství lodi, která do newyorského přístavu připlula bez posádky, pouze s jedinou agresivní zombie. Dostávají se až do džungle, kde se ocitají uprostřed brutální kultury, které dost možná podlehnou.

Pokud jsou Jacksonovy zombie fláky prototypem béčkového hororu jako lehké zábavy na uvolnění, Zombi 2 je králem do extrému hnaných tísnivých brutalit, které vás mohou vyděsit, znechutit a zneklidnit.

Zombie subžánr byl vždy výstavní skříní praktických filmových efektů. K těm se neváže jen snaha přesvědčit publikum o tom, že vidí něco skutečného, mnohdy jde o vědomou exhibici. Nejde ani tak o evokaci realismu, spíš o předvedení vtipného či vzrušujícího nápadu, jejichž technické hračičkovství máme ocenit. Osmdesátá léta byla zlatou érou takto pojatých praktických efektů a hororová komedie Re-Animator na ně klade maximální důkaz.

Na rozdíl od Fulciho práce s maskami a prostetikou nemáme odvracet zrak a cítit zhnusení, ale naopak se kochat všemi vypiplanými nesmysly, které si pro nás filmaři připravili. Nadsazené pojetí příběhu mladého vědce, jenž objevil sérum na oživení mrtvých, je další z mnoha variací příběhu doktora Frankensteina, režisér Stuart Gordon se ale postaral o to, aby byla zábava. Druhý díl se posunul ještě výrazněji do komedie či parodie.

Další britský titul na našem seznamu je jednou z prvních vlaštovek vlny prominentních zombie mediálních produktů, jichž jsme se dočkali v novém století. Jistě nikoho nepřekvapí, že hyperaktivní režisér Trainspottingu Danny Boyle do tohoto subžánru vnesl jeden malý, ale významný prvek: v jeho filmu se zombie monstra naučila běhat!

Zombie byla přitom tradičně spojena s šouráním, kvůli němuž byla ostatně v parodiích i vážně míněných filmech nejednou zdrojem humoru. Zde však hrdiny pronásledují, co jim síly stačí, což zcela mění typ nebezpečí a strachu, jež vyvolávají. V západním pojetí slouží většinou jako metafora mas a davů, jedna zombie je sama o sobě takřka neškodná právě proto, že jí uniknete, když jen trochu přidáte do kroku. Nemyslící zrůda se stává nebezpečnou jen tehdy, když má početní převahu. Boyleův dravý film nás o tuto jistotu připravuje.

Nejen proto jde o skvělý titul, který subžánru vdechl nový život a přivábil další generaci. Záběry na Cilliana Murphyho probouzejícího se v nemocnici do čerstvě postapokalyptického Londýna patří k nejsilnějším hororovým sekvencím vůbec.

Je zcela nesmyslné v tuto chvíli zařazovat The Last of Us s konečnou platností na seznam „nejlepších“ titulů, na to je zkrátka moc brzy. Můžeme ale s jistotou říct, že se jedná o povětšinou velmi vřele přijatý titul, jehož kvalita navíc po doposud odvysílaných dvou dílech ještě stoupá. V následujících letech bude nejspíš každý nový zombie počin srovnáván právě s laťkou stanovenou tímto seriálem.

Dílo Neila Druckmanna a Craiga Mazina působí jako encyklopedie amerického pojetí zombie hororu. Představuje ty nejzajímavější modelové situace, jimž musí čelit sympatičtí hrdinové. Jako by bylo jedenáct sérií Walking Dead vtěsnaných do devíti kompaktních epizod, přičemž se tvůrci zvládli zbavit všeho nepotřebného a nepovedeného. The Last of Us není revoluční dílo, v mnoha ohledech jde o pravý opak. Sledujeme příběhy, jejichž konec můžeme odtušit, to ale nic nebrání jejich tragičnosti. Zkrátka tu máme další povedený zářez HBO, na jehož přítomnost v topkách si asi můžeme začít zvykat.

První místo může patřit jedinému člověku, a sice otci zombie subžánru tak, jak ho známe. George A. Romero přišel v roce 1968 se zlomovým titulem Noc oživlých mrtvol, který zpopularizoval zombie jako produkt pandemické nemoci, kdy se obyčejní lidé mění na nemyslící vraždící příšery, které svou nemoc šíří pokousáním.

K tématu se Romero vrátil ještě několikrát, dnes je jeho nejčastěji zmiňovaným počinem Úsvit mrtvých, v němž skupina lidí přežívá v troskách supermarketu. Romero tu může velmi okatě rozvíjet zombie jako metaforu konzumního života a lidí zotročených kapitalismem k bezmyšlenkovité spotřebě. Obchodní dům byl v sedmdesátých letech symbolem nejen bohatství, ale také prázdnoty americké střední třídy. Oživlé mrtvoly bloudící mezi regály se zbytečným zbožím jsou údernou kritikou směru, jímž se většinová společnost ubírala. Každý zombie horor v sobě skoro zákonitě nese alegorické vyznění kritické ke společnosti, málokdo s ním ale pracuje tak důsledně jako samotný Romero.

Devítidílný seriál The Last of Us, jenž je dostupný na HBO Max, vychází ze slavné stejnojmenné videohry. Povyšuje žánr postapokalyptického zombie hororu z pouhé akční vyvražďovačky na psychologické drama. Obsazení ani celkové provedení nemohlo být lepší.