25 nejděsivějších hororů všech dob podle vědeckého výzkumu. Co vám nejvíc zrychlí tep?

Výzkumníci se pokusili napravit dřívější chyby a zkombinovali několik ukazatelů. Systém Scare Score spojuje naměřenou srdeční frekvenci v průběhu projekce (v úderech za minutu) a variabilitu srdeční frekvence, měřenou v milisekundách. První faktor funguje jednoduše – čím vyšší číslo, tím víc film rozproudil krev sledujícího. Variabilita frekvence měří čas mezi jednotlivými údery a čím je nižší, tím větší stres diváci dle výzkumu pociťují. Kombinací navýšení frekvence a snížení variability vzejde výsledné skóre od nuly do sta. Jak vidno z níže přiložených aktuálních výsledků, lidé dnes nejsilněji reagují na filmy, které vás znervózní soustavným očekáváním blížící se lekačky neboli jump scare. Absentují naopak psychologičtější horory včetně Osvícení, které přitom vyhrálo pomyslnou trofej o snímek, u něhož diváci spálí nejvíc kalorií.

Průzkum samotný, respektive jeho testované subjekty, ostatně nepřejí hororům před rokem 2000. Z opravdu klasických filmů se nejvýš drží Texaský masakr motorovou pilou (1974) na 28. pozici, který ve Variety vyhlásili vůbec nejlepším hororem historie, následovaný Noční můrou v Elm Street (30. místo), Halloweenem (31) a Vymítačem ďábla (35). Neváhejte tak v diskuzi vyjmenovat své vlastní nejděsivější horory, pokud preferujete právě styl klasičtějších žánrových zástupců.

Třetí část extrémně vypečené série Damiena Leoneho, v níž klaun Art (David Howard Thornton) rozmašíruje idylické vánoční představy a s nimi i samotného Santu Clause či několik nevinných dětí, završuje nezávislou a nesmírně brutální trilogii Terrifier. Nadpřirozený a šklebící se řezník pronikne do vánoční pohody opětovné protagonistky Sienny (Lauren LaVera) a jejího okolí tím nejméně svátečním způsobem. Tento masakr pozitivně ustavených tradic, navrch poplatný divokým žánrovým trendům slasherových osmdesátek, často hraničí s černočernou komedií. Očekávání dalšího brutálního úderu (a že jsou opravdu nechutné) ale lidem zrychluje tep předtím, než je film pošle nad záchodovou mísu.

Nejnovější přírůstek do top 25 je druhým celovečerákem sourozenců Dannyho a Michaela Philippouových, kteří si zopakovali spolupráci po úspěšném debutu Mluv se mnou. Ve Vrať mi ji se australští youtubeři věnují nesmírně syrovým projevům lidské destrukce, konkrétně neředěnému zármutku matky, která přišla o dítě a jejíž stav hraničí s čirým šílenstvím. Výstřední Laura (Sally Hawkins) bere pod svá křídla na osamělé usedlosti obehnané bílým kruhem osiřelé nevlastní sourozence Piper (Sora Wong) a Andyho (Billy Barratt). Všechny spojuje smutek ze ztráty někoho blízkého – Laura ztratila utonulou dceru a Piper s Andym v koupelně našli bez známek života svého otce. Zármutek osamělé matky otevírá démonickou rituální rovinu, z níž se osiřelí nevlastní sourozenci mohou vyprostit jen při plné vzájemné důvěře.

Režisér Damien Leone krátce představil zřejmě nejdrsnějšího hororového antagonistu poslední doby už v kraťasu The 9th Circle z roku 2008. Pořádně sekat, kuchat a řezat klauna Arta poprvé nechal roku 2011 v krátkometrážním filmu Terrifier. O šest let později následovalo stejnojmenné celovečerní provedení, ve kterém němý zabiják nevybíravě nakládal s ženskými oběťmi v opuštěném skladišti. Teprve druhý díl spustil v Severní Americe hororové šílenství, především pak svou výjimečnou brutalitou. Proti nadpřirozenému Artovi zbrojí teenagerka Sienna (Lauren LaVera), která v podstatě přijala úlohu komiksové hrdinky, a bláznivý 138minutový příběh zahrnuje i surrealistické snové scény. Napětí i černý humor vyvěrá z halloweenské tradice maskování identit a Art roznáší tu nejkrvavější sváteční nadílku, přičemž finální část zachází k pekelné, nechutné a znepokojivé mytologii.

VHSky už jsou takřka přežitým formátem a navíc mají nahnutou pověst vlivem kultovního hororu, v němž postavy umírají sedm dní po zhlédnutí prokleté a pořádně znepokojivé videokazety. Příběh ze záhrobí vraždící dívky Samary poprvé zfilmovali koncem devadesátek v Japonsku, ale americký remake v režii Gora Verbinskiho (Piráti z Karibiku) napínavou látku skoro ve všem vyšperkoval. Reportérka v podání Naomi Watts ke své smůle prokletou nahrávku zhlédne a pouští se do vyšetřování jejího původu v neúprosném týdenním termínu. Asijský původ se nezapře v reflexivním obvinění samotného média a také v tísnivé psychologii a příšerných mordech, jejichž oběti už z hlavy nevyženeme. Kdo se po zhlédnutí neošíval, když mu poprvé zazvonil telefon, ten zřejmě lže.

Hororový závan z Irska brnká na nervy příběhem slepého média Dani (Carolyn Bracken), jejíž sestru před rokem brutálně zavraždili na venkovské vile poblíž ústavu pro duševně choré pod vedením nyní ovdovělého švagra Teda (Gwilym Lee). Senzibilní vyšetřování zdánlivě uzavřené vraždy, jejíž předpokládaný a opětovně vězněný pachatel později sám někomu padl za oběť, ozvláštňuje povědomý duchařský příběh s prvky V zajetí démonů. Vznáší se nad domem prokleté duše nemrtvých, nebo je to celé jen vražedné spiknutí objasňované šestým smyslem truchlícího a podezřívavého dvojčete? Narativ plný flashbacků dovede překvapit a napětí se místy dá krájet.

Pokračování úspěšného duchařského hororu Jamese Wana bezprostředně rozvíjí události prvního dílu a sleduje rodinu Lambertových, která po návratu syna z astrální sféry The Further zjišťuje, že se jí zlo stále drží. Otce Joshe totiž posedl duch vražedné ženy a chová se stále nepřirozeněji, přičemž rodina znovu čelí působení temných sil, které se živí strachem a pocitem viny. Film děsí především způsobem, jak spojuje rodinné drama s nadpřirozeným terorem – místo klasických lekaček buduje hrůzu skrze neviditelné hrozby, narušenou realitu a klaustrofobickou atmosféru domova, který se mění v past. Znepokojivý je i motiv posednutí a ztráty identity, kdy se z milovaného otce stává cizí, nebezpečná bytost.

Procedurální horor z prostředí márnice, kde si pracující otec se synem lámou hlavy nad zemřelou dívkou s absentujícími smrtelnými příznaky, natočil norský tvůrce Lovce trolů André Øvredal. I tentokrát se pokusil o nastolení realismu na úrovni postupu postav, lapených ve fascinujících, pro ně ale z podstaty rutinních a částečně legislativních okolnostech. Tajemství krásné neživé dívky je nicméně svede ze světla nad patologovým stolem do temných stínů a inteligentně rozvíjenou záhadu s nimi prožíváme velmi zúčastněně, o čemž svědčí i prokazatelně navýšená tepová frekvence.

Mimozemská monstra s nesmírně vyvinutým sluchem proměnila civilizaci v rozmetané trosky. V naprosté tichosti po událostech prvního dílu stále přežívá rodina Abbottových, která opouští relativní bezpečí své farmy a ve zpustošeném světě hledá kousek lidskosti – jak ale dobře víme i z řady apokalyptických zombie hororů, sounáležitost je luxusem a nedostatkovým zbožím. Režisér John Krasinski, manžel herečky Emily Blunt, opět staví na ohrožení zranitelné rodiny a napětí doluje například z působivé práce se zvukovými perspektivami. Ticho ve filmu opravdu bylo jen málokdy tísnivější a tady to publiku šmakuje ještě trochu víc než v případě komornější jedničky.

Vážený psychologický horor děsí spíš tím, co se odehrává v lidské mysli, než za dveřmi ložnice. Vdova Amelia se snaží zvládnout výchovu problémového syna, jenž je přesvědčený, že jejich dům obývá příšera z dětské knihy jménem Babadook. Jak se nevyspalost a stres mění v paranoiu, hranice mezi realitou a šílenstvím se začíná rozplývat. Film mistrně propojuje horor s dramatem o truchlení, vyhoření a potlačované bolesti, přičemž samotný bubák je spíše metaforou než příšerou – ztělesněním nezvládnutého smutku a viny. Děs tu nepramení z lekaček, ale z dusivé atmosféry, psychické degradace matky a neodbytného pocitu, že monstrum je možná jen odrazem nás samých.

Nejvýdělečnější snímek všech dob v porovnání nákladů a příjmů dovedl ke komerční dokonalosti formát found footage, který důsledně imituje reálné záznamy. Paranormal Activity není o příběhu, nýbrž o pozorování nočních anomálií, jež nemůžeme nijak ovlivnit, stejně jako stále neklidněji nocující postavy. Záběry bezpečnostních kamer a působení neviděných, ale soustavně pociťovaných sil vyšlapaly cestu moderní vlně duchařských hororů a stvořily ziskovou sérii, která těží strach z obyčejného pokoje utopeného ve tmě v té nejsyrovější formě.

Režisér Neil Marshall býval v počátcích své celovečerní tvorby nejen nadšeným béčkařem s citem pro spojení hororových a akčních propriet. Jeho Pád do tmy se ihned po uvedení zařadil mezi žánrové klasiky a posílil úlohu ženských hrdinek příběhem infarktového jeskynního sestupu šestice udatných kamarádek. Ve skalních hlubinách ženy nebojují pouze s temnotou a vlastními mindráky, ale také se smečkou zmutovaných bytostí přizpůsobených tmě, jimž krvelačnost v letmých záběrech kouká z očí. Klaustrofobický survival nářez je zároveň překvapivě funkčním vztahovým dramatem a silné postavy v extrémní situaci testuje tak pronikavě, že by bylo s podivem, kdyby všechny ženy odešly s čistým svědomím. Dá se ale z traumatizovaných uliček vlastní mysli vůbec uniknout?

Bryan Bertino, jenž stojí za dlouhodobě ždímanou franšízou Oni (potažmo Cizinci), se ve svém čtvrtém filmu zaměřil na sourozence Louise a Michaela, kteří se vracejí na odlehlou rodinnou farmu, aby pečovali o umírajícího otce. Jejich matka brzy spáchá sebevraždu a nad domem se začne stahovat cosi temného. Příběh funguje jako pomalé rozkládání víry, rodiny a rozumu, kdy zlo nepřichází zvenčí, ale jako neviditelná síla proniká do každodennosti, až zcela zničí všechny, kdo mu uvěří. Neodvratnost smrti, bezmoc člověka tváří v tvář nepochopitelné zkáze a ztráta duchovní jistoty utváří dusivou atmosféru izolace a psychologický teror bez jasného původu. Halucinace a posedlost propukají v prostředí potemnělého venkova, kde realita pomalu splývá s démonickým klamem.

Sex je vlastně fatálně hříšná věc, a když ho v pubertě náhodou provozujete, přivoláte na sebe kulhavou, zato však nezastavitelnou nadpřirozenou bytost. Abyste se kletby zbavili, musíte se vyspat s někým dalším a zabijáckého stalkera mu tak předat. Takový je koncept pozoruhodného nezávislého hororu Neutečeš od režiséra Davida Roberta Mitchella, v němž Maika Monroe zahrála jednu z nejlepších „final girl“ v žánrové historii. Jednoduše nasnímaný, a přece stylový retrosnímek zohlednil kus žánrové historie, kterou definoval hlavně Halloween z roku 1978 a jeho následné imitace. Teenageři spolu nemohou spát, protože by jim šla po krku neodbytná zubatá. V Halloweenu spolu puberťáci v cizích domech nemohli spát, jelikož by se setkali s čepelí Michaelova nože. Mitchellův film variuje styl Johna Carpentera a prostor se rozebírá v kruzích, které mají vést pozornost na postavám skrytou hrozbu. A publikum si okusuje nehty a postavám fandí.

První pokračování kanonického duchařského díla rozvíjí příběh lovců paranormálních jevů Eda a Lorraine Warrenových, kteří tentokrát míří do londýnské čtvrti Enfield, aby pomohli osamělé matce a jejím dětem čelícím děsivému duchu starého muže. Lorraine sužují vlastní vize démonické jeptišky, která ohrožuje nejen vyšetřování, ale i víru a vztah manželů. James Wan opět vsadil na autentickou atmosféru inspirovanou skutečnými událostmi, pečlivě budované napětí bez přehnaných efektů a kombinaci duchovního hororu s lidskými emocemi. Strach zde nevyvěrá jen z přítomnosti zla, ale i z nejistoty, zda dokáže víra a láska obstát proti něčemu, co přesahuje lidské chápání.

Found footage na publikum zabírá svými povrchovými atrakcemi a také smazáváním hranice mezi zjevnou inscenací a domnělou realitou. Hell House LLC toho využívá vyprávěním o skupině podnikatelů, kteří přetvářejí zchátralou budovu na strašidelnou atrakci a skočí na špek strašlivým paranormálním silám. Dokumentaristé po letech z amatérských záznamů skládají děsivý obrázek a film diváky zaháčkuje právě hrou s plastickými formáty, do nichž se v pozadí statických záběrů vtírá cosi „skutečně“ zlého.

Celovečerní debut bývalých youtuberů Michaela a Dannyho Philippou přišel na 4,5 milionů dolarů a v kinech díky distribučnímu studiu A24 utržil 92 milionů. Děsivý příběh o balzamovaném pařátu zesnulého senzibila, jenž po stisknutí a pronesení titulního hesla vyjeví říši mrtvých, je chytrou alegorií všudypřítomných zvyků dnešní internetové generace, jejíž drogové dýchánky a nahrávání i sebevíc ponižujících videí na sociální sítě samy vydají na pořádnou hororovou kulisu. Omladina zde pořádá večírky plné alkoholu a dobrovolně podstupuje posednutí démony, což ostatní za hlasitého smíchu a skandování natáčí na mobily. S peklem si ale není radno zahrávat a Mluv se mnou nabízí nejen duchařský horor, nýbrž i komplexní psychologické drama s uvěřitelnými postavami.

Šikovný Scott Derrickson zkombinoval tradiční vymítačskou seanci z ranku Vymítače ďábla se soudním dramatem, neboť farář Richard Moore jde na pranýř za zabití při provádění exorcismu. Režisér Černého telefonu se na jednu stranu obrací k naprostým hororovým klasikám a předkládá několik intenzivních momentů, které vyniknou o to víc, že inteligentní soudní linie zvyšuje naturalismus filmu založeného na skutečných událostech. Takový mix je zaručeným výrobníkem atmosféry s prvky true crime, spíš ale true possession.

S traumatem a psychickou újmou se většina lidí nevyrovnává snadno a už vůbec ne s úsměvem. Psychiatrička Rose zažije šok, když jedna z pacientek před jejíma očima spáchá brutální sebevraždu. Předá jí tím trauma znázorněné náhodnými lidmi, kteří hrdinku častují znepokojivými ztuhlými úsměvy. Realita se mísí s halucinacemi a vše obestírá paranoia i pocit bezvýchodnosti, který nám říká, že ti nejstrašnější démoni často sídlí přímo v naší mysli. Úsměv tak není jen napínavým hororem o posednutí, ale také drsnou metaforou o šíření psychické bolesti a jejím skoro nevyhnutelném předávání.

Parker Finn vrátil strnule se usmívající předzvěst smrti na scénu ve zdařilém pokračování, které nás zavádí do třpytivého, ale také bezduchého a trpkého hudebního zákulisí. Popová hvězda s drogovou minulostí sleduje, jak se její dealer v deliriu brutálně zabije, a poté ji začnou sužovat nebezpečně reálné vize šklebících se přízraků. Obletovaná zpěvačka ztrácí kontakt s realitou a nikdo jí nemůže porozumět, jelikož se přirozeně znovu vynořuje podezření ze závislosti. Film účinně vyleká démonickými výjevy a také zamotá hlavu jako pád do depresivního podvědomí, v němž se hrdinka potácí jako ve frustrujícím tísnivém labyrintu.

Hororový miláček kritiky či Martina Scorseseho proslul nejen šokující scénou s autem, malou holčičkou a sloupem. Ari Aster ve svém památném debutu s chirurgickou přesností rozebírá rozpad psychiky i identity. Po smrti podivínské matky se Annie Graham a její rodina začnou propadat do spirály neštěstí a děsivých událostí, které naznačují, že jejich rod je pronásledovaný temným kultem a dědičným zlem zakořeněným v DNA. Aster buduje hrůzu pomalu a metodicky – skrze dusivou atmosféru, realistické herecké výkony a znepokojivé detaily, které objevují šílenství v každodennosti. Výsledkem je intenzivní psychologická noční můra, v níž se dědictví stává doslova osudem, před kterým nelze utéct.

Úvodní filmový příběh Eda a Lorraine Warrenových, kteří jsou v jedněch kruzích ikonami a v jiných zase šarlatány, je možná nejpopulárnějším komerčním hororem století. Lorraine na celý proces natáčení pod taktovkou Jamese Wana dohlížela, a tak snímek slibuje co nejvěrněji zachycené zpracování paranormálního vyšetřování, jež oběma manželům přineslo velkou pozornost médií a popularitu. V roce 1971 se na opuštěnou farmu v Harrisville nastěhovala sedmičlenná rodina Perronových, aniž by znala strašlivou historii jejich nového domu a pozemku. Film zachycuje jejich případ plný nevysvětlitelných jevů a násilí a je nevyčerpatelnou studnicí napětí pro každého, komu se ježí chlupy při sestupu do temného sklepa. Samotné natáčení prý obklopovalo cosi zlého a film dokáže tento mytologický aspekt suverénně prodat.

James Wan, jenž stojí také za kultovním Saw, byl rozhodně nejvlivnějším hororovým autorem prvních dvou dekád tohoto století. Prostřednictvím Insidious oživil žánr návratem k psychologickému nátlaku a atmosféře klasických strašidelných příběhů. Sledujeme manžele Lambertovy, jejichž syn Dalton upadne do nevysvětlitelného kómatu. Jeho vědomí uvízlo v temné astrální dimenzi, kde zlovolné bytosti čekají na příležitost proniknout do světa živých. Bezpečí domova je rozprášené, když na okraji záběrů vystrkuje pekelné růžky ikonický červený démon, jenž lekačky opravdu umí. Wan mistrně spojuje tradiční strašení s originálním konceptem astrálního cestování, čímž vytváří horor, který je děsivý nejen vizuálně, ale i myšlenkou – že brána do pekla se může skrývat v mysli vlastního dítěte.

Virální horor tiktokové generace zřejmě vyjevil nový směr, jímž se může ubírat žánr postavený na strašení a znepokojování. Nezávislý experiment za 15 tisíc dolarů zužitkovává folklorní příběhy, mytologii a dětské noční můry, s nimiž se uživatelky a uživatelé na internetu svěřují. Podivný název je odvozen od populární dětské písně Skinamarink, která dle režiséra ve své sentimentalitě i nesmyslných frázích evokuje dětství. Nekonečná probdělá noc, z níž se ozývají či vizuálně zhmotňují strašidelné vjemy, se tu proplétá s principem liminality, tedy nejednoznačnosti a dezorientace. Velmi řídké dějové schéma tkví v bloudění probuzených dětí zdánlivě povědomými prostory svého domova, které se transformují do chladného, neúplného a neustále se měnícího koridoru. Tento styl, který oživuje prchlivou a vizuálně nedokonalou formu snění, vychází z fotografického žánru známého jako The Backrooms, který už brzy také dostane celovečerní zpracování.

Absolutní koronavirový online horor trvá sotva hodinu a pojednává o pětici kamarádek, které si hodlají zpestřit další nudný večer v karanténě vyvoláváním duchů přes společný videohovor. Pomáhat jim přitom má jedna známá, která je médium – té ovšem po krátké době vypoví spojení a vyděšené dívky, které mezi sebe nechtěně přizvaly cosi démonického, čeká nejstrašnější noc jejich životů. Celý tísnivý zážitek vstřebáváme z perspektivy přední kamery na noteboocích či mobilech protagonistů. Míra napětí přitom závisí na naší pozornosti, jelikož režisér Rob Savage často ukrývá strašidelné podněty do pozadí a publikum musí se zatajeným dechem monitorovat každé okénko skupinového chatu. A světe div se, na spoustu lidí to v dynamickém tempu funguje – snad proto, že nic reálnějšího než online prostředí už dnešní mládež nezná a plynou z něj i ty nejautentičtější strachy.

První pozici drží snímek, který podle nejnovějších měření dokáže zvednout tepovou frekvenci až o 34 %. Sinister Scotta Derricksona nás trochu po vzoru Osvícení přimkne ke spisovateli (Ethan Hawke), jenž se kvůli práci na nové knize s manželkou a dvěma dětmi přestěhoval do domu, kde došlo k záhadnému zločinu. Na půdě objeví snuff filmy z různých lokalit i dekád, které ale spojuje ztracená nejmladší ratolest a také obrys zlého božstva z pradávných časů. Spojení tehdy teprve klíčící true crime posedlosti a strašidelného domu v investigativním rámci je vskutku na prášky a Derrickson celou dobu neodbočuje od stále děsivějšího home office protagonisty, jenž si očividně nezahrává s lidským sériovým vrahem.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Kinobox