Jsou katastrofické filmy esencí Hollywoodu? Trvalý společný znak říká, že rozhodně

Vyprávění v hollywoodských filmech, ač se pochopitelně rozpíná i ke snové dikci v nepoddajných dílech Davida Lynche, je obecně považované za základní, univerzálně srozumitelné a zkrátka klasické. Řada jeho dominant pramení už v desátých letech minulého století u průkopníků celovečerního formátu, z nichž vynikal autor Zrození národa a Intolerance David Wark Griffith. Dnes za nejesenciálnější mainstreamový produkt Hollywoodu považujeme nákladné blockbustery, které se samozřejmě nezrodily přes noc. Velkofilmem s plošným demografickým apelem byl už slavný Jih proti Severu z roku 1939, v padesátkách Hollywood soupeřil s televizí prostřednictvím širokoúhlých spektáklů typu Desatera přikázání a Ben-Hura a zrod nového letního blockbusteru posvětily v 70. letech Čelisti a Star Wars.

Právě sedmdesátá léta, počínaje hvězdně obsazeným trhákem Letiště, položila základy pro katastrofické příběhy moderního střihu. Šlo totiž o období, kdy se zámořská kinematografie jednak progresivně vyvíjela, jednak nápadněji obracela k dříve etablovaným prvkům. Jak si všímají Thomas Elsasser a Warren Buckland v knize Studying Contemporary American Film: A Gudie To Movie Analysis, „hollywoodský blockbuster zůstal v mnoha význačných ohledech věrný stylistickým a vypravěčským principům, které utvářely mainstreamovou kinematografii od 20. do 60. let.“ Současně přitom upozorňují na změny způsobené studiovým vlastnictvím, marketingem, globální distribucí, orientací na mladší publikum a na narativní úrovni také vlivem evropské moderny šedesátek. Spolu s tím existoval paralelní vývoj, kdy se hollywoodské vyprávění vracelo k archetypálním mýtům a stereotypům, nyní ale proceděným přes žánrové formule z dřívější éry televizních sérií.

Katastrofický film je v tomto ohledu názorným reprezentantem postklasicistní éry. „Mohutně propagovaný, vysoce konceptuální, multifunkční audiovizuální zábavný produkt, který také slouží jako ukázka nových technologií v oblasti zvuku (Dolby) a obrazu (speciální efekty, CGI).“ A zároveň jde o žánr poslušný těm nejklasičtějším vypravěčským normám, jež vytyčil už Aristoteles a v minulém století rozvedl zejména teoretik David Bordwell. „Bordwell vychází z Aristotela a přejímá jeho ‚na postavu zaměřený‘ kauzální řetězec, který pohání děj kupředu, a k tomu přidává dvojitou dějovou linii v klasickém hollywoodském filmu – dobrodružný a romantický příběh. Uzavření vyprávění pak závisí na tom, jak jsou tyto dvě dějové linie propojeny, jak se kříží a jak se stávají podmínkami pro vzájemné rozuzlení,“ vysvětlují Elsasser s Bucklandem.

Autoři k testování těchto principů využívají akční klasiku Smrtonosná past, která nese podobné znaky s katastrofickými příběhy. Policista John McClane (Bruce Willis) o Vánocích navštěvuje odloučenou manželku Holly (Bonnie Bedelia) v nově zprovozněném mrakodrapu Nakatomi Tower. V prvé řadě mu jde o záchranu manželství, což Elssaser a Buckland vztahují k té části dvojité dějové struktury, již lze nazývat hloubkovou – romantický děj totiž v tomto případě dodává skrytou logiku a na rozdíl od povrchové struktury dobrodružného (či akčního a katastrofického) děje nevystupuje tolik do popředí. Hlavní atrakcí Smrtonosné pasti je ostatně McClaneův nerovný souboj s teroristy, kteří budovu náležící nadnárodnímu konsorciu obsadí.

„Kdybychom této interakci chtěli dodat psychoanalytický nádech, mohli bychom rozlišovat mezi ‚logikou racionálního agenta‘ a ‚logikou touhy,‘“ pokračují autoři, kteří takto dvojitou strukturu Smrtonosné pasti (a mimoděk i mnoha dalších filmů, které níže zmíníme) dál vysvětlují: „…jako racionální agent se McClane snaží získat zpět svou ženu a může to udělat pouze tím, že zachrání rukojmí a porazí teroristy. Avšak paralelně, resp. ‚pod‘ tímto racionálním motivem, existuje logika touhy – či úzkosti – která se soustředí na McClaneovu touhu nikoli tolik udržet rodinu, jako spíš zachovat si identitu pracujícího muže, jehož postavení v životě je ohroženo jak vzestupem žen ve světě (středostavovského) managementu, tak devalvací výroby v důsledku vzestupu (multinárodních) společností a jejich schopnosti přesouvat výrobu do zemí s nízkými mzdami.

Takže zatímco na úrovni racionálního agenta musí McClane jednat účelně kalkulováním prostředků a cílů, na úrovni touhy se tvrdohlavě drží svých zásad – jako americký muž, který se prosazuje prostřednictvím machistických hodnot, hrubé síly a fyzické odvahy. Umění filmu (či jeho ‚ideologická funkce‘) spočívá v tom, že vyváží tyto dva druhy logiky a spojí je do jediného, emocionálně přijatelného a narativně věrohodného příběhu.“

Logika touhy přitom může být freudovskou optikou spojovaná s Oidipovým komplexem a na formální úrovni se tomuto vypravěčskému principu říká oidipovská trajektorie. „To znamená, že bez ohledu na to, co si protagonista myslí, že je jeho cíl, problém nebo ambice na praktické, každodenní úrovni, je zároveň angažován na symbolické či kulturní rovině – obvykle prožívá krizi identity. Přemýšlí o tom, co znamená být či se stát mužem, znepokojuje se o svou mužnost či etnickou identitu, své místo ve světě a při hledání své vlastní identity se brání proti kastrační úzkosti a hrozbě sexuální odlišnosti.“

Dobrodružný/katastrofický děj tudíž doprovází takzvané kulturní poselství. „Totiž že aby se vztah jako tento znovu spojil, musí na něm oba partneři pracovat. V tom smyslu je zásah teroristů, z pohledu příběhu Johna a Holly McClane, pouze vnější motivací, která činí nezbytnou nutnost, aby na svém vztahu ‚pracovali.‘ Akční dobrodružný film se tak stává prostorem pro rodinnou terapii páru.“ Jak si stručně ukážeme, to se týká mnoha proslulých katastrofických filmů z posledního půlstoletí.

Velevážený předchůdce těch nejznámějších katastrofických filmů o ničivých rozmarech matky přírody má velmi soudržnou a komplexní strukturu, kdy losangeleské zemětřesení o síle 9,9 stupně Richterovy škály a jeho následky zříme z perspektivy více postav, jejichž linie se proplétají. Víc než zamotané jsou přitom hlavně milostné pletky hlavního hrdiny Stewarta (Charlton Heston), úspěšného architekta, jenž žije v manželství bez lásky s manželkou se sebevražednými sklony Remy (Ava Gardner). Stewart má o mnoho mladší milenku, s níž si plánuje budoucnost, když se město pod mohutnými otřesy začíná bortit a pod sutinami uvíznou i obě jeho partnerky.

Heston jinak samozřejmě vystupuje jako příkladný americký hrdina, jenž kriticky hodnotí vlastní vysokopodlažní budovy a jehož studie o odolnější architektuře v letadle zkoumá mladší kolega směřující na líbánky s novomanželkou, která jej chce mít jen pro sebe. Stewart se nakonec rozhodne čestně a uhájí svou mužnost stejně jako muž v letadle, jenž si v závěru prosadí odlet do zničeného LA a partnerka s respektem prohlásí „Ty jsi šéf“. Hrdinství, poháněné touhou udělat správnou věc pro město se stále křehčím policejním řádem, odmění také suspendovaného strážníka v podání George Kennedyho – toho v závěru objímá kolem pasu všemi obletovaná a nesmírně atraktivní dívka Rosa (Victoria Principal), jíž přitom při prvním setkání zíral na prsa a ještě za to jejímu bratrovi platil. Katastrofa ale při starém nic nenechá.

Oklahoma se prohýbá pod ničivými údery nepředvídatelně se objevujících tornád. Skupina jejich udatných lovců jim je v patách, jelikož musí otestovat průlomovou techniku, která by budoucí předpovědi mohla usnadnit. Po flashbacku, v němž dojde k tragédii a pozdější dospělá hrdinka Jo (Helen Hunt) obdrží celoživotní motivaci k honbě za zkrocením přírodního živlu, se okamžitě dozvídáme, že její aktuální manželství s Billem (Bill Paxton) spěje k rozvodu. Bývalý partner ji přímo v terénu vyhledá s novou snoubenkou Melissou (Jami Gertz) a žádá podpis rozvodových papírů, což ale oddálí manželčina nedbalost a hlavně příval tornád, jimž Bill rázem podlehne.

V sérii nebezpečných scén, kdy ve vzájemném obětí několikrát zírají smrti do tváře, se ukáže, že Bill s Jo jsou zkrátka stejní šílenci, jeden pro druhého souzení. Melissa riskantní podnik dobrovolně opustí a dvojice, mezi níž to od začátku jiskří, dává své lásce druhou šanci. Scénář konkrétně neprozradí, co původně za rozchodem stálo – zřejmě ale Billovo profesní vyměknutí a záměr předpovídat počasí v televizi. Tím by jeho mužské ego v porovnání s nebojácnou terénní pracovnicí Jo značně oslabilo a protagonista bojuje i za jeho posílení. Společně pak čelí také konkurenční skupině, jíž neschází modernější technické serepetičky, ale postrádá dobrodružný racionální zápal, kterým se obnovuje hloubková romance.

Los Angeles se nedávno prohnaly děsivé požáry a zdokumentovaná zkáza si v ničem nezadala s obecně vysmívaným scénářem, který do hollywoodské metropole roku 1997 vypustil tryskající lávovou řeku. Sopka proměňuje L. A. ve vulkanický škvarek a zvrátit situaci (a tok lávového proudu) mohou pouze ředitel Úřadu pro krizové řízení Mike (Tommy Lee Jones) a geoložka Amy (Anne Heche). Protagonista je samozřejmě rozvedený, ale tentokrát jaksi úplně – Mikeovu ženu v průběhu vůbec nevidíme, věčný workoholik místo toho dohání své otcovské povinnosti, když nejprve zachraňuje veškeré obyvatelstvo a v závěru se konkrétně pídí po ztracené dceři (Gaby Hoffmann), která pomáhá v evakuačním středisku.

Do toho se rýsuje románek s mladší geoložkou, která z kulturního hlediska zastupuje velmi progresivní přístup filmu k emancipovaným silným hrdinkám. Sopečná destrukce v režii Micka Jacksona (Vlákna) podněcuje ohrožovanou komunitu k improvizované spolupráci a charismatickému Mikeovu vedení podlehne i rasistický policista. Strukturně přehledný a klasicky gradovaný snímek tak hloubkově vypovídá o rozdílech ve společnosti a nabízí pěkně horkou terapii komunitních vztahů v situaci, kdy všichni musí fungovat jako rodina.

Na podobném principu jako Sopka, i když tentokrát v globálním, takřka vesmírném měřítku, funguje i jeden ze dvou tematicky spřízněných velkofilmů z roku 1998. Kometa směřující k zemskému povrchu provede opravdu Drtivý dopad a Emmerichem inspirovaný příběh distribuuje pozornost mezi lidské postavy ze všemožných společenských vrstev – prostor dostává prezident Spojených států (Morgan Freeman), obyčejný mladík, jenž vesmírné těleso objevil (Elijah Wood), reportérka (Téa Leoni) i hrdinná posádka v čele s Robertem Duvallem, která odlétá kometu vychýlit.

Lidstvo společně čelí existenční krizi a rodinné usmíření tentokrát zbyde na reportérku Jenny, jejíž otec (Maximilian Schell) opustil rodinu kvůli mladší ženě. Matka spáchá ještě před nárazem sebevraždu, ale Jenny tátu vyhledá na pláži a ve společném objetí vyčkají na úder vzedmuté tsunami. Komplexní film tudíž nenaplnil tradiční katastrofické požadavky, ale nejvýraznější osobní linii podle nich přece konstruoval – Jenny se ostatně jako racionální agent nejprve dostane na kobylku utajované krize vyšetřováním ministra financí, jehož podezírá z nevěry. Jenže zprvu si neuvědomí, že Ellie není jméno milenky, nýbrž zkratka pro Extinction Level Event, tedy událost na úrovni vymření.

Druhý sezónní výjezd ke kolizně směřované kometě v režii Michaela Baye je proslulý kupou nelogičností, z nichž se astrofyzikům ježí chlupy po celém těle. Armageddon k záchraně lidstva povolal partu buranských těžařů v čele s Harrym (Bruce Willis), jenž s bývalou, letmo zmíněnou partnerkou už nežije. Neobratně se pokouší vychovávat dospívající dceru Grace (Liv Tyler), jejíž poměr s jeho mladším kolegou A. J. (Ben Affleck) vítá s nabitou brokovnicí.

Na vesmírné misi dochází k patriotickým hrdinským činům, jež Harrymu zašlý vztah nenavrátí, ale minimálně v jeho očích posvětí románek A .J. a Grace. Zapšklý táta se obětuje pro celé lidstvo a umožní přetrvání milostných vztahů, čehož může využít také vedlejší postava Chick v podání Willa Pattona. Ten před odletem navštíví odloučeného syna, který o jeho existenci netuší, a bývalka ho z domu rychle vyprovodí. Když se ale vrací jako globální hrdina, čeká na něj s jejich synem. Párová terapie tedy nabrala velmi jednostranný charakter (celý film je ostatně americky centrický, snad s výjimkou svérázného ruského astronauta s tváří Petera Stormareho), ale výsledek může být obdobně usmiřující.

Seznamte se s nejpřímočařeji schematickým filmem seznamu, jehož hlavní tváří je nepřekvapivě Dwayne Johnson. The Rock ztvárňuje špičkového záchranáře Raye, jenž po propuknutí ničivého kalifornského zemětřesení spěchá vyzvednout výhradně vlastní odloučenou rodinu. Na začátku filmu obdrží rozvodové papíry od manželky Emmy (Carla Gugino), která už žije s movitým architektem Danielem (Ioan Gruffudd). Přírodní katastrofa ale obnaží pravý charakter, a zatímco Daniel zbaběle opustí nevlastní dceru Blake (Alexandra Daddario), Ray dá přílivové vlně pěstí a vše heroicky zvládne.

A to je celá zápletka San Andreas, které by mohlo být vstupní přednáškou pro aspirujícího tvůrce katastrofických filmů. Objem destrukce je jistě výživný a před hrdinu klade výzvy, jejichž zdoláním obnoví rodinnou rovnováhu a rehabilituje si ego odvážného, fyzicky silného muže, jenž přitom v úvodu čelil krizi identity – vyčítal si totiž dřívější smrt jedné ze dvou dcer.

Jeden z nejlepších katastrofických filmů století se drží zavedeného mustru, ačkoli k hrozbě globální katastrofy přistupuje mnohem osobněji a subjektivněji než většina konkurentů. V San Andreas byl velkým hrdinou rovněž seismolog v podání Paula Giamattiho, jenž měl nad situací obšírnější přehled a v součtu zachránil víc životů než Ray. Takový informační odstup a možnosti ale v Greenlandu absentují. John (Gerard Butler) byl nevěrný manželce Allison (Morena Baccarin), ale stupňované napětí zcela přebije šokující televizní záznam ukazující kompletní zničení Floridy, kam dopadl úlomek komety míjející Zemi. Ještě větší zlomek planetu zasáhne v rozmezí hodin a John musí nalézt způsob, jak v nastalém společenském chaosu rodinu eskortovat do zbudovaných podzemních bunkrů.

Na manželské neshody se záhy zapomene, když se partneři se synem Nathanem prodírají za záchranou, o níž slepě usilují miliony panikařících lidí. Na racionální úrovni jde o přežití lidstva a John je jakožto špičkový stavební inženýr vybraný do omezeného evakuačního programu. Tento úděl je pro něj ovšem podružný, když rodinu nevpustí do letadla a on se ji bez zaváhání vydává ochraňovat. Když ne všichni, tak nikdo. Trojice se cestou posléze zastaví u Johnova tchána (Scott Glenn), s nímž si urovná partnerská pochybení, a zbytek cesty už absolvuje jako příkladná, plně odevzdaná hlava rodiny.

Brzy sedmdesátiletý německý režisér Roland Emmerich je už tři dekády mistrem blockbusterových destrukcí, k nimž umí přistoupit pěkně rozverně, ale také poctivěji než takřka jakýkoli filmař disponující jeho prostředky. Ohromující finanční hit Den nezávislosti, vycházející ze strašáka jaderného úderu a mimozemské invaze (často metafora pro ideologické nepřátele z východu) 50. let, má tři protagonisty – bojového pilota Steva Hillera (Will Smith), prezidenta USA Thomase Whitmora (Bill Pullman) a počítačového nerda Davida Levinsona (Jeff Goldblum). Pouze David je rozvedený a jeho ex (Margaret Colin) pracuje pro prezidenta. Všichni se nakonec setkávají v Oblasti 51 a David s Margaret se znovu zamilují, přičemž Hiller se improvizovaně ožení.

Také protagonista Godzilly Niko Tatopoulos (Matthew Broderick) už nežije s bývalou partnerkou, reportérkou Audrey (Maria Pitillo). Kariéristka dokonce důvěřivého doktora využije a odcizí mu přísně tajné vojenské materiály, ale kde jinde hodit problémy za hlavu než v hnízdě plném vylíhnutých ještěrů a po boku ležérního Francouze Roachého (Jean Reno), jenž měl jako příkladný racionální agent za úkol zahladit stopy po jaderném testování Francie v Polynésii, které přispělo k mutaci ještěra.

S manželkou nebydlí ani vědec Jack (Dennis Quaid), jenž v dalším trháku Den poté nemíní nečinně přihlížet zkázonosné změně klimatu. Rapidní ochlazení a přílivové vlny v New Yorku uzamknou jeho syna Sama (Jake Gyllenhaal) a Jack se přes vzniklou zmrzlou tundru vydává na sólovou záchrannou misi. To na odloučenou Lucy (Sela Ward) udělá dojem a v závěru jsou zadobře, tudíž pokračování románku není vyloučené.

Emmerich jako kdyby se ale jen zacvičoval před posledními dvěma katastrofami, v nichž předvedl největší rozsah destrukce a také nejagresivnější potrestání rodinné dysfunkce. Ve „věšteckém“ 2012 se dle předpovědi mayského kalendáře hroutí celý svět, avšak rozvedený řidič limuzíny Jackson (John Cusack) zvládne prokličkovat pod kolabujícími dálnicemi i mrakodrapy a dostat do bezpečí bývalku Kate (Amanda Peet) i jejího všemi oblíbeného nového partnera Gordona (Tom McCarthy, režisér oscarového filmu Spotlight). Dětmi nenáviděný ztroskotanec Jackson z katastrofy jako statečný otec těží a vytáhne se i Gordon, ovšem Emmerich se scenáristou Haraldem Kloserem jej velmi krutě připraví o život. Restart si stejně jako celá planeta zaslouží i ústřední rodina, přičemž americký centrismus sympaticky ustupuje spásným Noemovým archám zbudovaným v Číně. Nemajetný Jackson by na ně nikdy řádně nastoupit nemohl, ale v průběhu dává svým odhodláním třídnímu eliminačnímu procesu na frak. A získá zpět i svou životní lásku.

Trochu obměněnou situaci Emmerich rozvíjel v komerčním propadáku Pád Měsíce, kde lidstvo čelí přesně té hrozbě, jakou vyčtete z názvu (a nakonec se to neobejde bez mimozemských zásahů). Rozvedení jsou oba hlavní hrdinové, astronauti Brian (Patrick Wilson) a Jo (Halle Berry). Brianova bývalka Brenda se znovu provdala za úspěšného obchodníka Toma, jehož tvůrci nechají bolestně zemřít v atmosféře s nedostatkem kyslíku a ovlivněné gravitací blížícího se Měsíce. Nepřežije ani bývalý manžel Jo, takže ústřední dvojice si teoreticky může padnout do náruče a završit přetrvávající vypravěčský vzorec, který tu s námi ještě pár mainstreamových katastrof snad pobyde.

Podívejte se na žebříček nejlepších katastrofických filmů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: SlashFilm, Studying Contemporary American Film, Kinobox