Nejlepší horor všech dob i nejkrásněji nasnímaný film. Ve Varech se dostane na výjimečné klasiky

Jedno z vrcholných děl režiséra Stanleyho Kubricka vzniklo vlastně omylem. Tvůrce Vesmírné odysey totiž začátkem sedmdesátých let vrhl veškeré úsilí do detailního Napoleonova životopisu, v němž si mohl zahrát Jack Nicholson. Perfekcionistický filmař sesbíral obdivuhodné množství dobového materiálu a zanechal po sobě 800 stran poznámek, nákresů či fotografií. Z megalomanských plánů bohužel sešlo, neboť tematicky spřízněné Waterloo Sergeje Bondarčuka z roku 1970 finančně vybouchlo. Hollywoodská studia si netroufla financovat projekt, který se měl natáčet v několika zemích včetně Velké Británie, Francie a Rumunska.

Historické „know-how“ se tudíž otisklo do Barryho Lyndona, v němž Kubrick podvratně vypráví o svéhlavém mladíkovi, jenž se v 18. století vetře mezi společenskou smetánku. Tříhodinový film, proslulý například systematickým užíváním zoomu, rozvádí režisérovo oblíbené téma duševní destrukce a záměny identit. Činí tak ale s vřelejší lidskostí, suchým humorem a paletou neuvěřitelně nádherných obrazů, díky čemuž je považován i za nejkrásněji vypadající snímek historie. Festival ho uvede v sekci Návraty k pramenům celkem třikrát, ve středu 9. července přímo ve Velkém sálu hotelu Thermal.

Sekce Po zavíračce nás letos zve na raný hit oscarové režisérky Kathryn Bigelow (Smrt čeká všude), v níž se Keanu Reeves infiltruje do surfařského klanu lupičů pod vedením Patricka Swayzeho s vizáží Pavla Nedvěda. Konceptuální žánrovka devadesátých let se opírá o stylovou režii z prosluněných lokalit a o charisma sympatických herců, kteří byli esenciálními hvězdami své doby. Reeves se nadechoval k památné kariéře před Nebezpečnou rychlostí či Matrixem, Swayze byl miláčkem žen díky Hříšnému tanci a Duchovi. Bod zlomu je částečně kultovní parťácká krimi o respektu a hodnotách životní filozofie, jehož maskulinitu usměrňuje objektivní ženský dotek.

Osmdesátá léta přála násilným kečupovým hororům a příběhům o démonických rozměrech, z nichž se líhnou děsivé bytosti z té nejúchylnější maskérské představivosti. Do tohoto prostředí skvěle pasoval spisovatel Clive Barker, jenž si sám napsal i zrežíroval celovečerní debut o té nejpekelnější půdě, jakou k novému obydlí můžete vyfasovat. Nachází se tam totiž „pěstitelé pekla“ alias cenobité, jejichž image zahrnuje cvakající zuby pod chybějícími rty či jehly zapíchané do lebky a kteří lidem odhalují fyzické a duševní prožitky za hranicemi pozemské zkušenosti.

Barkerův snímek je od prvních vteřin nesmírně brutální a tajuplný, přičemž se neobejde bez tehdy oblíbené roviny vyvražďovacího slasher filmu i motivů „creature feature“ inspirovaných Věcí nebo Mouchou. Cenobité v něm trhají své oběti na kusy řetězy s ostrými háky a lidský antagonista po jejich zásahu nabývá své původní formy tím, že vysává krev z obětí, jež mu do ztrouchnivělého podkroví vodí švagrová. Nechybí černohumorné vložky a béčkové finále, Hellraiser nicméně napíná i po letech poctivěji než většina soudobých konkurentů. Vidět ho můžete třikrát v rámci sekce Po zavíračce.

Vedle Stellana Skarsgårda či Dakoty Johnson se vlastní pocty dočká také americký herec Peter Sarsgaard, jenž v sobotu 5. července večer uvede dvě dekády staré novinářské drama Jak nezískat Pulitzera. Ve filmu od scenáristy Kapitána Phillipse či Hunger Games Billyho Raye si Sarsgaard zahrál po boku vycházející hvězdy Haydena Christensena. Představitel Anakina Skywalkera z prequelové trilogie Star Wars se chopil úlohy Stephena Glasse, mladého novináře magazínu The New Republic, který si ve druhé polovině 90. let vymýšlel části (nebo rovnou celé) svých článků. Snímek, za který Sarsgaard obdržel nominaci na Zlatý glóbus, varuje před neetickou novinářskou činností v době, kdy fact-checking ještě nebyl tak jednoduchý jako dnes. Zůstává nicméně nadčasovým, jelikož nynější informační zahlcenost naopak přispívá ke kultuře hoaxů.

Festival si letos posvítí na klasickou hollywoodskou hvězdu Johna Garfielda, s nímž budou k zhlédnutí celkem čtyři filmy. Nejvýznamnějším z nich je první anglická adaptace provokativního krimi románu Jamese M. Caina z roku 1934 o milencích, kteří naplánují vraždu ženina staršího manžela. Sexualitou prošpikovaná kniha v Americe dlouho unikala zfilmování kvůli přísnému Haysovu kodexu, režisér Tay Garnett nakonec zmírnil spoustu hraničních motivů včetně sadomasochistických choutek milenců.

Vytvořil nicméně jednoho z nejslavnějších zástupců filmu noir s fascinující femme fatale v podání Lany Turner, jejíž chemie s Garfieldovým antihrdinou náramně zrcadlí dokumentované jiskření mezi oběma herci. Chcete-li snímek z období, kdy nejen v podobných dílech včetně Pojistky smrti vrcholila klasická hollywoodská éra, vidět ve Velkém sále, udělejte si čas ve čtvrtek 10. července od 10:30 dopoledne.

Michael Douglas zavítal do Varů už roku 1998, kdy patřil k největším osobnostem stříbrného plátna. S producentem Saulem Zaentzem tehdy převzal Křišťálový glóbus, který si oba mimo jiné vysloužili produkcí legendárního dramatu Přelet nad kukaččím hnízdem. Oscarová klasika Miloše Formana se letos dočká obnovené premiéry padesát let po premiéře a uvede ji právě osmdesátiletý Douglas, jenž práva na knihu Vyhoďme ho z kola ven zdědil po slavném otci Kirkovi. Ten si Formana na post režiséra vyhlédl už při návštěvě Prahy v 60. letech, ale následnou komunikaci zbrzdila zesílená komunistická cenzura.

Přelet nad kukaččím hnízdem vyšel roku 1975 s Jackem Nicholsonem v roli simulanta Randlea McMurphyho, jenž ve striktně řízené psychiatrické léčebně zahájí vzpouru proti chladnokrevné sestře Ratchedové (Louise Fletcher). V naturalistickém dramatu, které nese některé prvky tuzemské nové vlny, zazářila rovněž řada začínajících a později úspěšných herců včetně Dannyho DeVita, Christophera Lloyda či Brada Dourifa. Ti hráli po boku skutečných pacientů a výrazně napomohli vzniku jednoho z nejlépe hodnocených filmů všech dob, který vyhrál pět Oscarů v pěti hlavních kategoriích.

Laskominy pro otrlé ze sekce Návraty k pramenům mají třešničku v podobě belgického kultovního snímku Stalo se v sousedství, který předstírá, že je filmem o filmu. Hlavní postavou je chladnokrevný lupič a zabiják Ben (Benoît Poelvoorde, známý jako Brutus z Asterixe a olympijských her), o němž parta amatérských filmařů natáčí dokument ve stylu cinema verité. Ben přímo na kameru a za povzbuzování dokumentaristů vraždí nevinné občany v morbidně černohumorné sérii scén, jež příhodně vystihují temnotu lidské duše a mediální honbu za senzacemi.

Film se stal důležitým inspiračním zdrojem pro tvůrce mockumentů z celého světa, kteří po Záhadě Blair Witch přecházeli také na formát found footage. Šok a znechucení vyvěrá z naprosté nenucenosti činů, které jsou pro většinu z nás zavrženíhodné. Skupinka v čele s titulním „hercem“ například navštíví byt důvěřivé důchodkyně pod záminkou obchodní nabídky, ovšem Ben na stařenku bez varování zaječí a vytáhne zbraň, což hostitelce přivodí infarkt. „Ušetříte tak náboje,“ pronese poté antagonista s nadhledem a podtrhne neúctu k lidskému životu, jež z černobíle točeného filmu vyzařuje společně se zvráceným smyslem pro humor, který zvýrazňuje spekulativní satirickou hodnotu.

Druhý díl tzv. rodinné trilogie tchajwanského režiséra Anga Leeho zajistil svému autorovi mezinárodní uznání a první oscarovou nominaci. Svatební hostina sleduje tchajwanského imigranta žijícího v New Yorku, jenž potřebuje zelenou kartu a svolí k fingované svatbě s čínskou malířkou. Když jej však navštíví jeho rodiče, trvají na tradičním sňatku se smluvenou nevěstou. Všechna tajemství vyplouvají na povrch během velké společné hostiny, do níž režisér otiskl vlastní pocity rozkročení mezi tradičními hodnotami a západním životním stylem.

Film s komediálními prvky rovněž mapuje milostný vztah dvou mužů, aniž by mířil ke tragédii jako v Leeově pozdější Zkrocené hoře. Lee své postavy nezesměšňuje, naopak jim vtiskl empatii a civilnost. Užívání několika světových jazyků dotváří téma kulturního průniku, které režisér posléze zkoumal opakovaně. V Hollywoodu se proslavil například lokální fantasy Tygr a drak či trikovým rozjímáním Pí a jeho život.

Vyčerpávající projekt Clauda Lanzmanna newyorští kritici i organizátoři cen BAFTA ocenili jako nejlepší dokument roku 1985. Šoa trvá 566 minut a sestává z rozhovorů s pamětníky holokaustu, kteří se po čtyřiceti letech vzpomínkami obracejí k nejhorší kapitole svých životů. Často vyprávějí přímo na místech, kde v jejich doslechu či přítomnosti probíhalo organizované vyhlazování. Dokument vznikal pět let a dává si záležet na trpělivosti, s níž je potřeba daným svědectvím naslouchat. Předání zkušeností a faktů je zásadním cílem tvůrců, kteří si nevypomáhají žádnými archivními záznamy. Pracuje jen naše představivost, která obstará vše potřebné.

Jde o absolutní a definitivní výpověď o holocaustu, jejíž forma sice zůstává striktně pozorovací a naslouchající, ale současně se do ní vpisují jímavé osobní příběhy a kypící emoce vypravěčů. Pokud nemáme na zločiny proti židovskému národu zapomenout, alespoň jednou za život by si tento důležitý dokument měl pustit každý z nás. Karlovarské Návraty k pramenům nám to letos umožní hned dvakrát.

Do nikdy nekončící a vždy subjektivní debaty o nejlepších hororových filmech historie loni vstoupil věhlasný magazín Variety, který vybral hned stovku pilířů oblíbeného žánru. Na trůn posadil strhující texaský debut Tobeho Hoopera, který na scénu uvedl praotce všech maskovaných vrahů kinematografie a dle Quentina Tarantina splňuje veškeré parametry perfektního filmu jako takového. Řídký, ale významově bohatý děj o mladých lidech, kteří jeden po druhém padají do chřtánu hnijícího dekadentního zapadákova, důmyslně spojuje hixploitation tradice o nebezpečných vidláckých jižanech s upocenou jateční alegorií o masakrování zvířat i amerického ducha.

„Jen velmi málo hororových filmů má kvalitu opravdové noční můry — té nadpozemsky děsivé a hrozné noční můry, ze které se nemůžete probudit, protože působí, jako by se skutečně děla,“ vysekli ve Variety poklonu hororové legendě, která si říká také Leatherface dle kožené tváře titulního bezduchého řezníka. Jak stojí v synopsi na stránkách KVIFF, „je to film, který nestárne. Jen hnije. A my se pořád díváme.“ Lepší půlnoční program si na soboty pátého a dvanáctého července vyhradit nelze.

Prohlédněte si kompletní přehled letošních soutěžních sekcí.

Zdroj: Kinobox