Tobe Hooper

Do kin tento týden vstoupil už pátý díl populární hororové série Vřískot. Tu v roce 1996 nastartovali žánroví specialisté Wes Craven a Kevin Williamson. Původně šlo o trilogii (třetí díl vznikl v roce 2000), před deseti lety však přišel čtvrtý díl, jemuž se podařilo na předchozí díly smysluplně navázat. Něco podobného se letos překvapivě povedlo i pětce. Vřískot však určitě není jedinou sérií hororových vyvražďovaček, kterou se hollywoodští producenti pokoušejí různými způsoby opakovaně oživovat. Patří mezi ně i následující silné žánrové značky.

Ikonická dobrodružná série o neohroženém archeologovi zanedlouho oslaví krásných 40 let a na oslavu se chystá již pátý celovečerní film. Ten se však kuchtí už několik let a přípravy scénáře se nesou ve znamení opakovaných odkladů. Něco takového je ale pro celou sérii více než typické a mnohé asi překvapí, kolik potenciálně kvalitních scénářů už bylo od osmdesátých let nakonec odmítnuto či přepsáno.

Filmy tak milujeme a uznáváme proto, že jsou schopny nést inspirativní morální poselství a proměňovat problémy všedního dne v niterný záblesk opouštěné reality. Některé nás mohou naučit historii, jiné burcují naše sebevědomí, další mohou dokonce probouzet city, které nám ve skutečném životě třeba schází. Ale k obdivování pořád zůstává a pro někoho i vystupuje také jejich formální stránka, skrze níž filmaři nechávají své myšlenky promlouvat a přenášet na vnímavého diváka. A zřejmě nejdůležitější formální složkou je samozřejmě práce s kamerou, která celý ten spektákl snímá a zprostředkovává obrazy - tedy to, čemu se tenhle cyklus bude snažit alespoň trochu zajímavě věnovat.

Všichni známe jeho tvář (nebo spíše tváře, které "si vypůjčoval"). Jaký byl ale jeho skutečný zrod? Každý byl někdy dítětem, i takové sadistické monstrum jako Leatherface. Snímek nesoucí jeho jméno nám konečně kořeny zla odhalí.