Téma: Filmová pokračování, která předčila originál

Začalo to letos v lednu s nástupem dlouho očekávaného pana Skleněného, jenž už snad ani nemohl být přijat více rozporuplně a který pomyslně vydláždil cestu diváckého opovržení pro další sequely (abychom si to upřesnili, sequelem se míní přímé pokračování příběhu předchozího díla) jako druhý LEGO příběh, Godzilla II Král monster nebo X-Men: Dark Phoenix.

Doplnit tenhle seznam by teoreticky mohli také Muži v černém: Globální hrozba, což je sice spin-off, tedy restartování určitého příběhu s novými zápletkami či protagonisty (jako příklad Šílený Max: Zběsilá cesta), ale pořád se jedná o navázání na zajetou a populární značku. Já osobně jsem sice například v epických bitkách stometrových monster nacházel skryté dětské potěšení, ale globální reakce a recenze většinou Godzillu i ostatní zmíněné tituly nelítostně setřely a diváci se do kina nikterak nehrnuli, takže pošramocené renomé se tučnými finančními zisky vyvážit v žádném případě nemohlo.

Publikum se zdá být unaveno neustálým přívalem nepůvodních témat a zápletek, prostřednictvím nichž studia takzvaně sází na jistotu, a pokud se nejedná o pokračování vyloženě zbožňovaných sérií jako v případě Avengers: Endgame nebo Johna Wicka, který i napotřetí vyučoval akční film s obdivuhodnou variabilitou, lidé si své peníze raději ušetří. Pořád si ale myslím, že pokud studia pošlou do kin skutečně neprůstřelnou kvalitu, pozitivní odezva na sebe nenechá dlouho čekat. A přesně to už se v tom vyloženě vědeckém oboru s názvem "pokračování úspěšných filmů" Hollywoodu nejednou podařilo a továrna na sny přivedla na svět spoustu filmových sequelů, které minimálně kvalitativně své předchůdce předčily.

Vybral jsem konkrétně deset pokračování úspěšných filmů, jimž se povedlo vystoupit ze stínu originálu nikoliv přímo tržbami, ale spíše celkovou kritickou odezvou a následným kultovním statusem, který si díla s vrozenou nálepkou "to nepůvodní" u fanouškovské obce vysloužila. Výběr je samozřejmě subjektivní a můžete ho posléze v diskuzi zkritizovat či doplnit o své vlastní favority.

V případě téhle vesmírné ságy by se mohly vést nekonečné debaty o tom, jestli je lepší první nebo druhý díl. Všichni se ale určitě shodneme, že zatímco Ridley Scott se ve svém Vetřelci vydal značně komornější cestou stupňování napětí v uzavřených prostorách kosmické lodi, k čemuž mu stačila jediná krvelačná potvora a pár charakterních postav, James Cameron pojal pokračování jako dynamický survival akčňák, jenž v sobě nezapře osmdesátky skrze přítomnost drsných hláškujících mariňáků a hromadu vystřílených zásobníků a který se nebojí brnkat na hororovou strunu prostřednictvím častějšího kontaktu s haldou ozubených potvor. A celé to funguje perfektně, film je neméně napínavý než předchůdce, přináší skvěle vykreslené protagonisty (snad nejlepší role Billa Paxtona a hlavně Lance Henriksena) a předkládá smysluplný a plnohodnotný příběh, který na dvou a půl hodinách nekulhá a zásobuje pamětihodnými scénami a vizuálními atrakcemi. Jednička je skvělá, dvojka na to jde jinak a dělá to sakra dobře.

Slavný archeolog to má sice s dějovou návazností složitější a jednotlivé filmy servírují v podstatě uzavřené příběhy, ale druhé pokračování kultovních Dobyvatelů ztracené archy přesto jednoznačně aspiruje na post nejlepšího filmového sequelu vůbec. Steven Spielberg a George Lucas si opět pohlídali scénář, jenž tentokrát odkazuje k artušovským legendám o svatém grálu, které znovu konfrontuje s hrozbou ve tvaru hákového kříže, a do kin vyslali dost možná nejzábavnější dobrodružný velkofilm, jaký Hollywood pamatuje. Pravidelná obměna skvostných lokací, vypilované akční scény, radost z objevování přenášená na okouzleného diváka a bezkonkurenční Indy s tváří Harrisona Forda, jehož duet s tatíkem Seanem Connerym ještě pozvedá zábavnost a vypravěčský elán Poslední křížové výpravy nad úroveň jinak výborných předchůdců.

Roku 1977 způsobil první snímek ze světa Star Wars hotovou revoluci v samotném procesu diváctví a filmového nadšenectví, když rozšířil možné výdělky filmového průmyslu i hluboko do sfér souvisejících reklamních předmětů a hraček. Každý chtěl tehdy vědět, co se s jejich milovanými hrdiny po Nové naději dále stane. A první pokračování s podtitulem Impérium vrací úder, které George Lucas režijně přenechal Irvinu Kershnerovi, nadpozemským očekáváním do puntíku dostálo. Sága nabrala temnější nádech, osudy postav se neočekávaně vyvíjely a prolínaly, audiovizuál byl ještě o poznání více epický než v původním filmu a hlavní motor série, ikonický záporák Darth Vader, se pod tóny Johna Williamse vyprofiloval do absolutně ohromujících motivačních rozměrů. Nebojím se tvrdit, že Epizoda V je dodnes tím nejlepším, co nám sága z předaleké galaxie mohla nabídnout.

Už roku 2002 byl Agent bez minulosti vítaným nahlédnutím do encyklopedie akčního filmu a přinesl strhující špionážní zápletku se silným hrdinou, jenž se umí rvát dle tradic hollywoodských i asijských žánrovek. Když se pak osudů Jasona Bournea ujal šikula Paul Greengrass, fanoušci dostali hned dvě luxusní pokračování, která svou ohromnou vnitřní dynamikou a vizuálním drajvem už doslova přepisovala zajeté konvence akčních filmů. A jak je Bourneův mýtus úžasný v obměňujících se procesech sbíhání a nahánění několika skupin postav (a z mého pohledu určitě lepší než jednička), Bourneovo ultimátum už servíruje takřka nepolevující kolotoč dynamického pohybu postav a jejich kulminujících konfrontací, čímž v podstatě odsunuje většinu ostatních akčních perel do starého železa. Dravý střih, fyzická nátura akčních scén a silné motivace pro všechny protagonisty, mezi nimiž Greengrass prostřihává s urputností a precizností velkého vypravěče, dělají ze závěrečného dílu původní trilogie filmový zážitek, jemuž se přiblížil už jen samotný Greengrass v pozdější podceňované čtyřce.

Když už se po nemastné neslané Apokalypse zdála být celá série ze světa X-Menů pod drnem, natočil matador James Mangold již třetí film zasvěcený sólovým příběhům oblíbeného Wolverina. A zatímco ty první dva za moc nestály, Logan: Wolverine fanouškům i kritikům vyrazil dech. Neowesternová labutí píseň původního světa a jeho hrdinů přinesla zaprášenou a komorní alternativu k nablýskaným fantasy o všemocných mutantech a ukázala Logana i profesora Xaviera jako zranitelné lidi v neutěšeném okolním světě, v němž se o lidskost zavadí čím dál méně. Famózní Hugh Jackman dává své roli vše, Mangold točí syrově a bez příkras a emoce tryskají na všechny strany. Bez debat nejcitlivěji a s největší láskou natočený snímek z celé úspěšné série, která se jím měla uzavřít.

Další volba, se kterou jistě nebudou mnozí souhlasit. První film o nejelitnějším zabijákovi pod sluncem je velmi oblíbený pro svůj starosvětský příběh, vynalézavou akci a hrubé načrtávání atraktivního světa mocného podsvětí, přičemž tvoří uzavřený dějový oblouk. Dvojka však kompletně překvapuje, navazuje přímo tam, kde původní skončil, a veškeré dějové motivace a zvraty tentokrát zasazuje přímo dovnitř svého unikátního světa, jenž je mnohem rozsáhlejší, než se původně zdálo. Příběh se však nerozpadá, jednotlivé akční sekvence naopak provázejí diváka různými prostředími a pomáhají odhalovat nové a nové praktiky světa, který už s tím "reálným", v němž se dodržují známé zákony, nemá nic moc společného. Akce je ještě barvitější a různorodější, vizuál stylovější a film většinou sprintuje k vytyčenému cíli společně s hlavním hrdinou, jenž nás coby zplozenec onoho smyšleného zločineckého světa jeho řádem a privilegii provádí. Strhující jízda, které už třetí díl navzdory nesporným kvalitám chvílemi nestačil.

Nechci nijak shazovat úroveň prvních dvou filmů, které miluji a nedám na ně dopustit, ale třetí Toy Story stavím přeci jen o kapánek výše. Stará dobrá parta, odkázaná na lásku svého majitele, totiž musela po Andyho dospění nevyhnutelně změnit působiště, s čímž si tvůrci vyhráli opravdu mistrovsky a oblíbené hrdiny uzavřeli do "koncentračního tábora" v mateřské školce, kde vládne samozvaný vůdce a tyran Mazel. Film tak nejen přichází s přívalem skvělých gagů, ale vynalézavě si zároveň pohrává s žánrovými vzorci a mísí vypravěčské postupy tak vtipně a metodicky, jak to svede jen málokterý hraný konkurent. Vedle dětských vtípků a poučení tak stojí i dospělácké rozjímání nad životními nevyhnutelnostmi, zatímco vyprávění o hledání nového domova doplňuje napínavý útěk z vězení a někdy až hororové momenty (ta panenka je děsivější než celá Annabelle). Toy Story 3 řadím ke svým vůbec nejoblíbenějším filmům tohoto století a vůbec se za to nestydím.

Skoro dvacet let po první nesplnitelné misi Ethana Hunta napsal a natočil Christopher McQuarrie už její čtvrté pokračování. A jakkoli jsem fanouškem třetího dílu od J.J. Abramse i loňské šestky, právě Národ grázlů považuji za nejlepší díl série. Je to totiž jednak skvělý akční film, v němž digitální efekty nahrazuje praktické provedení a Tom Cruise nasazuje ve prospěch maximálního efektu vlastní život, ale hlavně nádherně vystřižená špionážní story, v níž se karty neustále a neočekávaně mění a finální část je spíše adrenalinovou hrou na chytřejšího nežli akčním spektáklem. Lokace se dynamicky střídají a každou zdobí jinak uchopená mise s vlastním vnitřním vývojem (vrcholem v tomto procesu je pak naprosto famózně vygradovaná scéna v opeře, kterou si přehrávám snad každý týden a z fleku bych ji zařadil mezi pět nejlépe zrežírovaných sekvencí vůbec). Třešničkou na dortu je pak božská femme fatale Rebecca Ferguson, do níž jsem se zamiloval tak po pěti vteřinách. Takhle by to mělo v rámci žánru šlapat pořád.

Jdeme do finiše. Christopher Nolan je jednou z největších režisérských hvězd současnosti, za což samozřejmě vděčí celé své tematicky různorodé filmografii, ale největší jméno mu zajistila batmanovská série a především pak právě Temný rytíř. Prostřední díl epické trilogie je audiovizuální laskominou na opakovaná zhlédnutí a Nolan zde dovádí k vrcholu svůj charakteristický režijní rukopis, postavený na obrovské dynamice ve sbíhavosti postav a komplexní síti motivů, které se pravidelně překrývají na úrovni více sjednocených scén. Filmu samozřejmě na první dobrou vévodí fenomenální Heath Ledger coby Joker, ale poplácat po zádech si zaslouží hlavně Hans Zimmer, jehož hudební podkres udržuje a místy i udává rychlé tempo filmu, a samozřejmě Nolan, který kromě přesného vyprávění dokázal vyčarovat tunu nesmírně vynalézavých jednotlivostí v rámci akčních scén (městská honička je top) nebo prostých dialogových sekvencí (tužka). Batman začíná působí skoro jako chudý příbuzný.

A to nejlepší na závěr. James Cameron už zvládl pokračování na výbornou ve zmíněných Vetřelcích, aby o pět let později oprášil příběh o zabijáckých strojích z budoucnosti a natočil nejen nejlepší představitelný sequel, ale zřejmě i nejlepší akční film devadesátých let. Oproti jedničce se dostáváme hlouběji do samotné podstaty celého zvratu, který má postihnout lidstvo v blízké budoucnosti, a terminátor není jen hrozba, nýbrž i ochránce a přítel, čímž se rozšiřuje prostor pro potenciál akce i jednoduché, ale účinné hodnotové filozofie. A Železný Jim na obou frontách nevídaně válí, pro hrdiny ustavuje stále nové výzvy a zápletky, diváka zásobuje zábavnou akcí i správně osudovými a emocionálními momenty a přichází s přelomovými vizuálními efekty, které podporují jinak realistickou robotí řež. Ikonický Arnold pak tvoří s Sarah Connorovou a mladým Johnem dokonalý tandem, v němž zůstává dost prostoru pro humor i morální učení (které ale ve finále jen chytře podporuje vtipnost některých akčních scén a dojemnost závěru). T2 zkrátka stojí ještě výrazně nad jedničkou a doslova mílovými kroky pak uniká bídné kvalitě svých následovníků. Snad se ten letošní nášup a další chystaný sequel tomuhle skvostu alespoň přiblíží.

A jaké jsou vaše nejoblíbenější filmové sequely?