10 nejvíc sexy filmů století: Nymfomanka, nevyřčená touha a submisivní sekretářka

Když se v mainstreamové kinematografii svlékaly ženy, vždy to bylo jaksi žádoucí a vzhledem k protežované mužské optice spektakulární. Režisér Steven Soderbergh se těmto voyeurským konvencím vysmál a do akce povolal partu mužských striptérů v čele s Channingem Tatumem, jenž coby společenský outsider zažívá hořkosladkou pouť k pochybné slávě. Pánové bez kalhot s vypracovanými těly přivádí ženské publikum ve filmu i v kinosálech k varu a jejich výstupy jsou naplněné senzační až erotickou energií, přestože v zákulisí se odehrává podstatně střízlivější a depresivnější příběh.

Přemýšlivý režisér jako tradičně nic neidealizuje a tělesné vzrušení, plynoucí z peprných show plných kopulačních pohybů a gest, staví do kontrastu s prachobyčejným osobním životem aktérů, kteří si očividně cosi vynahrazují a dokazují. Nad obdivovaným lidským tělem přitom nemají kontrolu a z pekáče buchet si všichni chtějí z různých pohnutek ukousnout. Soderbergh se po dekádě vrátil ke třetímu dílu Bez kalhot: Poslední tanec, kde ještě názorněji prosadil feminitu a na parketu imitoval erotický a současně citový náboj.

Odtažitý pozorovatel Michael Haneke nás po kultovních Funny Games, v nichž neváhal ohnout realitu, když beznadějnou situací probleskl ždibec naděje, pozval do vnitřního světa klavíristky a učitelky hudby Eriky (Isabelle Huppert), která doma poslouchá autoritativní matku a realizuje se ve stále divočejších a sebepoškozujících sexuálních sklonech. Fantazie si ukájí na mladém studentovi, jenž ale jejím sadistickým nárokům zkrátka nestačí.

Vzájemná vášeň zakázaných milenců narůstá, jejich fyzický kontakt je vzrušující, ale také nepatřičný a nepohodlný. Strohý Haneke zesiluje napětí dlouhými záběry s minimem hudby a erotickou posedlost rozvíjí v jejím destruktivním, nikoli romantickém rámci. Láska se mění spíš v souboj a ponižování, protagonistka si dokazuje moc, kterou nad svým životem nikdy neměla. Cynický a násilný, ale také emotivní snímek se opírá o výkon Huppert, kterou v Cannes ocenili jako nejlepší herečku.

Jeden z nejdiskutovanějších francouzských filmů své doby soutěžil v Cannes vedle všeobecně oceňovaného queer dramatu Život Adele o turbulentním vztahu dvou mladých žen a jeho následcích. Neznámý od jezera v režii Alaina Guiraudieho to měl těžší, neboť mužského homosexuálního hrdinu nechal eroticky dovádět v naturalistickém, ale žánrově postmoderním příběhu v jediné lokalitě. Protagonista Franck (Pierre Deladonchamps) je v rezortu, kde si muži mezi sebou domlouvají sex, přitahovan ke zlověstnému Michelovi (Christophe Paou).

Pohlavní styk mezi muži je často necenzurovaný a protkaný humorem, ale také soustavně napínavý. Snímek má totiž žánrovou zápletku ve stylu Briana De Palmy, neboť svědek závažného zločinu zůstává fascinovaný jeho usvědčeným pachatelem. Rutina prostředí, jež režisér snímá dlouhými záběry, se postupně vyostří v dusivou hrozbu. To mělo za následek odmítnutí ze strany LGBTQ+ komunity, která se domnívá, že gay postavy ve filmu spějí neprodleně k tragédii. Guiraudie nicméně vypráví o tenké hraně mezi láskou, chtíčem a sebedestrukcí, za což jej v Cannes ocenili za nejlepší režii v sekci Un Certain Regard.

Prostřední část trilogie lásky od režiséra Kar-wai Wonga sleduje vztah muže a ženy ze dvou různých manželských párů, které se začátkem šedesátých let souběžně přistěhovaly do téže hongkongské bytovky. Jejich drahé polovičky jsou často pryč a oba protagonisté se společně poeticky zahřívají nad ohněm, který pomyslně plápolá ze vzájemného mocného jiskření. Nová dynamika se zažehává ve chvíli, kdy hrdinové pojímají podezření, že jejich odloučené protějšky spolu mají nemanželský poměr.

Zatímco domnělé nevěrníky ve filmu nikdy nevidíme – zdánlivě jsou neustále na služebních cestách či jinak pracovně zaneprázdnění – střídavě se seznamujeme s každodenním rytmem obou osamocených duší. Mezi elegantním Chowem (Tony Chiu-Wai Leung) a noblesní paní Chan (Maggie Cheung) se vznáší doutnající sympatie, které raší v jiskry, kdykoli si pod schodištěm vymění letmé pohledy či pár distingovaných vět. Jedná se o harmonicky zrežírovanou baladu o sexuální i obecně existenční nenaplněnosti, kterou každým pohledem přesných herců i kamerovým tahem prosakuje tragika, ale také něha a důstojné přijetí trpkých božích mlýnů. Snímek skončil na čtvrtém místě v nedávném hlasování umělců z filmové branže o nejlepší filmy století.

Korejská kinematografie je od své nové vlny 60. let, která nám přinesla například mistrovský romantický thriller Služebná, plná překvapení v podstatě každým rokem. Nejpozoruhodnější multižánrové podněty plynou vedle oscarového Bonga Joon-ho (Parazit) od Parka Chan-wooka, jenž se stal i západním monumentem díky trilogii pomsty a především kultovnímu Old Boyovi. Komorná je pro něj typickým komplikovaným konstruktem, který odvádí pozornost na úrovni vnitřních intrik i vnějších vypravěčských manévrů.

Trochu ve stylu Parazita začíná podlou infiltrací do honosné domácnosti, v níž se snoubí vícero tematických a kulturních kontrastů. Chtivý korejský podvodník, vydávající se za malíře ctícího anglickou estetiku, do japonské vily protlačí prostou zlodějku Sukhi coby služku, která mu má pomoci svést osamocenou a mocným strýcem zneužívanou dědičku. Zamotaný plán ještě zkomplikuje erotické jiskření mezi Sukhi a novou paní a Wook tuto smělou adaptaci Zlodějky od Sarah Waters koncipuje do dvou odlišně komunikativních polovin, z nichž ta druhá rozvíjí motivy voyeurismu, přidává na sexuálním rauši, úchylnosti smetánky a nakonec i mstivém násilí, motivovaném mužskou kastrační úzkostí.

Larse von Triera měli po skandální tiskovce v Cannes roku 2011 za neonacistu, což mu ale nezabránilo nadále provokovat. Zatímco Quentin Tarantino ve dvou Volume vyprávěl o krvavé pomstě zhrzené nevěsty, norský enfant terrible si vyčlenil dva filmy na epický portrét hraniční ženské sexuality. Nymfomanka pojednává o životě Joe (Charlotte Gainsbourg, v mládí Stacy Martin), která svou minulost líčí naslouchajícímu intelektuálovi Seligmanovi (Stellan Skarsgård). Jak název napovídá, příběh není skoupý na extrémní sexuální výjevy, jejichž realismus byl dosažen mimo jiné pomocí dublérů i digitálních úprav.

Trier ale samoúčelně nešokuje, sexualitu využívá k filozofickému zkoumání, což podtrhují neustálé intelektuální interpretace naslouchajícího. Vyhledávání stále tvrdších sexuálních prožitků vyprávění pochopitelně řídí, ale freudovská analýza vypravěčky objasňuje její vnitřní pohnutky a Trier filmu propůjčuje svůj typický černý humor a ironii. Zatímco první část bere sexualitu víc jako hru a provokaci, druhá se noří do temnějších motivů, sadomasochismu a sebenenávisti. I v tom ale vězí hledání vyššího smyslu, jemuž Trier ve své kariéře podroboval opravdu všemožné typy postav.

Tradičnější melodrama s erotickým motorem nabízí poslední hodnotné dílo mainstreamového sexuologa Adriana Lynea, jenž v osmdesátkách nastavil komerční standard lechtivými thrillery Osudová přitažlivost a 9 a 1/2 týdne. Diane Lane ve své nejslavnější roli podvede výjimečně nechlapáckého Richarda Gerea s mladým Francouzem (Olivier Martinez), na což manžel zareaguje impulzivním činem. Následuje napínavá moralita o důsledcích lží i vášně, nevěry i živočišného chtíče, kterou se v IndieWire nebáli označit termínem „moderní klasika.“

Lyne následuje srozumitelné emoční reakce a zcela se vyhýbá morálním soudům v případě svých postav, které reprezentují lidské slabosti vedoucí ke skutkům, jež spouštějí řetězec nezvratných událostí. Nejvíce tím přirozeně trpí rodina, jak už to v hollywoodských příbězích bývá. Snaživá psychologická studie se může spolehnout na dobře obsazené herce, zejména pak na Lane, nominovanou na Oscara, a na neobvykle zranitelného nadsamce Gerea.

Sex na stříbrných plátnech nebyl možná nikdy tak invenční a bezpodmínečně podřízený narativu a jeho významům jako v tomto oceňovaném filmu španělského režiséra Julia Medema. Filmař se evidentně inspiroval experimentálními krajany Luisem Buñuelem či Pedrem Almodóvarem a příběh Lucíe (Paz Vega), která po smrti svého milence odjíždí na malý středomořský ostrůvek, kde zesnulý spisovatel Lorenzo zažil ve svém románu popsané erotické dobrodružství. Protagonistka zde vzpomíná na společně strávené chvíle a současně rozpoznává Lorenzovu minulost, otisknutou nejen do knižních stránek.

Medem zobrazuje sexualitu otevřeně a zároveň poeticky, intimita má ve filmu duchovní, mystický i tělesný rozměr. To souvisí s matoucím prolínáním skutečnosti a fikce, do lineárního vyprávění zase vstupují retrospektivy a surreálné pasáže. Erotika je tentokrát cestou k pochopení a transformaci, přestože Medem ukazuje, jak tělesná touha souvisí s bolestí. Paz Vega se tímto snímkem představila mezinárodnímu publiku a do povědomí vstoupil také kameraman Kiko de la Rica, jenž zajistil funkční světelný kontrast mezi městskou a ostrovní částí příběhu.

Dlouho před Christianem Greyem, jenž na stříbrných plátnech zasvětil do sadističtějších erotických stimulů poddajnou Dakotu Johnson, tu byl neurotický a obsedantní právník Mr. Grey v delikátním podání Jamese Spadera. Neprávem zapomenutý herecký génius přijímá jako sekretářku submisivní Maggie Gyllenhaal, jejíž hrdinka Lee Holloway se celý život fyzicky poškozovala a těžko by s tím přestala, kdyby její šéf nevykazoval sexuální úchylku, která ji zvláštně stimuluje i motivuje.

Adaptace povídky Mary Gaitskill může být problematická v přístupu k podvolení se mužské dominanci, ale hluboce oslovuje svým intimním příběhem o sbližování dvou jedinců s alternativními sexuálními touhami. Filmem prostupuje špetka absurdního humoru jako v hororových alegoriích od Luckyho McKee (skvělá May) a především hrdince v jejím lascivním romantickém vzplanutí rozumíme. Sekretářka je důkazem, že úderný erotický snímek opravdu nepotřebuje nahé scény – stačí několik vzrušujících a tabu nakusujících chvilek nad deskou pracovního stolu, které možná znáte z trvalého oběhu na sociálních sítích, i když jste film samotný třeba ještě neviděli.

Na vrcholu žebříčku dlí průlomové dílo dvojnásobného oscarového laureáta Alfonse Cuaróna, které o zlatou sošku usilovalo v kategorii nejlepší původní scénář. Dnes slavní hollywoodští herci Diego Luna (Andor) a Gael García Bernal (Mozart v džungli) ztvárnili nerozlučné mexické kamarády s odlišným třídním původem, jejichž přítelkyně odjíždí na léto do Evropy. S obavami, že „přefiknou“ tucet sexy Italů, si oba dospívající muži hodlají také povyrazit. Když se Luisa (Maribel Verdú), partnerka záletného bratránka, dozví o manželově nevěře, odjíždí s nimi na výlet k odlehlé pláži, během něhož mladíci poznávají sexualitu z nových úhlů a konfrontují se s bolestnými osobními zpověďmi.

Film, který nasnímal nynější držitel tří Oscarů Emmanuel Lubezki (Gravitace), plyne za doprovodu voiceoveru vševědoucího kronikáře jako sám život. Autentické dialogy o sexu převažují nad explicitními erotickými scénami a dlouhé záběry koncentrují dobovou realitu včetně neutěšených represivních opatření. To se ale svobodomyslných protagonistů dotýká jen mimoděk, ačkoli životní neúprosnost vyvěrá z místy cynické věštecké nátury „božího“ komentáře. Sex je výrazným kompasem, ale poklady existence jsou poetičtější než rytmické vlnobití mořského přílivu.

Nevybrali jste si svého dráždivého favorita? Podívejte se také na žebříček nejlepších erotických filmů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: IndieWire, Kinobox