Profilový obrázek

Renfield

Martin Kocáb

Recenze 619

Od nejnovějších
  1. Sny o vlacích
    Sny o vlacích (2025)
    6
    Život, jeho smysl, rány a cesta z nich. Takový Terrence Malick na řetězu, takže bez zbytečných scén a nezajímavých postav. Clint Bentley si vystačí s jednoduchým pohledem do života věčně přemýšlejícího dřevorubce a Joel Edgerton s několika přesnými výrazy. Doba to byla drsná, také je to znát, jenže i těmto scénám nechybí poetika, což jim ubírá na síle. Kamerové kompozice jsou nádherné, velmi cením povětšinou přirozené světlo, ale těch barev je občas příliš, scény se slévají do jednoho snu. Podobně fungují i filozofující dřevorubci, ale rozumím, že to pro vyznění příběhu bylo třeba, navíc i oni dokáží zaujmout, takový William H. Macy v každé ze scén. Příjemný, ale nečekaně málo úderný sen o... vlacích.
  2. Hosszú alkony
    Hosszú alkony (1997)
    7
    Dlouhý návrat do míst, ve kterých má člověk cítit klid a bezpečí, návrat domů, ať už domov symbolizuje cokoliv. Tomu nechybí poetika letní zvlněné maďarské krajiny a drsnost řekněme místních poměrů, různých povah lidí, které dokáží film překlopit do pocitově velmi nepříjemné, až hororové atmosféry. Prolínání těchto složek neruší, i díky hudbě a výbornému výkonu Mari Törőcsik je naprosto přirozené. Její postava dokáže vzbudit emoce, vyloženě jsem jí přál, ať scény jako telefonní hovor či cesta autobusem brzy skončí a přijde něco pozitivnějšího. Pointa však dá příběhu úplně jiný rozměr a nový pohled na onu cestu. Velmi zajímavý mysteriózní kousek s krásnou kamerou Gábora Medvigy.
  3. Není jiná možnost
    Není jiná možnost (2025)
    7
    Když člověk přijde o práci, úplně mu nevyjde výběrové řízení a dokonce hrozí prodej domu, u kterého vlastnoručně postavil skleník, musí jít přes čáru a dělat věci, které by ho dříve nenapadly, třeba zasadit jabloň. Park Chan-wook tentokrát v nečekaně přímočarém, lehce satirickém, více však groteskním módu, ve kterém i ten skleník najde nové využití. Man-su si život komplikuje stejně jako jednotlivé likvidace, které se tak stávají ještě zábavnějšími, což platí i pro dlouhou přípravu (místo s ideálním signálem). Skrze ně se ale také posouvá jeho charakter, řeší dilemata. Přesto jeho proměna není nejzajímavější, tou si projde a vyloženě z dlouhého filmového stínu v závěru vystoupí Miri, v podaní výborné Son Ye-jin. Technicky opět bezchybné, obzvlášť kamera, práce se světlem v interiéru, barvy.
  4. Zjizvená tvář
    Zjizvená tvář (1932)
    7
    Potěší, že u filmu zůstal alespoň nečekaně kritický vzkaz tehdejším politikům. Jasné varování, že na životě gangstera není co adorovat, je nejvíce patrné v závěru, kde nepůsobí příliš důvěryhodně. Kritizovat to je však stejné, jako kritizovat zkratkovitost scén, když úspěchem je už to, že film i po zásazích drží pohromadě a dává smysl. Paul Muni se jako Tony chvíli hledá, před jeho vzestupem působí občas komicky (naštěstí ne tak jako jeho tajemník), potom je však stoprocentní. To tajemník Angelo je zvláštní figurka, jeho nemotornost mi do příběhu nesedla, takový člověk by byl jistě rychle "nahrazen". Naštěstí do života gangsterů téměř nezasahuje, Tonyho cesta k moci je tak překvapivě násilná, nechybí jí nečekaně dynamické automobilové honičky nebo přestřelky a samozřejmě intriky, "starost o rodinu". Potěší i děj urychlující vychytávky, jako střílející zbraň a kupředu spěchající kalendář.
  5. Na dotek
    Na dotek (2004)
    7
    Odtažitá a (doufám) velmi nepravděpodobná vztahová studie, jejíž cílem jistě nebylo jít divákovi naproti. Mike Nichols neskrývá divadelnost námětu, nesnaží se postavy přiblížit, skáče do vyhrocených situací a to klidně i několik let dopředu. Ty potom vyhání do extrému, často za hranici sarkasmu, taková scéna nejednou začne dramaticky fungovat, aby přesto nakonec pocitově skončila v ironickém smíchu. Tohle překvapivě funguje mnohem lépe, než divadlu více vzdálený závěr. V něm přijde změna stylu vyprávění, je tu snaha o souvislost, možná i pochopení postav. Sarkasmus a ironie děj pocitově opouští, ten se snaží jít více do dramatu, zároveň ještě přitvrzuje a přidává ty nejméně logické scény. Tady by právě ten nadhled z většiny filmu přišel vhod. Bez herců poloviční, obzvlášť Clive Owen a Natalie Portman jsou fantastičtí.
  6. Zvířata
    Zvířata (2022)
    8
    Podobná témata často sklouzávají do jednostranného zobrazení, tomu se Rodrigo Sorogoyen vyhýbá a nešetří ani Antoina, kterému rozhodně nechybí plány, ale také naivita. Třeba opravu prázdných domů by z jedné farmy těžko finančně utáhl a pokud by opravdu pokračoval sám, trvala by dlouhé roky. Oproti Xanovi alespoň ty plány má, měl by je i Xan, kdyby se mu chtělo změnit život nevyzpytatelného alkoholika. Jejich rozhovor při pozvání na lahev je výborný, tam se právě odhalí možné pravdy na obou stranách. Což logicky neobhájí chování Xana, který jednoduše odmítá vše nové a jakoukoliv inteligenci. To potvrdí hned několik děsivých scén, třeba noční silnice, nebo procházka lesem, závěr dějové gradace, ve který jsem postupně přestal věřit a přesto. Druhá část se více věnuje Olze, jejímu vztahu s dcerou a přesvědčení, že Antoinovi plány musí alespoň částečně vyjít. Je tu však i cesta za spravedlností. I tato část postupně strhne.
  7. Nikdy výjimečně někdy vždycky
    Nikdy výjimečně někdy vždycky (2020)
    7
    Autumn působí nejednoznačně, svým způsobem až nesympaticky, po životních ranách si málokoho pouští k tělu, je uzavřená. Eliza Hittman její minulost pouze naznačí, aby více informací vyšlo najevo v nejlepší scéně filmu, obyčejném dotazníku, který mu dal jméno. Příběh sice má depresivní atmosféru, ale díky své neproniknutelnosti působí vlastně bez emočně, což ho však ještě zintenzivní.
  8. Šogun
    Šogun (1980)
    8
    Ta nejkrásnější lekce japonštiny, ale také náhled do života a mentality nejen tehdejších Japonců. Pravidla a zvyky jsou všudypřítomné, stejně jako čistota s občasnou brutalitou, která je však často vnímána jinak, nejde jen o čistotu těla, ale i duše. Pro Evropana něco neuvěřitelného, v mnoha případech však i poutavého a tak se z Johna Blackthorna, který ze začátku sobě ani posádce situaci neulehčuje, postupně stává Anjin-san. Vše se odehrává ve velmi turbulentní době, přesto se seriál obejde bez velkolepých akčních scén, ty jsou často skryté v úderných dialozích. Napsáno je to výborně, postavám nechybí hloubka, díky čemuž mají tah i dlouhé dialogové výměny. Richard Chamberlain do role padne, Toširó Mifune je však o třídu výš.
  9. Perla
    Perla (2025)
    7
    Perla je tvrdohlavá, sobecká a naivní, její blízké okolí je pravým opakem, až na Andreje. Nechybí však momenty, které většinu situací vysvětlí, proto Perla jako hlavní postava funguje, je možné s ní přes to všechno soucítit. Musí se však hledat i v motivacích, či národnostních rozdílech, tady způsobených především dobou. Alexandra Makarová výborně pracuje s postavami, klade důraz na jejich vztahy a ony rozdíly, přitom po celý film neopouští téma oběti režimu. Stísněnou atmosféru ještě umocňuje čtvercový formát a velmi zajímavá statická kamera. Georg Weiss výborně využívá světlo, také však tlumené barvy. Vídeň, ale i Velikonoce tak dokáží promlouvat obrazem.
  10. 8 miliónů způsobů jak zemřít
    8 miliónů způsobů jak zemřít (1986)
    5
    8 miliónů způsobů jak při sledování zemřít. Jako béčko na sobotní půlnoc je to stále fajn, jako vážně myšlený film už podstatně méně. Postavy působí nejednoznačně, nejsou známé jejich motivace, často ani role v příběhu. Vyloženě vtipné jsou rozhovory Bridges/Garcia, na nich je ta improvizace hodně znát, herci očividně vůbec netuší jak je pojmout, snad ani co říkat. Garcia se opakuje a přehrává, působí jako parodie na gangstera. Bridgesův Scudder má problém s alkoholem, což je pro děj zásadní, věřit se tomu ale zrovna nedá. Scény často nenavazují, jednoduše je to jeden velký zmatek, u něhož jsou fajn první letecké minuty a závěrečná lanovka. U ni se ale opět nesmí přemýšlet, kde se tam postavy vzaly.
  11. Die, My Love
    Die, My Love (2025)
    7
    Dům na venkově, klid na výchovu dítěte a jistě i spousta času na sebe, psaní knih, případně skládání hudby, prostě idylka. Nebo také rychlé vystřízlivění, odcizení, stres a nepochopení toho druhého. Raději než v realitě hledat řešení ve světě myšlenek, trávit tam stále víc času, ztratit se a oba světy od sebe přestat oddělovat. Pokud chtěla Lynne Ramsay ukázat splynutí myšlenek s realitou, podařilo se jí to, je těžké rozlišit, kde se děj odehrává. Jsou tu vodítka, přesto tahle nejednoznačnost může působit rušivě. Die My Love více funguje jako stav mysli, tam, kde hudbu nahrazuje ticho, dává často vyniknout destruktivní atmosféře, aby domnělou letní idylku vrátily syté barvy. Kamera je fantastická, ovšem tím nejdůležitějším je tu neskutečná Jennifer Lawrence.
  12. Ošklivá sestra
    Ošklivá sestra (2025)
    6
    Stejně jako tělesné modifikace Elvíry, zůstává i film někde v půli cesty. Každopádně se Emilii Blichfeldt nedají upřít nápady, už jen ten originální pohled na Popelku, zaměření se na sestru a využití jejího příběhu jako varování před přehnanou honbou za krásou. Jenže čistého a do příběhu zapadajícího body hororu, tu vlastně příliš není. Žánr se doplňuje rádoby šokujícími záběry, které nijak netvoří atmosféru a působí samoúčelně. To originální hudba nadchne především v tanečních pasážích, tam vyloženě vtahuje, jinak ale zase není příliš využita. Přesto silný debut s krásnou výpravou a příjemně pohádkově temnou atmosférou.
  13. Země nomádů
    Země nomádů (2021)
    8
    Léčbou na rány osudu bývá pro mnohé rázná životní změna, Fern takovou udělá a zpět na jedno místo se odmítá vrátit, i když jí okolí takové možnosti dává, dokonce víc než pouhou možnost. Zároveň ale žije ve vzpomínkách, zůstává tedy někde mezi starým a novým životem. Tohle může být těžké přijmout, stejně jako celý život těchto nomádů. Je to o pocitech, emoce jsou často vyjádřeny bezeslovným pohledem. Scény tiše promlouvají, nejlépe večerní procházka po táboru, spousta přátel, okolní krajina, které dominují hory v pozadí, zapadající slunce a kamera následující Fern. Lehce smutným hrdinou je tu Dave, ta největší naděje. Také právě David Strathairn je společně s Frances McDormand herecky nejviditelnější. Země nomádů musí sednout do nálady, mě její atmosféra pohltila.
  14. Nadějná mladá žena
    Nadějná mladá žena (2020)
    7
    Cassandra má pětatřicet a žije ve svém "dětském" pokoji v domě rodičů. Což může být zvláštní, jenže Cassandra má trauma, které její život zásadně ovlivnilo a stále ovlivňuje a tak ho (ne)řeší po svém. To do doby, kdy se objeví možnost s ním jednou pro vždy skoncovat. Emerald Fennell ji dlouho nechává nečitelnou, její "koníček" tak působí velmi podivně a nebezpečně, než se ke kritice (rozhodně ne všech mužů, to je z děje snad jasné) přidá thrillerová linie. Výborně v ní funguje práce s postavami (nesedla jen návštěva advokáta), ale především odkrýváním informací, seznamování s pozadím děje. Závěr uspokojivý, mohl však pokračovat v nedoslovnosti děje a pouze naznačit. Nebo skončit ještě v chatě, když už musela být. Celkový vizuál, ale i soundtrack velmi fajn.
  15. Oklamaný
    Oklamaný (1971)
    8
    Žádná snová atmosféra, syrovost, intriky na obou stranách a překvapivá kontroverznost, to od prvního seznámení s Johnem McBurneym. Ten dlouho není vděčným a tajemným cizincem, podléhá svodům v dívčí škole a rozehrává svoji hru. Jeho povahu Don Siegel ve vložených retrospektivách ještě utvrdí, tam kde McB mluví o tom, jak si čeho váží, dokáží přesně zasáhnout. Ale to je "maličkost", děsivější jsou intriky v domě gradující do výborné scény večeře. Před finální částí ještě atmosféru potemní snová sekvence, jakoby vypadla z gialla. Clint Eastwood je výborný, ale moc se mi líbily i Geraldine Page a Mae Mercer jako Hallie, jenž tu má také důležitou roli. Nakonec jako právě Martha a její historie, historie domu.
  16. Raději zešílet v divočině
    Raději zešílet v divočině (2025)
    8
    Ondřej, jako ten se svým životem spíše smířený, na Šumavě pevně usazený. To František přemýšlí více do hloubky, stále doufá ve změnu a rozlet, třeba na svém perpetuum. Jejich pohledy na život jsou dost odlišné, nakonec jsou i spouštěčem většiny hádek v jinak velmi poetickém filmu. Miro Remo mu dává velmi pozitivní atmosféru, je tu alkohol, hádky, nekončící práce a těžký život na samotě, ale to vše vždy překoná pocit radosti ze života. Velmi tomu pomáhá použitá hudba a nádherná kamera, především v inscenovaných pasážích (zrcadlo!). Závěr hodně obchází smrt, přemýšlí se nad nenaplněnými vztahy, životními rozhodnutími a úplným koncem, kterému osud dal jedno velké rozhřešení. Pro někoho možná o ničem, pro mě dokonale vyvážený pohled na život a bratrský vztah s velkou porcí nadhledu a mystiky.
  17. Paranoiac
    Paranoiac (1963)
    7
    Na studio Hammer velmi netradiční film, který se svého thrillerového základu drží i v závěrečném lehkém příklonu k hororu. Příběhově dokáže několikrát překvapit a změnit atmosféru, přičemž nesleví z gradace děje. Ten si projde jak (možná) domnělými psychickými problémy, tak nejen rodinnými intriky, aby končil za zvuku varhan a přitom se naštěstí stále držel při zemi. Velká porce nadpřirozena by předešlému ději nesedla, Paranoiac připomíná třeba Hitchcocka, nakonec i ten Alexander Davion vypadá jako Anthony Perkins.
  18. Jedna bitva za druhou
    Jedna bitva za druhou (2025)
    8
    Na první pohled nečekaně jednoduchá, ale intenzivní jízda, jejíž tempo je rychlejší než Bobův úprk před minulostí. Minulost má samozřejmě více motivací, před Vánoci je třeba uklidit, pokud se člověk chce stát Vánočním dobrodruhem, musí to vzít od základu. Přitom i Lockjaw může v některých momentech budit lítost, i když lehce posměšnou. Což nakonec platí pro všechny postavy, jenž si v delším úvodu odbouchnou sympatie. Anderson s nimi výborně pracuje a tam, kde je třeba, je dokáže navrátit. Působí to stejně přirozeně, jako až neviditelné míchání pocitově neslučitelných žánrů. V tom je ta hloubka, logicky nechybí ani sdělení a výborný závěr, ve kterém po fantastické automobilové honičce přijde čas na drama. Herecky naprosto přesné, vyzdvihnout třeba hudbu Jonnyho Greenwooda a neskutečnou kameru Michaela Baumana.
  19. Barry Seal: Nebeský gauner
    Barry Seal: Nebeský gauner (2017)
    7
    Těžce zábavná jednohubka, jejíž nálada se ale nemění, takže chybí nějaká logická cesta k závěru. Ta scéna potom nepřekvapí tím co se stane, ale právě změnou kurzu, která přichází příliš pozdě a proto už více nezasáhne. Liman není Scorsese, balanc Vlka z Wall Street tady prostě není, možná ani být neměl. Naopak velmi trefně a vtipně jsou využity staré zpravodajské a dokumentární záznamy. Vedlejší postavy, i když dobře obsazené, slouží pouze jako komparz pro Toma Cruise. Více tak zaujme hlavně výborná kamera Césara Charloneho a samozřejmě střih, který to celé žene kupředu.
  20. Dej mi své jméno
    Dej mi své jméno (2017)
    6
    Tam, kde mají Oliver a Elio jasno, odstraňuje Luca Guadagnino okolí, nepouští do konfliktu, nechává vše plynout ve stále stejné pohodové atmosféře, do té doby tak přesné atmosféře. Ono to zaměření se na milence dává smysl, léto končí, toho času už není tolik, vše se musí rychle a intenzivně prožívat. Film tím ale přichází o drama a stává se pouhou romancí, což nezachrání ani poslední scéna a dlouhý pohled nebo rozhovor s otcem (protože to zásadní je zřejmé dlouho předtím). Přitom o dalších možnostech se tam přímo mluví, večeře rodičů s přítelkyněmi Olivera a Elia takovou byla, mohly přijít emoce, uzavření linií, ale zůstalo jen u zmínky. Většina filmu tak funguje lépe než poslední část. Guadagnino má čas na postupné sbližování, svérázné vedlejší postavy, ale třeba i umění do záběru vždy pečlivě zakomponované.
  21. Prázdniny v Římě
    Prázdniny v Římě (1953)
    8
    Té noci potkává novinář Joe svůj budoucí pracovní projekt. Ale ne, to nezní moc romanticky, přitom to má být až pohádkové. Potkává tedy společensky znavenou (to doslova) a také uspanou princeznu, která díky němu zažívá Řím ze zcela jiného pohledu. Úvod má však do pohádky hodně daleko, k pochopení Annina trápení tak stačí obyčejné čtení pracovní náplně dne. Audrey Hepburn hraje výborně jak posun z pracovní bezmoci do nadšení ze života, tak postupnou zamilovanost. Dokáže působit křehce, přesto i ve scéně s kytarou naprosto uvěřitelně. Gregory Peck je tím zachráncem, který si dlouho není jistý, jsou tu přeci ty peníze. U něj to všechno sedne až ke konci, což je velmi dobře, protože i díky tomu má závěrečné setkání s novináři takovou sílu. Ta scéna není jen jednou z nejpamátnějších, ale i nejlepších v celém žánru. A ještě dodatek, velmi mě tu bavil i několikrát politý a zkopaný svůdník Irving Eddieho Alberta, ten vzpomínky na prázdniny zajistí a naloží s nimi nejlépe, jak mohl.
  22. Sirāt
    Sirāt (2025)
    6
    Buďto inovativní, nebo prázdné, každopádně nesehrané. Hudba okamžitě vtáhne a tvoří atmosféru celého filmu, dává scénám vyniknout. Kamera ji v tom však absolutně nepomáhá, což je u tak vizuálně zaměřeného projektu problém. Ani úvodní scéna nenabízí z tohoto pohledu nic převratného. Třeba takové scénáře Gaspara Noého budou mít podobnou délku, jeho filmům ale nechybí atmosféra, propojení hudby a obrazu, využití zajímavých lokací, které právě tady bezpochyby byly. Postavy za sebou nebudou mít snadné životy, únik a naprosté oddání se hudbě je pochopitelné, tohle je z filmu také cítit. Jinak je ale vyprávěn formou tady a teď, takže o nikom není známo víc, než sám prozradí. Závěr působí jako "nutné šokující ukončení", ale zase díky důležitosti hudby v životě postav smysl dává.
  23. '71
    '71 (2014)
    7
    Zůstat doma nebyla v sedmdesátých letech v Británii ideální mise, byl to zmatek, nedůvěra, násilí. Ke klidným životům měli daleko i místní, co teprve nepřítel největší, zapomenutý voják britské armády. Skrze jeho příběh Yann Demange výborně zobrazuje Belfast těch let, stačí mu k tomu jedna noc, jedna akce, ve které se může věnovat především Garymu a přitom vykreslit i soupeření místních náboženských frakcí, nebo poměrů v armádě. Celé to má tísnivě mrazivou atmosféru města, ze kterého není úniku, někdy k tomu stačí pouhý pohled na prázdnou ulici. Kamera je k hercům velmi detailní, což podtrhuje emoce, zároveň často reportážně roztřesena. Atmosféru ještě dotváří nenápadná minimalistická hudba. Jack O'Connell je jako Gary fajn, ale všechny přehrává Sean Harris. Nutno ještě dodat, že Demange rozhodně nenabízí jednostranný pohled na situaci, o to je to zajímavější.
  24. Karavan
    Karavan (2025)
    7
    Ester s Davidem jsou středobodem, ona ještě více, ostatní postavy slouží především pro pochopení jejich pocitů, což je trochu škoda, protože prakticky každá je zajímavá. Zuza má větší prostor, tím o sobě prozradí více, její zmizení tak dává smysl. Pro Davida je navíc velmi důležitá, i proto to těžko mohlo být jinak. O to však jde, o pocity a odhodlání, především u Ester, každý, koho potká, ovlivní její život, ukáže, co v něm chybí, dá chvilkové rozptýlení, aby utvrdil její vztah s Davidem. Možná naivní, ale krásné. Karavan řeší náročné téma, přesto je z filmu cítit pozitivita, má až pohodovou atmosféru, čemuž pomáhá i kamera s hudbou.
  25. Až na dno
    Až na dno (2025)
    6
    Chtělo by to autobiografii, ne že bych ji potřeboval já, ale Spike Lee určitě. Těch jeho myšlenek, odkazů a řvoucích názorů je tu příliš. Jasně, měl je tam vždy, ale povětšinou chytře zakomponované do příběhu, což se tentokrát neděje. První polovina je mdle zrežírovaná, chybí jí napětí, za což částečně může i tlačení výše zmíněného do konverzací postav. Scéna předávky potom působí jako něco naprosto neuvěřitelného. Výborný střih, dynamická kamera, skvěle zvládnuté davové scény a akce, ale především fantastické propojení s hudbou, tedy to, co má být ve filmu zásadní, ale ideálně funguje právě tady. Nadsazenost ději pomáhá, tempo si totiž udrží i následné vyřizování účtů a velmi dobrý rozhovor v nahrávacím studiu. Závěr se vrací k rodině a samozřejmě také hudbě, jenže když postavy nemají hloubku, těžko se dolují emoce.
  26. Válka bez pravidel
    Válka bez pravidel (2014)
    8
    Žádné nutné nástupnictví, žádný tlak rodiny, spíše souhra okolností, větších, ale i téměř nenápadných (třeba jelen) událostí zapříčiní postupnou proměnu dobráckého podnikatele. Abel Morales se snaží podnikat dle pravidel, což mu New York tehdejší New York příliš neusnadňuje. Jeho žena Anna je z jiných poměrů, má přehled, dokáže ve věcech chodit a řádně vydělat. Právě ona tuhle lehkou kmotrovskou variaci rozšiřuje, ukazuje možný další život některých z tam upozaděných žen. Jessica Chastain je v její roli trefně nevyzpytatelná. To Oscar Isaac dlouho "nenápadný", přitom gradace je znát a závěr s prostřelenou nádrží ji podtrhne. J.C. Chandor se více než jejich vztahu věnuje podnikání, řekněme mafiánské linii, ale velmi originálním pohledem. Atmosféra je (ne)příjemně osmdesátková, celý film působí jako z těch let, včetně kamerových filtrů, nádhera.
  27. Vrah naoko
    Vrah naoko (2024)
    6
    Když je Gary ve své druhé práci a příliš u toho nejsou jeho nevtipní kolegové (vyjma Jaspera), vcelku to funguje. Tím ale zůstávají pouze scény pracovních jednání s klienty, kdy hned ta první spolehlivě pobaví a vtáhne do děje. Ty se navíc neopakují, protože Gary volí převleky (někdy jsou z toho až "coenovské" postavičky) a na druhé straně stolu sedí také velmi povedené panoptikum. Už z tohoto je zřejmé, že i romantická linie bude značně odlehčena, jí ale však chybí i originalita, což nezachrání ani Jasper. Na Richarda Linklatera nečekaně málo.
  28. Portrét dámy
    Portrét dámy (1996)
    6
    Dějově velmi obsáhlé, přitom pocitově prázdné. Ta obsáhlost škodí prakticky všemu, scény nemají čas doznít, postavám chybí logický vývoj a nevyniknou ani intriky. Smysl tak dává pouze Gilbert Osmond, ten má od začátku všechno důkladně vypočítané a nijak zásadně se nemění. Naopak u Isabel přichází změna názorů na důležité životní postoje hodně znenadání, nejednou si svým rozhodnutím dokáže protiřečit, samozřejmě je tam ale vliv doby. Hvězdné obsazení vedlejších postav také lehce vyšumí, jsou tu hlavně pro pochopení hlavní dvojice, svůj příběh až na výjimky nemají. Spousty zajímavých nápadů má film především technicky, výborná je němá pasáž, chytré urychlení děje v poutavé podobě. Kamera je v každém záběru fantastická, využívá nádherných staveb, které často zabírá šikmo, aby se vrátila do roviny, nebo stínů, to i v případě postav. K tomu nádherné kostýmy a dobová atmosféra celkově, do ní nakonec patří i další z povedených soundtracků Wojciecha Kilara.
  29. Bahno z Mississippi
    Bahno z Mississippi (2013)
    8
    Síla přátelství, ale také hledání toho správného vzoru nebo prvních příjemně naivních lásek. To vše v jednom velkém dobrodružství, které je opravdové, což nebývá ve filmech o dospívání úplně zvykem. Tento žánr navíc Jeff Nichols fantasticky kombinuje se sociálním dramatem a lehce také jižanskou gangsterkou, přitom každá z linií má smysl a v příběhu vynikne. Mud je pro Ellise tím vůbec nejdůležitějším vzorem, protože doma někdo takový chybí. Líbí se mi, že ani tam to není vyhnané do extrémů, komplikovanější situace, která ale trefně odpovídá na to, proč tajemný Mud Ellise tolik zaujal. Nichols výborně buduje jejich postupné sbližování, zase mu nechybí reálnost, rozumím tomu nadšení, ale i zklamání Ellise. Podobně opravdově je vystavěn i "vztah" s May Pearl, zkrátka se v tom filmu najde každý. Je to výborně napsáno, nechybí ta pravá jižanská atmosféra, trefný soundtrack a těžce originální závěr, nějaký žánrový kýč bych od Nicholse ani nečekal.
  30. Hra se smrtí
    Hra se smrtí (1995)
    7
    Čokoládové mléko a vláčky, už tímto se Strike od svých "přátel" hodně odlišuje, což mu také nejednou dají najevo. Je někde v půli cesty k jinému životu, tu cestu snad symbolizují právě vláčky. Komunita však nedává nic zadarmo a on chybuje. Strike je jedinou solidně napsanou černošskou postavou, zbytek jsou pouhé šablony, což je na drama Spikea Leeho překvapivé. Hlavní slovo si tak bere fantastický Harvey Keitel a celkový vizuál. Lee několik postav představí ve výborně sestříhaných retrospektivách a přidá město. Brooklyn a New York celkově prostě umí, tady k tomu opravdu stačí pár domů, vše ve výrazných barvách, často širokých kompozicích. To zásadní konverzace jsou naopak velmi detailní, často na části obličeje, třeba takový výslech. Zvláštně tu působí scéna ohledání mrtvoly, je totiž až komická, naznačuje něco, co se dál nepotvrdí, snad lehce jen u Larryho. Ale Clockers mají těch naznačení a náhod více.
  31. Od písně k písni
    Od písně k písni (2017)
    5
    Málo se mluví, více se přemýšlí a tím divákovi sděluje. Myšlenka může začít na jednom místě, pokračovat na úplně jiném, v jiné situaci. Děj se často vrací na stejná místa, postupně skládá příběh, přesto není snadné dát ho dohromady. Jeho podstatnost je nakonec nejistá, úvodní dialog o tom že nic nevypadá skutečně, nabírá na důležitosti. Sám jsem během druhé poloviny ztratil chuť více se v příběhu vyznat, něco si z něj vzít. Podobně funguje i famózní kamera Emmanuela Lubezkiho, tak jako příběh neustále v jednom plynutí, plná barev a slunce, které je součástí mnoha záběrů. Jenže i tahle exhibice se okouká, nezabrání tomu ani vždy zajímavé lokace natáčení. Jsem rád za každou originální vztahovku, tahle mi ale přijde spíš jako promarněný potenciál.
  32. Zillion
    Zillion (2022)
    7
    Přehlížený ajťák, jemuž rozhodně nechybí inteligence, potřebné geny a hlavně chuť s tím něco udělat, třeba prostřednictvím největšího klubu ve městě. Atmosférou naprosto pohlcující devadesátková párty, výborná dynamická kamera, do kýče vyhnané kostýmy, nebo celé interiéry, neskutečné dění na pódiu klubu (především v neděli) a prakticky neustále dunící tehdy tak populární trance. Přičemž pocit jeho nadužívání jsem neměl, naopak to vždy sedlo do děje. Přesto mě Frank Verstraeten nebavil tolik, jako Dennis Black Magic, ten který měl pravidla. Závěr jeho příběhu dává s nadsázkou další rozměr Samotářům, protože ty záliby, ten vzhled... pobavilo. Jediné mínus jsou nedotažené dramatické scény v poslední části, tam už Frankův příběh spíše dojíždí.
  33. Život v hajzlu
    Život v hajzlu (2025)
    8
    Správně zaplivané bary, neudržované "dvorky" domů, špinavé ulice a na nich bezdomovci, Rusáci v teplákovkách, ortodoxní (když je třeba) židi, křiví policajti a jeden borec, co do toho umí bouchnout s vypůjčeným a nebezpečným kocourem. Darren Aronofsky zkusil gangsterku, vtiskl jí atmosféru devadesátkového New Yorku a přitom nepopřel sám sebe. Doufal jsem, že nepřijde nějaký hlubší zvrat, protože ten by to celé mohl nepěkně pohřbít. To se naštěstí nestane, jsou tu však snové pasáže (právě ten klasický Aronofsky), kterým ale nechybí hned několik opodstatnění. Dalo by se hledat i v nečekaném násilí, překvapivých úmrtích a otočkách některých postav. Často zmiňovaného Guye Ritchieho samozřejmě připomenou těžce svérázné postavy, příběh se odlišuje výše zmíněným a ani té nadsázky není zdaleka tolik. V jádru je drama jednoho kluka, jehož život český název filmu vystihuje. Herecky velmi fajn, musím alespoň zmínit přízvuk Matta Smithe a Lieva Schreibera s Vincentem D'Onofrioem, kteří si to užívají stejně, jako Matthew Libatique New York.
  34. Hodina zmizení
    Hodina zmizení (2025)
    8
    Zmizení z pohledu Jamese dává zapomenout třeba i na význam samopalu. Čekal jsem mysteriózní vyšetřování s přesahem a osobitými postavami, vyšlo především poslední, v případě Jamese mnohonásobně. Je totiž takovým prototypem Jaye od Kevina Smithe, chybí mu samozřejmě Silent Bob, minimálně ten kamarádský, tichých je tam spousta, což Jamesovi nebrání v plnění svého cíle. To co Barbarian naznačil, Weapons dotahuje, Zach Cregger opět spojuje žánry, tentokrát mi to však sedlo podstatně víc. Přitom delší mysteriózní část výborně buduje tajemno kolem zmizení, je tu cítit strach z něčeho neznámého. Na druhou stranu už tady je Paul, říkal jsem si, že vyšetřovací linie nebude ozdobou. Jenže to jen Cregger postupně připravoval na žánrovou otočku, ta také proto působí plynule a příběhu neškodí. Závěr graduje šílenství postav, odlehčuje, drtí kosti a větve (větvičky), zkrátka je výbornou groteskou, aby nekončil vyloženě šťastně, což je zase velmi fajn.
  35. Klíčovou dírkou
    Klíčovou dírkou (2022)
    7
    Kde by logika volila rychlé zmizení ze skříně, případně domu, tam Damián vidí příležitost stát se neviditelným členem rodiny a když se zadaří, možná i něčím víc. Velmi originální nápad, který se i přes jeho nadsazenost stále drží nohama na zemi, i když se to nemusí zprvu zdát. Félix Viscarret totiž výborně pracuje s Damiánovím okolím, ať už jde o rodinu, která rozhodně není slepá, ale je tam něco u Lucíe, s čímž se dá dále pracovat. Nebo televizní show, jenž má sílu a udržuje napětí ohledně vyústění situace v domě. Damiánovi na rodině postupně začíná víc a víc záležet, alespoň na některých členech, což ho brzy donutí konat. Závěr více nepotřebuje, pěkně si to po vyřešení situace všechno sedne, nebo lehne.
  36. Sbormistr
    Sbormistr (2025)
    6
    Žádná zbytečná skandalizace, spíše takové poklidné upozorňování na velký problém. Tenhle hlubší pohled na věc velmi vítám, na druhou stranu však onen problém lehce upozaďuje, nevede k němu jasná cesta. Poměry ve sboru jsou vykresleny na výbornou, podobně i s nimi související sesterská rivalita. Samotný Mácha potom působí jako člověk, který logicky absolutně nezvládl svoji roli, není však jednorozměrný, což Juraj Loj svým výkonem ještě povyšuje. Ve sboru je cítit jeho autorita, stejně tak to, že může být některými brán jako cesta na vrchol. Tohle všechno má čas, postupuje pomalou plíživou atmosférou, dokud se děj nepřesune do New Yorku. I náznaky dokáží být děsivé, závěrečná scéna nakonec ani nemusela být.
  37. Prokletí
    Prokletí (2021)
    7
    Jakápak Francie, klasický anglický venkov, na který se klidně mohl příběh přenést tak, aby časově dával větší smysl, nejen temná atmosféra starých gotických hororů mu totiž odpovídá. Menší výtka, jinak Sean Ellis velmi dobře pracuje s krajinou zahalenou ve věčné mlze, několika záběry dokáže vzbudit neklid, aby překvapil brutalitou. Myslel jsem si, že horor bude končit pocitem neklidu, což by zase šlo ruku v ruce s klasikami žánru, jenže potom si Ellis postavil kameru na kopec, aby jedním statickým záběrem zaznamenal dlouhou scénu vypálení tábora a následně ještě nechal postavit strašáka. Obojí potom výborně funguje ve stále se vracejících snech. Z pohledu vrcholu filmu však přišla tahle část příliš brzy, atmosféra je stále patřičně temná, přijde třeba scéna pitvy, ale něco tak silného už ne. Přesto Eight for Silver zůstává povedenou žánrovkou, na čemž nic nezmění ani monstra. Tady platí že méně je někdy více, z té atmosféry místy dokáží nepříjemně vytrhnout.
  38. Texaský masakr motorovou pilou
    Texaský masakr motorovou pilou (1974)
    9
    Zhasínat se prostě musí a to i v případě spěchu na večeři. Rodina nebude čekat a děda se jistě těší na své bouchnutí, které připomene mládí a časy, kdy ještě jatka prosperovala. Tobe Hooper vytěžil ze scénáristického minima maximum, stačilo obsadit několik jedinečných existencí, lehce přidat na nadsázce, soustředit se na atmosféru a dlouhou dobu strašit neviditelným, nebo ještě lépe na pár vteřin viděným. Nejsou třeba krvavé orgie, výborně funguje už podivný stopař s nožem. Jeho přítomnost je díky kameře Daniela Pearla cítit i v domě, kde měla pětice postav původně přenocovat. Kamera totiž vyvolává pocit sledování, někdo se dívá a možná také ne. Ještě lépe ho Pearl dokáže navodit v dílně, v níž pracuje Leatherface, tady atmosféru dotváří jeho lidské aranže. Horko a smrad jsou cítit, všemu pomáhá i výborná práce se zvukem a efekty vůbec. Závěrečná dvacetiminutovka je svým způsobem žánrovou otočkou, je tu větší zaměření na rodinu, aby se zároveň šlo ještě hlouběji do hororu. Smích, řev a roztřepaný záběr na detail oka působí až psychedelicky, část s dědou je potom pocitově nejintenzivnější. Většina filmu funguje na výbornou, poslední půlhodina tvoří žánr.
  39. Medvědi tu nejsou
    Medvědi tu nejsou (2022)
    7
    To úvodní rychlé přepnutí do reality a zároveň jiného světa, bylo studenou (v tomto případě spíše velmi horkou) sprchou. Chtěl jsem zůstat ve filmu, i když kde je tady ten film, realita, dokument? Džafar Panahí výborně kombinuje a mystifikuje, aby každá z rovin nakonec nadchla. Rád v podobných filmech hledám ten skrytý obyčejný život, v podstatě jiný svět, čehož se tady dostává ve velké míře. Zajímavý je pohled místních na Panahího a jeho postupná změna, což úzce souvisí s natáčením filmu. Pokud to jde, Panahí zaznamenává všechno i prostřednictvím jiných, což se nemusí vyplatit. Závěr však překvapí, čekal bych klasičtější verzi "všichni proti cizinci", není to tak úplně pravda, kopíruje se film, aby se zase vrátila otázka "co je film?".
  40. Bláznivá, zatracená láska
    Bláznivá, zatracená láska (2011)
    7
    Ten pocit strachu ze závěru, který dosavadní děj dokonale pohřbí, byl v tomto případě dost intenzivní, je to totiž rozehrané velmi dobře. Ději nechybí uvěřitelné postavy, které až do poslední skutečně žijí, mají vývoj, nejsou pouhou šablonou, což nebývá v tomto žánru pravidlem. To platí i pro toho, kdo má nejméně prostoru (ale jeho jméno zní nejčastěji), samotného Davida Lindhagena. Obyčejného chlapa, který se prostě snaží nastalou situaci nějak zvládnout, fajn krátký rozhovor s Robbiem. Tenhle reálný základ nechybí nikomu, navíc pokračuje i v postupných proměnách. Děj má řekněme ideálně nadsazené komediální pointy, lehce přestřelené, ale ne úplně nemožné (závěrečné setkání na zahradě), dojemnou romantiku (telefonní hovor zahrada dům) a části parodující žánrová klišé (déšť, scéna z Dirty Dancing jako to, co má na ženy fungovat). Parodování však nevydrží do konce, což je trochu s podivem. Příběh si střílí z žánrových klišé, aby v závěru vystřihl jedno z největších vůbec. Naštěstí ještě přišel obálkový dárek, originální závěr jednoho ze "vztahů".