Film Na dotek je sarkastickým pohledem na současné citové vztahy, vypráví příběh čtyř obyvatel Londýna, jejichž osudy se protnou v nemilosrdné mezilidské hře plné náhodných setkání, spalující přitažlivosti a bezstarostných zrad.
"Pokud věříte v lásku na první pohled, nikdy se nepřestaňte dívat." Snímek vznikl podle stejnojmenné divadelní hry anglického dramatika Patricka Marbera, která po uvedení v Londýně v roce 1997 získala řadu cen; autor však po léta odmítal prodat filmová práva a asi dobře věděl, proč: filmové zpracování kvalitnímu námětu nijak neprospělo. Vznikl zmatený propletenec romantiky a drsného střízlivění z erotického opojení. Spojení čtveřice snad nejpřitažlivějších hereckých hvězd současnosti slibovalo erotický trhák - a nakonec z toho nevyšlo ani působivé porno ... Samotná hra o komplikovaném milostném čtyřúhelníku napovídá, jak snadné je někoho oslnit a stejně snadné zranit - film z toho zachoval sotva první plán.
Já tyhlety ukecané vztahovky nemám moc v oblibě, ale našla se výjimka. Ke konci to sice trochu narazilo, ale vypjaté emocionální situace byly tak skvěle napsané/zahrané/zrežírované, že jsem se zaujetím hltal každou druhou scénu. Ty dialogy jsou často tak husté, že by se dal vzduch krájet. Nese si to tísnivou až depresivní atmosféru. Nejvíc mě oslovila postava Larryho, kterému Clive Owen vtisknul naprostou a dokonalou uvěřitelnost. Ostatní postavy mě zas tak moc nešokovaly, ale ani neurazily. Jinak samozřejmě moje averze k Julii Roberts pokračuje i zde - a proto se mi líbilo, když tam o sobě samé řekla jedno základní mezifilmové moudro: "I'm disgusting." Nemůžu, než souhlasit. Z filmu jsem byl v danou chvíli unešen, ale nepotřebuju se na to zas nějakou dobu kouknout znovu.