10 nejoblíbenějších filmů Stephena Kinga. Jediný horor, geniální propadák a nadčasová komedie

Diskutovaný příspěvek King poslal do oběhu v době, kdy do kin míří adaptace jeho raného textu Dlouhý pochod. Příběh z alternativní poválečné reality, kde stovka chlapců každoročně šlape vstříc mlhavé naději v šíleném pochodu smrti, lze škatulkovat mezi pozdější populární příběhy o vražedných hrách včetně Battle Royale či Kingova vlastního Běžícího muže. Spisovatelovo dílo je s kinematografií dávno symbiotické a King u příspěvku předem avizoval, že mezi desítku svých nejoblíbenějších filmů nezařadil „své“ adaptace včetně Stůj při mně – tedy snímku, který osobně považuje za ten nejlepší, jaký podle jeho předloh kdy vznikl.

Vybraná díla většinou náleží k velkým klasikám a ve všech případech se jedná o hollywoodské produkce. Kupodivu takřka absentuje horor a King si nejvíc váží formální revoluce sedmdesátých let, které jsou zastoupené v šesti případech. Tři filmy vznikly ve 40. letech a nejnovější pochází z roku 1993.

Pokud považujete za vrchol filmového napětí duchařské horory, pravděpodobně jste ještě neviděli ani jednu ze dvou filmových adaptací románu Mzda strachu od Georgese Arnauda. Tu první natočil s Yvesem Montandem roku 1953 francouzský režisér Henri-Georges Clouzot a strhující snímek o převozu výbušného nitroglycerinu přes nehostinný terén ohromil příští generace evropských i hollywoodských režisérů. Tvůrce Vymítače ďábla William Friedkin si pojistil práva u samotného Clouzota a pro změnu do jihoamerické džungle (originál se odehrával v pouštním městečku Střední Ameriky) poslal skupinu ztracených existencí, které se tam ukrývají před zákonem i sebou samými.

Životně nebezpečný a skvěle zaplacený úkol přijímají jako příležitost k novému začátku. Těžební společnost totiž rozhodla, že jedinou cestou k zastavení obřího ropného požáru je kompletní detonace jeho okolí. Nitroglycerin převážený v nákladních autech může každou chvíli vybuchnout, což ústí ve strhující cestu náročnou na psychiku i fyzickou odolnost. King se už v minulosti netajil náklonností k tomu geniálnímu propadáku, který pomyslně skončil na dlažbě kvůli špatnému načasování premiéry v době prvních Star Wars. „Můj nejoblíbenější film vůbec – a to vás možná překvapí – je Sorcerer, remake, který natočil William Friedkin podle slavného Clouzotova filmu Mzda strachu. Někteří mohou tvrdit, že Clouzotův film je lepší; já si dovolím nesouhlasit,“ pronesl spisovatel pro Britský filmový institut. Při vzpomínce na infarktovou sekvenci přejezdu přes rozviklaný most s ním můžeme beze studu souhlasit.

Nekorunované nejlepší pokračování všech dob okouzlilo také Kinga v době, kdy vydával své první romány. Na dvou úrovních vyprávěná freska o příchodu Vita Corleoneho (Robert De Niro) do USA a o obchodní expanzi jeho syna Michaela (Al Pacino) mohla spisovatele zaujmout románovou strukturou, s níž režírujícímu Coppolovi opět pomáhal scenárista a autor původní knižní předlohy Mario Puzo. King jako velký cinefil uměl ocenit vrstevnaté vyprávění a jako specialista na dekonstrukci lidské psychiky jistě obdivuje způsob, jakým se z Michaela stává osamělá tragická figura. Kmotr II je monumentální dílo o poválečné Americe jako takové a do soukromých topek velkých umělců patří už tak nějak z principu.

Špinavá prácička profi lupiče Doca McCoye, kterou mu pomůže zprostředkovat jeho manželka Carol, se v této přehlížené akční krimi Sama Peckinpaha ošklivě zvrtne. Moderní nástupci Bonnie a Clyde prchají přes Texas a mají v patách gangstery i policii, přičemž štvanci řádně prověří i jejich vztah. Cinefilové Peckinpaha zbožňují především za revizionistickou Divokou bandu, která se roku 1969 nebála fetišizovat agonické momenty umírání a krev, jež ve velkém pryští z postřelených dosluhujících kovbojů, vybarvila novou dimenzi násilí na stříbrných plátnech.

To Kingovi nepřekvapivě šmakuje, Divokou bandu párkrát zmiňuje i ve svém průřezu moderním hororem Danse Macabre. Do své topky nicméně vybral méně známý a o něco romantičtější Útěk, v němž to jiskří mezi Stevem McQueenem a Ali MacGraw. Jejich rozbořený americký sen je rovněž potřísněný krví a prosáklý zoufalstvím, ale také láskou a loajalitou pod tlakem zrady. Peckinpah prezentoval násilí jako realitu zločineckého života a novelistu Kingova formátu musel uspokojit také scénář Waltera Hilla, který svou lineárnost protkává důmyslnými odbočkami a mikropříběhy.

Stephen King s motivem zacyklenosti a se spirálovými narativy opakovaně zacházel. Příkladem může být rozuzlení epické ságy Temná věž, novela Časožrouti nebo román 11/22/63, v němž protagonista objeví časový portál a vždy cestuje do téhož dne roku 1958. Spisovatel má tedy pro mechanismus smyčky slabost a uznává rovněž kanonické filmové dílo o televizním moderátorovi počasí, jenž prožívá znovu a znovu tentýž den v malém městě Punxsutawney.

Komedie Harolda Ramise rozvíjí téma sebepoznání a osobního růstu, z cynického egoisty s tváří Billa Murrayho se postupně stává empatický člověk. Smyčka má pro něj existenciální charakter a po prvotním chaosu se hrdina soustředí na zlepšení svých vlastností a proměnu vztahu k ostatním, zejména pak ke kolegyni Ritě. Znalost každé minuty mu otevírá spoustu možností, jak okolí pomáhat, a jeho vývoj ve spojení s humorem přináší pozitivnější schéma než v případě Kingových temných zápletek.

King má vedle nejlepšího sequelu slabost také pro „nejlepší scénář kinematografie,“ jak se o Casablance nezřídka hovoří. Zřejmě nejvýznamnější hollywoodské dílo, vyprodukované v době, kdy Spojené státy vysílaly na druhoválečné fronty vlastní vojáky, je vděčnou učebnicí klasického vyprávění. Režisér Michael Curtiz byl sám evropským emigrantem a příběh z neutrálního Maroka, kam váleční uprchlíci přijíždějí čekat na americká víza, pojal velmi osobně. Cítit to lze z romantické linie kolem Ricka, cynického majitele prominentního baru, kde se scházejí lidé z více válčících stran, a jeho dávné lásky Ilsy, která má s jeho pomocí odcestovat se svým manželem, hledaným protinacistickým odbojářem.

Existenční hrozba porušení neutrality a konflikt vlastních ideálů s oběťmi v zájmu vyššího dobra činí z filmu nadčasové dílo, jehož vykreslení loajality a naděje v přístavu uprostřed oceánu bezvýchodnosti má dodnes vliv na spoustu filmových i literárních autorů. King párkrát citoval například slavné hlášky včetně „Play it, Sam“ a Steven Spielberg oceňoval Curtize jako skvostného řemeslníka, jenž nepotřeboval vlastní styl, aby stvořil jeden z etalonů klasické kinematografie.

Zlatá horečka byla jedním z nejnakažlivějších virů 19. století a nulovou imunitu měli v klasice Johna Hustona také dva zchudlí Američané Dobbs a Curtin, kteří vyrážejí do hor za zlatou žílou se starým zlatokopem Howardem. Chamtivost daleko od civilizace rozkládá jejich křehká přátelství a muži propadají šílenství, které přiživuje až bajkový charakter morálního Hustonova apelu.

Poklad na Sierra Madre se řadí k největším zámořským klasikám 40. let a ve Warner Bros. film onehdy propagovali jako vůbec největší kinematografický počin všech dob. King by s tím souzněl a několik motivů z filmu, natočeného podle románu B. Travena, ve svých dílech přejal. Opakovaně píše o lidské slabosti plynoucí z izolace (Osvícení), o ironii osudu (Temná věž) či rozpadu morálních hodnot a duševní existence vlivem chtíče (Nezbytné věci).

„Co se týče zábavních snímků (movie), nelze ho natočit lépe než v případě Čelistí,“ prohlásil v podcastu ReelBlend kultovní Quentin Tarantino. Stephen King názor blázna z videopůjčovny beze zbytku sdílí a nepodceňuje formální genialitu „prvního letního blockbusteru“, který Spielberg režíroval v pouhých osmadvaceti letech. Čelisti jsou jediným hororem na spisovatelově seznamu a za tuto poctu vděčí zejména Spielbergovi, jehož King v Danse Macabre nazval geniálním tvůrcem a pochválil také jeho televizní hororovou road-movie Duel.

Autor Prokletí Salemu či Pod kupolí se mohl dosyta inspirovat příběhem klidné a malicherné komunity v prosluněném letovisku, na jehož obzoru se objevil mrak v podobě krvelačného žraloka. Mohou to přitom být i upíři nebo báň, přes kterou se nemůžete dostat ven – strach z racionálně neuchopitelné zloby, proti níž se musí semknout uvědomělí či v tomto případě i posedlí hrdinové, lze převádět do nejrůznějších tvarů. V Čelistech na moře vyjedou tři nesourodí muži, kteří se postaví pudovým strachům i osobním traumatům, a jejich příběh nepřestává děsit i fascinovat. Horor se proplétá s humorem a dobrodružným mýtem a s hrdiny to celé i díky skvělým dialogům (a monologům) hluboce prožíváme.

Martin Scorsese vyrůstal ve čtvrti Little Italy a ve Špinavých ulicích znázornil nezvratnost životních osudů mnohých lidí, které toto kriminalitou prolezlé prostředí formovalo. Robert De Niro ve své první výrazné roli ztvárňuje problematického a zadluženého gamblera Johnnyho Boye. Jeho přístup a vyhlídky sžírají Johnnyho přítele Charlieho (Harvey Keitel), jenž se duševně zmítá mezi vštěpovanou katolickou vírou a prací pro místního mafiána.

Inovativně natočené drama s dobovým soundtrackem přitáhlo pozornost kritiků, publikum ho však i kvůli slabé propagaci a absenci známějších hvězd přehlíželo. Scorsese ověsil příběh dvou podvodníků autobiografickými rysy a na kontrastu zbožného kostela a hříšných ulic vydláždil cestu do duchovního zatracení, z níž nelze sejít. Po těchto stezkách se rád vydává i King, jehož znalost různých zákoutí kinematografie jej už v době premiéry předurčila k tomu, aby režisérův postmoderní surový styl a vizuální symboliku plně docenil.

Steven Spielberg je podle všeho Kingovým oblíbeným režisérem, zvlášť ve svém raném období, kdy se nechal unášet mladistvým elánem kolektivního hnutí nového Hollywoodu. Spielberg i King vyrůstali v padesátých letech u televize, jejíž programy obsadily mimo jiné varovná sci-fi o jaderném spadu či všemožně názorné apokalyptické scénáře o mimozemském vpádu. Emzáci mohli být i přátelští, tak jako v klasice Den, kdy se zastavila Země, ale publikum vášnivěji reagovalo na to, když zastupovali zlé Sověty, kladoucí do stratosféry první oběžný satelit.

UFO Spielberga od malička fascinovalo a poté, co z něj Čelisti udělaly renomovaného milionáře, se pustil do osobního příběhu o kontaktu se zástupci třetího druhu. Soudobé dvojče Star Wars adaptuje fenomén „UFO sightings“ a především v první půlce projektuje hororové vibrace, údiv i fantaskní světelnou náturu těchto nadpozemských blízkých setkání. Spielberg se přes posedlost příměstského jedince dopracuje až k památné akustické interakci s bytostmi, které chápání naší reality dalece přesahují.

Kingovi přirozeně imponují také filmy noir, v nichž pobláznění hrdinové nezřídka skočí na špek vychytralé femme fatale. Pojistka smrti od Billyho Wildera, jenž adaptoval román Jamese M. Caina (rovněž Pošťák vždy zvoní dvakrát) spolu s významným spisovatelem Raymondem Chandlerem (Hluboký spánek), patří v této sbírce k největším skvostům. Protagonistka přiměje vlastního manžela uzavřít štědrou životní pojistku, načež se svým milencem spáchá zdánlivě dokonalou vraždu. Neodbytný vyšetřovatel ale větří podvod a kolem chamtivých milenců, kteří si ve stále napjatější situaci přestávají důvěřovat, se rychle stahuje smyčka.

Stejně jako později Sunset Boulevard, také Pojistka smrti zapojuje retrospektivní vyprávění hlavního hrdiny, jenž se v tomto případě zpovídá ze zločinu. Z jeho příběhu čpí nevyhnutelnost trestu, motivy manipulace či zkaženost pod fasádou každodennosti, s čímž také King nad psacím strojem často operoval. Filmy noir evokují například psychologické souboje, neodvratné konce či klaustrofobická intenzita Misery nechce zemřít, Geraldovy hry a Dlouhého pochodu.

Zdroj: X, Kinobox