50 let od vzniku nejdokonalejšího filmu Hollywoodu. Čelisti stále vyvolávají děs a hrůzu

„Co se týče zábavních snímků (movie), nelze ho natočit lépe než v případě Čelistí,“ prohlásil v podcastu ReelBlend kultovní Quentin Tarantino. Termín „movie“ sice odkazuje spíš ke konzumním titulům, jež nemusí mít až takové umělecké ambice jako „film“, ale to verdiktu od oscarového autora Pulp Fiction a obrovského cinefila na váze nijak neubírá.

Čelisti, adaptace stejnojmenného žraločího románu Petera Benchleyho, jsou pro mnoho lidí známé prostě jako „první letní blockbuster“. Tedy film, který i díky nákladnému a revolučnímu marketingu vydělal tolik peněz a spustil takové davové šílenství, že celý průmysl obrátil vzhůru nohama a udělal z něj miliardovou továrnu na lukrativní franšízy. V tomto ohledu je skutečně milníkem, na který záhy reagoval Spielbergův kamarád George Lucas s ještě výdělečnějšími Star Wars.

Jak ale bez obalu naznačuje Tarantinův citát, trvalá popularita snímku nepramení jen z dobré reklamy a obecně z toho, že v Universal Pictures onehdy podchytili dobovou esenci neboli Zeitgeist. Benchleyho kniha, kterou Spielberg v kancelářích studia náhodou objevil po uvedení své celovečerní kinopremiéry Sugarlandský expres (1974), měla dopředu parametry bestselleru. Mladý zázračný režisér, jenž ve třiadvaceti režíroval Joan Crawford a ustavil formu detektiva Columba, si prozřetelně zabukoval práva. Na ostrov Martha’s Vineyard v Atlantském oceánu odjel natáčet příběh turistického letoviska Amity, kde start plážové sezóny fatálně naruší útoky lidožravého žraloka.

Bestie z hlubin oceánu byla v Benchleyho díle katalyzátorem poněkud kýčovitého lidského dramatu bez sympatických postav. Spisovatel sebral několik zdokumentovaných (a nesmírně vzácných) žraločích incidentů a proti predátorovi vyslal svéhlavého rybáře Quinta (Robert Shaw), místního šerifa Brodyho (Roy Scheider) a oceánologa Hoopera (Richard Dreyfuss). Nesourodí protagonisté se nenáviděli, zejména mezi Brodym a Hooperem v románu panovala rivalita eskalovaná nevěrou šerifovy manželky.

Spielberg využil značnou rozdílnost jednotlivých aktérů jako těžiště vyprávění o malicherné komunitě, která se musí semknout před nevyzpytatelným a v podstatě neviděným nepřítelem. V centru téměř každé scény stojí Brody, jenž vzal práci na klidném ostrově navzdory tomu, že nenávidí vodu. Podobně, i když z trochu odlišných důvodů, to má i Quint – ošlehaný drsňák vykonávající celoživotní mstu za děsivou žraločí událost z mládí. On, Brody a Hooper vyráží po několika útocích na oceán s predátorem skoncovat. Zatímco oceánologa motivuje celoživotní fascinace oborem a znalost technických aspektů, dva starší hrdinové odjíždí čelit svým nejhorším strachům.

Strach je pojem, který si s Čelistmi z různých úhlů snadno spojíme. Hudební motiv Johna Williamse se stále vkrádá do myslí plavců, kteří se v moři odváží vydat dál než za signální bójku. V okázalé souhře se Spielbergovou náznakovou, a přitom bohatou režií ustavil generační trauma, které sílí paralelně s frekventovanějšími zprávami o napadení žralokem. Čelisti ostatně vznikaly v době, kdy Ameriku zaplavovaly reportáže z vietnamské války, prvního obsáhle a živě zdokumentovaného konfliktu naší historie. Politické alegorie jsou možná trochu nucené, ale zdánlivě bezpečné slunné Amity opravdu může symbolizovat zámořskou velmoc, která náhle začala přicházet o své syny podobně jako za druhé světové války, kdy žraloci roztrhali značnou část posádky potopené lodi USS Indianapolis.

Čelisti z lokální tísně spředly kolektivní trauma a velkou zásluhu měl určitě Spielberg, jenž režíroval syrově a nebojácně, i když pořád uctivě směrem k vypravěčským hollywoodským tradicím. On a další mladí tvůrci té doby revitalizovali studiový bezpečný styl, který tamní kinematografii opanoval ještě v šedesátkách. „Většina režisérů koncem šedesátých let neměla zájem scénu vystavět pomocí inscenace. Stačil jim střih a pohyb kamery, doplněný detaily na poutavé herecké výkony. Vyrojila se generace režisérů, kteří milovali film, dovedli vyprávět velké příběhy a z herců vytáhnout skvělé výkony a kteří měli oko pro deformované abstrakce, často umožněné dlouhými ohnisky. Jenže málokdy věděli, jak hýbat s herci po scéně,“ tvrdil David Bordwell v textu Figures Traced in Light: On Cinematic Staging.

Spielberg dle tohoto významného historika v kinematografii „oživil hloubku pole“, kterou v knize definoval jako „velký rozsah vzdáleností od objektivu, v němž lze objekty natočit ostře.“ Mladý režisér preferoval širokoúhlé sférické objektivy, jež zvýrazňují hloubku prostoru a umožňují do jednoho záběru vměstnat několik akcí bez použití střihu. To navíc vždy dovedl kombinovat i s pohyblivou kamerou a vytvářet dynamické, časoprostorově sjednocené dění, které má díky zvoleným ohniskům a pozicím kamery dokumentární nádech. 

Dokonale toho využil už v Čelistech, natáčených kompletně v exteriérech či na širém oceánu. Model žraloka věčně nefungoval a do záběrů, pečlivě aranžovaných pro ideální světlo, pravidelně vjížděly výletní plachetnice. Rozpočet bobtnal, nic se nedařilo a scénář se měnil za pochodu v týmovém úsilí, jemuž u slavného Quintova monologu výrazně přispěl také vietnamský veterán John Milius (Barbar Conan). Režisér na pokraji zhroucení ale vytrval, v osobní vztahové rovině postav nalezl silnou tříaktovou strukturu a pomocí naturalistického i inscenačně bujarého stylu, zahrnujícího dokumentární „organizovaný chaos“, hlediskové záběry žraloka či slavný dolly zoom na šokovaného Brodyho, stvořil svůj možná nejperfektnější a také z pohledu formálního mistrovství nadčasový film.

Čelisti se dodnes nesledují, Čelisti se aktivně prožívají s postavami, jejichž úzkosti se snadno vztahují na každou další generaci. A s nimiž se díky příspěvku dodatečně povolaného scenáristy Carla Gottlieba můžeme i zasmát, může nám s nimi být dobře a můžeme pociťovat nakažlivé záchvěvy přesně toho typu vzrušujícího dobrodružství, s nímž poté Spielberg na notách Johna Williamse dobýval filmový svět s Indiana Jonesem, Jurským parkem či Tintinem.

Přepočteno na dnešní kurzy, přelomový snímek před padesáti lety v kinech vydělal dvě miliardy dolarů. A přestože papírově měl být béčkem na půlnoční projekce, náleží k nejlépe hodnoceným „movies“ všech dob a získal tři Oscary plus nominaci na nejlepší film roku. Když se dnes objeví v programech letních kin, lidé u něj pořád nadskakují, na správných místech se zasmějí a jindy ani nedutají. Jméno Steven Spielberg budeme navždy znát i díky mnoha jiným, třeba i serióznějším klenotům, ale cinefilové by na něj nezapomněli, i kdyby už po Čelistech nic dalšího nenatočil.

Snímek najdete v nabídce streamovací služby SkyShowtime, na padesáté výročí se rovněž vrátil do světových kin a na Disney+ zamířil vyčerpávající dokumentární pohled do zákulisí s názvem Jaws @ 50: The Definitive Inside Story. A kdyby se něco takového dělo i za dalších padesát let, vůbec bychom se nemohli divit.

Zdroje: Kinobox, Steven Spielberg: A Retrospective