Willem Dafoe slaví 70. Nejlepší herec bez Oscara je darem i pro kontroverzní a nechtěné produkce

Vystihnout přínos herce podobného charakterního a komerčního rozsahu by si žádalo vyčerpávajícím způsobem vyhláskovat jeho kompletní filmografii, kterou si dle vlastního rozmaru můžete projet na naší databázi. Rodák z Wisconsinu nedokončil vysokou školu, jelikož chtěl co nejdřív vyletět z hnízda a začít se herecky angažovat rovnou v divadelní kolébce New Yorku. S malou skupinkou kolegů tam začátkem 80. let založil experimentální hereckou společnost Wooster Group a rovnou sbíral první filmové zkušenosti, jelikož jeho obličej byl zejména pro záporné úlohy neocenitelný.

Dafoe strávil tři měsíce na natáčení Nebeské brány, jeho původně větší role v proslaveném propadáku se ale během následných několikaměsíčních dotáček zredukovala na sotva postřehnutelné cameo. Větší štěstí měl v prvotině Tonyho Scotta Hlad, která sice příliš neuspěla, ale recenzenti si okamžitě všímali jeho „perfektní padoušské tváře.“ Dafoe s ní noblesně i vyšinutě prochází už čtyřmi dekádami Hollywoodu, který potřebuje herce jako on. Tedy takové, kteří nikdy nesáhnou po botoxu a nemusí být katalogově krásní, abychom z nich nemohli spustit oči. „Když mě obsazují, nehledají hollywoodský úsměv. To u mě nikdy nebyl problém. Mám výraznou tvář, tak ať na ní radši nic nemění,“ řekl v rozsáhlém rozhovoru pro Vulture.

Tuto tvář sice párkrát „vylepšil“ kosmetickými zásahy či maskérskými doplňky – včetně zubních protéz svých záporných aktérů ve filmech Zběsilost v srdci (1990) a Spider-Man (2002) – většinou si ale v každé poloze vystačí se svou excesivní mimikou, ďábelským úsměvem a hlasem, který jako kdyby patřil středověkému kazateli. Za svou kariéru se účastnil mnoha oceňovaných produkcí, z nichž je třeba zmínit jeho „oscarová“ želízka Četa, The Florida Project nebo U brány věčnosti, dále krimi Hořící Mississippi, spolupráce s Wesem Andersonem (Život pod vodou, Grandhotel Budapešť…) či nedávný horor Nosferatu od Roberta Eggerse, s nímž bude znovu pracovat na očekávaném Vlkodlakovi.

Některé jeho filmy ale kritika v době uvedení nepochválila, potažmo přitáhly takovou kontroverzi, že chválit je vlastně nebylo v módě. Dafoe se přitom setkává i s názory, že jeho pravidelně skvělý výkon umí pozvednout i ty slabší či problematické filmy. „Nabízím k zamyšlení: Je vůbec možné, aby ve špatném filmu byl dobrý herecký výkon? Protože — jak vlastně rozdělujeme odpovědnost? Film je celek. Tak jak může být výkon dobrý, když neslouží celku, tedy samotnému filmu?,“ zní hercův protiargument. Ten je třeba respektovat, ačkoli na následujících řádcích popíšeme jeho genialitu také na projektech, k nimž se cesta nachází trochu hůře.

Dafoe měl u filmu velmi rychlý vzestup, o což se zasloužil také oscarový režisér Francouzské spojky a Vymítače ďábla William Friedkin. Ten už si po nezaslouženém propadáku své Mzdy strachu nemohl tolik vyskakovat, v polovině 80. let tak chystal menší a surový policejní thriller o zátahu na padělatele peněz Masterse (Dafoe). „Bylo to fantastické, protože William byl v ráži. Chtěl natočit film, který bude drsný a syrový. Když jsme se poprvé setkali, řekl mi: ‚Hele, chci dát dohromady partu neznámých herců a natočit tohle.‘ Byl pro každou šílenost. A každý den přišlo nějaké velké překvapení. Někdy jste dorazili na plac a on řekl: ‚Tohle vůbec netočíme. Uděláme tohle.‘

Friedkin prý herce včetně mladého Williama Petersena natáčel i nevědomky a doloval z nich bezprostřední výkony. Dafoe okamžitě ukázal, co v něm vězí. Před očima publika se vyloupl hotový charakterní herec, z něhož plá nebezpečí, i když se často omezuje na chladnokrevnou racionalitu. „Masters, moje postava ve filmu, nebyl dobrý člověk, ale měl svůj vlastní kodex,“ zmínil možnou škatulku, kam po premiéře zapadl. Na druhou stranu, snímek nebyl okamžitě akceptovaný a jeho renomé, přiživené možná nejlepší automobilovou honičkou historie, se zvedalo až posléze. Stejně jako prestiž jeho záporného herce.

„Chci vám také připomenout, že Žít a zemřít v L.A. bylo úspěšné až zpětně – a to zásluhou filmových nadšenců. Ale byl to první film, který jsem natočil a který se skutečně dostal k mezinárodnímu publiku. Z doslechu vím, že právě něco v tom výkonu mi zajistilo roli ve Četě a také v Posledním pokušení Krista.“

„Nejsem katolík a organizovaná náboženství mi nejsou úplně blízká, ale mám respekt k duchovnímu impulsu v člověku a zajímá mě, jak se formuje,“ vysvětlil Dafoe, jehož stimulují meditace či jóga. Roku 1988 tedy stanul před velkou výzvou, když mu Martin Scorsese svěřil titulní roli v adaptaci románu Nikose Kazantzakise o duševním rozpolcení Ježíše Nazaretského. Dodnes se jedná o jeden z nejkontroverznějších filmů historie, jímž část katolické komunity opovrhuje pro odchýlení se od evangelií – k protestům tehdy docházelo ještě před premiérou. Dafoeho výkon se nicméně dočkal vřelého přijetí a perfektně zrcadlí hercův preferovaný styl přípravy. V tomto případě se tehdy třiatřicetiletý herec rozhodl „oprostit od všeho“ a pomyslně „začít od nuly“, čímž se chtěl napojit na případná pokušení největší figury křesťanského světa.

„Hrát Ježíše je v podstatě nemožné. Ten film je ale celý o muži, jenž sám zápasí s ideou toho, že je Ježíšem, a se svým určeným posláním,“ popsal Dafoe svůj oslí můstek do nitra své postavy, jejíž dilemata manifestují trnitá a často nenaplnitelná dosažení vnitřního míru u většiny lidí, kteří se sami sobě nebojí naslouchat.

„Spousta lidí mi kvůli tomu dává zabrat. Utahují si z rozměru mého výkonu, který byl podle nich přes čáru. Ale přísahám, já si za tím výkonem stojím, protože jinak to prostě nešlo,“ brání Dafoe svou oficiální profesní ostudu. Pokračování úspěšné Nebezpečné rychlosti to dlouhodobě schytává ze všech stran, ačkoli komické parametry filmu, zakončeného katastrofickou procházkou výletní lodi pobřežním městem, jsou víc než zřejmé. Dafoe se role šíleného únosce zhostil s vědomím nadsazené ztřeštěnosti a zřetelně deklamoval svůj postoj k záležitosti „realistického herectví,“ jež rázně odmítá.

„Ne. Když řeknete realismus, vybaví se mi naturalismus a přirozené herectví. A když myslím na přirozené herectví, myslím na přirozené chování. A to podle mě někdy filmy ničí, víte? Protože nechceme jen vidět napodobeniny života. Chceme vidět něco, co ho přesahuje.“ Ve druhé Nebezpečné rychlosti nejenže přesahuje lodní kolos na pevninu, ale také herec s rejstříkem výrazů tisíckrát obsáhlejším než v případě Sandry Bullock jde nejhrději vstříc dnešním meme parodiím. A také díky tomu je ten film stále čistokrevně zábavný.

Z předešlého citátu o realistickém herectví je patrné, že Dafoe před imitacemi reality preferuje kompletní ponoření do filmových světů a jejich smyšlených i porůznu derivovaných aktérů. K tomu mu samozřejmě dopomáhají i přidružené formální techniky. „Je toho spousta. Skvělým příkladem je jakýkoli druh extrémního make-upu, jako jsem měl Ve stínu upíra nebo Chudáčcích. To byla obrovská pozvánka do světa předstírání, protože vypadáte jinak, cítíte se jinak. Když je ta maska správná, je to osvobozující. Sedíte na židli, díváte se do zrcadla a sledujete, jak se vaše fyzická podoba mění. Někdy tam sedíte celé hodiny. Nejprve je to meditace o tom, jak vypadáte, ale to časem zmizí – a najednou se díváte na někoho jiného, koho v zrcadle běžně nevídáte. A to vám dá svolení vstoupit do úplně jiného souboru impulzů a myšlenek.“

Ve fiktivním pohledu do zákulisí hororové klasiky Upír Nosferatu (1922) Dafoe ztvárnil německého herce Maxe Schrecka, o němž kolovaly legendy, že je skutečným upírem. Režisér E. Elias Merhige i Dafoe to vzali za tento spekulativní a přirozeně nerealistický konec, takže zejména herec měl před sebou hotovou performativní hostinu. Štábu se ukazoval vždy jen v masce a choval se jako upír, respektive upír předstírající skutečného herce, o němž si Dafoe vše nastudoval. „Můj výzkum té doby se tam promítá, jelikož to byla variace na něco, co už existuje. Měl jsem tedy co kopírovat. Ta postava se nachází v Upírovi Nosferatu a já ji začal napodobovat, načež jsem se vydal vlastním směrem.“

Přestože film byl přijatý rozporuplně a natěšení cinefilové v něm nacházeli jen prázdný výtažek hutného mýtu, Dafoe publikum uhranul skoro stejně jako za expresionismu Max Schreck. Byla z toho druhá oscarová nominace a také první neproměněná šance na Zlatý glóbus.

Také jste zapomněli, že si Willem Dafoe zahrál v dosud posledním filmovém dobrodružství pana Beana? A jak si to vychutnal! Jistě, britský popleta si ve Francii vybere své světlejší chvilky, ale jakmile se v téhle taškařici přichucené filmem o filmu, která vrcholí na festivalu v Cannes, objeví Willemův smyšlený režisér Carson Clay, o zábavu je teprve postaráno. Herec si viditelně užívá roli, která mu umožňuje své okolí zastrašovat a vylévat si na něm vztek, ačkoli vše se odehrává v duchu komedie o nečekaném průniku Beanovy životní grotesky s „uměním“ narcistického Claye.

Bean nejprve pedantskému režisérovi naruší výrobu bombastické reklamy a následně zachrání projekci Clayova filmu před znuděným publikem. Snímek je totiž kýčovitou reklamou na ego tvůrce, jehož jméno se v úvodních titulcích objeví hned čtyřikrát. Dafoe úžasně znázorňuje svou pohlcenost do sledovaného díla, jehož nabubřelost ostatní prohlédli, a závěr filmu vyloženě krade křepčícímu Atkinsonovi. Zvládl tak čistou komedii stylem, který je rozpoznatelně jeho a díky němuž s ním chce tolik mladých herců spolupracovat.

„Moc si užívám práci s Larsem, protože cítím tu výzvu a jsem tím pohlcený,“ vysekl Dafoe poklonu dánskému filmaři Larsi von Trierovi, jenž vytíženého herce podruhé obsadil do možná nejkontroverznějšího filmu 21. století. „Komplikovaný film, ale krásný. Vyjadřuje totiž velmi zajímavé věci o zármutku, sexualitě, o ženské moci, o mužském odmítnutí ženské moci…,“ rozpovídal se na adresu filmu, který začíná pornografickou scénou sexu mezi manželi, jejichž nehlídané dítě mezitím vypadne z okna.

Pár odjíždí v rámci terapie na odlehlou chatu, kde dochází až k masochistickým expresím vzájemných potlačovaných postojů a emocí. Tělesné herectví Charlotte Gainsbourg vyjadřuje prvotní strach a archetyp temné ženské síly vyvěrající z přírody, zatímco Dafoe hraje spíš racionálního terapeuta snažícího se udržet si od tragédie a od svého „subjektu“ odstup. Tím se projevuje latentní misogynie postavy, na které si řada kritiků smlsla. To ale podle herce není fér, jeho hrdina postupnou ztrátou kontroly zvýznamňuje i tematické protiklady k destruktivní síle trpící ženy, přičemž právě dvojí metr poselství i herectví je obrovskou devízou skandálně nahlíženého snímku.

Horor Čarodějnice z roku 2015 Willema Dafoea uhranul a od té doby doufal, že bude moct pracovat s jeho režisérem Robertem Eggersem. Po vzájemné schůzce mu Eggers poslal scénář k Majáku, v němž měl mít jediného hereckého kolegu – Roberta Pattinsona. Na vyprávění o dvou osamělých strážcích majáku na sklonku 19. století se není snadné napojit, ztotožnit se totiž musíte se samotnými postavami. „Víte, výzvy jsou zároveň požehnání. Způsob natáčení, filmový jazyk v Majáku, byl velmi jasně daný. Bylo to zřejmé v našich činech a také v tom, jak jsme se postupně rozpadali. A právě to vytvořilo pevnou strukturu, ve které jsme mohli žít v tom světě, prožívat ty situace a vzájemně na sebe reagovat,“ mluvil Dafoe o soustavném hereckém vytížení v rozhovoru pro MovieMaker.

Na jednu stranu mohl improvizovat a vyřádil se například na specifickém akcentu. „Po nějaké době jsme zkoušeli různé přístupy, ale pak jsme si začali uvědomovat, že existuje jen jeden správný přízvuk, protože to tak bylo napsané – a cokoli jiného se s tím spíš bilo.“ S Eggersem sáhli po přízvuku „klasického filmového piráta“ a zbytek práce odvedl hercův expresivní obličej, který byl málokdy v takové permanenci. Jeho postava je jakousi mystickou až démonickou personifikací lidské izolace a Dafoe hravě zastiňuje Pattinsona, o němž se už tehdy hovořilo jako o čelním talentu své herecké generace.

Prohlédněte si žebříček nejlepších herců na Kinoboxu.

Zdroje: KVIFF, MovieMaker, Vulture, Variety, BFI