Jeden ze štafety
- Dokumentární
- Sportovní
Lev za Mimořádný přínos českému filmu je udělován už od prvního ročníku - byť až do roku 2009 šlo o "Dlouholetý umělecký přínos..." -, pročež na úvod smekněme před jeho držiteli a držitelkami, kteří do jednoho jsou (resp. vesměs bohuže byli) formáti jako hrom: František Vláčil, Jan Švankmajer, Karel Kachyňa, Jiří Menzel, Miloš Forman, Jiří Krejčík, Miroslav Ondříček, Věra Chytilová, Otakar Vávra, Juraj Jakubisko, Theodor Pištěk, Stella Zázvorková, Jan Němec, Ivan Passer, Vojtěch Jasný, Juraj Herz, Jana Brejchová, Zdeněk Svěrák a Josef Somr.
Letos tento pomyslný klub rozšíří architekt a výtvarník Karel Černý. Plzeňský rodák (* 7. dubna 1922) si poprvé přivoněl k filmu na prahu dospělosti, když byl se svým tehdejším děvčetem v podstatě náhodou přizván do komparsu romance Ohnivé léto (1939). Před kamerou se pak mihl ještě několikrát, ovšem jeho skutečná filmařská kariéra se brzy vydala zcela jiným směrem.
Vystudoval v Praze architekturu a na přelomu čtyřicátých a padesátých let se vrhnul do práce s plnou vervou. Jako výtvarník se tak podílel kupříkladu na dnes už legendární Cestě do pravěku (1955). Samostatnou práci architektonickou poprvé odvedl na příběhu Emila Zátopka, nazvaném Jeden ze štafety (1952). V následujících letech a desetiletích spolupracoval na téměř stovce filmů a více než stovce televizních inscenací a seriálů.
Z těch nejproslulejších a nejpopulárnějších jmenujme například Krále Šumavy (1959), Černého Petra (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965), Intimní osvětlení (1965), Hoří má panenko (1967), Hříšné lidi města pražského (1968), Nebeské jezdce (1968), Ecce Homo Homolka (1969), Smuteční slavnost (1969), Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977), Tajemství proutěného košíku (1978) či třeba Lucii, postrach ulice (1980).
Vrchol jeho tvorby ale bezpochyby přišel na začátku osmdesátých let, kdy si na svého dřívějšího častého spolupracovníka vzpomněl Miloš Forman, který se už jako americký občan chystal natočit v Praze svého Amadea (1984). Za práci na tomto celosvětovém hitu byl architekt Karel Černý vyznamenán cenou Americké akademie filmových umění a věd – Oscarem.
Jeho barrandovské kariéře ovšem „úspěch na Západě“ příliš neprospěl a soškou samotnou se její majitel až do revoluce nesměl chlubit. Ve svobodnějších časech ovšem vyznamenání evidentně putovalo z ruky do ruky, o čemž svědčí i jeho dnešní ošoupanost. Do bytu v jihočeském Táboře, kde hollywoodské vyznamenání dnes přebývá společně s panem Černým, ovšem už zanedlouho přibude obyvatel zbrusu nový a řádně nablýskaný – křišťálový Český lev!
