František Vláčil

Básník filmového plátna a rozporuplná osobnost František Vláčil se narodil 19. února 1924 v Českém Těšíně. Dětství trávil ve Frýdku Místku a v Brně, kde po krátké etapě na pražské UMPRUM vystudoval estetiku a dějiny umění na Masarykově univerzitě. Silný cit pro výtvarné umění a významotvorné obrazy se do jeho následné filmové tvorby silně promítl. Již během studií vedl školní filmový klub s velmi záhy se uchytil v brněnském studiu kresleného a loutkového filmu. Později přešel k Studiu populárně vědeckých a naučných filmů a během vojenské služby pro Československý armádní film natáčel propagandistické krátkometrážní snímky. Vrcholem jeho rané tvorby se stal poeticky laděná Skleněná oblaka (1958), kde skrze malého chlapce nostalgicky nahlíží na prostředí letiště. Výrazná poetika a precizně komponované obrazy pak přenesl do svého svérázného celovečerního debutu Holubice (1960), který byl uveden na festivale v Benátkách. Ačkoliv tvořil paralelně s vznikající novou vlnou, jeho svébytná tvorba si razila vlastní cestu mimo novovlnný proud. Snímkem Ďáblova past (1961) odstartoval období historických balad, na které nahlíží doposud nevídanou optikou, vyznačující se stylizovaným a kontrastním černobílým obrazem, lyrickým plynutím a obrazovou symbolikou. Posléze začal připravovat svůj nejslavnější a ve své době nejdražší projekt na motivy předlohy Vladislava Vančury Markéta Lazarová (1967). Monumentální projekt s mladou Magdou Vašáryovou a hudbou Zdeňka Lišky se natáčel 18 měsíců a překročil původní rozpočet. V kapitolách vyprávěný příběh dnes mnoho lidí považuje za tuzemsky vůbec nejlepší dílo. Vyrobené kulisy a kostýmy Vláčil využil pro další středověký snímek Údolí včel (1967), kde tematizuje otázku víry a skrze dvě hlavní postavy zrcadlí dva protichůdné pohledy na svět. Film byl paradoxně dokončený ještě před Markétou Lazarovou, do premiéry však putoval až později a nesetkal se s obdobným nadšením, ačkoliv zpětně se mu dostalo zaslouženého uznání. Jeho první barevný film Adelheid (1969) zasadil do poválečného období. Protagonistovi jako příslušníkovi zahraničního odboje je přidělen chátrající zámek, společně s německou služkou. Době navzdory se začnou sbližovat, což vede k fatálním následkům. Politický režim tematiku odsoudil a Vláčilovi byl z Barrandova odejit. Útočiště nalezl v Krátkém filmu, kde natáčel dokumenty o umění a architektuře, ve kterých zachoval poetiku sobě vlastní. Na toto období zpětně vzpomíná jako to vůbec nejšťastnější. Zmínit můžeme například symfonický portrét zasněžené Prahy Město v bílém (1972) či lyrickou procházku Praha secesní (1974). Pod hlavičkou Gottwaldovských studií natočil dva středometrážní filmy Pověst o stříbrné jedli (1973) a Sirius (1974), kde figurují dětští protagonisté. K celovečerní tvorbě se mohl navrátit až prostřednictvím doporučeného a tendenčně napsaného scénáře, z něhož vznikl tesknem nabitý Dým bramborové natě (1976). Z průměrného textu Vláčil vytvořil melancholický obraz stárnoucího doktora, jenž se po letech na vrcholu musí smířit s rolí venkovského doktora. Do poválečného rurálního období se navrátil Stíny horkého léta (1977), za které si odnesl hlavní cenu Karlovarského festivalu. Navázal obrazy ze života skladatele Antonína Dvořáka Koncert na konci léta (1979) a niternou zpověď nenapravitelného alkoholika přinesl dramatem Hadí jed (1981), kde se vrátil k černobílému obrazu. Sám bojoval s celoživotní závislostí na alkoholu a depresemi, čímž filmařské výpovědi dodal na intenzitě. Pasáček z doliny (1983) opět se odehrávající v poválečné vísce zapůsobil uhrančivým propojením přírody a lidského nitra, stejně jako násilím prostoupený Stín kapradiny (1984), který uvedla porota festivalu v San Sebastianu. Jedinkrát zabředl i do televizní tvorby, když adaptoval předlohu Lva Nikolajeviče Tolstého Albert (1985). Svou fascinující filmografii uzavřel životopisem Karla Hynka Máchy Mág (1987), jež sám Vláčil posléze označil za špatnou a skončil s filmováním. Kvůli horšícímu se stavu a prohloubeným alkoholickým problémům během natáčení často chyběl. Stihl ještě krátkometrážní portrét Jana Buchy Pražský Odysseus (1989), kterým svou kariéru definitivně uzavřel. Režisérovu pozoruhodnou osobnost zachytil v rámci cyklu GENUS (1995) Karel Smyczek, který byl hlavním dětským hercem Vláčilova debutu. Vláčil se napříč kariérou objevil v několika epizodních rolích, z nichž nejpamátnější ztvárnil v Menzelově Slavnostech sněženek (1983). Obdržel několik cen za celoživotní dílo a po revoluci se stal prezidentem České filmové a televizní akademie. Zemřel roku 1999 v nedožitých 75 letech. Zanechal po sobě dodnes fascinující umělecké dílo, ke kterému se pravidelně navracejí filmový badatelé, teoretici a především diváci.