Středověk na filmovém plátně: 10 přehlížených filmů, které jej zachycují působivě a uspokojí i náročnější publikum

Snad každý viděl Statečné srdce nebo Království nebeské a většina diváků a divaček dovede zpaměti odříkat slavné zaříkadlo z kultovního Excaliburu, popřípadě si vybavuje šermířský skon Seana Conneryho za zvuků kapely Queen v Highlanderovi.

Filmové vykreslení středověku se liší nejen dle zvolené dějinné etapy a lokací, ale také dle preferovaného žánru – mytologické zázemí plné legend a hrdinských balad svádí filmaře k fantaskním motivům; boje o královské koruny se otiskují v díle Shakespeara, které proniká do nespočtu volných adaptací, a například tajuplnost a zloba pobožných komunit ústí do napínavých příběhů s detektivními či inkvizičními liniemi jako Jméno růže.

Tento text naváže na aktuální premiéru očekávaného velkofilmu Jan Žižka a připomene desítku filmů s čistě realistickými motivy, které se pokouší o věrohodné zachycení doby přibližně od 5. do 15. století. Výše zmíněné a notoricky známé snímky upozadíme na úkor obecně přehlížených, leč působivě natočených děl, které coby kolekce mohou středověk vybarvit dost komplexně v jeho fyzickém, politickém i duchovním rozsahu.

Jeden z největších klenotů němé éry kinematografie je průsečíkem několika stylistických tradic. Snímek dánského režiséra Carla Theodora Dreyera vypráví mučednický příběh Johanky z Arku (Maria Falconetti), která stane před inkvizičním tribunálem v předem prohraném procesu, v němž se sváří dívčina nevinná svátost a proradný klerikalismus.

Z pohledu výpravy nejde o typické dobové dílo, neboť Dreyer vrhá pozornost především na detaily herců v prostoru soudní síně a Johančiny vězeňské kobky, čímž dosahuje impresionistického duševního efektu po vzoru tehdejší francouzské tvorby. Toto vnoření se do mysli obžalované a do prostředí iracionálních církevních a politických hodnostářů dále podporuje užívání pokřivených kulis v souladu s německým expresionismem a nelineární střih pro změnu evokuje postupy sovětské montážní školy.

Výsledkem je mistrovské dílo, které nejenže zapadá do učebnic možností filmové formy, ale absencí lidské řeči rovněž vypovídá mnohé o tehdejším honu na čarodějnice a o nespravedlnosti těchto procesů. Vynikající je v tomto ohledu také československé Kladivo na čarodějnice, které se odehrává v 17. století.

Shakespearovským tragédiím se přece jen nevyhneme, přičemž archetypální zápletky slavného dramatika snad nemohou dopadat na úrodnější půdu, než jakou skýtá středověké Japonsko a tamní boje mezi feudálními vladaři. Krvavý trůn je jedním z nejlépe přijímaných filmů Akiry Kurosawy, a přestože se nachází ve stínu úspěšnějších Sedmi samurajů, jeho macbethovský příběh rezonuje v zamlžených lesích kolem Pavučinového hradu silně a působivě.

V oněch lesích zabloudí generálové přilehlých pevností Miki a Wašizu, jimž se zjeví jasnozřivý duch a předpoví jim rychlý růst ve společenské hierarchii. Wašizu v podání Tošira Mifuneho na popud proroctví a našeptávání své ženy zavraždí hradního pána a získává předpovězenou moc, za niž ale musí zaplatit strašlivou cenu.

Krvavý trůn sice zcela neopomíjí fantaskní motivy, ale vetchý věštec spíše než skutečnou nadpřirozenou bytost symbolizuje úpadek Wašizuova ducha, zkaženého mocichtivostí a rozviklaného nebezpečnými sny o zradě. Intrikaření ostatně ve středověkých dobách řídilo jednání mnoha rodů a jejich ambiciózních představitelů.

Snímek možná není tak výpravný a velkolepý jako jiná Kurosawova díla, ale buduje hutnou atmosféru a středověk představuje jako mlhou a napětím obestřené období, v němž se musel mít každý na pozoru i sám před sebou, natožpak před ostatními vlivnými druhy.

Tvorba švédského režiséra Ingmara Bergmana, jednoho z čelních představitelů světového autorského filmu padesátých a šedesátých let, vydá na obsáhlé interpretační eseje. Jedním z jeho nejcitovanějších a nejrespektovanějších filmů je enigmatická Sedmá pečeť, v níž se rytíř v podání Maxe von Sydowa vrací z křížové výpravy a usedá k šachové partii se samotnou smrtí.

Dobově zcela nespecifikovaný příběh se lehce opírá o fantaskní motivy, které ale pouze prohlubují Bergmanovo vzývání lidské víry a její konfrontace s „mlčením boha“, což je důležitý motiv snímku. Sedmá pečeť nemá být zcela autentickou výpravou do určité dějinné etapy, nabízí spíše alegorické a nadčasové pojednání o hledání víry ve světě, jímž otřásají znepokojivé a děsivé vlivy.

Ač tedy může narážet na moderní dobu poznamenanou holokaustem a nukleární hrozbou, Bergman volí středověké reálie, přičemž výjevy na inkviziční procesy a pochody flagelantů se jeví historicky vzdálené, přestože do určité míry probíhají dodnes. Film vychází z režisérovy divadelní hry, ale nepostrádá oslnivé scenérie, v nichž se mísí náboženská symbolika s více naturalistickými záběry na morem zasažené komunity a mrtvá těla.

Sedmá pečeť tedy spíše převádí středověké motivy do filosofické roviny, kterou můžeme snadno aplikovat na libovolnou historickou éru, zatíženou pochybami a všudypřítomnou smrtí.

Tříhodinová životopisná pouť slavného ruského ikonografa 15. století patří k filmům, které by měl mít každý možnost spatřit na velkém plátně. Sovětský režisér Andrej Tarkovskij rozplétá trpělivý příběh, který více než o lidské psychice a zřetelných motivacích vypovídá o zuboženém světě, jímž se protagonista s uměleckou duší plahočí.

Andrej Rublev nejenže maluje nádherné černobílé scenérie, ale znázorňuje rovněž středověké období před nástupem carského režimu ve vší šokující a násilné podobě. Některé sekvence útoku tatarských skupin a mučení obyvatel se i dnes sledují s obtížemi.

Pro málokterý snímek platí, že se do něj publikum musí pohroužit a zvyknout si na jeho pomalé tempo, z něhož vyplouvá mnoho velkých myšlenek o náboženství, represivním režimu či o bujaré a současně potlačované umělecké tvořivosti, která naráží na okolní nepřívětivý svět. Nadčasový film byl v Sovětském svazu dvě desetiletí cenzurován, ovšem dočkal se opětovných uvedení a je považovaný za jeden z vrcholů světové kinematografie.

Pokud si jeden tuzemský snímek zaslouží zmínku, pak je to rozhodně baladická Marketa Lazarová, která bývá zahraničními weby či publikacemi vyzdvihována jako jeden z nejlepších evropských filmů historie. Režisér František Vláčil zadaptoval knihu Vladislava Vančury do středověké básně, již ověsil rozličnými motivy a obrazovou imaginací, s níž mohl soupeřit i s Andrejem Tarkovským.

S rozpočtem tehdejších 12 milionů korun (dnes by šlo minimálně o desetinásobek) se dodnes jedná o nejvýpravnější a audiovizuálně nejpůsobivější český snímek. Třinácté století Vláčil vybarvuje jako zasmušilé a zablácené dějiště pohanských loupežných skutků a demonstrativního soužení mladé protagonistky (Magda Vašáryová), jejíž láska prochází ve středověké pustině těžkou zkouškou. Vláčil zhmotňuje prostředí, v němž má lidský život pramalou hodnotu a kde chorálová hudba Zdeňka Lišky doplňuje poetické proslovy hrdinů, jež z úst špičkových herců jako Josef Kemr nebo Vladimír Menšík neztrácí působivost navzdory jejich myšlenkové rozevlátosti.

Marketu Lazarovou je místy obtížné sledovat pro nepoddajné vyprávění, ale nelze z ní spustit oči jako z uměleckého artefaktu, který beze zbytku naplňuje představu o temném středověku a zobrazuje strašlivý úděl žen, jež obludný řád věcí dohání až k šílenství. Podobná díla už dávno nevznikají, ač jejich přijetí výrazně spoléhá na schopnost publika napojit se senzuálně.

Takřka zapomenutý litevský snímek je ve světě známý také pod názvy Northern Crusades (Křížové výpravy severu) a Herkus Mantas. Druhé jméno odkazuje k protagonistovi a historické postavě povstalce, jenž ve 13. století vedl pruský lid v lítých bojích proti křižákům, kteří hodlali zemi dobýt a rozšířit v ní křesťanskou víru.

Nepřítelem je ve filmu Řád německých teutonických rytířů, přičemž ve své době měl film pro Litevce vysoce aktuální význam, neboť se shýbali pod vládou Sovětského svazu. Vedle politických paralel ale Sám proti bohům zaujme palčivým znázorněním středověku, které se příliš neliší od depresivních účinků Markety Lazarové, a navrch nešetří bojovými sekvencemi.

Ty jsou velmi působivé hlavně díky zapojení stovek komparzistů a ještě po půl století vypadají epičtěji než jakákoli scéna v Jáklově Janu Žižkovi. Zde se ostatně nehraje na hollywoodský efekt a buduje se tíživá atmosféra, v níž se dostává také na psychologii postav. Takřka dvě a půl hodiny dlouhý snímek nás ale primárně naočkuje středověkou depresí a některé výjevy, jako například záběr na děti s vydrápanýma očima, spadají až do hororových nočních můr. Film je dnes bohužel obtížně dohledatelný, obzvláště pak s překladem.

Poslední velkofilm legendárního Akiry Kurosawy byl po celém světě přijatý jako ohromující triumf a vysloužil si čtyři nominace na Oscara. Ran vychází ze shakespearovského Krále Leara a vypráví o stárnoucím dobyvateli, jenž na sklonku středověké éry rozděluje své panství mezi tři vypočítavé syny.

Kurosawa se jako tradičně spoléhá na propojení divadelní nátury a expresivního herectví s rozmáchlou výpravou plnou krajinomaleb a bitevních scén, čímž vytváří pohlcující a realistický obraz tehdejšího feudálního systému. Japonský středověk zde sice pozbývá špinavosti toho evropského a děj se odehrává na prosluněných planinách či v honosných sídlech, ale na světě mocí zaslepených postav přesto ulpívá krev a hrůza. Jak praví jedna vedlejší postava, „duševně zdraví mohou být pouze blázni“.

Snímek nepodává detailní psychologická vodítka a odvíjí se od známého příběhu, který lze aplikovat na jakoukoli dějinnou etapu. Zdejší dobové zasazení je ovšem díky krásným kostýmům a rekvizitám realistické a opírá se také o samurajské kodexy v plném rozkvětu nebo o drsné výjevy násilí, jaké ke středověku po celém světě zkrátka patřily. Ran trvá 160 minut, během nichž nabídne dostatek pamětihodných scén, jimž se v rámci tamní tvorby vyrovná snad jen podobně situovaný Kagemuša (1980) od stejného režiséra.

Historicky první a dodnes nejvýsadnější snímek natočený v jazyce severských Sámů nese v některých překladech název Průvodce či Kouzelník. Základem pro film byla starodávná sámská pověst o pomstě, již vykonává mladík Aigin na nepřátelských Čudech, kteří zavraždili jeho rodinu.

Stopař se odehrává kolem roku 1000 v arktických částech dnešního Norska, a ačkoli trvá 86 minut a v jádru reprezentuje akční survival drama o mstícím se hrdinovi, dokáže publiku přiblížit nehostinný svět tamních obyvatel. Natáčelo se ostatně v teplotách atakujících minus 50 °C, tudíž účast sámských herců byla nutná už proto, že lidé zvenčí by v daných podmínkách nezvládli pracovat.

Hlavní devízou snímku zůstává právě jeho autenticita a propojení postav s mrazivou přírodou, která je charakterem sama o sobě. Norský režisér Nils Gaup na zimu nedbal a natočil národopisnou sněhovou odyseu, která prolíná naturalismus Flahertyho Nanuka s heroismem středověkých legend a skýtá ojedinělý, podobnou mírou poučný i strhující zážitek. Stopař byl nominovaný na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a inspiroval nepovedený remake Cesta bojovníka z roku 2007.

Při představě temného, morem stíhaného středověku vytanou mnoha lidem na mysli hororové scénáře. Rozhodně je mezi nimi také Christopher Smith, jenž na své napínavé snímky Metro a Izolace roku 2010 navázal znepokojivou Černou smrtí. Ta nás zavádí do izolované anglické vesnice, která v polovině 14. století záhadně vzdoruje všudypřítomnému moru a v níž se podle biskupského vyslance Ulrica (Sean Bean) může skrývat děsivé tajemství.

Jak uvádí text distributora, Černá smrt se inspiruje klasikami jako Rituál nebo Conradovým Srdcem temnoty a zkoumá lidskou víru a obsese v uzavřené komunitě, která se s nepřívětivým okolním světem vyrovnává po svém. Stominutový snímek disponuje známými herci, kvalitní hudbou a také depresivní mysteriózní kulisou, jež nechává publikum až do konce na pochybách, kam vlastně příběh směřuje.

Černá smrt se, pravda, nevyrovná stylistické virtuozitě a spirituálnosti Tarkovského či Kurosawy, ale když dojde na představu středověku jako zamlženého dějiště, na němž náboženské zanícení požírá racionalitu a kolem něhož se v blátě povalují lidské ostatky, těžko naleznete kvalitnější a poctivěji natočený příspěvek. Asi by to chtělo ještě se strměji odchýlit od mainstreamového proudu, ale Černá smrt se i tak pozoruhodně vyhýbá čitelným klišé a středověký portrét podává s neoddiskutovatelnou přesvědčivostí.

V posledních dnech nás německá a česká bulvární média zásobovala dezinformacemi, že se zakazují filmy s Vinnetouem. Není to pravda. Je ale pravda, že mayovky jsou v něčem překonané a třeba i lehce rasistické?