lamps
Komentáře

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 dalsi posledni
  • 75%
    0
    0
    15. 10. 2019
    Blíženec (2019)

    Nevěřil jsem, že se Hollywood ještě vzchopí k takhle čistému akčnímu blockbusteru. Navzdory všem nevyhnutelným změnám v průběhu produkce je vidět, že se jedná o devadesátkový Bruckheimerovský námět v plné parádě - v centru stojí protagonista výjimečně zdatný v likvidaci padouchů, potenciální romantická linie je zcela potlačena a spiknutí vede až k nejvyšším příčkám, ale není zatíženo žádnými politickými ani sociálními kontexty. Vyprávění vytváří jednoduchou hyperrealitu, v níž existují jen inkriminované dvě strany konfliktu a nic jiného není důležité. Ang Lee pak čistým obrazem a digitálními úpravami tohle pojetí podtrhuje a opravdu pomáhá vytvořit alternativní svět, který jsem ale neměl nejmenší problém přijmout a nechat se jím alespoň na úrovni poctivého akčního zážitku pohltit. Samotná akce není statická a vynucená, nýbrž poměrně různorodá a posouvající děj, přičemž digitální look oči rozhodně nemučí a do zmíněného konceptu zapadá. A co víc, akce není zase tolik a sází se také na interakce postav, které jinak jednoduchou story usměrňují. Nejde o žádné revoluční žánrové blbnutí, na to je příběh pořád hodně standardní a v rozvíjení některých motivů nevynalézavý a zkratkovitý, ale staromilný nádech mi jinak imponoval a Lee mi po dlouhé době nabídl 3D komfort, v němž vidím perspektivní vizuální budoucnost (byť chápu, že mnoho diváků ten zmíněný hyperrealistický styl ihned nepřijme). Osobně jsem ještě čekal, že to bude ve stylu devadesátek značně vtipnější - ta serióznost mi k tomu místy úplně neseděla.

  • 75%
    0
    0
    14. 10. 2019

    Viděl jsem pouze prodlouženou verzi a nemohu se pouštět do srovnávání, ale vystačím si s logickým faktem, že Director's Cut by měl být tím stoprocentním vyjádřením hlavního tvůrce filmu - a určitě chápu, proč Cameron Crowe k tomuto kroku přistoupil. Jedná se o příběh s mnoha významy, které se často nepodávají explicitně, ale divák je musí vyčíst z interakcí postav, z jejich vztahu k muzice, z nikdy nekončící éry hippies, která se do aktérů otiskuje, i z muziky samotné. A jestliže hudební fachman Crowe zvládá žánr road movie v tom nejuvěřitelnějším odkazu na vlastní hudební tripy či vyprávění ve stylu fiktivního Reinerova This Is Spinal Tap, tak se bohužel neubrání častým opakováním a minimálně v režisérském sestřihu začnou konflikty mezi více či méně vykreslenými aktéry občas dost nudit. Musím ale uznat, že kdykoli jsem měl nutkání přetáčet, po chvilce mi v tom zabránil nějaký chytrý či vtipný dialog nebo scéna, během níž na mě poselství filmu vkusně a nenásilně doléhalo. Almost Famous je film pro užší skupinu diváků, kterým nevadí trpělivě přijímat osobní autorskou vizi a společně s hlavní postavou procházet světem, jenž se zdá být v průběhu důležitější než jeho příběh. Nebyl jsem úplně vtáhnut a podruhé bych do toho asi nešel, ale jako milovník tehdejší hudby a přemýšlivějších generačních děl jsem za zkušenost s tímhle většinově přehlíženým snímek rád..

  • 40%
    0
    0
    14. 10. 2019

    Hezký pokus, který ale nad vodou drží jen experimentální forma "na jeden záběr", díky níž jsme nonstop s hrdinkou a nelze moc dopředu odhadnout závěrečný twist, a jako vždy přesvědčivá či chvílemi jen vizuálně bezchybná Elizabeth. Příběh je hrozně nudný a hloupý a finální rozřešení tenhle dojem vlastně nenarovnává, jen k němu podsouvá trochu jiná zdůvodnění.

  • 60%
    0
    0
    14. 10. 2019
    Kořist (2019)

    Nemastné neslané krmení smrtonosných predátorů, které sice žádného žánrového gurmána úplně neurazí, ale při vzpomínce na rannou a značně nekompromisnější nabídku Alexandre Aji přesto vyvolá v břiše jen neškodné kručení. Piranha 3D, byť vlastně kolosální šílenost, byla mnohem více zábavná a filmařsky odvážná. Kořist se drží postav a dokáže je divákovi přiblížit, ale zubatou aligátoří hrozbu nezvládá podat naturalisticky a napínavě, jak by se slušelo. Přesto ale dobrá jednohubka s více než dobrými herci od dobrého režiséra, který ale býval skvělý, což v tomhle případě velmi zamrzí.

  • 65%
    0
    0
    14. 10. 2019

    Vyprávění postavené na zažitém souznění s jednotlivými charaktery a hlavně na soundtracku, jenž rozhodně patří mezi 10 vůbec nejlepších. Bohužel aktérů je příliš mnoho a nějaký ucelující cliffhanger slabý až neexistující, tudíž není moc šance příběh postav nějak výrazněji prožít. Americké graffiti přineslo mnohem komplexnější vývoj protagonistů a silné zakončení, Dazed and Confused je pouze pohodovým a dost povrchním náhledem na dospívání v zobrazované době - kromě písní si nejvíce zapamatujeme šikanátora Bena Afflecka a playboye se slabostí pro zrzky Matthewa McConaugheyho, jenž si právě zde začal pilovat své libozvučné "Alright".

  • 0%
    1
    0
    11. 10. 2019
    Premiér (2019)

    Dvě slova opačného významu - jestliže genius loci značí duševní souznění s místy, na jaké se rádi vracíme, Jaromír Soukup znamená duševní zprznění hlísty, nad nimiž leda zvracíme. Rým patentován.

  • 80%
    2
    0
    4. 10. 2019
    Joker (2019)

    Je Joker filmem jednoduše skvělým? Jako odpověď se mi vnucuje argument, že i sebedokonalejší umění občas plně funguje teprve tehdy, když pozorovatel přestane vnímat, že o velké umění jít má. U Jokera jsem se nemohl celou dobu zbavit pocitu, že sleduji něco skvělého a oslovujícího, co ale ve finále jede po odtažité a neosobní vypravěčské trajektorii. Brilantní momenty černého humoru a přesvědčivého propadu do depresivní duševní skořápky vyšinutého klauna tak střídají prvoplánové zjednodušující sekvence a zvraty, jež narušují vnucovanou realistickou auru (propojení s batmanovským univerzem, nedůslednost detektivní dvojice a svědka jednoho zásadního činu). Ve Phillipsově podání je celá společnost lautr zlá nebo zmagořelá, takže není problém zažehnout revoluci jedním (pravda značným) zločinem na úkor lidí, kteří si vlastně nic jiného nezasloužili. A přesto přese všechno se mi Joker líbil a pod 4* by mě jít ani nenapadlo. Je to totiž především nevídaná one-man-show s dráždivým psychologickým podkladem, jehož vrstvy a hranice mě zkrátka bavilo odkrývat. Výborně nejen zahráno (Phoenix ho má letos jistého), ale také ozvučeno (někdy sice hudba vystupovala z děje na můj vkus až moc, ale husinu naháněla stále solidní) a zrežírováno, s několika wow-momenty, které z hlavy nevyženu, i kdybych ten film už v životě neviděl. Zajímavá vize zrodu ikonické postavy, jejíž sociální kontext sice nefunguje zdaleka tak, jak bylo zamýšleno, ale minimálně z cinefilního hlediska jsem za její realizaci nesmírně rád.

  • 85%
    1
    0
    26. 9. 2019

    Vlastně dokonalá práce. Jedinou slabinou je příliš silné tlačení diváka do interpretace, že dobrý člověk Diego byl ve finále obětí po slávě lačnícího Maradony a chaotické neapolské společnosti. Ale jinak jde opět o příklad strhující dokumentární filmařiny pro divácké masy, která skrze ústřední motiv vnitřního souboje Maradonových osobností předkládá jednak věrohodný psychologický portrét slávou zmítaného muže, jednak kontroverzní příběh geniálního fotbalisty, jehož původ a postavení se až děsivě překrývaly s náturou nenáviděné, zločinem prolezlé Neapole (proto se také víceméně přeskakují předchozí angažmá a hráčský důchod. Fotbal je sice základním jádrem, ale Kapadia připodobňuje vývoj Maradonovy kariéry k různým osobním, politickým i společenským faktorům, tudíž vzniká hodnotný a v závěru také emocionální dokument především o Maradonovi - člověku, ovlivňovaném okolím a vlastní neústupnou povahou. Tak se sice obrázek kontroverzního bouřliváka trochu idealizuje, ale argumentační síla a formální kumšt zůstávají na vysoké úrovni. I divák fotbalem nedotčený by neměl mít sebemenší problém se do téhle životní pouti plně vcítit.

  • 70%
    1
    0
    25. 9. 2019

    Sympatická konverzační komedie, kterou zdobí velmi civilní a přesné herecké výkony (hlavně díky mužskému osazenstvu jde o jeden z nejpovedenějších castingů osmdesátek), několik velice vtipných dialogů a náramný soundtrack, který rovněž patří k těm vyloženě památným. Jen mi přijde, že se Kasdan mohl za doprovodu těch skvělých songů více režijně odvázat (jako v povedené úvodní sekvenci) a že mohl zaparkovat tu pohodovou vztahovou šarádu v trochu výraznější a hlubší pointě. Příběh končí v průměru, ale za herce, dramatický jemnocit, příjemný humor a Meg Tilly s pružnou hot postavou ho stojí za to s postavami prožít.

  • 70%
    1
    0
    25. 9. 2019

    Těžká pohodovka, která po dramatickém Endgame chtěla fandům připomenout, že Marvel je v prvé řadě fun territory blockbusterové filmařiny. První polovina je opravdu zábavná a až mě zarazilo, jak může být snímek o superhrdinovi s romantickou teenagerskou linií kvalitativně tak napřed před většinou čistokrevných teenagerských komedií - Peterovy trable s jeho láskou a následné dilema kolem vlastní totožnosti fungují skvěle jak po stránce humoru, tak i jako důležitý příčinný prvek zásadního záporáckého twistu. A vůbec, celé je to vlastně hrozně příjemná podívaná, kterou si určitě užijete, pokud máte rádi postavu Spider-Mana a celý ten marvelovský vesmír, který umožňuje i docela rafinované začlenění iluzorních motivů a originálního antagonisty. Bohužel to sráží křečovitá druhá polovina, která nejprve diváka otupí zbytečně zdlouhavou iluzorní sekvencí a následně mu naservíruje komediální finále, v němž má jít postavám seriózně o krk, ale oni si doběhnou ke korunovačním klenotům a vyměňují si u nich své tajné slabosti. Akce také nic moc a konečný osud záporné postavy docela neadekvátní vzhledem k jejímu potenciálu. Koncept cestování po známých evropských lokacích však zmáklý takřka bez výhrad a zajímavá potitulková scéna podtrhuje debilní rozhodnutí Sony nepokračovat v tak nadějně rozehrané story.

  • 75%
    1
    0
    25. 9. 2019

    Oblíbený koncept honu na člověka v neokoukaném prostředí divoké africké savany. Cornel Wilde si očividně udělal celý film skoro sám, ale vzhledem k svižnému a inteligentnímu výsledku mu tvůrčí narcismus nelze mít za zlé. Film skóruje hlavně díky silnému protagonistovi, nezkreslené jednoduché zápletce a důrazu na fyzické propojení s okolní nebezpečnou přírodou. Tempo v závěrečné třetině trochu kolísá, ale vyprávění zase zapojuje sympatický humánní přesah a dojímá závěrečným gestem, které zdůrazňuje přirozený respekt a řád krutých, ale spravedlivých domorodých tradic.

  • 60%
    1
    0
    25. 9. 2019
    Invaze (2007)

    Trochu nešťastné spojení dvou tvůrčích přístupů, které znemožňuje absolutní napojení na psychologickou rovinu námětu, respektive nedovoluje filmu být ani strhujícím temným thrillerem. Materiál je přitom nadějný, z filmu místy sálá bezvýchodnost a hlavní hrdince fandíme, jenže závěrečný akt už nám polopaticky cpe základní myšlenky příběhu, které nijak zajímavě nerozvíjí a ústí do triviálně pojatého finále. Předcházející verze zvládly dodat inteligentní látce mnohem naléhavější a osobitější nádech.

  • 75%
    1
    0
    25. 9. 2019
    Tolkien (2019)

    Intimně a poctivě převyprávěné mládí autora nejslavnějších románů století. Není to však film o Pánovi prstenů ani o Hobbitovi - je to příběh o Tolkienovi, o jeho lásce, ztrátách, přátelích a zásadních zkušenostech či setkáních, které formovali jeho představivost, jeho náhled na otázky kolem dobra a zla a především jeho vztah k samotnému jazyku. Nečekejte hollywoodské oslavné chorály a velikášské umělé sekvence a dostanete procítěný a uvěřitelný obrázek obyčejného neobyčejného člověka, sympaticky představující prvorozené zlomky jeho kultovních děl, s jejichž obeznámením tvůrci dopředu počítají. Některé prázdnější sekvence mi sice připomínali, že bych tenhle životopis rád viděl i v těch velikášských hollywoodských rukách, ale jsem přesvědčen, že sám Tolkien by se nezlobil. Nicholas Hoult přesný, Thomas Newman zase jednou stopro okouzlující.

  • 95%
    4
    3
    19. 9. 2019
    Ad Astra (2019)

    James Gray dovršil, podtrhl a vynesl do nebeských výšin to, co tak působivě načal už ve Ztraceném městě Z. Osudový vztah otce a syna a dokonale starosvětský, uvědomělý vývoj hlavní postavy zabalený v nejvíce strhující vesmírné kulise od dob.... Interstellaru? Hmmm, ne, Vesmírné odysey. Každý záběr je skvostný, sekvence z Měsíce a závěrečná pouť skrze hmotnou prázdnotu a morální naplnění jsou přímo hypnotické. Každé gesto soustředěně hrajícího Brada Pitta má své podstatné a neoddiskutovatelné postavení, stejně jako každý tón jemné podbarvující muziky. Zbožňuji Graye za to, jak kašle na mainstream a buduje si takhle epicky rozměrnou story kolem jediné postavy, jejíž daleká cesta z povrchu zemského tak promyšleně symbolizuje pouť do vlastní minulosti, vyrovnávání se s vlastním odkazem a statečné vytyčení směru pro nový životní kurz, osvobozený od osudného stínu svého otce. Audiovizuálně bombastická poezie o vesmíru, která ctí odkaz Vesmírné odysey zdaleka nejlépe a nejkrásněji ze všech nástupců. A s osobním jádrem, které mě nehorázně dojalo a oslovilo. Ukončil bych to detailem na vymodlené podání ruky a poslední minutku nechal na divákovi. Jinak nádhera.

  • 75%
    0
    0
    16. 9. 2019

    Dokud sám nejsem bohatý, nemám problém s touhle vybíjecí svéráznou pohádkou sympatizovat. Zábavně oživený koncept honu na člověka, který se zvrhává v morbidní vyvražďovačku v oblíbených kulisách velkého barokního sídla. Sice tomu občas podráží nohy lacině oddalované vyvrcholení a s tím spojená nemohoucnost lovců, ale divák se pořád může upínat k výborné a fuckující hlavní postavě (Samara Weaving je pro tyhle role fakt jako zrozená) a ve finále se může naštěstí spolehnout na nepředvídatelnou vlnu nadhledu, díky níž to lze celé akceptovat jako zvrhle a otevřeně zábavný brak v áčkovém provedení. Víc takhle kvalitních vymývačů mozku do kin, a klidně všechny se Samarou..

  • 45%
    0
    0
    15. 9. 2019
    Annabelle 3 (2019)

    Vesmír Conjuringu se tímto stává už absolutní masovkou. Co na tom, že je to celé zručně natočené, snaživé, uhlazené a hrají v tom hezké pubertální herečky, když podobně neškodný horor zažijete občas i během čekání v dopravní zácpě. Jako pohádku na dobrou noc pro děti od šesti let doporučuje 8 z 10 filmových fanoušků.

  • Jen zběžné pročtení biografie Lindy Lovelace kdekoli na internetu vám dá přesnější obrázek o jejím životě než tenhle dost zjednodušený televizní pohled. Jediné, o co se může vyprávění skutečně opřít, určitě není jeho matoucí a nahodilá časová struktura, nýbrž solidní dobová atmosféra a hodně dobré herecké výkony. Jinak je to klišé na klišé, při jejich sledování vám nebude smutno z osudů hlavní postavy, ale spíše z ignorování řady kontroverzních skutečností. Alespoň jako fanoušek Amandy jsem si to částečně užil..

  • 40%
    0
    0
    15. 9. 2019
    Itsy Bitsy (2019)

    Další promarněný potenciál a další sterilní příspěvek do žánru, který by přitom měl být hororovou jistotou. Itsy Bitsy není řemeslně k smíchu a místy potěší spojením prostředí Conjuringu a hrozby v podobě osminohé stvůry, ale většinou je nudný a nenápaditý až hanba. Mezi čtyřmi hlavními postavami jsou dvě děti, jimž se nemůže nic stát, a scénář zajímá více zdrogovaná a nešťastná matka než strašidelné hnízdo z pavučin. Ztráta času.

  • 60%
    0
    0
    15. 9. 2019

    Už jen nápad si říká o okamžitý undergroundový kult. Zpracování pak kolísá někde mezi blázincem a filozofickým kroužkem vyléčených alkoholiků - ale má to něco do sebe. Kevin Smith rozehrává na jedné straně docela působivou partii mezi obětí a jejím sociopatickým věznitelem, v níž nechybí správná dávka morbidnosti a úžasně pokleslý rozměr záporáckých motivací, na straně druhé to všechno kazí komediálními vsuvkami a kreací Johnnyho Deppa, která patří do úplně jiného příběhu. Jít o seriózně, potažmo ještě více béčkově a násilně pojatou látku, mohl vzniknout hororový poklad. Tohle je jen neškodně provokativní bizár s rádoby poselstvím a křečovitým humorem, byť se silnými momenty a nápadem k nezaplacení.

  • 60%
    0
    0
    14. 9. 2019
    Divočáci (2007)

    Těžká pohodovka s partou sympatických postav, které sice představují typické archetypy amerických komediálních charakterů, ale o to více se dá u jejich bláznivého tripu odreagovat. Tohle je prostě bezmyšlenkovitá jízda na vlně chytlavé muziky, v níž naštěstí absentují vyloženě trapné a nevkusné pokusy o humor za každou cenu. Navíc Marisa Tomei je vážně kus a zhlédl jsem se v postavě Dudleyho, také mám občas problémy udržet rovnováhu na jízdním kole, obzvlášť po desáté večer při návratu z jistých příjemných podniků..

  • 60%
    0
    0
    14. 9. 2019

    Dvě největší herecké guilty pleasure ikony současnosti si porovnávají velikosti všemožných tělesných partií v nahláškovaném buddy akčňáku od režiséra Johna Wicka a Deadpoola a ....... není to moc zábava. Ochromení mozku je automatický proces, který jsem před začátkem projekce poslušně provedl, tudíž jsem se hned u několika akčních sekvencí upřímně pobavil (hlavně závěr s helikoptérou je fakt super... jakože fakt), ale ve zbytku se jede nějak na neutrál. Humor je až na pár výjimek hrozně nucený a okamžitě se projeví, že těmhle dvěma hovadům to společně nejvíce sedí ve vedlejších rolích, kdy si můžou co deset minut z očí do očí zanadávat a zase ustoupit nějakému decentnějšímu humoru. Příběhem je to zase béčko zaseknuté pár dekád nazpět, které sice odsýpá a přihazuje vítaný rozptyl v podobě Vanessy Kirby, ale dnes už divák po všech Rychlých a zběsilých svou naivitu pomalu ztrácí a černý superman, neschopný seřezat polonahé rugbyové mužstvo s oštěpy, už ho moc do kolen nesrazí. Těšil jsem se, ale přesycenost podobnými blbinami spojená s tvůrčí křečí mi zážitek věru pošramotila..

  • 70%
    0
    0
    14. 9. 2019

    Vlastně až u druhého dílu se naplno projevilo, jak problematické je přetavit těch tisíc stran myšlenkově i časoprostorově mnohovrstevného románu do celovečerní filmové podoby. Jednička se chytře držela jen perspektivy dětské party a představila To jako ztělesnění přirozených strachů, které klíčí v duši každého zranitelného dítěte. Dvojka potřebovala znázornit, co si dospělé verze hrdinů z konfrontace s jejich dávnými démony odnesly, a přemostit jejich tehdejší motivace a vzpomínky do navazujících, úzce propojených charakterových skořápek. A nedělá to úplně špatně. Je to především vyprávění o návratech. Návratech do dětství, oživujících poztrácené vzpomínky (které musí aktéři v prostřední části doslova hledat), návratech ke kořenům svých povah a strachů, které nenáviděný klaun znovu ztělesňuje skrze až překvapivě dětskou perspektivu (proto ty kritizované CGI příšery), a návratech k dávným rituálům, jež mají zlo porazit, ale ve skutečnosti jsou jen záminkou k onomu jednoduchému návratu a vymanění se z jeho svárů, stejně jako ze svárů minulosti. A všechno tohle film zvládá postihnout, aniž by jeho výstavba urážela především znalce a milovníky předlohy, jelikož jejího ducha a vztahy mezi postavami se daří vystihnout relativně dobře. K proplétání minulosti a současnosti používá Muschietti nápadité plynulé přechody a konverzační roviny pravidelně prokládá tréninky v oblasti více či méně úrodné hororové půdy. Hlavní slabiny oproti knize (která je zkrátka nedostižná) pak spočívají především v tom, že zatímco v Kingově podání a na papíře to přepínání mezi tolika postavami čtenáře nevyčerpává a naopak stupňuje napětí a zásadní informovanost, zde se často upadá do repetitivnosti a stále se opakující digitální strašení po chvíli zcela ztrácí účinek. A to se pak projevuje i v dlouhém závěru, který plnou pozornost zkrátka soustavně udržet nedokáže. Ovšem s přihlédnutím k tomu, jak obsáhlou látku se scénárista s režisérem v tomto případě rozhodli ukočírovat, se výsledek nakonec vydařil. Některé hororové momenty jsou opravdu vydařené (třeba ten úvodní u mostu) a je škoda, že většinou se jede až moc přístupně a zábavně - tady se nemělo šetřit více reálným násilím, a když už je film mládeži nepřístupný, mohlo také někoho napadnout, aby si Jessica Chastain alespoň sundala ve finále podprsenku. Jako adaptace nadknihy každopádně solidní řemeslo, ale varuji předem - komu se moc nelíbila už jednička, tady zalíbení nehledejte už vůbec.

  • 70%
    1
    0
    13. 9. 2019

    České filmy posledních let nesleduji. Nezajímají mě, nelákají mě a nevidím v nich nic stylisticky nebo vypravěčsky originálního a vysoce autorského (když už o ně třeba v televizi zakopnu). Nabarvené ptáče rozhodně není snímkem převratným a snad ani morálně diskutabilním, jak nám vnucovaly prvotní ohlasy, ale přesto je to filmařina poctivá, intimní a přemýšlivá, jaké se ostatní tuzemská produkce zkrátka nemůže moc rovnat. Padala srovnání s Tarkovským nebo Markétou Lazarovou, ovšem ani do toho bych se nehrnul - Marhoul je usedlejší, více naturalistický a z pohledu výpravy i přístupnější. Černobílá kompozice je pochopitelným a správným krokem u takhle bezútěšné látky a málomluvnost ve spojení s nadužíváním detailů a řídkým střihem nechává diváka, aby se více ponořil do atmosféry a byl připraven empaticky reagovat na všechny ty hrůzy, před nimiž kamera většinou vkusně uhybá a příběh tak nepůsobí samoúčelně násilným dojmem. Z pohledu vyprávění se jedná o jednoduše provázané epizody, jejichž spojujícím motivem je komplexní vývoj hlavní postavy - komplexní jen ve smyslu toho, že každá kapitola formuje jinou stránku Joškovy osobnosti a dává mu jiné zkušenosti, které mu v tomhle hrozném prostředí bez skutečné lásky pomáhají dospět. Jinak je vývoj samozřejmě nepříliš překvapivý a Marhoul sází právě na obměnu morálních prostředí, která mají druhotně podat objektivní výpověď o krutém dopadu války a s ní související hospodářské bídy a náboženského fanatismu na převážně venkovské civilisty. Škoda, že tahle doplňující funkce je v epizodické struktuře postupně trochu silnější než opakující se soužení hlavního hrdiny. V celkovém součtu však musím chválit, protože Nabarvené ptáče krásně vypadá, navzdory délce a ke konci i jisté repetitivnosti nenudí, zdobí ho perfektní herecké výkony i casting všech odpudivých vesnických individuí (z fleku bych mohl nějakou drobnou roli vyfasovat i já) a podává velké myšlenky i kruté vize lidské nátury silnou autorskou cestou (i když v momentě, kdy jsem při pádu z koně uslyšel starý dobrý Wilhelm Scream, jsem se neubránil smíchu). Případ obdivuhodné filmařské práce, která sice nemá navzdory obřím ambicím tak enormní dopad na jen trochu zběhlého diváka, ale každým záběrem i scénou křičí, že se s ní musí počítat tady i ve světě - a naštěstí to není ani po dvou hodinách nijak zvlášť otravné.

  • 90%
    4
    0
    15. 8. 2019

    Láska na první dobrou. Nejen proto, že jsem od samého začátku pociťoval, že svou náturou a dobovým zasazením jde o snímek přesně pro mě, jsem se půl projekce přiblble usmíval a zbytek nahlas smál. Tarantinův love letter filmovému průmyslu má zájem o vlastní postavy ve stylu Jackie Brown a stylizované historické reálie, v nichž vůbec nemusíte mít takový přehled, aby vás jejich podvratnost a odlehčenost upřímně pobavila. A byť je ve finále zábavnější právě ta reflexe skutečných podnětů než vývoj postav, příběh stejně tvoří nenudící a formálně vypilovaný obrázek především doby, její nakažlivé uvolněnosti a statusu starších, kteří s mladou generací vedou otevřený boj o místo na výsluní. Margot Robbie jako symbol pohodlné neuvědomělé hvězdy k zulíbání, DiCaprio ve svém živlu a Pitt v dost možná životní roli, kradoucí si každou svou scénu pro sebe. Boží soundtrack podtrhující atmosféru a závěr, v jaký jsem si neodvažoval doufat ani v těch nejmokřejších cinefilních snech. Třikrát do kina bude málo.

  • 90%
    2
    0
    12. 8. 2019

    Jestliže předchozí díly Toy Story nesly především náklad chytré zábavy, čtyřka je náloží emocionální ... Jakože fakt. Plnohodnotný sequel, který po bezchybné trojce budil dojmy nadbytečnosti, ale nakonec zvládl bravurně završit vývoj titulní postavy Woodyho, bavit žánrovými úskoky (když se ve starožitnictví spustila hudba z Osvícení, popadla mě cinefilní extáze), smysluplně zapojit nové aktéry v rámci rozvíjení myšlenek minulých filmů a přijít s finále, které mi svou citovou uvěřitelností vyrazilo dech. Přestože jsem trochu skuhral nad paběrkováním oblíbených vedlejších postav, Příběh hraček tímto považuji za definitivně zkompletovaný a nejkrásnější v celé animované historii. A že se k němu budu opakovaně vracet, o tom není žádných pochyb.

  • 70%
    2
    0
    2. 8. 2019
    Slunovrat (2019)

    Kterak obří ambice hlavního tvůrce mohou ve druhé polovině pošramotit úžasný film. Prvních cca 80 minut jsem byl přikovanej do sedačky - ten absolutní nával deprese, neokoukané prostředí a opatrně budovaná bezvýchodnost na mě fungovaly jako všechny omamné látky na hlavní protagonisty. A když došlo k explicitnímu úmrtí, zasáhlo mě to díky perfektně připravené motivační šachovnici jako jehla pod nehet. Aster má hrozně výborných nápadů, umí diváka znervóznit jen dokonalou souhrou zvuku a obrazu a nebojí se experimentovat s tématy a žánry, takže když před sebou vidíte špetku od Bergmana (ve smyslu spoléhání se na výrazy herců), špetku od Miklóse Jancsóa (dlouhé záběry a precizně rozvržený hloubkový pohyb po mizanscéně) a hrst slavného Hardyho Rituálu (1973), nepůsobí to vůbec přeplácaně... Tedy, asi do té poloviny. Potom totiž režisér stejně jako ve svém předchozím díle jaksi přestává srozumitelně vyprávět příběh postav a snaží se vizuální neotřelostí oblbovat diváka, který nemá moc na koho upínat pozornost a sympatie. Postavy se stávají figurkami v psychopatické hře, která má bohužel slabé poselství a kvůli nepříliš fungujícím vztahům mezi aktéry i podivně neemocionální finále. ALE přesto jsem se vrtěl nudou jen minimálně a film mě tak nějak dokázal udržovat v trvalé zvědavosti, co se v něm stane v další minutě - škoda, že nakonec to byl spíše blaf šikovného tvůrce, který umí vystavit atmosférické sekvence, ale uniká mu celistvá a výpovědní struktura. Pro mě 70% a mám-li házet film vyloženě do nadprůměru, tak docela s odřenou pleší a výhradně za potěšení ze sledování čarovně charismatické Florence Pugh, které tahle role sedla jako ulitá (už zase). Jednou si to určitě se zájmem zopakuji..

  • 60%
    0
    0
    8. 6. 2019

    Unylá a utahaná konverzačka, která se opírá jen o výborné herce a neutěšené prostředí poválečného zapadákova, jehož obyvatelé skrývají společné tajemství. Bohužel se moc nedaří napětí a zvědavost stupňovat a docílit toho, abychom se o život hlavního hrdiny skutečně báli (protože pointa je dost zřejmá a protože klasické westerny, v nichž byl hlavní protagonista většinou nedotknutelný bůh). Bonusové body alespoň za zdařilou metaforu tehdejší společenské rozpolcenosti a nedůvěry.

  • 70%
    0
    0
    8. 6. 2019

    Tenhle monsterverse je zatím raritní ukázkou variabilních filmařských postupů, které jednotlivé filmy vzájemně značně diferencují. Godzilla (2014) byl možná nejosobitější blockbuster dekády, který chytře vázal dění na vizuální perspektivu postav a bezvýslednost jejich konání, Kong: Ostrov lebek zase nabídl přímočaré a formálně nadnesené dobrodružství s důrazem na lidské činy (které vše obrací k horšímu). Třetí pokračování s ohnivou ještěrkou v hlavní roli se vydává někam mezi - z jedničky si bere seriózní snahu o osudovost a zobrazení nicotnosti lidských aktérů, od Konga zase přebírá vypravěčský drajv, větší prostor pro střetnutí monster (nebo s monstry) a aktivnější lidskou účast v partii Titánů. A asi nemusím oddalovat tvrzení, že oscilace mezi dvěma takto různými přístupy vytváří dost neosobní přístup a často poněkud zjednodušuje, možná až oslabuje jednak charakter monstrózních střetnutí, jednak úděl a motivace lidských hrdinů. Katalyzátorem děje je totiž skupinka lidí, jejíž význam však postupně slábne a nakonec zcela ustupuje protlačovaným rodinným poutům a oné bezbrannosti tváří v tvář všemocným titánům. Kladné postavy se zase snaží celou dobu aktivně jednat, jenže svými činy (které ale naštěstí většinou nejsou hloupé ani naivní, naopak srozumitelně motivované) jen naplňují potřebnou funkci oddalování vyvrcholení (na rozdíl od jedničky, kde se postavy na vyvrcholení jen snažily připravit). Na druhou stranu vyprávění náramně odsýpá a rytmicky zasazuje monumentální akční sekvence do příběhu, který systematicky přešlapuje mezi subjektivním sledováním všech hrůz a škody monstry napáchaných a mezi obdivováním Godzilly, jejíž ikonický obraz film rozvíjí a stupňuje. A jednotlivé zvraty na sebe plynule navazují a v podstatě dávají smysl, byť je často zjednodušuje šíleně rychlé přesouvání prostorem a samozřejmě ona nerozhodnost, jakým dominantním směrem se vydat. Jednotlivé scény a jejich inscenace jsou sami o sobě skvělé a je velká škoda, že se kolem nich úplně nepovedlo uzavřít soudržnější dějový oblouk. Rozhodně ale pořád zajímavě řešený přístup k rozsáhlé mytologii světa, na nějž si někdy rád posvítím znovu.

  • 85%
    1
    0
    18. 5. 2019
    John Wick 3 (2019)

    Třetí John Wick je nářez a pokud jste od něj čekali vyšperkování strhujících akčních atrakcí na vyšší zážitkovou úroveň, neměl by vás zklamat. Pokud přistoupíte na tvůrčí vizi unikátního světa a jeho možností (mezi něž patří i rostoucí nesmrtelnost hlavní postavy), bude pro vás film uspokojivým naplněním vyvíjejících se konceptů předchozích dílů, což je ve finále silnější než místy stagnující tempo a poněkud slabší výstupy vedlejšáků (ještěže Halle Berry je hrozně cool a Ian McShane s Lancem Reddickem jakbysmet). Encyklopedie možností akčního filmu, jejíž kreativní obrazová stylizace atakuje nejvyšší formu inscenačního umění a která možná neřekla poslední slovo, i když k udržení alespoň teoretické logiky vytvořeného světa by případná čtyřka musela už opravdu hodně překvapovat.

  • 70%
    0
    0
    11. 5. 2019
    Aquaman (2018)

    Vlastně spokojenost. Na to, jak je film pestrobarevný a přeplácaný různými žánrovými odbočkami a epizodami, tak docela drží pohromadě a hlavně dobře baví. Často se mění atraktivní lokace, plány k naplnění zásadního cíle postav se postupně přepisují, fikční svět je dostatečně mytologicky bohatý a ve hře jsou hned dva motivovaní záporáci. Ukřičený Momoa je celkem sympatický, červenovlasá Amber Heard skoro jak vysněná podpora z pornhub a Patrick Wilson se snaží, leč své šablonovité roli uniknout nedokáže. James Wan ten festival digiorgií zvládá na povrchu skvěle ukočírovat a vykouzlí pár opravdu strhujících sekvencí, jenže přesto se mu úplně nedaří vtisknout příběhu jednotnou charakteristickou tvář a vymanit ho rutinních archetypálních vzorců, z nichž je poskládán. Občas jsou to pravda odkazy funkční nebo přinejmenším zábavné (exotika na Sicílii jako vystřižená z Tintina), často ale spíš devalvují hodnotu vyprávění jako takovou (do zblbnutí zpomalované hero momentky, nefunkční romantická linka a slabě gradované finále). Na Aquamanovi je určitě fajn, že jeho dobrodružné měřítko nezamrzlo na jediném profláklém schématu a že se snaží přístup ke komiksovému filmu zase trochu oživit, ale stále je to příliš sebeuvědoměle "blbé" a v řešení podzápletek dost zjednodušené, abych mohl pět jen chválu a přinutit mé geekovské já k nekritickému nadšení.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 dalsi posledni

OMůj oblíbený uživatel

5 ×
Sdílet tuto stránku: 

Poslední aktivita

Sdílet tuto stránku:

Partneři: