lamps
Komentáře

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 dalsi posledni
  • 75%
    0
    0
    20. 1. 2020
    Soudný den (2008)

    Největší guilty pleasure. Kašlat na všechny, pravil Neil Marshall a stvořil nonstop zábavnou exkurzi do světa počítačových her a béčkových postapo, která si na nic nehraje a jen zásobuje diváka záplavou odvážně krvavých, hravých a často i nepředvídatelných atrakcí. Vše začíná v očekávání tuctové variace zombie subžánru, ale příběh se rychle mění v přímočarou bad-ass reflexi pokleslé popkultury a punkový večírek kanibalů ve stylu Mad Maxe střídají středověké lokace a šílené automobilové honičky. A skrze to nesvázané tvůrčí blbnutí nás navíc provází neuvěřitelně sexy Rhona Mitra, kterou sledovat je samostatný analytický prožitek. Střih je pravda až příliš zběsilý, ale jen málokdy opravdu narušuje přehlednost a Marshallovu vypravěčskou dynamiku, která mě zatím v žádném jeho jiném snímku netěšila více. Po druhé projekci hlásím velkou spokojenost a Rhonu si neprodleně ukládám jako spořič obrazovky.

  • 80%
    0
    0
    19. 1. 2020
    Král (2019)

    Sympaticky usedlý hybrid Shakespearovských dramat a středověké rytířské epopeje, který by se na velkých plátnech býval hezky vyjímal. Všichni si dali na všem obdivuhodně záležet - herci se do svých rolí absolutně převtělili (kromě výborného Chalameta stojí za vyzdvihnutí bodrý opilec Edgerton, nevyzpytatelný Harris a na pár minut úchvatně úlisný Mendelsohn), kostyméři a rekvizitáři perfektně oživili dobové reálie, kameraman vždy hledal ten správný úhel a nasvícení a režisér se snažil nepodléhat stylistickým manýrům a přenést diváka přímo k jednomu stolu, popřípadě na jedno bojiště vedle postav. A vlastně to všechno funguje moc dobře a o to víc mě mrzí, že se místy uhýbalo z podmanivé starosvětské noty jen z obavy, že film začne moderní publikum nudit - kdyby se scénář ještě více ponořil do myšlenek hlavní postavy a občas neměnil jeho náhledy jen v průběhu jediného rozhovoru, mohlo jít o fantastický příspěvek k půlstoletí starým výpravným velkofilmům. Takhle je to "jen" báječně natočené a vzácně autentické historické drama.

  • 65%
    0
    0
    19. 1. 2020

    V době premiéry bych ten film asi obdivoval a měl nutkání se k němu vracet, po více jak třiceti letech už mě do požadovaných diváckých závitů nezasáhl. Jeho odtažitost je samozřejmě nevyhnutelným výsledkem toho, že sledujeme zavržení hodnou lidskou kreaturu, s níž bychom jednu místnost asi nikdy sdílet nechtěli. Henry prostě živoří a ve volném čase nechodí do hospody, nýbrž na zabijačku. A přestože v neosobním přístupu a koncentrovaném násilí, které může kdykoli neočekávaně vybuchnout, se skrývá nepopiratelná působivost a filmařský záměr, snímek si mě držel od těla natolik, až mě opakovaně přestával zajímat. Možná to bylo tím, že avizované "hrůzostrašné" scény násilí mi z dnešní perspektivy nepřipadaly nijak extra kontroverzní, a při další projekci už nebudu jen čekat na něco, co by mělo obhájit kultovní status filmu, a vychutnám si celkový koncept. Zatím tak na 65%.

  • 35%
    0
    0
    19. 1. 2020

    Jeden z nejvtipnějších vysokorozpočtových blockbusterů - myšleno negativně. Občas to zachraňují relativně zmáklé efekty a pěkná Howardova hudba, ale po tak neobratně poslepovaném, nenápaditém a ve všech směrech tuctovém řemeslu je vlastně zázrak, že Shyamalan ještě dostal v Hollywoodu nějakou práci. Lépe by to možná natočil i Zdeněk Troška ve svých pohádkových začátcích, nic jiného než dražší a orientální verzi československé televizní pohádky mi to ostatně ani nepřipomínalo.

  • 40%
    0
    0
    18. 1. 2020

    Suverénní pohřbení nejlepší akční série všech dob, které může být akceptováno pouze na této symbolické úrovni. Dát tuhle látku, která po tři desetiletí nápaditě odrážela a navrch posouvala možnosti a náturu hollywoodského akční filmu, do rukou regulérnímu béčkaři Johnu Mooreovi a navrch mu přihrát scénář, který zcela potlačuje či rovnou znehodnocuje vše McClaneovsky zábavné, to byl nápad hodný k okamžité defenestraci. Nemám sílu vypisovat, co všechno mě na tom iritovalo, a vlastně ani nevím, proč bych neměl skončit u hodnocení ještě nižšího. Asi z určité účty k Willisově nejlepší roli a pro pár solidních akčních scén. Lepší ale rychle zapomenout.

  • 60%
    1
    0
    18. 1. 2020
    Maják (2019)

    Hrozně prázdná exhibice talentovaného stroje na hutnou atmosféru, které nelze upřít vystižení dobových reálií a záměrně zastaralých formálních postupů (statické záběry, detaily, expresivní herectví, precizní geometrická kompozice), ale divákovi lačnícímu po smysluplně organizovaném vyprávění či nějakých ozvláštňujících postupech nemá absolutně co nabídnout. Čarodějnice za něčím směřovala a utahovala smyčku kolem diváka, jenž si vytvářel určitá očekávání, Maják je zahleděný do sebe a od první do poslední scény se jeho nátura a nátlak na publikum nemění - a byť to samo o sobě není špatné a rozčilující, rozhodně to není nijak obdivuhodné a jakýmkoli způsobem podvratné (o což se přitom Eggers snaží). 

  • 65%
    0
    0
    7. 1. 2020
    Okja (2017)

    Zatím nejslabší a filmařsky nejméně podnětný Džun-ho Pon, s jakým jsem měl tu čest. Balancování na hraně závažného eko-argumentu a bizarní komedie s pomateným Gyllenhaalem a šišlající Tildou Swinton se mi bohužel nejeví nijak sofistikované a navzdory tomu, že se opět jedná o autorsky laděný počin s výrazným rukopisem, musím tentokráte palec obracet lehce dolů. Nejvíce mě pobavila groteskní akční scéna podbarvená mou oblíbenou Annie's Song od Johna Denvera. Prasátko bylo také roztomilé, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, jak parádní by z něj byla prosincová zabijačka. :/

  • 70%
    0
    0
    7. 1. 2020

    Film rozpolcený jako názory jeho dvou klíčových postav. Nemám sice sebemenší zájem angažovat se v otázkách náboženství, ale zdejší téma "měla by a jak by vlastně mohla církev polidštit své praktiky, aby se přizpůsobila současnému volnomyšlenkářství" je naštěstí univerzální a jednoduché, takže mě výměny názorů dvou vyhraněných osobností celkem bavily a zajímaly. Tedy přesněji řečeno, zajímal mě liberální postoj Františka, jehož snímek v první půlce profiluje jako zvěstovatele dobré a pokrokové vůle, jemuž nabručený Benedikt jen vznešeně odsekává a sám se v konverzaci tolik nechytá. Vztah mezi dvěma natolik silnými a inteligentními osobami je vůbec podán ukvapeně a vyprávění se od jejich důležité konverzace ve druhé polovině zbytečně na dlouho přesouvá k flashbackům, které dějovou linii v přítomnosti nijak významně neovlivňují. Jsou tam spíše proto, aby měl snímek lepší drajv a nebyl jen "nudnou" konverzačkou - což by se přitom rozhodně nestalo, kdyby Meirelles konflikt a spřátelení obou papežů více rozpitval a nechal oba fantastické herce ještě více hrát. Takhle jsou Dva papežové na rozcestí mezi důležitým konverzačním dramatem s hezkým historickým přesahem a stylově sestříhaným popkulturním klipem, v němž bezpochyby nadaný filmař s citem pro timing předvádí zbytečnou formální exhibici - v jeho rukou skutečně mohlo jít o zásadní počin roku a mrzí mě, že se to nakonec nepovedlo.

  • 80%
    0
    0
    2. 1. 2020

    Uhrančivě odvyprávěná a nepředvídatelná road-movie, která sice občas zabředává do příliš meta vyjadřování a "nadherectcí" Seana Penna, ale každým záběrem současně prokazuje, že Paolo Sorrentino je jedním z nejzajímavějších filmařů tohoto století. Hlavní postava, plahočící se skrze dogmatizovaného ducha amerického prostředí za morálním porozuměním, nám nakonec přiroste k srdci, což by se nikdy nemohlo stát nebýt precizních proměn nálad a tempa v závislosti na pocitech hrdiny a také vyvážené dávky absurdity. Místy se sice zasekává a ztrácí poutavost, ale celkově film zanechá velmi silný dojem... A opět mě potěšil také skvělý Shea Whigham ve vtipné vedlejší úloze. 

  • 40%
    0
    0
    2. 1. 2020

    Námět by ušel, pokud automaticky přistoupíme na fakt, že každý tvůrce se chce se žraloky spíše vyblbnout, než aby ve stylu Čelistí představil silné protagonisty a zubatou hrozbu neposílal jen na tuctové krmení. Klaustrofobické prostředí jeskyně skýtá pár možností pro napínavé a neokoukané scény, ale ve výsledku převládá doslovný soumrak originality, která ustupuje chaotickému efektu a bizarnímu akčnímu zakončení. Samozřejmě zbytečné tmavé pokračování s nevýraznými hrdiny, po kterém dostanu leda tak chuť otevřít si další pivo a po dvacáté si pustit Spielbergův masterpeace.

  • 90%
    0
    0
    2. 1. 2020

    Špičkově napsaná a stejně tak dobře zrežírovaná studie nevyhnutelných východisek vztahu dvou racionálních a pracovně ambiciózních lidí. Stoprocentně uvěřitelné v dialozích i hereckých výkonech, které už nemohly být lepší. Jsme v tom s postavami, každé jejich rozhodnutí i hádku chápeme a Baumbach udržuje sympatie na obou stranách (byť jsem jako chlap více souzněl s Driverem), přičemž ještě okázale zvládá střídat režijní styly a rytmus i náladu vyprávění, takže nápadnější vedení pozornosti a výrazně kompoziční střihové postupy ve vhodnou chvíli zaměňuje dlouhými záběry, jimiž nechává vyniknout své bezvadné herce. Uteklo mi to jako voda, Scarlett moc přeji Oscara (Driver to asi proti Phoenixovi letos nedá) a dalšího Baumbacha už teď vyhlížím - po Meyerowitz Stories, kde jsem se s postavami navzdory jejich dobrému vykreslení nemohl ztotožnit, jsem každý aspekt Marriage Story emocionálně prožíval. Příště například Actor Story o životě Jacka Nicholsona a budu nadšený. ))

  • 90%
    0
    0
    24. 12. 2019

    Luxusně procítěná a obrazově autentická filmařina, která skrze pomalé tempo nádherně rozvrhne pohnutý příběh dvou hlavních postav a hodnotu spásného amerického snu současně devalvuje i udržuje v plytké naději. Za velkou část mé intenzivní divácké odezvy bezpochyby může i krásný ženský úkaz jménem Marion Cotillard, která zahrála fantasticky, ale James Gray znovu potvrdil svůj cit pro komorní a psychologické příběhy, které se neodehrávají a nekončí úplně tak, jak bychom si dle měřítek klasické hollywoodské výpravy představovali - a i v tomto případě má za to můj obdiv.

  • 90%
    0
    0
    24. 12. 2019
    Irčan (2019)

    Vypravěčsky určitě nejokázalejší film roku. Scorsese to má pořád v malíku a jednotlivé scény i časové vrstvy mohutné story propojuje v hladké a konzistentní návaznosti. Na oko složitý děj s mnoha postavami a motivy z řad vysoké mafie i politiky tak nepůsobí v jeho podání vůbec chaoticky, naopak už od první dlouhé kamerové jízdy chytne za pačesy a zkrátka nedovolí, aby divák příběh hlavního hrdiny hluboce neprožil - na rozdíl od Casina a částečně i Mafiánů, kteří byli přeci jen více o specifickém světu postav nežli o nich samotných, je Irishman upřímnou a v závěru i bolestivou zpovědí muže, který žil, zabíjel, poslouchal příkazy a také cítil. Konec jedné éry, kterou si vždy rád zopakuji i na stará kolena, v křesle a s bagetou namáčenou do ovocné šťávy. Omlazování v pohodě a hlavně opodstatněné, samotní herci pak, především Pesci a Pacino, podobně boží jako na vrcholu fyzických sil.

  • 65%
    0
    0
    24. 12. 2019
    Le Mans '66 (2019)

    Řemeslně a herecky samozřejmě precizní rekonstrukce událostí, o nichž nemám ani šajn - možná jako zarytý fanda motosportu bych si radostně povyskočil, ale takhle se moc nemůžu smířit s motivační naivitou a vysloveně pohádkovým příběhem, kde zlí Italové provětrávají hrdinné americké konstruktéry, jejichž šéfové jsou nabubřelí idioti. Závody jsou natočené a hlavně ozvučené opravdu parádně a Bale je zase super, ovšem dvacet minut bych tomu z fleku ubral a dal bych si větší pozor na vyvážení tří různých zakončení, z nichž mě výrazněji zasáhlo jen jedno. Líbivý film to je však bezpochyby a nenávist k němu určitě nemám důvod chovat.

  • 70%
    0
    0
    24. 12. 2019

    Vlastně totéž co jednička. Zábavný námět a pár dobrých formálních nápadů rozvedených do handrkování čtyř (pěti) sympatických postav, které vlastně do ničeho originálního nevyústí. Skvěle obsazení herci to zkrátka opět táhnou na svých bedrech, Fleischer dodá pár funkčních nápadů nad rámec a pár cameo rolí pro zpestření a divák dostane oddechovku jak lusk. A přestože se postavy ani svět ve finále zase nikam neposunou, mně vlastně znovu nezbývá než uznat, že tohle nevinné zombie blbnutí překvapivě funguje.

  • 85%
    0
    0
    24. 12. 2019
    Parazit (2019)

    Džun-ho Pon opět ukázal, že překvapit nepřipraveného diváka může být nejsladší filmařské zadostiučinění a rádoby nejsnazší cesta ke kultovnímu statusu. Já už jsem ale po vlně nadšených reakcí připraven byl, a byť mě ironicky podvratné vyprávění hodně bralo a vývoj v druhé polovině mé připravené já potěšil, závěr to se snahou šokovat a zaklapnout nepředvídatelně rozvržené motivy do myšlenkově objemné skládačky přepískl a nechal mě trochu zklamaného. Přesto ale hlásím vskutku netradiční divácký zážitek na pomezí více známých žánrů, jejichž vzorce si okázalý a precizní filmař ohýbá ve svůj prospěch a v mnoha scénách suverénně dostává diváka přesně tam, kde ho mít chce. Samotného mě mrzí, že jsem se mu ve finále vyprostil..

  • 55%
    0
    0
    24. 12. 2019

    Je asi smutné, že Epizoda IX funguje přeci jen lépe jako samostatný film nežli jako vyvrcholení přesahujícího (a to sakra hodně) příběhu. S přístupem hlavounů u Disneyho to však bylo prostě nevyhnutelné - sedmička rozjela dost chabý recyklát, jenž ve stylu původní trilogie pouze představil potenciálně nosný konflikt dvou záhadně spřízněných aktérů, osmička v rukou jiného a sebevědomého filmaře působivě a neočekávaně načrtnuté motivy rozvíjela a některé odvážně uzavřela, ale zvýšené kritické ohlasy fanoušků z kategorie popkornového stáda ovcí vedly k návratu původního režiséra, který čelil skutečně nezvratné prohře, jelikož se ze strachu zamítlo pokračovat v nastoleném dějovém a vypravěčském módu Posledního z Jediů. Na úkor rozvíjení příběhu postav se musel násilně vrátit dávno zapadlý záporák, jenž se stává tou v podstatě jedinou hybnou silou, která vede postavy po šachovnici. A tím už se dostávám k tomu, co mi na tomhle filmu vadilo nejvíce - nebylo to nakonec to, co se vlastně stalo, ale jak se to stalo a jakými cestami toho bylo dosaženo. Princip náhody a Deux Ex Machina v permanenci, pochybná rozhodnutí postav, která mají příběh jen urychlit a usměrnit vynucenou trasou, kopírování zažitých postupů SW, kvůli čemuž je finále hrozně motivačně rozhárané a slibně budovaný vztah Rey a Kylo Rena nezvládá plnohodnotně a emocionálně vygradovat... A přitom jsem ten staronový vynucený cliffhanger dokázal přijmout a naladit se na rychlou dobrodružnou notu a ve finále mě vyústění neiritovalo. Bohužel se k němu dospělo moc překotně a v důsledku zahazování nežádoucích motivů vyčnívá z filmu zase nejvíce ten ohraný koncept zoufalého odboje, tentokráte však s odfláklým záporákem a zoufale vycucanými zásahy z nepromyšlené fabule. Alespoň že vypůjčením závěrečné hlášky před likvidací nepřítele z Avengers: Endgame si Disney přiznalo, že Vzestup Skywalkera spíše rozšířil jejich filmové hračkářství, než aby kompetentně završil nejpopulárnější filmovou ságu..

  • 90%
    0
    0
    26. 11. 2019

    Dlouho mě žádný sequel takhle nepotěšil. Doktoru Spánkovi sice schází ta absolutní autorská vize a nepředvídatelnost Kubrickova Shining, ale Mike Flanagan naštěstí buduje smysluplně návazný příběh, který možnosti Kubrickem upozaděného tématu štědře rozvíjí a promyšleně prolíná s událostmi minulého filmu. Šikovný režisér přejímá od legendárního filmaře také přístup k hlavní postavě a styl vyprávění - dospělý Dan Torrance je v průběhu filmu až překvapivě pasivní figurkou, jehož ovládá silně osvícená dívka (podobně jako ovládal jeho otce hotel), zatímco vyprávění se postupně časově i prostorově smršťuje a Flanagan užívá podobně jako Kubrick ke znázornění menších časových prodlev prolínačky. Celkově se daří napodobit stylistické dominanty předešlého filmu - totožné hudební motivy, spoléhání na detaily herců ve vypjatých chvílích, absence prvoplánových lekaček nahrazených strategicky organizovaným pohybem postav po mizanscéně a shodně inscenované scény, které jednak skládají poctu, jednak upevňují narativní propojení s předchůdcem (rozhovor McGregora s Brucem Greenwoodem v kanceláři vypadá úplně stejně jako interview Jacka s Ullmanem v úvodu Osvícení; Rebecca Ferguson používá na schodišti podobná gesta jako Nicholson; rozhovor s barmanem atd.). Dlouhá stopáž vůbec nevadí, neboť film pracuje hned se třemi silně motivovanými tábory protagonistů (respektive antagonistů), které postupně svádí dohromady, a navrch přihazuje suprově vystavěný comeback ikonického hotelu, v němž se všechny natočené sekvence rovnají pro pravověrné fandy originálu naprostému zlatu. Osvícení naznačovalo divákovi, že jediným zlým a nebezpečným místem pro ozářené lidi je právě Overlook, Doktor Spánek rozšiřuje toto stanovisko do rozsáhlého fikčního světa, v němž Danny postupně přejímá úlohu jeho rádce Hallorena a jeho dětské já nahrazuje osvícená dívenka, která prochází obdobným vývojem (což podtrhuje úplně poslední záběr filmu). Jednoznačně pozitivní dojmy pak dotváří i tuna dalších vítaných odkazů, charakter vyústění a výborní herci, mezi nimiž je vedle tradičně sympatického a uvěřitelně rozervaného McGregora třeba vypíchnout božskou Rebeccu Ferguson, která opět přesvědčuje, že je zdaleka nejcharizmatičtější herečkou současnosti (a pro mě možná i minulosti). Kéž by každé pokračování slavné značky dopadlo alespoň z poloviny tak dobře.

  • 95%
    0
    0
    4. 11. 2019

    Film, který mě baví už jen způsobem, jakým k zábavě a vyprávění přistupuje. Výstižné zobrazení únavné školní rutiny, záměrně nafouknuté vyhrocení nevinné studentské rebelie ze strany smolařského ředitele, Broderickův satirický komentář do kamery, jednoduchá a současně uvěřitelná psychologie mladistvých a konečně nevídaně vybroušený scénář, kde hraje každý záběr, motiv i dialog důležitou roli pro budoucí zvrat či vtip - to vše dává dohromady společně se skvělými herci (vedle sympatické hlavní trojice především Jeffrey Jones, známý to císař z Formanova Amadea) jednu z nejkultovnějších a nejkreativnějších komedií v historii amerického filmu. S ohledem na parodovaný sociální podtón chápu některé výtky, že se jedná o čistě zámořskou záležitost, ale přesto si nedokáži (nebo spíše nechci) představit takového morouse, který dokáže zkritizovat tolik čiré zábavy a opojných audiovizuálních substancí - vraždit si zaslouží úplně jiné filmy, tenhle klenot nechte být....

  • 55%
    0
    0
    22. 10. 2019
    Late Phases (2014)

    Hodně bizarní mix vlkodlačího hororu a dramatu o stárnutí a vyrovnávání se s minulostí. Mít to áčkové hollywoodské tvůrce a rozpočet, mohlo by jít o zásadní multižánrovku, takhle se spíše přešlapuje na místě a kvůli nedomrlým maskám nevzbuzují záporáci žádnou velkou hrůzu. Ale dá se u toho v pohodě vydržet, protože koncept měsíční přípravy na další vlkodlačí útok je neokoukaný a zajímavý a Nick Damici vtisknul své postavě drsného morouse neopakovatelné charisma.

  • 50%
    0
    0
    22. 10. 2019

    Dobré úmysly a několik třeskutě napínavých scén zabalených do zmatečného vyprávění, které vůbec nepohltí a v závěru nechává diváka z více otazníky, než by si přál. Oceňuji neortodoxní vedení pozornosti směrem k postavám, práci s hudbou a nečekané výbuchy násilí, ale story prostě nedávala valný smysl. I ten Srbský film, byť více samoúčelně a s morálním nesouhlasem, mě ve finále zasáhl silněji.

  • 80%
    0
    0
    17. 10. 2019

    Režijně strhující náhled do společnosti alternativních hipíků, kteří prožívají jen na oko uvolněné a bezstarostné životy. Anderson exceluje v dlouhých záběrech s precizně inscenovaným pohybem po mizanscéně a v závěru také simultánním spojením pocitově se překrývajících linií. Všechny postavy jsou v podstatě jistou karikaturou a příběh nejlépe funguje v jejich přirozeném prostředí, když si režisér utahuje z nich i z jejich "umění". V prostřední části jsem měl problémy držet plnou pozornost a s postavami souznět, což vyrovnal až závěr a bizarně napínavá scéna u maniakálního Alfreda Moliny. Hříšné noci na mě působí spíše jako kreativní černohumorná satira, která by ale chtěla být něčím víc... A během těch 150 minut se jí to ne vždy daří.

  • 35%
    0
    0
    17. 10. 2019
    WolfCop (2014)

    Nápad vhodný do raných osmdesátých let, ale vzhledem ke Grindhouse trendu posledních dvou dekád vlastně akceptovatelný i pro ty ambicióznější béčkové vody. Zpracování a příběh ale dost tragické - občas se objeví slušně sestříhané scény, maska i gore ujdou a je tu pár hodně dobrých nápadů (transformace mužského přirození na vlkodlačí je dost vtipná, sex s krásnou červenou karkulkou jakbysmet), ale nadějný koncept je zabitý nesmyslnou pointou a finále už je pouze nuda a šeď. Alespoň Sarah Lind aspiruje na nejvíce sexy barmanku filmové historie (i když to s ní bylo trochu jinak).

  • 45%
    0
    0
    17. 10. 2019
    Yesterday (2019)

    Curtise zbožňuji a Boylea hodně uznávám, ale tady to vypadalo, jako kdyby si jen povinně vydělávali na důchod. Film bez jiskry, bez tahu na bránu a bez zápletek, které by titulní jednoduché a průhledné schéma nějak ozvláštnily a emocionálně zvýraznily. Hlavní hrdina je úplně bez charakteru a nestojí v průběhu před žádnou fatální překážkou, nemusí se vzpírat osudu ani blízkým, prostě jen navzdory morálním pochybnostem krade cizí díla a nakonec si to rozmyslí a vše je ok. Lásky čas měl možná podobně volně uspořádáný hodnotový svět, ale diváka úplně vtáhl, emocionálně několikrát sežvýkal a své myšlenky deklamoval vkusně a originálně, tady jde o sentimentální klišé, které podává neuvěřitelnou romanci a hudbu Beatles bere jako záminku, jak na ní ploché myšlenky navěsit. Nejvtipnější je scéna prvního předvedení Let It Be před rodinou a nejkrásnější ta o setkání s Johnem Lennonem, v níž jsem Curtise poznával a zahřálo mě u srdce. Zbytek je ohromné hořké zklamání.

  • 75%
    0
    0
    15. 10. 2019
    Blíženec (2019)

    Nevěřil jsem, že se Hollywood ještě vzchopí k takhle čistému akčnímu blockbusteru. Navzdory všem nevyhnutelným změnám v průběhu produkce je vidět, že se jedná o devadesátkový Bruckheimerovský námět v plné parádě - v centru stojí protagonista výjimečně zdatný v likvidaci padouchů, potenciální romantická linie je zcela potlačena a spiknutí vede až k nejvyšším příčkám, ale není zatíženo žádnými politickými ani sociálními kontexty. Vyprávění vytváří jednoduchou hyperrealitu, v níž existují jen inkriminované dvě strany konfliktu a nic jiného není důležité. Ang Lee pak čistým obrazem a digitálními úpravami tohle pojetí podtrhuje a opravdu pomáhá vytvořit alternativní svět, který jsem ale neměl nejmenší problém přijmout a nechat se jím alespoň na úrovni poctivého akčního zážitku pohltit. Samotná akce není statická a vynucená, nýbrž poměrně různorodá a posouvající děj, přičemž digitální look oči rozhodně nemučí a do zmíněného konceptu zapadá. A co víc, akce není zase tolik a sází se také na interakce postav, které jinak jednoduchou story usměrňují. Nejde o žádné revoluční žánrové blbnutí, na to je příběh pořád hodně standardní a v rozvíjení některých motivů nevynalézavý a zkratkovitý, ale staromilný nádech mi jinak imponoval a Lee mi po dlouhé době nabídl 3D komfort, v němž vidím perspektivní vizuální budoucnost (byť chápu, že mnoho diváků ten zmíněný hyperrealistický styl ihned nepřijme). Osobně jsem ještě čekal, že to bude ve stylu devadesátek značně vtipnější - ta serióznost mi k tomu místy úplně neseděla.

  • 75%
    0
    0
    14. 10. 2019

    Viděl jsem pouze prodlouženou verzi a nemohu se pouštět do srovnávání, ale vystačím si s logickým faktem, že Director's Cut by měl být tím stoprocentním vyjádřením hlavního tvůrce filmu - a určitě chápu, proč Cameron Crowe k tomuto kroku přistoupil. Jedná se o příběh s mnoha významy, které se často nepodávají explicitně, ale divák je musí vyčíst z interakcí postav, z jejich vztahu k muzice, z nikdy nekončící éry hippies, která se do aktérů otiskuje, i z muziky samotné. A jestliže hudební fachman Crowe zvládá žánr road movie v tom nejuvěřitelnějším odkazu na vlastní hudební tripy či vyprávění ve stylu fiktivního Reinerova This Is Spinal Tap, tak se bohužel neubrání častým opakováním a minimálně v režisérském sestřihu začnou konflikty mezi více či méně vykreslenými aktéry občas dost nudit. Musím ale uznat, že kdykoli jsem měl nutkání přetáčet, po chvilce mi v tom zabránil nějaký chytrý či vtipný dialog nebo scéna, během níž na mě poselství filmu vkusně a nenásilně doléhalo. Almost Famous je film pro užší skupinu diváků, kterým nevadí trpělivě přijímat osobní autorskou vizi a společně s hlavní postavou procházet světem, jenž se zdá být v průběhu důležitější než jeho příběh. Nebyl jsem úplně vtáhnut a podruhé bych do toho asi nešel, ale jako milovník tehdejší hudby a přemýšlivějších generačních děl jsem za zkušenost s tímhle většinově přehlíženým snímek rád..

  • 40%
    0
    0
    14. 10. 2019

    Hezký pokus, který ale nad vodou drží jen experimentální forma "na jeden záběr", díky níž jsme nonstop s hrdinkou a nelze moc dopředu odhadnout závěrečný twist, a jako vždy přesvědčivá či chvílemi jen vizuálně bezchybná Elizabeth. Příběh je hrozně nudný a hloupý a finální rozřešení tenhle dojem vlastně nenarovnává, jen k němu podsouvá trochu jiná zdůvodnění.

  • 60%
    0
    0
    14. 10. 2019
    Kořist (2019)

    Nemastné neslané krmení smrtonosných predátorů, které sice žádného žánrového gurmána úplně neurazí, ale při vzpomínce na rannou a značně nekompromisnější nabídku Alexandre Aji přesto vyvolá v břiše jen neškodné kručení. Piranha 3D, byť vlastně kolosální šílenost, byla mnohem více zábavná a filmařsky odvážná. Kořist se drží postav a dokáže je divákovi přiblížit, ale zubatou aligátoří hrozbu nezvládá podat naturalisticky a napínavě, jak by se slušelo. Přesto ale dobrá jednohubka s více než dobrými herci od dobrého režiséra, který ale býval skvělý, což v tomhle případě velmi zamrzí.

  • 65%
    0
    0
    14. 10. 2019

    Vyprávění postavené na zažitém souznění s jednotlivými charaktery a hlavně na soundtracku, jenž rozhodně patří mezi 10 vůbec nejlepších. Bohužel aktérů je příliš mnoho a nějaký ucelující cliffhanger slabý až neexistující, tudíž není moc šance příběh postav nějak výrazněji prožít. Americké graffiti přineslo mnohem komplexnější vývoj protagonistů a silné zakončení, Dazed and Confused je pouze pohodovým a dost povrchním náhledem na dospívání v zobrazované době - kromě písní si nejvíce zapamatujeme šikanátora Bena Afflecka a playboye se slabostí pro zrzky Matthewa McConaugheyho, jenž si právě zde začal pilovat své libozvučné "Alright".

  • 0%
    1
    0
    11. 10. 2019
    Premiér (2019)

    Dvě slova opačného významu - jestliže genius loci značí duševní souznění s místy, na jaké se rádi vracíme, Jaromír Soukup znamená duševní zprznění hlísty, nad nimiž leda zvracíme. Rým patentován.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 dalsi posledni

OMůj oblíbený uživatel

5 ×
Sdílet tuto stránku: 

Poslední aktivita

Sdílet tuto stránku:

Partneři: