Ačkoli obsazení a tvůrčí tým vzbuzují naděje, Matka spadá k těm nejrutinnějším ambiciózním dílům Netflixu. Ženské hrdinky už životněji, nápaditěji a emocionálněji vytvarovala řada jiných filmů a 117 minut je pro takto šablonovitý děj hrozně moc. Snímek nevýrazný a nadbytečný v takřka každém ohledu.
Vehementní snaha přijít s usedlým a co možná nejrealističtějším konceptem vlkodlačího hororu nabízí na první pohled zajímavé spojení satirické detektivky s vraždící obludou v lákavém prostředí zasněženého neowesternu. Scény s chlupatou potvorou jsou super a vyústění celkem překvapí, ale v průběhu se dere do popředí neatraktivní rodinná vata a nesympatická hlavní postava, jejíž jednání dost narušuje potenciální napínavou zábavu. Humor není na obtíž, ale vedle jediné opravdu vtipné scény mu schází zapamatovatelná poetika a nedokáže zakrýt fakt, že ambiciózní tvůrce to celé myslel velmi vážně a komediálními vsuvkami jen zalepuje nefunkční vývoje aktérů a nefunkční aktéry jako takové. Ztratit u toho 80 minut života v pohodě můžete, ale na opravdu dobrý film si vlkodlaci budou muset stále počkat.
Vlastně už typický Brooks - geniální vtipné momenty (jednoznačně vede Mighty Joint a Poslední večeře v krátkém sledu) střídané nudnější vatou, která ale nepostrádá autorský švih a alespoň vynalézavé pokusy o humor. Hlavně část s inkvizicí je mrháním potenciálu, ale celé je to zase tak roztomile své a bujaré, že bych to nikdy nerealizované pokračování s krasobruslařem Hitlerem určitě rád uvítal.
Rozhodně dobrá a chvályhodná práce. Bohužel jsem se v průběhu jen těžko zbavoval pocitu, že takto poctivá tříletá práce se sběrem informací zkrátka vyžaduje více než střídmých 90 minut - ty možná stačí na to, aby na diváka plně zapůsobily chytře navozované kontrasty (špína a černota v šachtách × běloskvoucí kanceláře; dlouhé neupravené vlasy × krátký elegantní sestřih; manuální dřina a veget v hospodě × statické povolání a neustálý zápřah na mozek) a sociální apely kolem nezaslouženého statusu quo a dramaticky nastupující automatizace práce, ale opravdu empatického napojení na protagonistu a na jeho dílčí myšlenkové pochody jsem se osobně moc nedočkal. A mám přitom dojem, že se o to Jindřich Andrš skutečně poctivě snažil. Skoky mezi jednotlivými etapami mi ale přišly moc rychlé a hlavní myšlenku toho kterého úseku vždy tak nějak překotně vystihl některý z těch ne úplně autentických dialogů (hádka v hospodě, svěření se kolegovi na maškarním večírku). Co je ale naopak fajn a co kvituji, jsou jednoznačná srozumitelnost a stabilní argumentační stanovisko, od něhož se nijak drasticky neodbočuje. Tomáše nám samozřejmě má být trochu líto jako člověka, který po více jak 20 letech věrných služeb a pro většinu lidí nepředstavitelné dřiny musel v práci skončit a neměl jinou kvalifikaci, a dokument nám tohoto člověka představuje nezkresleně a v přímočaré jednoduchosti deklamuje, jak lze 'ostravský americký sen' i v nepřívětivé době dotáhnout do konce. A dá se tomu nakonec i docela odpustit, že vyjma úvodních minut postrádá veškerý materiál tu absolutní surovost a psychickou tíhu, jakou se chlubilo třeba slavné a námětem v mnohém spříznění britské filmové hnutí 'kuchyňského dřezu' z 60. ___ Nejedná se tedy o zásadní revoluční počin a mnoho dílčích motivů přechází časosběrná metoda moc kvapně a zjednodušeně, ale pravdivý a současně symbolický příběh sympatického protagonisty funguje a přináší vítaný pohled na další temnou stránku současné automatizace, stejně jako na nikdy neuhasínající plamínek naděje. Ocenil bych osobně upřímnější sejmutí venkovní masky příkladného bojovníka a zevrubnější prozkoumání sociálních i psychických problémů, ale jako výpověď o jedné životní etapě s cílem pozitivně burcovat sebevědomí nekvalifikovaných osob bez budoucí vize tento zajímavý portrét určitě obstojí. Méně už bohužel jako plaše a slabě strukturovaný apel na společnost samotnou.
První polovina super - svižná, vtipná, tak akorát nekorektní a nápaditá. Pak ale přichází nebývale stagnující vata plná kostrbatého pohybu postav a nudných emancipačních keců, které si mohl někdo tak odvážný a neotřelý jako Cohen odpustit. Na správnou vlnu se tak naladí zase až posledních deset minut a ukazuje se, že silnější je tenhle film v úsecích, kdy se sází na odděleně vypointované klipy a gagy. A to není pro celovečerák s přesahujícími politickými a sociálními nitkami úplně dobře.
S odstupem pár dnů ten film docela roste. Nenazval bych ho přímo dobrým, na to je v něm dost laciných zvratů a málo skutečného zhnusení, jaké nám třeba původní Texaský masakr servíroval i s úroky, ale určitě bych se o něm nebál napsat, že je v mnoha ohledech ozvláštňující. Nemám jistě nakoukáno nějak závratné množství slasherů, ale konkrétně hixploitation mám rád a určitě vím, s čím mohu od jeho zástupců při sledování počítat. McLean ale zajeté struktury úplně nenásleduje a docela jinak uchopuje hlavního záporáka, buranského bezcitného řezníka, který více než standardní anonymní hrozbu ztělesňuje hrozbu australského vnitrozemí jako takového - na první pohled drsný strýček odvedle, který si vás obmotá kolem prstu a odmítá globálně vnucovaný folklór (skvělá narážka na Krokodýla Dundeeho), ve skutečnosti ale nepředstavitelně surové nebezpečí, jaké vás buď zničí, nebo trvale poznamená. Představení hlavních postav a jejich charaktery bohužel nejsou moc zajímavé, ovšem pozvolné navozování atmosféry funguje dobře, a když se ten dobrácký strejda konečně objeví na scéně, už jen nervózně čekáte, co ty chudáky asi v příštích hodinách potká. Zajímavá je i struktura přesouvání pozornosti mezi jednotlivými oběťmi, která mi ale přišla lépe vytěžená i gradovaná ve dvojce - zde se McLean drží při zemi a snaží se dostát vnucovanému dojmu reality (inspirace dvěma reálnými vrahy je skutečná, ale okrajová a hodně přikreslená), ale úplně se mu nedaří trefit ten přesný balanc mezi šokujícím násilným slasherem a usedlejší výpovědí o přesahujících sociálních (dá-li se vztah mezi turisty a křupany v řídce osídleném vnitrozemí tak nazvat) problémech. Vydat se v druhé půlce cílevědoměji jedním směrem, určitě bych si neměl na co stěžovat.
Scény se zamaskovaným vrahem jsou špičkové a pointa i neokoukaný koncept rozhodně zvedají palec nahoru, ale nemohlo to vážně být o 15 minut kratší? Argento často úplně kašle na rytmus a některé scény až neúměrně protahuje, což je v případě takhle autorsky silného a výrazného díla velká škoda. Na silný dojem to stačí, ale znovu bych si to celé jen tak nepustil.
Je tu určitě spousta pozitiv a musím obdivovat odvahu tvůrců, kteří se do takhle objemné látky pustili už na počátku padesátých let. První dvě třetiny jsem si přitom dokonce říkal, že sleduji jedno z vůbec nejlepších sci-fi své doby, kde se napětí netěží z laciných trikových atrakcí, nýbrž ze samotného námětu vyvolávajícího silné empatie. To zaměření na komplikovaný lidský faktor v bezprecedentní situaci je celkově chvályhodné a plynou z něj silné motivy, ale ty jsou v součtu v krátké stopáži rozesety po trsech a chybí jim soudržné uchopení. Tuhle látku by dnes perfektně zvládl Emmerich, který zkrátka umí postavičky na osudové šachovnici dirigovat jako málokdo - pokud by mu tedy scénáristé utnuli teatrální snahu o humor a pohlídali si fyzikální nesmysly, jakých se dopouští Matého snímek (k Zemi se blíží obří hvězda a lidé unikají v raketě na poslední chvíli, nezasaženi žárem ani gravitací - a je tam toho samozřejmě více). Není to opravdu špatné a něco to o lidech jistě vypovídá, ale i s ohledem na dobu vzniku čpí z kvapně pojaté struktury nevyužitý potenciál. A já už se po tomhle solidním předkrmu vážně těším, až Roland konečně pošle vstříc matičce Zemi její zlobivý satelit Měsíc.
Ačkoli si sám nejsem jistý, jak se k němu postavit, dovolím si Zardoz nazvat vizionářským dílem hodným pozornosti. Může se sice stát (je to vlastně pravděpodobné), že se v úvodu zasmějete a přepnete na Výměnu manželek, ale já osobně jsem byl neopakovatelně okouzlen - dějí se tam divné věci a řada scén vypadá jako dražší pornofilm s dominantním, teple oblečeným hřebcem, jenže Boorman dokazuje filmařské kvality a vytváří okázale pohlcující svět, za jehož lacinou slupkou bují stovky zajímavých myšlenek a sebevědomá vize budoucnosti, která po rozpletení nepůsobí zase tak blbě, jak se zpočátku zdá. Byl jsem vážně zvědavý, jak se to vyvrbí, a poslední scéna mě definitivně přesvědčila o tom, že tenhle kult budu opatrně následovat - bez takových originálních úletů od nadaných režisérů by přece byla kinematografie o dost nudnější, stejně jako bez Seana Conneryho, který to i v nejvtipnějším představitelném kostýmu uhrál s velkou grácií. Chápu ale každé hodnocení, takhle zvláštní průsečík mezi brakovou satirou a inspirativně filozofující vizí lidstva si o diverzitu přímo říká. Za mě nějakých 75%, ale těžko říci, zda to ještě nevyzraje (či naopak neshnije)..
Napoprvé spíše zklamání a bohužel nevím, jestli bude nějaké podruhé. Atmosféra je bezesporu uhrančivá a koncept neokoukaný, ale ten snový a zamotaný narativ mi zkrátka přišel místy křečovitý a až příliš odtažitý. Je to možná báječná škola v aranžmá fikčního a fantastického světa, ale jeho dynamika mě nebavila a příběh mě oproti stejně starému a v lecčems podobnému Nekonečnému příběhu za pačesy nechytil. Ale třeba příště.
Nápad dobrý a spádu druhé poloviny není moc vytknout, ale film, který chce stavět na chování svých postav v nepředvídatelné a zapeklité situaci, si prostě nemůže dovolit, aby byly všechny postavy takhle nesympatické a hloupé (chudák nájemce se zpočátku prostě musel chovat zvláštně, aby to celé pasovalo nějak dohromady). Hororová linie je uspokojivá a režie nic nekazí, ale velmi křehké vztahy mě vůbec nebavily. Tohle chtělo na papíře lépe domyslet.
Ten jednoduchý koncept funguje po celou dobu perfektně - vůbec nevadí, že chybí nějaký tematický nebo myšlenkový přesah, protože je to stejně satira jako řemen, která na hororovém vztahu mezi lovci a oběťmi staví o dost explicitněji, než je zvykem. Ze hry není úniku a naštěstí je dostatečně vtahující a gradovaná, abychom s postavami bez obtíží vydrželi až do konce. Psychologie je samozřejmě z lacinějšího soudku, ale sám sebe jsem si do té situace často projektoval a zkrátka nemohu říci, že by tvůrci mou představivost a zúčastněnost v jakémkoli bodě nějak urazili. Takhle má vypadat levný komorní horor.
Film plný nesmyslů a samoúčelné manipulace. Já samozřejmě nezpochybňuji to, že mladé holky (a nejen holky) v době online všeho lezou nevědomky do náručí masochistickým magorům, ale vysoce zpochybňuji způsob, jakým o tom chce tenhle naivní pokus vypovídat. Celé to vyznívá nepřesvědčivě jako Trumpův příčesek, tlačení jediné normální postavy Amy do pozice loosera je ryzím prototypem mechanické vykalkulovanosti a ten koncept found footage je prostě na palici - odkdy vrah natáčí poslední hodiny svých obětí a pak hází kameru, která navíc patřila oběti, do veřejně přístupného koše? Vypovídá to o tragédii, ale tu tragédii to jenom hnusně zneužívá a vůbec nic nám to neřekne. A navíc je to nuda k uzoufání, dokonce i v samém 'šokujícím' závěru.
Nesmírně vtahující satirický neo-noir a zřejmě to nejupřímnější zrcadlo, jaké kdy Hollywood sám sobě nastavil. Nehorázně úžasná je už úvodní osmiminutovka na jeden záběr, kdy se nám před očima jednak zhmotňuje filmové studio s důrazem na představování nových scénářů před producentem, jednak se začíná pomalu odvíjet příběh kolem výhružných dopisů, jednak se otevřeně naráží na slavné dlouhé záběry v dějinách filmu - jen tím se okamžitě stanovuje tempo a tematický rozsah celého filmu. Je to jako typicky nehollywoodský příběh, bloudící zdánlivě nesouvisejícími uličkami a dávající na odiv vlastní sebeuvědomělost, a zároveň jako klasický love-letter filmovému průmyslu, v jehož pokrytectví se skrývá nevysvětlitelná vášeň. Závěr se dá interpretovat různě a rozhodně má daleko ke standardně uzavřenému rámci - záměry Altmana a Tolkina ovšem naplňuje bezpochyby dokonale a hlavně cinefilům přináší podobné ironické uspokojení, jaké v emocionální formě nabídl Wilderův Sunset Boulevard.
Béčko béčkovaté, které si sice na nic víc nehraje, ale zkrátka propadá v nevyvážené akci a proměně hlavní hrdinky. A nevinil bych ani tak Geenu - ta je docela v pohodě, ale ten charakter není nijak extra zajímavý a vedle Jacksona, nejlepší a nejvtipnější postavy, se do akčního idolu úplně neprobojuje. Ale má to solidní tempo, časté zvraty a pár vtipných hlášek, takže určitě o žádný průšvih nejde.
Možná až jednou konečně nakoukám původní Supermany a naivní barevné komiksovky z osmdesátek a devadesátek, docením tenhle kousek jako úžasně nostalgický a záměrně křečovitý brak. Momentálně v tom ale vedle obludné naivity a protlačované retro atmosféry nevidím nic ozvláštňujícího, co by mě v pozitivním smyslu slova odzbrojilo - snad jen to oslavné vyústění jak z romantických slaďáren, které se možná časem projeví jako ten nejbizarnější farewell bláznivému roku 2020. Jinak si zase kladu otázku, jak dlouho Gal Gadot ještě vydrží vyvažovat nulový herecký talent svou nenapodobitelnou krásou - v takových nijakých rolích to nějaký čas asi potrvá.
Pro mě bohužel jeden z nejnudnějších áčkových filmů poslední doby. Nevím, proč se šikovný Clooney rozhodl zahazovat čas s adaptací takto řídké zápletky, a vůbec si nedokážu představit, proč by měl jeho snahu někdo ospravedlňovat. Děj v rámci tří linií by mohl být stlačen do 30 minut a ničemu by se neuškodilo - ani těch hezkých obrázků nebylo vůbec tolik, kolik jsem očekával. Emoce a psychologie na bodu mrazu. A škoda dál mluvit.
V rámci svého žánrového zacílení určitě nadprůměr. Cením hlavně pečlivě rozeseté vztahy mezi aktéry, které jsou docela smysluplně zúročované a minimálně v jednom momentě ústí do příjemného scenáristického překvápka. Pro sychravé prostředí severských lesů mám slabost a Nikolaj je borec, který tyhle menší produkce v klidu přerůstá. Škoda, že se občas zapomínalo na kapku realismu, že šerifka zůstala navzdory potenciálu dost poddimenzovaná a že zásadní odhalení vraha přišlo jen čirou náhodou, akorát v potřebný čas. Na Silencing je toho hodně dobrého, ale jen při troše námahy to mohlo být ještě o chlup lepší.
Velká romantická zbytečnost a slabý odvar Lásky nebeské, jemuž úplně schází dramatická lehkost, vtip a emoce britského předchůdce. Jasně že to muselo být poseto známými tvářemi, jinak by o tenhle křečovitě splácaný scénář v životě nikdo nestál - jenom nechápu, proč na to kývli De Niro, Swank a Pfeiffer (i když vzhledem k jejich formě z poslední dekády to zas tak překvapivé není).
Meh. Hodnotný námět utopený v tradičně plochém uchopení polské artové školy. Nejlepší jsou úvodní a závěrečná scéna, které mají nápaditou inscenaci a tepají životem, který zbytek chladného příběhu svým aktérům upírá. Ty myšlenky jsou hezké a místy docela silné, ale ono to prostě vypadá, jako kdyby se před kamerou pohybovaly nemyslící individuality, mezi nimiž to vůbec nejiskří tak, jak by mělo. Hrozně standardní festivalovka, která jede bohužel příliš na jistotu a třeba na Hanekeho Bílou stuhu se svou tematickou jednoduchostí vůbec nechytá.
Já nevím, nemělo to být zábavné? Takhle nedějový film se nevidí ani u Bély Tarra, přitom postavit proti sobě šílené neonacisty a naštvanou maminku z důchoďáku znělo tak slibně... Neuvěřitelně nenápaditá a umírněná Troma.
Poslední dvacetiminutovka velmi dobrá, takřka perfektně odrážející náročná témata smrtelnosti a skutečné lásky v rámci dětské perspektivy (obzvlášť kouzelná je sekvence od prvního polibku až ke včelímu hnízdu). Ale zbytek mě úplně neuhranul - jsou tam sice moc příjemní herci a občas zdařilý humor, ale velká část příběhu je vnímavému divákovi jaksi zapečetěna po emoční i čistě realistické stránce. Vše se děje nějak moc rychle a bez pořádného psychologického podkladu. Námět ale fakt hezký, a kdyby to natočil takový Rob Reiner, je na světě o poznání magičtější a návykovější klasika.
Úplně v pohodě. Je to sice o dost více předvídatelné, než by bylo zdrávo, a motivace záporných postav zůstávají někde v šuplíku s nápisem 'nevyřízeno', ale zábava na odreagování je to dostačující. Alexandra Daddario tady dokonce i trochu hraje (vedle její vizáže tentokráte není herectví vůbec na obtíž) a z Johnnyho Knoxvilla se vyklubal moc zajímavý slizoun, ta role mu dle mého sedla, i když zůstala poddimenzovaná. Jen ti chlapi byli dva padavkové.. schovávat se ve spižírně před fyzicky o dost slabším a evidentně nijak výrazně ozbrojeným nepřítelem, to jsem nějak moc nepobral (pravda, ono se to takhle mluví, když na mě ženy neútočí s obdivuhodnou vytrvalostí).
Druhý nejhorší film, jaký jsem kdy viděl. A myslím, že jsem toho viděl dost (i z toho negativního spektra), abych tím mohl komentář ukončit.. Ale pozor, je to zároveň jasný kult!! (hlavně první scéna s Torgem a slepičí dohadování všech manželek šíleného vůdce kultu).
Trochu mi to připomnělo Fincherova Zodiaca. A nemyslím tím samozřejmě po formální stránce, spíše jde o pocit, který sledování obou děl evokuje - pocit opakovaného zmaru tváří v tvář nelidskému nepříteli, jenž nenásleduje žádný racionální vzorec a nenechává takřka žádná vodítka, která by jeho až mysticky děsivé konání umožnila včas zastavit. Ale zatímco Zodiac přinesl kompletní zpochybnění a rozklad procedurálního vyšetřování, v tomto případě se vraha polapit podařilo a celý proces tedy pochopitelně směřuje k tíženému zadostiučinění - tvůrcům se totiž podařilo odvyprávět poměrně osobní příběh dvou policistů, kteří v průběhu vyšetřování takřka nezamhouřili oka a báli se o životy svých rodin, a skrze často velmi brutální náturu jednotlivých zločinů a množství dobového materiálu je divák nevědomky nucen oživovat samotnou atmosféru zákulisí (na níž Zodiac z velké části stavěl) ve své vlastní hlavě. Aktéři navíc vypráví události chronologicky a k jednotlivým vraždám se vracíme podle toho, kdy byly motivačně propojeny s klíčovým podezřelým, tudíž dobře funguje i udržování zvědavosti ohledně toho, která stopa kriminalisty k neúnavnému maniakovi nakonec dovede. Motivační škála kolem celého případu je samozřejmě nesmírně komplexní a ne vždy se daří tnout vyloženě do živého - některé výpovědi pamětníků nemají tak konstruktivní základ jako jiné a občas škodí protahované fiktivní dramatizace (v tomto formátu by zkrátka mělo jít o nepřetržitou záplavu informací, které spojují tehdejší hypotézy se zpětnou reflexí v různých tematických kruzích), ale přesto je dokument velmi dobře strukturovaný a bez problému drží pozornost od první do poslední minuty (čemuž napomáhá i promyšlené dávkování klíčových zvratů i dalších otázek do závěrů epizod, přesně ve stylu seriálového vyprávění na pokračování). Nevadila mi ani vyšší míra názorové subjektivity a ani občasná oslavnost mužů zákona, která vytlačovala jakékoli hlubší emoce - stejně tu nešlo o psychologii, ale jen o popis vyčerpávající procedury. A na mě to dost zabralo.
Naprosto standardní dokument, který si samozřejmě neodpouští trochu okaté agitky, ale jinak jde o řemeslně bez problému zvládnutý pohled do zákulisí, který se jen snaží o trochu porozumění. Vášnivé reakce však dokazují, že to v době, kdy je každý pivař největší expert na mezinárodní vztahy, na ekologii i na Gretu, zkrátka není možné. Jen kvůli takovým té holce vážně začínám fandit, jinak by mi byla naprosto lhostejná.
Je mi nějak úplně jedno, jestli to má dokumentaristické rezervy (jakože má - je to sladký sentiment). Tohle může neoslovit vážně jen někoho, komu ukradla srdce spolužačka Maruška ve čtvrté třídě, a zapomněla ho vrátit. Neotřelé, krásně natočené a ukazující, že spojení hnusných lidí s krásnou přírodou prostě je možné.
Nejlépe uděláte, když si film pustíte, aniž byste dopředu zjišťovali podrobnosti o příběhu. Minimálně první čtvrthodinka pak zafunguje jako lehce mysteriózní seznámení s komorní kulisou a trojicí klíčových postav, mezi nimiž se posléze vytvoří dosti zajímavá a psychologicky nebývale otevřená partie. Hlavní ženská hrdinka je zde na jednu stranu bezcharakterním padouchem, který absolutně rozvrací cizí životy, na druhou stranu ji ale celou dobu chápeme a můžeme o jejím jednání svobodně přemýšlet. A je jedno, jestli je divák chlap nebo ženská - hlavní motivy jsou dostatečně silné a srozumitelné pro každého.
Veskrze špatný film, jehož největší ozdobou (a nejlepší herečkou!) je opět ultra přitažlivá Rhona Mitra, které to ve středověku zkrátka sedí (ano, zdravím Soudný den). Lambert si znuděně odehraje to svoje a Graham Baker diriguje docela zajímavý béčkový námět s celkem roztomilou nemohoucností velkého fanouška, co nemá dost prostředků ani talentu na vytvoření čehokoli dostatečně pamětihodného. Akční scény a efekty jsou opravdu zoufalé, ale film alespoň rychle uteče a pořád se něco děje.
Promyšleně strukturované vyprávění v subjektivních flashbacích, které seznamuje s notoricky známou aférou z té jediné správné a obhajitelné perspektivy. Moc pěkně starosvětsky zrežírované, často s důrazem na systematický pohyb postav po mizanscéně, skvěle zahrané a uspokojivě gradované. V rámci vývoje a završení vztahu dvou klíčových aktérů sice nijak zvlášť silné a objevné, ale upozadění postavy Dreyfuse na úkor hlasatelů spravedlnosti má svůj zřejmý účel. Pro Polanskiho další zodpovědně natočené osobní téma.
Nesmírně originální a unikátní adaptace 'nezfilmovatelného' románu, k jehož kostře se přistupuje skrze okázalé překrývání více linií a vypichování samotného tvůrčího procesu. V tomto případě je úplně nejlepší si vůbec nic o filmu nezjišťovat a nechat se bez přípravy pohltit neutuchajícím ohňostrojem postmoderních narativních hrátek, které ve vší sebereflexivitě snad nikdy nepůsobily tak zábavně. Steve Coogan hrající sám sebe, hrajícího dvě titulní postavy, nás provádí vysoce energickým pojetím filmu ve filmu, který postupně oloupává jednotlivé tematické slupky a od různých možností adaptace vlastní předlohy se dostává až k problémům v zákulisí, které by klidně mohly nastat, kdyby se Michael Winterbottom skutečně rozhodl adaptovat složitou knihu klasickým způsobem. Jde o geniální nápad, který celou dobu funguje na jedničku a vůbec nedává divákovi šanci k vyproštění - kdo by se také chtěl vyprostit, když si může vychutnávat jeden z vypravěčsky nejopojnějších a nejlepších filmů 21. století. Neváhejte a jméno Tristram Shandy si tučně zapište do případných filmových restů.
Jeden z největších klasiků polské kinematografie tímto dílem doslova burcuje začínající filmaře, aby se bez váhání chopili kamery a natáčeli, co se jim zlíbí. Zároveň však drží zvednutý ukazovák a varuje před tím, jak dokáže objektiv kamery zkreslit vnímání reality a narušit přístup třeba i k dříve neotřesitelným rodinným hodnotám - jinými slovy, jak se může hledání toho správného záběru stát osobnějším než láska k vlastní ženě a dítěti. Amatér je každopádně dalším skvěle zrežírovaným filmem Krzysztofa Kieślowskiho, který opět promyšleně zapojuje stylistické postupy do cílené tematické struktury a pohrává si s estetikou amatérského filmu konstruktivně a soudržně. Tohle je opravdu snímek o filmařině a filmaři, který si postupně osvojuje nové přístupy a hlediska, jimiž nahlíží nejen na zkoumané subjekty, nýbrž i na vlastní život a jeho interpretaci.
Filmový zmetek absolutně popírající domněnky, že úspěšný film by měl divákům nabídnout svébytný příběh nebo konceptuálně promyšlené formální uchopení - jedinou uměleckou motivací Blair Witch je 'vypadat jako reálný záznam' a jediným štěstím pro ni bylo, že diváci tehdy nedokázali 'autenticitu' kvůli mediální díře vyvracet. Vzniknout ten film dnes, tak si ani neškrtne - 90% stopáže v něm lidé jen zmateně pobíhají lesem a zbylých 10% vyplňuje jakési napětí, protože pohyb se z lesa přesouvá do strašidelné sutiny. Je to kult a neberu mu to, ale osobně ten snímek nesnáším a nudím se u něj stejně jako u většiny ostatních found footage hororů (výjimky: Monstrum, REC a Lovec trolů - a vlastně i ten Jáklův Ghoul je o dost lepší než tohle).
Dle očekávání nejapně rozbředlý, nudný a trestuhodně nenápaditý found footage - a nemyslím ani tak koncept a prostředí, které jsou tentokráte v pohodě, ale zkrátka proces, kterým bylo standardní pobíhání po chodbách poskládáno do něčeho, co vzdáleně připomínalo děj. Je tam pár dobrých momentů, ale sakra, vždyť ono to ani pořádně negraduje! Že já si nedám pokoj a pořád hledám v téhle masivní kupce zbytečných filmů originální zlaté jehly.
Sice to hraje hlavně v závěru dost na efekt, ale zvědavost je našponovaná na dost slušnou úroveň a osudem hlavní postavy dokáže příběh dokonce i příjemně překvapit. Carey Mulligan je dobrá (i když jsem se nemohl zbavit pocitu, že oproti ostatním vrstevníkům vypadá nějak staře) a vůbec - na to, jak blízko nekontrolovatelnému feministickému blábolu námět byl, tak nakonec vše drží dost přesvědčivě pohromadě a nesklouzává se k laciné parodii. Kvalitní #metoo jednohubka, která chlapy jen samoúčelně nese*e. :)
Dva renomovaní filmaři (přičemž ten jeden už bohužel ve stádiu senility) se spojí přes zoom a dohodnou se, že narychlo splácají film postavený na tom, proč spolu vůbec musí komunikovat online. Lockdown je opravdu podívaná, která jakoby vznikala rychle na koleni - chce být dobově výstižná a satirická, ale je divně afektovaná a nudná, chce být romantická a apelující, ale je studená jak psí čumák a místo povzbuzení do nelehké doby vlastně propaguje myšlenku, jak lze tuto dobu zneužít ve svůj prospěch. Pár slušných vtipů tam je (i když chudák Edgar Allan Poe) a Hathaway je čím dál hezčí, ale většinou jde o utahanou přehlídku zbytečných dialogů, které by z pusy nikdy žádný normální člověk nevypustil - a obávám se, že tohle o normálních lidech být mělo. Vůbec nechápu, proč do toho Liman šel - Knight píše blbosti už delší dobu a tuhle nejnovější by nemohl zachránit ani sebelepší režisér. Je to holt o koronaviru a to prostě letí..
Ano, News of the World rozhodně je zajímavý snímek a NE, určitě to není western v tom pravém slova smyslu. Westernem nebylo ani Tenkrát na západě, které rozložilo klasický svět drsných kovbojů divokého západu zapojením modernity na úrovni tématu i filmové formy - Greengrassův snímek je oproti tomu opět rychle sestříhán a vzbuzuje dojem o dost dravějšího tempa, než jaké příběh skýtá. A jestliže 'westerny' většinou cílí na jasný cliffhanger a vedlejší témata okolo soužití s indiány či železnice se podřizují vyprávění, zde se jede po kružnici, kde se vzájemně dohání jen zdánlivě oddělené historické etapy (oddělené Občanskou válkou, během níž se otroctví sice zrušilo, ale v myslích hlavně jižanských občanů se nic nezměnilo) a z níž se ústřední dvojice snaží uniknout - posunout se dále. A v mých očích posouvá tenhle snímek dále také možnost přemýšlení o 'westernu', který už dávno není striktně etablovaným žánrem, nýbrž spíše jakýmsi svobodným projevem nadaných režisérů, kteří v něm spojují vlastní historickou reflexi a autorské formální uchopení, v tomto případě určitě ozvláštňující a podnětné. Je to dílo, které se nepodřizuje (podobně jako svého času Tenkrát na západě), ale které konceptuálně přepisuje. A má můj plný obdiv.
Bohužel asi tak poloviční zábava, než jsem od toho očekával. A přitom to má skoro veškeré ingredience zábavně pokleslé podívané, jejichž sečtením neúprosně vzniká specifický kult - úžasně toporné herce (s výjimkou Plummera a vlastně i Hasselhoffa, jenž hraje oproti hlavní dvojici dost civilně), laciné kulisy, porno kostýmy s retro účesy a neskutečně cheesy dialogy, které jsou často opravdu vtipné. Jenže vážné dramaturgické uchopení jinak lehké zábavě moc nepomáhá a například závěr už je prostě jen nepovedenou kopií Star Wars, která vzbuzuje spíš lítost než upřímný smích. Ale robot byl super a bikiny Caroline Munro jakbysmet.
Bizarně přitažlivé zejména z hlediska toho, jak by vlastně vypadal E.T. Mimozemšťan, kdyby... Inu, těch kdyby si můžete dosadit desítky a vemte jed na to, že žádné nebude ve vztahu k Macovi ani za mák pozitivní (a to včetně hudby Alana Silvestriho, která je sice tím nejlepším na celém filmu, ale na Williamse se přesto dívá z ostrého podhledu). Ošklivý mimozemšťan je alespoň docela srandovní (hlavně když ho vcucnete do vysavače), mladá sousedka moc hezká a reklama na mekáč samozřejmě suprová, byť úplně vytržená z kontextu.
Na jednu stranu nejtypičtější osmdesátkový akčňák, kde je všechno tak hrozně debilní, až z toho nelze spustit oči. Téma 'jeden borec s nožem proti celé armádě' jsme v té zlaté pokleslé dekádě viděli zpracované mnohokrát, ale Ted Prior v šortkách Pala Habery prostě nemá konkurenci. Když se před po zuby ozbrojenou jednotkou schovával na opadaném stromě v přibližně dvoumetrové výšce, vyprsknul jsem smíchy jako už dlouho ne. To byly panečku filmy..
