Na Ong-bak se překvapivě dobře kouká – jednoduchá zápletka, přehledná decentně krvavá akce, vtipné honičky. Navíc všechny ty neuvěřitelné kaskadérské kousky Tonyho Jaa jsou divákovi servírovány i několikrát za sebou, hezky pomalu, z více úhlů. Zkrátka se mi honba za Buddhovou hlavou okořeněná thajským boxem líbila.
Jestli se Poslední samuraj zařadí mezi mé oblíbené klasiky, to ukáže až čas. Hudba Hanse Zimera je samozřejmě bezkonkurenční, napoprvé mě však snímek ničím dalším neuchvátil. Celé se mi to zdá malinko naivní, na druhou stranu zde panuje rovnováha, nalezneme tu od každého něco – válečnou vřavu i hřejivé momenty.
Zatracená práce - jeden z dokumentárních filmů, které letos představil festival Jeden svět - výrazně přispívá k pochopení aktuální situace, přesněji řečeno stavu médií v Rusku. Po technické stránce je příhodně stylizovaný, čímž si udržuje pozornost diváka; po obsahové bych osobně přivítala širší záběr.
Na první pohled nemám, co vytknout – Reacher splňuje všechny předpoklady pro úspěšný krimi seriál. Když to ale vezmu odjinud, musím podotknout, že jsem se nijak extra nebavila. Nejlépe to lze popsat slovy „ohrané“ a „americké“, a i když jsem milovník pořádných rvaček, tak i „nevhodně brutální“ v některých situacích.
Retrospektivní náhled několika jedinců na tu samou skutečnost překvapí v dnešní době už jen málokoho, ale v padesátých letech minulého století to musela být asi pecka. Právě neobvyklou kompozicí děje si filmy v minulosti častokrát získávaly slávu. Mně osobně se zdá na Rašómonovi nejlepší kamera – záběry jsou poutavé, vyvolávají pocit napětí. Symbolický konec mě příliš neoslnil, Kurosawa umí i lepší.
PS: Mimochodem Poslední souboj (2021) by teoreticky mohl být považován za remake Rašómona.
Jelikož se mi „poštěstilo“ shlédnout jedničku, pokračování se mně z povinnosti nevyhnulo. A s údivem můžu říct, že dvojka si vedla lépe. Pořád jde o nenáročnou komedii, kde je vše s oblibou idealizováno; zápletka mi však tentokrát připadá sympatičtější. Je jasné, že mladší publikum snímek ocení více.
Hlavním plusem tohoto snímku je jeho bohatost na skvěle sehrané a natočené souboje. Zbytek se zdál také uspokojivý, líbila se mi i hlavní myšlenka přeměny nevinného člověka v zabijáka. Bohužel však v některých momentech dost pokulhává dramatičnost a napětí, za což může příliš rychlý spád. Závěrečný duel nebo například okamžik odhalení pravdy jsou chudé a ve srovnání s epickými souboji vyznívají méněcenně.
Nevím, co mě vedlo ke shlédnutí Anastázie - možná fakt, že patří mezi animáky srovnatelné s Disneyho méně zdařilými kousky. Výsledek je koukatelný, i když několik kousavých komentářů jsem si během filmu neodpustila. Nejpodivnější byla asi postava Rasputina (místy morbidní), navíc zde chybělo nějaké aplikovatelné poselství.
Můj celkový pocit (že to nebylo zas tak špatné) je do značné míry neobjektivní, a to protože poslední dvě epizody mě bavily víc než většina dřívějších. Zabijáci Wu mě nalákaly hlavně na trailer a obsazení, obojí slibovalo pořádnou akci. Avšak to bylo asi tak jediné, co jsem pak doopravdy ocenila. Tenhle seriál si totiž moc neláme hlavu nad dějovou linkou (začátek a konec jakoby nesouvisely, místy jsem si říkala, co je to za hromadu kravin...) ani nad CGI, které by nutně potřebovalo vylepšit. A do toho mi vztahy ústřední party nepřišly zrovna vřelé. Teď jsem ráda, že to mám za sebou.
Belfast, Oscarové dramedy režiséra a scenáristy Kennetha Branagha, stojí za pozornost nejen pro své módní černobílé provedení. Příběh z pohledu malého chlapce si udržuje volné tempo a zrovna moc negraduje, v kombinaci s hudbou Van Morrisona vytváří příjemnou rodinnou atmosféru, zároveň připomíná divoké události minulého století v Severním Irsku.
Film o Spidermanovi to není špatný, nepochybuji o tom, že fanoušci jsou z něj u vytržení, avšak s paralelními světy jsme se mohli setkat už v jeho animovaném filmu, takže na mě tato zápletka nijak výrazný dojem neudělala. Recyklace charakterů „zahřála u srdce“, dokázala bych si to však představit i bez Doctora Strange.
Klan Gucci si jako drama inspirované skutečností vede dobře. Ze začátku působí docela komediálně a všedně, s postupem času přechází ve zbohatlické pletichy a chování postav je místy až nesnesitelné, nicméně kvalitně zahrané (co jiného čekat). Musím však také konstatovat, že vývoj se dá předvídat a nakonec slábne.
Opravdu jsem nečekala, že u mě nový Batman tak zaboduje. Mé skepse vůči Pattinsonovi v hlavní roli, Catwoman a Alfredovi se okamžitě rozplynuly, navíc se mi zamlouvá i permanentně zachmuřená verze Bruce Waynea a samozřejmě nezapomenutelný záporák. Po technické stránce vidím největší plus v kameře a celkové stylizaci – impozantní a zároveň surové. Po 14 letech konečně hraný Batman, co nedělá ostudu.
Teoreticky by se mi The King‘s Man měl zamlouvat více než předešlé díly – zasazení do minulosti, „šlechetná“ pointa, šermířská akce – bohužel to pořád nestačilo k tomu, aby mě přesvědčil. Především mě iritovala ta pokřivená historie a všudypřítomná absurdita, navíc to nebylo ani zdaleka vtipné.
PS: Lepší než dvojka, o tom žádná.
Asi nejkomplikovanější anime (popravdě je to donghua), na které jsem dosud narazila. Mo Dao Zu Shi je ideální pro fanoušky heroického fantasy - neuvěřitelně spletitý děj, z velké části retrospektivní a se spoustou odboček, si nese dobrodružného ducha, jenž se odváží být i vtipný a jindy zase dětinsky absurdní. Objeví se zde mnoho postav s tím, že každá užívá minimálně dvě jména a vzhledově se podobá alespoň jedné další postavě. Navíc jsou všechny tři série precizně provázané. Až na občasný 3D brajgl a infiltrované reklamy… to na mě udělalo velmi dobrý dojem.
Vzhledem k fantaskní tématice snů je provedení formou animace velmi příhodné, hororové momenty jsou dostatečně děsivé i jako kreslené. Závěr přerostl do monstrózních rozměrů, což mě vyloženě nenadchlo (stejně jako Papričino intro), ale celkově se jedná o velmi dobré anime, které podezřele moc připomíná Počátek.
Rozhodně nemůžu kritizovat vizuál, ten je totiž hlavním tahounem a zaslouží si obdiv. Dále vede obsazení složené ze samých známých jmen a neobvykle suchý humor, který prosakuje každým záběrem. Nicméně se nedokážu ubránit pocitu, že jsem se nedostatečně bavila; první ze tří příběhů byl relativně uspokojivý, ale postupem času se člověk začal ztrácet.
Eternals by mohl být úplně samostatný film odehrávající se na úplně jiné planetě. Těžko uvěřit, že tohle patří do MCU! Mimořádně upozaděný humor uvolnil prostor rádoby romantice a prázdným záběrům na pohlednou necharismatickou dvojici, což spolu s apokalyptickou vážností mě dokázalo nanejvýš znechutit. Zachraňovaly to jen vedlejší postavy.
O poznání slabší pokračování Venoma ztroskotalo především na fakt nemožném záporákovi s mentalitou sjetého výrostka. Film je poněkud krátký a když uvážíme, kolik času je věnováno pouze humorným scénkám, vyjde z toho to, že o nějakou smysluplnou hrdinskou zápletku se nikdo nepokoušel. Já jsem se hezky zasmála, ale toť vše.
Jihokorejský adept na Oscara 2022 se odehrává na úplném začátku občanské války v Somálsku, Mogadišo se potápí do tvrdé anarchie, mezinárodní diplomati jsou nuceni bojovat o holý život a hledat spojence v úhlavním nepříteli. Snímek je napínavý a decentně emotivní, akce povedená, nemám moc co vytýkat.
PS: Můj největší problém byl od sebe rozeznat jednotlivé hrdiny.
Jako fanda indonéských akčňáků jsem Headshot nemohla vynechat. Překvapivě mírumilovné pomalé záběry se střídají s propracovanou (blbě natočenou) akcí, která však na poměry tohoto typu filmů není tak nesnesitelně brutální (ale možná jsem si jen zvykla). Asi by to chtělo popracovat na originalitě, jinak OK.
Měla jsem hodně předsudků ohledně délky, stáří, původu… A nakonec z toho vyšlo něco naprosto dokonalého! Sedm samurajů je mistrovské dílo a ani po jeho téměř třech a půl hodinách jsem neztratila nadšení, ba naopak, závěr ho ještě prohloubil. Z filmu vyzařuje pohádková nálada, epičnost a duchaplnost.
Tento typ filmů mám ráda, především jsem se těšila na Ika Uwaise. Musím však konstatovat, že se dostavilo jisté zklamání – akční scény, jež tvoří většinu stopáže, párkrát narazily na můj strop snesitelnosti, kdyby byly o něco méně nechutné a kratší, snad bych opominula i tu nevalnou pointu a procenta by vyskočila hodně vysoko.
Navzdory tomu, že Poslední souboj se může zdát jako velkolepé dílo reflektující stále přetrvávající sociální problém z dávných dob, neoznačila bych jej za zvlášť výjimečný. Nálada je jaksepatří ponurá a výkony herců vynikající, avšak zasazení do Francie mi připadalo slabé, nevýrazné a oba rivalové nezajímaví. Vzhledem k opakování děje se divák snaží od sebe odlišovat všechny pravdy, což ve výsledku vede k podezřívavosti vůči úplně všemu.