kknk2
Komentáře

Jestli se Poslední samuraj zařadí mezi mé oblíbené klasiky, to ukáže až čas. Hudba Hanse Zimera je samozřejmě bezkonkurenční, napoprvé mě však snímek ničím dalším neuchvátil. Celé se mi to zdá malinko naivní, na druhou stranu zde panuje rovnováha, nalezneme tu od každého něco – válečnou vřavu i hřejivé momenty.

Optimisticky jsem vyhlížela kvalitu srovnatelnou s Mo Dao Zu Shi, ale ta se mu ani zdaleka neblížila. Heaven Official's Blessing se na můj vkus až moc snaží působit romanticky, díky čemuž vázne celá pointa. Animace je to ucházející, detailní, avšak chybí zde souvislosti a hloubka.

Retrospektivní náhled několika jedinců na tu samou skutečnost překvapí v dnešní době už jen málokoho, ale v padesátých letech minulého století to musela být asi pecka. Právě neobvyklou kompozicí děje si filmy v minulosti častokrát získávaly slávu. Mně osobně se zdá na Rašómonovi nejlepší kamera – záběry jsou poutavé, vyvolávají pocit napětí. Symbolický konec mě příliš neoslnil, Kurosawa umí i lepší.
PS: Mimochodem Poslední souboj (2021) by teoreticky mohl být považován za remake Rašómona.

Hlavním plusem tohoto snímku je jeho bohatost na skvěle sehrané a natočené souboje. Zbytek se zdál také uspokojivý, líbila se mi i hlavní myšlenka přeměny nevinného člověka v zabijáka. Bohužel však v některých momentech dost pokulhává dramatičnost a napětí, za což může příliš rychlý spád. Závěrečný duel nebo například okamžik odhalení pravdy jsou chudé a ve srovnání s epickými souboji vyznívají méněcenně.

Můj celkový pocit (že to nebylo zas tak špatné) je do značné míry neobjektivní, a to protože poslední dvě epizody mě bavily víc než většina dřívějších. Zabijáci Wu mě nalákaly hlavně na trailer a obsazení, obojí slibovalo pořádnou akci. Avšak to bylo asi tak jediné, co jsem pak doopravdy ocenila. Tenhle seriál si totiž moc neláme hlavu nad dějovou linkou (začátek a konec jakoby nesouvisely, místy jsem si říkala, co je to za hromadu kravin...) ani nad CGI, které by nutně potřebovalo vylepšit. A do toho mi vztahy ústřední party nepřišly zrovna vřelé. Teď jsem ráda, že to mám za sebou.

Film o Spidermanovi to není špatný, nepochybuji o tom, že fanoušci jsou z něj u vytržení, avšak s paralelními světy jsme se mohli setkat už v jeho animovaném filmu, takže na mě tato zápletka nijak výrazný dojem neudělala. Recyklace charakterů „zahřála u srdce“, dokázala bych si to však představit i bez Doctora Strange.

Opravdu jsem nečekala, že u mě nový Batman tak zaboduje. Mé skepse vůči Pattinsonovi v hlavní roli, Catwoman a Alfredovi se okamžitě rozplynuly, navíc se mi zamlouvá i permanentně zachmuřená verze Bruce Waynea a samozřejmě nezapomenutelný záporák. Po technické stránce vidím největší plus v kameře a celkové stylizaci – impozantní a zároveň surové. Po 14 letech konečně hraný Batman, co nedělá ostudu.

Temný úsvit jako jeden z mnoha amerických filmů o válce ve Vietnamu nepřichází s ničím průlomovým, neurazí ani nenadchne. Má rychlý spád, díky čemuž se dobře sleduje, na druhou stranu postupuje příliš „rovně“, chybí zde nějaký velký zvrat, který by diváka zasáhl.

Opravdu trvá, než se v tomhle snímku něco zásadního stane, respektive dokud nedojde k první vraždě, je divák nucen polovinu filmu protrpět. Vzhledem k neznalosti předlohy mě vyšetřování případu vcelku vzalo, Hercule Poirot nechává věcem překvapivě volný průběh, i tak zde dominuje napětí.

Rozhodně nemůžu kritizovat vizuál, ten je totiž hlavním tahounem a zaslouží si obdiv. Dále vede obsazení složené ze samých známých jmen a neobvykle suchý humor, který prosakuje každým záběrem. Nicméně se nedokážu ubránit pocitu, že jsem se nedostatečně bavila; první ze tří příběhů byl relativně uspokojivý, ale postupem času se člověk začal ztrácet.

Pozitivní odezvy kritiků mě nalákaly na tento Netflixácký muzikál a zpočátku jsem jim i dávala za pravdu. Ambiciózní start překypuje energií, pěknou hudbou často i s choreografií, postupně se však živost vytrácí a celkové pojetí začíná připomínat klasickou biografii.

O poznání slabší pokračování Venoma ztroskotalo především na fakt nemožném záporákovi s mentalitou sjetého výrostka. Film je poněkud krátký a když uvážíme, kolik času je věnováno pouze humorným scénkám, vyjde z toho to, že o nějakou smysluplnou hrdinskou zápletku se nikdo nepokoušel. Já jsem se hezky zasmála, ale toť vše.

Jako fanda indonéských akčňáků jsem Headshot nemohla vynechat. Překvapivě mírumilovné pomalé záběry se střídají s propracovanou (blbě natočenou) akcí, která však na poměry tohoto typu filmů není tak nesnesitelně brutální (ale možná jsem si jen zvykla). Asi by to chtělo popracovat na originalitě, jinak OK.

Jak se stát tyranem je svižný a přínosný dokumentární pořad. Každý díl má na diváka nachystanou smršť logicky uspořádaných informací, která se velmi dobře vstřebává, jelikož se vševědoucí vypravěč často obrací do publika. Účinným prvkem je také srovnávání samotných diktátorů.

Navzdory tomu, že Poslední souboj se může zdát jako velkolepé dílo reflektující stále přetrvávající sociální problém z dávných dob, neoznačila bych jej za zvlášť výjimečný. Nálada je jaksepatří ponurá a výkony herců vynikající, avšak zasazení do Francie mi připadalo slabé, nevýrazné a oba rivalové nezajímaví. Vzhledem k opakování děje se divák snaží od sebe odlišovat všechny pravdy, což ve výsledku vede k podezřívavosti vůči úplně všemu.