Nejlepší herecké výkony století: Zasloužená vítězka, ukázkový psychopat a šílený ropný magnát

Redaktoři v The Ringer vsadili na rozmanitost a jména nejen hollywoodských performerů se v seznamu neopakují. To jim umožnilo zohlednit i nenápadnější, nicméně pamětihodné herecké kreace, které výběr omezil na ty lidské – nedostalo se tudíž na psa Snoopa z Anatomie pádu, který byl svého času nejmilovanější hvězdou červeného koberce v Cannes. Oscarové pozlátko dle autorů nehrálo valnou roli, 60 % vybraných herců či hereček ostatně na nominaci za inkriminovaný výkon nedosáhlo. Důraz se kladl také na komedii, ačkoli ve vítězné desítce, na niž se tento text omezuje, žádný vyloženě komický výkon nenajdeme – pořádně publikum vystresovat, rozbrečet či emočně uzemnit se zjevně považuje za nejvyšší herecké umění. Považte, jak se to zvoleným osobnostem v těchto rolích povedlo.

Když se blíží konec, někteří se radují a rehabilitují. Nevyrovnaná hrdinka Justine propadá během vlastní úvodní svatby depresi a Kirsten Dunst ve své první spolupráci s Larsem von Trierem vyzařuje apatii, nechuť k životu a nemožnost radovat se z okamžiků, které by přitom měly být katalogově šťastné. Když ale ve druhé polovině filmu nastává konec všeho bytí ve stínu blížící se apokalyptické planetky, Justine je náhle smířenější a klidnější než její sestra Claire (Charlotte Gainsbourg).

Dunst hraje na jednu stranu tlumeně a nepřehrává, avšak Trier ji svým vedením a vizuální představivostí dokáže také ikonizovat jako múzu velkých malířů, kteří do svých maleb uzamykali šifry přesahující povrchovou interpretaci kontur či kompozice jednotlivých figur – zářným příkladem je scéna, kdy herečka leží nahá pod svitem mohutného vesmírného tělesa. Justine zosobňuje destruktivní, ale také střízlivý a pravdivý aspekt deprese, přičemž odvážný a přesný výkon Dunst patří k hereckým vrcholům v dílech kontroverzního dánského filmaře. Trier bohužel Dunst, která v Cannes vyhrála cenu pro nejlepší herečku, na festivalu „zastínil“ skandálními výroky na adresu Hitlera.

Režisér Paul Thomas Anderson má v této desítce hned tři herecké svěřence, což dokumentuje jeho důraz na psychologii a aranžmá scén poplatné vnitřním stavům postav. Mistr je konverzačním podobenstvím o válečném veteránovi s tváří Joaquina Phoenixe, jehož trauma se nejprve projevuje lascivními choutkami a stále častěji probleskuje prostřednictvím násilí a neopodstatněných provokací. Protagonista nalezne útočiště na jachtě, jíž vévodí charismatický kazatel a mystik Lancaster Dodd, který jej vezme pod svá křídla a podrobuje ho alternativním léčebným metodám.

Snímek je hereckým duetem mezi Phoenixem a Philipem Seymourem Hoffmanem, přičemž pozdější oscarový Joker do své tváře jako tradičně otiskuje životní křivdy, které se mísí s vrozenou sociální nepřizpůsobivostí. Phoenix hraje víc tělem než pomocí grimas. Obličej mu křiví výraz, do něhož si snadno promítneme ochromující zkušenosti, které se v něm uzamkly. Jsou to hercova vyboulená záda, předsunutá ramena a šouravý krok, jimiž evokuje tělo bez duše, odsouzené k výbuchům primitivních emocí. Síla tohoto výkonu nicméně spočívá v mihotavých náznacích, že i v téhle skořápce nějaká duše, uvězněná ve staletích evoluce, přece jenom tkví.

Osmý celovečerní film Davida Finchera zůstává nejlépe hodnoceným kouskem slavného režiséra. Režisér Klubu rváčů si se scenáristou Aaronem Sorkinem posvítil na knihu The Accidental Billionaires od Bena Mezricha, která vzešla z rozhovorů s některými zakladateli Facebooku. Film za pomoci spekulativních historek mapuje zrod největší sociální sítě planety mezi studentskými zakladateli, včetně Marka Zuckerberga (Jesseho Eisenberga), jenž jde už v prvopočátcích svého miliardového byznysu přes mrtvoly.

Eisenbergova dotčená pýcha a úsečná povýšenost jsou dle Ringeru trvalým ztělesněním celé generace. Fincher prý mladému herci udělil pokyn, aby vymyslel způsob, jak si uchovat tajuplnost a záhadu. Herec předvádí chladný a současně energický projev, jeho Zuckerberga pohání potřeba uznání a není typickým filmovým nerdem. Vyprávění se odvíjí na bleskové kanonádě dialogů a právnických kličkách, v čemž se hrdina bezpečně orientuje a Eisenberg vždy vyvolává dojem, že jemu zkrátka mozek pracuje rychleji než ostatním. Zuckerberg v jeho podání nepůsobí jako robot, nýbrž jako cítící člověk s konfrontačním stylem komunikace. Jedná se o tak vyzrálý a komplexní výkon, že lidé podle něj Zuckerberga dodnes automaticky posuzují.

Zkušený policista Alonzo Harris by měl být příkladným protagonistou. Zelenáče Jakea Hoyta (Ethan Hawke) bere na objížďku po jižním Los Angeles, ale místo očekávané policejní disciplíny mu předvádí stále křivější způsoby, jak využít vlastního postavení a slabosti druhých. Harris se bez slitování vozí i po afroamerických občanech a sociální interakce mu slouží k tomu, aby nad znevýhodněnými oběťmi rychle nabyl převahu. Jeho psychopatická nátura spočívá ve schopnosti využívat slabosti druhých a ignorovat jakékoli profesní či morální bariéry.

Denzel Washington jako kdyby každým krokem a opovržlivým výrazem své okolí vyzýval k tomu, ať si na něj troufne. Před elektrizujícím charismatem i komickým sarkasmem všichni couvají a herec měl volnou cestu ke své druhé zlaté sošce, která bezpochyby skončila v těch správných rukou.

Mentální diagnózu a zárodek traumatu vedoucího k recesivnímu komiksovému padoušství u Jokera zmapoval stejnojmenný oscarový film Todda Phillipse s Joaquinem Phoenixem. K lepšímu efektu však Batmanův úhlavní nepřítel dospěl v klasice Christophera Nolana, kde Heath Ledger ztělesnil obtížně uchopitelnou reflexi všech lidí, kteří zkrátka „chtějí vidět svět v plamenech.“ Tehdy osmadvacetiletý herec propadl metodickému přístupu, přišel s vlastními představami ohledně pohybů, make-upu a intonace. Výsledkem byl jeden z nejpamátnějších zloduchů kinematografie a bohužel i předčasná smrt psychicky nalomeného Ledgera, jenž zemřel po předávkování prášky na předpis ještě před premiérou.

Právě on přitom zpečetil fenomenální kasovní i kritický úspěch filmu, který měl podle mnohých odejít s hlavními Oscary. Zlatou sošku nakonec získali jen střihači zvuku a posmrtně také Ledger, jehož výkon zakořenil v popkultuře a zdá se, že každý komiksový padouch už půjde do srovnání s jeho vypilovaným charakterem, jenž na scéně zneklidňoval i ostatní herce.

Na Ledgerova Jokera si teoreticky mohla vyšlápnout jediná fiktivní osoba, totiž neoblomný a totálně chladnokrevný vymahač Anton Chigurh z neowesternu Tahle země není pro starý. Nebohý Josh Brolin v něm slízne smetanu v podobě kufříku plného peněz, která spolu s krví drogových překupníků ulpěla na místě divoké přestřelky. Muž s pohádkovou hotovostí musí prchat před přízrakem s tváří Javiera Bardema, jenž je podle výzkumu belgického psychiatra Samuela Leistedta dokonce nejrealističtějším psychopatem filmové historie.

Chigurh je nepolapitelnou a iracionální silou, která se pověsí na paty všem, kteří se dopustí pochybného prospěchářského činu. „Anton je muž svého slova. A také symbol, jakýsi násilný osud, o který jste si koledovali – džin vyproštěný z lahve. Nemám toho chlápka rád, ale líbí se mi, co reprezentuje,“ podělil se Bardem o názor na vlastní oscarovou roli pro The Independent. Jeho znepokojivost tkví v naprosté absenci emocí a stoickém klidu, s nímž vykonává popravy a popírá filmové domněnky, podle nichž filmové zlo musí být potrestáno. Bardemův výkon tuto enigmatičnost a apatii nepolapitelného přízraku skvostně podtrhuje: „Zdá se být naprosto nezranitelný a imunní vůči jakémukoli projevu emocí či lidskosti,“ uvádějí výzkumníci z řad psychologů.

Portrét geniální dirigentky, jejíž práce se dotýkala exotických kultur, staví na kontrastu s její komplikovanou germofobní osobností. Lydia Tár v podání Cate Blanchett uměním proniká lidem pod kůži, ale sama se štítí kohokoli cizího dotknout. Oscarová hvězda v režii Todda Fielda předvádí jeden z vrcholů novodobého herectví v úloze, která od ní vyžaduje být střídavě vyděšená i děsivá. Herečka osciluje mezi autoritářstvím, takřka predátorstvím, a lidskou křehkostí. Spoléhá na jemná gesta a přesnou intonaci, přičemž za mnohé vděčí i jindy zpochybňované metodické přípravě.

Blanchett, která diskutabilně přišla o zlatou sošku stejně jako Field, se naučila základní dirigentské pohyby, čímž vystupňovala ohromující autenticitu. Svou postavu líčí jako brilantní umělkyni s odvrácenou stránkou osobnosti, ale nikdy nedovolí, abychom s ní přestali alespoň částečně soucítit. Galadriel z Pána prstenů dokonale splynula s postavou a prokázala, že i s blížící se šedesátkou se její herecký záběr netenčí.

Zesnulý Philip Seymour Hoffman byl takovou osobností stříbrných pláten, které bychom bez váhání přiřkli status charakterního herce. To je ošemetná definice, ale do této kategorie v zásadě nespadají katalogově krásné tváře, spíš nenápadnější dříči, které sice film od filmu bezpečně poznáme, ale vždy dokážou chameleonsky splynout s rolí a vpít se do světa, který filmaři jako Paul Thomas Anderson osázejí psychologickými symboly. Typickými zástupci takových herců jsou Harry Dean Stanton či M. Emmet Walsh, z těch, kteří se výrazně proslavili v mainstreamu, připadají v úvahu Michael Shannon a právě Hoffman, jenž v Mistrovi předvedl zřejmě nejpříkladnější ukázku svého nenápadného génia.

Šarlatánský, ale zároveň elektrizující guru Lancaster Dodd mohl být dalším šílejícím prorokem, podezřelým od první sekundy na scéně. Hoffman mu ale propůjčil stoickou náturu, a jak si v Ringeru správně všímají, jednoduchému škatulkování uniká výkonem „současně tichým i hlasitým, šarmantním i zlověstným.“ Jde z něj strach, ale také umí působit jako přítel, jemuž bychom se v těžkých časech rádi schoulili k nohám. Bohužel šlo o jeho poslední opravdu významnou práci předtím, než se v šestačtyřiceti letech předávkoval drogami.

Dobový snímek Paula Thomase Andersona o splnění brutálního amerického snu nikam nespěchá. Protagonista Daniel Plainview v prachu a špíně vyrube stříbro, rozjíždí naftařský podnik a ujme se dítěte po pomocníkovi, jemuž se práce na prvním vrtu stala osudnou. Postupuje diplomaticky a s uctivou tváří, dokud nenarazí na kýženou ropnou žílu.

Až na krev je minimalisticky, a přece rozmáchle vystavěná noční můra kapitalismu, který si zotročuje lidské duše a v součtu může být podobně svrchovaným pánem jako duchovní ideologie, s nimiž Daniela konfrontuje zbožný mladík Eli Sunday (Paul Dano). Jejich ideová konfrontace na půdě nasáklé miliardovým bohatstvím koupe jakékoli potenciální sympatie a osobní čest v naftě, již jako o život hrající Daniel Day-Lewis „vysrkne jak milkshake“. Jde o vrcholné představení trojnásobného oscarového laureáta, jenž zlatou sošku za hlavní roli vyhrál i zásluhou Mojí levé nohy a Lincolna. Lewis je číhající kapitalistický predátor, jemuž postupně není vůbec nic svaté – a přece z jeho ukázkové i varovné ropné odysey vstříc maniakálnímu impériu nemůžeme spustit oči.

Nejlepší film století dle dřívějších hlasování BBC a IndieWire měl původně být televizním pilotem, v němž David Lynch stanici ABC představil duchovního nástupce Twin Peaks o ženě, kterou na Mulholland Drive srazí auto a jež uniká s tučným peněžním obnosem před tajemnými pronásledovateli. Seriál ale zavrhli a Lynch při meditaci vyplodil jediný celovečerák, řízený romantickou linií ve formě klasického hollywoodského filmu mezi aspirující herečkou Betty (Naomi Watts) a tajuplnou ženou s amnézií s přezdívkou Rita (Laura Harring).

Rita je přitom alternativní verzí Betty a jejich identity nejasně splývají ve světě pastí a snů, který se v určité chvíli zlomí do tísnivé fragmentované struktury, z níž se ani postavy nemohou vyprostit. Naomi Watts v tomto neproniknutelném labyrintu kraluje ve dvou odlišných polohách, jež znázorňují jungovskou dualitu člověka a vyžadují přepínání mezi naivní optimistickou herečkou a v depresích se utápějícím alter egem. Tehdy nepříliš známá herečka úžasně vystihla rozklad identity a neskutečné emocionální hloubky dosáhla v samotné často citované scéně konkurzu, kde Betty prvotní nervozitu záhy promění v sebevědomý a smyslný výkon.

Podívejte se také na žebříček nejlepších herců a hereček podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: The Ringer