Nejmilovanější propadák devadesátek slaví 30. Costner ve Vodním světě plaval proti všem

„Vím, že si lidé možná myslí, že Vodní svět byl pro mě určitým dnem. Nebyl,“ ohlížel se Costner za promáčenými zkušenostmi na dvacáté výročí premiéry s dodatkem: „… ten film, se všemi svými nedokonalostmi, byl pro mě radostí … radostí, na kterou rád vzpomínám a které jsem se mohl zúčastnit.“ Vodní svět už se v té době dal považovat za profitující projekt, neboť prodeje na domácí nosiče, akcelerované rostoucím kultovním statusem, napravily nedostatečné kinotržby. Snímek za obludných 170 milionů dolarů v létě 1995 vydělal 264 milionů. To možná stačilo na umístění v topce nejsilnějších premiér roku, ale leda poloviční náklady by v tomto případě garantovaly pohodlný profit.

Costnerovo nostalgické vyjádření souzní s narativem, který jeden z nejslavnějších herců devadesátek zvolil pro tiskovou tour před premiérou. Lidé se tehdy nezajímali ani tak o produkt samotný jako spíš o extrémní natáčecí podmínky a často reportované diktátorské chování hlavní hvězdy, která Kevinu Reynoldsovi fušovala do řemesla a snad i zapříčinila jeho odchod v pozdní fázi postprodukce. Média hltavě zobala z potměšilé představy o pádu čistého filmového hrdiny, jemuž po spršce Oscarů za Tanec s vlky ležel showbyznys u nohou. Psalo se o „Fishtaru“ či „Kevin's Gate“ v narážkách na obří osmdesátkové propadáky Ishtar a Heaven's Gate (Nebeská brána). Costner zaujal defenzivní postoj a trochu ve stylu dnešního Toma Cruise zapáleně hovořil o zaručeném kinozážitku, který si kdesi v oceánu sám vypotil a vydřel.

Produkce šla těmto mediálním štvancům do jisté míry sama naproti. Autor námětu k Vodnímu světu Peter Rader sepsal první draft už roku 1986, kdy mu ve společnosti legendárního béčkaře Rogera Cormana řekli, ať jim dodá rip-off Šíleného Maxe. Když nadhodil verzi na vodě, tedy na Zemi zaplavené vinou globálního oteplování, dali od něj ruce pryč. Moc nákladné a neproveditelné. Rader se ale do své představy zamiloval a dal dohromady celkem sedm draftů, do nichž promítl také motivy z řecké mytologie či ujeté nápady odvozené z komiksů Mad Max goes surfing. Svou práci prodal Universalu a roku 1992 se k projektu nezávisle přidali Costner s Reynoldsem.

Ti dva už spolu natočili komedii Fandango a hlavně kasovní trhák Robin Hood: Král zbojníků, ale než produkce Vodního světa odstartovala, připsali si ještě další formativní zkušenosti. Costner roku 1994 poprvé krachl s westernem Wyatt Earp a potřeboval si velkolepě spravit reputaci, Reynolds natáčel pár scén na širém oceánu pro historické drama Rapa Nui – střed světa. Oba tedy učinili neuvážlivé rozhodnutí, a přestože část Vodního světa vznikla v nádržích na Long Beach, určených mimo jiné k tréninku astronautů, drtivá většina záběrů se pořizovala na moři v oblasti Havaje. „Když jsem před pár lety poprvé začal zvažovat, že tenhle film natočím, zavolal jsem Stevenu Spielbergovi a zeptal se ho, jestli bych měl dělat film, který se celý odehrává na vodě. Řekl mi: ‚Možná budeš chtít, ale já už to nikdy neudělám — Čelisti byly nejhorší filmařský zážitek mého života.‘ A já teď vím, co tím myslel. Už nikdy žádný další film na vodě — jednou za život stačí. Je to prostě příliš náročné,“ okomentoval Reynolds fatalitu této volby krátce po premiéře.

Start natáčení stále doprovázely problémy se scénářem, na němž se po Raderovi vystřídala další várka autorů. „Byl jsem první z pěti scenáristů, ale nejvýznamnější příspěvky přišly od Davida Twohyho. Měl ten nápad vytvořit mutanta, který by měl plovací blány na nohou a žábry. Přišlo mi to geniální a přidalo to postavě úplně novou rovinu, kterou jsem si původně vůbec nepředstavoval,“ ocenil změny Costnerova protagonisty, jenž z atolu obývaného hrstkou přeživších prchne ve společnosti ženy Helen (Jeanne Tripplehorn) a její dcerky (Tina Majorino). V patách přitom mají proradné čmoudy pod vedením šíleného Deacona (Dennis Hopper). Příběh o hledání posledních zbytků pevniny dolaďoval také pozdější tvůrce seriálové Buffy Joss Whedon, jenž své zkušenosti posléze označil za „sedm týdnů pekla“.

Všichni čerti drželi nad projektem metlu zejména v počátcích produkce, která na ničem nešetřila. Původně stomilionový rozpočet padl také na složité systémy plošin a ručně zbudovaný atol, na němž se odehrává úvodní úniková sekvence. Ten se zásahem hurikánu potopil a museli ho postavit znovu. „Tehdy mi došlo, že cokoli děláte na vodě, zabere dvakrát víc času než na souši,“ přiznal se Reynolds, jenž proto musel být dopředu detailně připravený. „Když dorazíte na natáčecí den, obzvlášť pokud jste na vodě, a řeknete si: ‚Hele, nebylo by skvělé udělat tohle místo toho?‘, zjistíte po několika telefonátech, že to zabere další tři hodiny. A to si prostě nemůžete dovolit. Natáčení na vodě je extrémně náročné. Řekněme, že natáčíte jedním směrem, abyste měli čistý horizont bez pevniny. Když pak chcete udělat protizáběr, musíte celé natáčecí prostředí otočit, abyste ho zachovali. Takže všechno muselo být naplánováno do nejmenšího detailu, zvlášť u velkých akčních scén. Několik měsíců předem jsem si proto sedl s výtvarníky storyboardů a naplánoval přesně, co chci – záběr po záběru.“

I tak ale zbýval pořádný kus práce a mohlo se stát, že za celý den se zvládl udělat jediný komplexní záběr. „Znovu – věci, které na pevnině berete jako samozřejmost, na vodě prostě udělat nejdou. Nemůžu to dostatečně zdůraznit. Záběr může vypadat naprosto jednoduše: tady je kamera, tady loď a tady někdo za ní. Kdybychom byli na souši, máme kameru, prvek v popředí a prvek v pozadí. Ale na vodě máte celý štáb na lodi s kamerou, popředí, pozadí – a všechno se rozplouvá od sebe. Takže je nějak musíte zakotvit. Na horizontu máte lodě, které musíte pracně odstranit, a do toho všechny potíže s nestabilním povrchem. Ale když je záběr hotový, pořád vypadá jednoduše, takže je těžké lidem vysvětlit, co to obnášelo.”

Štáb preferoval praktická řešení a měl k dispozici tucty kaskadérů a složité kamerové systémy připevněné na vrtulnících. Přesto muselo dojít na použití CGI, jímž se odstraňovaly nežádoucí elementy v pozadí záběrů. „Často se stávalo, že jsme měli v záběru loďku, bóji nebo něco podobného, a bylo levnější to později odstranit digitálně, než zastavovat natáčení. Měli jsme taky problém s tím, že místní pochopili, co děláme, a začali nás vydírat tím, že si sedli na horizont. Chtěli peníze za to, že vypadnou ze záběru, ale nakonec jsme řekli: ‚Točte, zbavíme se jich později.‘“

Každý natáčecí den byl nesmírně drahý a štáb to motivovalo, jenže logistické výzvy nebraly konce a objevovaly se na denní bázi. „Dean (kameraman Semler, jenž pracoval na Bojovníkovi silnic) a technici postavili fenomenální systém plošin, které jsme mohli připevnit na loď podle toho, odkud jsme chtěli natáčet. Problém byl v tom, že ty plošiny se daly nasazovat nebo sundávat jen v přístavu. Takže jsme museli každé ráno pečlivě naplánovat, abychom zvládli natočit co nejvíc záběrů v jedné konkrétní konfiguraci, než jsme ji změnili. Měli jsme dokonce dvě různé trimarány — jednu pro plachtění a druhou transformovatelnou, která se dala přepnout z režimu vlečení na plachtění. Podle toho, jaké záběry jsme točili, jsme někdy připravovali dvě lodě zároveň.“

Původně zamýšlené tři měsíce se tudíž natáhly na 160 dní. Costner byl přitom každý den v permanenci a množily se spekulace, že nad náročnou produkcí přebírá nezdravou kontrolu. Byl ostatně režisérem Tance s vlky a produkujícím hercem. „Costner musel ten film táhnout na svých bedrech, zatímco se mu rozpadalo manželství,“ řekl k tomu po letech Rader. „Byl jsem v částečném kontaktu s různými producenty během natáčení a ti čas od času sdíleli různé historky. Také jsem četl články v tisku a vypadalo to, že si Costner převzal střih a Reynoldse odstavil. A ten tehdy prostě z Hollywoodu odešel.“

To Costner na odchod určitě nepomýšlel a nejdražší film historie (než ho po dvou letech předčil Cameronův Titanic) v rozhovorech profesorky bránil. Jeho boj s větrnými mlýny přitom v rámci možností nedopadl tragicky. Vodní svět vzhledem k vysokému rozpočtu a dalším nákladům na marketing v kinech propadl a kritici snad i z mediální setrvačnosti zůstali chladní, ale diváci si předražené béčko s šílejícím Hopperem a neokoukanou dystopií celkem oblíbili. V Universalu na to vsadili i v komplexu svých zábavních atrakcí, kam se Vodní svět k Jurskému parku nebo Čelistem připojil jen tři měsíce po premiéře filmu. Vznikly komiksové či videoherní výtažky a snímek se stal kultem, který se pojmem propadák už ani nesluší nazývat.

K tomu má dnes mnohem blíž Costnerův příští herecký a také režisérský zářez Posel budoucnosti, který roku 1997 vydělal 30 milionů dolarů se skoro trojnásobným rozpočtem. Na něj se v podstatě zapomnělo, což se o Vodním světě napsat nedá. Podle Reynoldse, jenž se nakonec prosadil ještě k suchozemským výpravným filmům Hrabě Monte Cristo či Tristan a Isolda, není „o nic lepší ani o nic horší než všechny podobné filmy“. Costner, jenž ranou slávu opět atakoval až seriálem Yellowstone, na něj vzpomíná v dobrém. Už roku 1995 měl ale v jednom jasno. „Nejsem idiot,“ odvětil se smíchem na otázku, zda by do projektu šel znovu s nynějšími zkušenostmi.

zdroje: Film Threat, Entertainment Weekly, Yahoo Entertainment, Kinobox