Noční můry na několik let. Spielberg přiznal, který jeho film ho nejvíce traumatizoval

„Když jsme film dotočili na ostrově Martha’s Vineyard, dostal jsem naprostý panický záchvat,“ líčí osmasedmdesátiletý režisér své nejformativnější profesní okamžiky v dokumentu Jaws @ 50: The Definitive Inside Story, který bude od jedenáctého července ke zhlédnutí na Disney+. Tehdy sotva třicetiletý tvůrce s řadou televizních zkušeností odjel natáčet adaptaci ještě nevydané knihy Petera Benchleyho k atlantickému pobřeží Spojených států. Měl tam strávit 55 dní a utratit kolem čtyř milionů dolarů, za což mu v rané domovině Universal Pictures postavili spolehlivě nespolehlivý model bílého žraloka.

Atrapa pojmenovaná Bruce ale vypovídala službu častěji než opilecké nohy nad ránem. Spielberga to vybičovalo ke kreativitě a příběh o zabijáckém žralokovi, jenž svým apetitem ohrozí drahocenné sezónní příjmy turistického regionu, podával především tak, aby samotného žraloka na scéně nepotřeboval. Vznikla smělá parafráze Bílé velryby, v níž se trojice odlišně motivovaných lovců vydává v rozviklané kocábce vstříc takřka mytické obludě – a také napospas oceánu jako takovému, který dal štábu pěkně sežrat jeho troufalost natáčet přímo na nevyzpytatelných vlnách.

„Nemohl jsem dýchat, myslel jsem, že mám infarkt. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Pořád jsem chodil na toaletu a cákal si vodu do obličeje. Třásl jsem se. Bylo to všechno, co jsem na tom ostrově prožil – snažil jsem se udržet sám sebe pohromadě, ale zároveň i celý štáb. Cítil jsem obrovskou zodpovědnost za to, že jsme tam museli zůstat tak dlouho,“ vzpomínal Spielberg na stavy, které jej provázely během nekončících produkčních komplikací. A nemohl se jich zbavit ani dlouho po premiéře, kdy se díky enormnímu úspěchu filmu stal hollywoodským režisérem číslo jedna.

Během nočních můr se prý probouzel s prostěradly úplně promočenými od potu. „V té době jsme ještě neměli slovo PTSD (posttraumatická stresová porucha) a já měl po Čelistech roky opakující se noční můry o režírování toho filmu. Pořád jsem byl jakoby uprostřed natáčení a zdálo se, že ten film nikdy neskončí,“ pokračoval v popisu svých úzkostí, jimž snadno porozumí například každý, kdo někdy pracoval jako pingl v restauracích – míjí vás snad v takových případech sny, kdy hosté nemají co pít a vy nestíháte ani objednávat, natož čepovat a roznášet?

Přesně tak se zjevně cítil pozdější král Hollywoodu v průběhu 157 dní, jež nakonec natáčení spolklo. Nevěděl, zda jej ze dne na den nevyhodí, a obával se, že s sebou ke dnu stáhne i všechny ostatní. A přestože snímek, značně odchýlený od knihy a pořízený velkou měrou improvizačně, nakonec rozbil všechny kasovní rekordy, vyhrál Oscary a vytyčil směr pro moderní marketing letních blockbusterů, trauma ze stresového zážitku Spielbergovi přetrvávalo. V průběhu příštích let se proto ve studiích Universalu často vytratil k expozici poničené lodě rybáře Quinta (Robert Shaw), kde se s těžkým mladistvým testem vyrovnával.

„Neměl jsem důvod k slzám. Ten film byl fenomén — a já tu sedím a brečím, protože se nedokážu oprostit od toho zážitku. Loď mi pomohla začít zapomínat. Ta Orca byla mým terapeutickým společníkem.“ Čelisti jsou skutečně ideálním případem projektu, z jehož nepředstavitelných komplikací vyvstaly ty správné výzvy, jež vedly k přelomovému kulturnímu efektu. Svého času nejvýdělečnější snímek historie si v Británii během televizní premiéry roku 1981 naladilo 23 milionů lidí, v nichž společně zakořenilo generační plavecké trauma. Přestože tyto statistiky a historky jsou dobře známé, definitivní ohlédnutí po půlstoletí jistě žádného cinefila neurazí – stejně jako obnovené vydání filmu v českých kinech, které započne 28. srpna.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Movieweb, Entertainment Weekly